přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 10 "Ekonomika, právo, politika"

103 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2001
cena: 70,- Kč

Problém měření inflace se obvykle ale nesprávně zužuje na otázku kvantitativních nepřesností, zpravidla statistického nadhodnocování skutečné inflace z titulu kvalitativních zlepšení produktů, uvádění nových výrobků a služeb a změn struktury spotřebního koše a nákupních míst. Zapomíná se na jiný aspekt měření (vyjadřování) inflace a tím je konstrukce rozmanitých indexů cen. Stručně vyjádřím svůj názor na oba aspekty.

1. Zřejmě výrazně nadhodnocujeme inflaci. Statistické úřady vyspělých zemí včetně ČSÚ vynakládají větší či menší a zpravidla metodicky koordinované úsilí o očištění celkového nominálního nárůstu cen od vlivů zmíněných výše.

Na dokreslení čísel prezentovaných mými předřečníky bych vzpomněl jednu diskusi představitelů centrálních bank v basilejské BIS v roce 1998. Z různých průzkumů ve vyspělých ekonomikách vyplynulo, že i po tomto očištění ze strany statistických úřadů zůstává například v indexech spotřebitelských cen neinflační růst cen, jehož velikost se odhadovala až na 2 procentní body. V roce 1992 jsem s Alešem Bulířem publikoval na toto téma článek, kde jsme vyšli z podobných odhadů a konstatovali, že v transformačních ekonomikách tento šum může činit až 4 procentní body.

Všechny transformační ekonomiky startovaly z daleko nižší kvalitativní úrovně a prožily zároveň i dynamickou změnu struktury spotřeby a nákupů. Zvláště otevřené ekonomiky s vysokým přílivem přímých zahraničních investic a orientací vývozu na vyspělé země budou ve svých cenových indexech mít největší nadhodnocení inflace. A to vše platí plně pro českou ekonomiku. Přese vše úsilí zatím u nás schází dostatečně systematický a sofistikovaný výzkum na toto téma. Kdyby existoval a přišel se závěrem, že v devadesátých letech (a pouze o něco méně dnes) činilo nadhodnocení spotřebitelského indexu 4-5 procentních bodů, necítil bych potřebu výsledek zpochybňovat.

Závěry:

a) nadhodnocujeme systematicky a asi i výrazně inflaci, nevíme ale o kolik přesně,

b) tzn. podhodnocujeme úměrně ekonomický růst,

c) nastavujeme zbytečně vysoko laťku pro kolektivní vyjednávání o mzdách,

d) valorizujeme zbytečně vysoko sociální příjmy,

e) mateme finanční trhy a hospodářsko-politická místa.

Relativní stanovení inflačních cílů vůči nějakému etalonu, třeba euroinflaci, musí tento faktor vzít v úvahu. Inflační cíl v transformační ekonomice by měl být kompozicí referenční inflace (např. euroinflace), odhadu zmíněných statistických šumů a prostoru pro cenová narovnání. Centrální banka a vláda by měla být schopna dekomponovat ohlášený inflační cíl tímto způsobem.

2. K problému konstrukce cenných indexů jen velmi stručně. V devadesátých letech vznikla řada víceméně účelných indexů cen – vedle spotřebitelského a průmyslového například tzv. jádrová inflace, korigovaná inflace a naposledy čistá inflace.

Účel vzniku a jeho komunikace se u některých z nich do značné míry míjí s realitou. Tak například nejen u potravinového a průmyslového indexu pozorujeme zásadní a rozhodující zahraniční determinanty, což by asi každý očekával, ale do značné míry to platí i u indexů, které bývají považovány za veličiny pod alespoň určitou kontrolou domácích politik, včetně čisté inflace. Pro analytické účely, ale zejména pro posílení schopnosti centrální banky ovlivnit inflaci prostřednictvím působení na expektace bude třeba věnovat velké úsilí analýze a interpretaci pohybu jednotlivých cenových indexů a vazeb mezi nimi.

Pavel Kysilka, hlavní ekonom České spořitelny, a.s.