přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 10 "Ekonomika, právo, politika"

103 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2001
cena: 70,- Kč

Měnová politika a řízení inflace v transformující se ekonomice je komplikovaný úkol.Problém měření inflace je jen jedním (a můžeme pochybovat zda z hlediska měnové politiky nejpalčivějším) z řady podobných problémů, které všechny vyvěrají z obtížnosti statistické evidence v podmínkách ekonomické transformace. Připomeňme např. oblast národních účtů, problémy ve statistickém zachycení HDP (následné revize zejména čtvrtletních údajů často retrospektivně zcela mění hodnocení fáze hospodářského cyklu, odhad tvorby HDP za rok 1997 byl postupně upraven o 151 mld. Kč, za rok 1998 o 154 mld. Kč), změny v monitorování průmyslových a obchodních aktivit (přechod na jiný druh indexu), dnes již snad zapomenuté problémy celní statistiky vývozu a dovozu (vliv příletů resp. odletů opravovaných letadel) apod.

Je evidentní, že pokud se publikované ukazatele výrazněji odlišují od "skutečného" (ale nepozorovatelného) stavu věcí, mohou oficiální údaje poskytovat tvůrcům politik, včetně měnové, i zavádějící informace. V případě měnové politiky není otázka nepřesného měření zdaleka jedinou komplikací. Lze uvést mnohé další, většinou významnější, které provádění měnové politiky činí těžším než je tomu ve stabilizovaných ekonomikách: nestabilita, nepoznanost a změny v transmisi (přenosu měnově-politických rozhodnutí do rozhodování ekonomických subjektů) vyplývající ze strukturálních změn, slabé institucionální zázemí, nedostatek kredibility na začátku budování "nové" centrální banky, postupné budování instrumentaria a know how této politiky, krátké časové řady znemožňující využití moderních empirických analytických náztrojů apod.

V porovnání se "šumy" vyplývajícími z těchto posledně zmíněných faktorů, jsou nepřesnosti spojené s měřením inflace spíše "šumy druhého řádu". To ovšem neznamená, že je není potřeba studovat.

xxx

Měření inflace není jednoduchou záležitostí ani v usazených ekonomikách. To není novinka, ale zejména v minulé dekádě rychlého technologického pokroku, globalizace, vzniku a rychlého rozšíření nových distribučních kanálů se měření cenových pohybů stává ještě složitější než dříve.

Práce ekonomů z CERGE Randalla Filera a Jana Hanouska, o které zde hovořil můj předřečník, naznačuje, že "transformační recese," kterou prošla i česká ekonomika možná nebyla až tak hluboká, jak je všeobecně uváděno. Nemyslím si však, že je možné otázku existence či neexistence ekonomické recese na začátku devadesátých let takto rychle (a takto hladce) sprovodit ze světa pomocí úpravy cenového indexu.[1] a i když je intelektuálně přitažlivé vstoupit do této diskuse, budu se držet tématu dnešního semináře.

Ve zmíněných studiích R. Filera a J. Hanouska, vycházejících z Boskinovy metodologie, jsou uváděny čtyři základní zdroje zkreslení při měření inflace:

1. substituce ve spotřebě (nahrazování dražších položek levnějšími substituty, které koš na kterém se měří nezohledňuje, odráží rozdíl mezi Paashe-ho a Lasperyes-ovým indexem),

2. substituce v distribuci (rozvoj levnějších distribučních kanálů: hromadný prodej, diskontní prodej, supermarkety, které nejsou dostatečně pokryty výběrem míst, ze kterých jsou ceny shromažďovány)

3. zlepšování kvality obchodovaného zboží (které je identifikováno jako inflace a tedy není od změny ceny resp. cen odečteno)

4. nové zboží (které nevchází vůbec nebo s velkým zpožděním do spotřebitelského koše, na kterém se inflace měří)

Vyjdu z toho, že tyto zdroje šumu ovlivňovaly a ovlivňují i naši domácí inflaci a že jejich dopad mohl být s velkou pravděpodobností významnější u nás než ve stabilizovaných ekonomikách. Lze však diskutovat zda všechny čtyři faktory působily v celém období transformace stejně intenzivně, což pro hospodářské politiky asi může být podstatné.

Podle mého názoru se jednotlivé zdroje šumu projevovaly v různých obdobích transformace různě. Substituce ve spotřebě asi byla silnější na samém začátku liberalizace cen, substituce v distribuci naopak začala působit silněji po expanzi prodejních řetězců, což bylo až někdy od roku 1996 (po zavedení úplné směnitelnosti koruny na běžném účtu platební bilance), růst kvality se asi začal projevoval v tuzemsku vyráběném zboží až s určitým zpožděním (u dovezeného zboží existoval sice ihned, na druhém straně došlo i k poklesu kvality - viz např. stánkový a pouliční prodej) a co se týče nového zboží, ve své době bylo podezření, že působí spíše na podhodnocování indexu (že se tyto nové, u nás snad vždy ve srovnání se zbožím domácí provenience spíše dražší výrobky, do statistického výběru vůbec nezahrnují).

Dobrou zprávou ovšem je, že i když nemáme přesnou představu o velikosti deformujícího vlivu zmíněných zdrojů zkreslení, můžeme rozumně předpokládat, že jejich vliv se v čase snižuje. Jak z pohledu naší schopnosti evidovat tyto vlivy a při měření je zohlednit (k čemuž se na semináři podrobně vyjádřil zástupce ČSÚ), tak z pohledu odeznívání jejich velikosti (ve smyslu přibližování se situaci v zahraničí).

xxx

Do jaké míry fenomén nepřesného měření inflace mohl být či měl být zohledňován v hospodářské resp. konkrétně v měnové politice a pokud nemohl, jaké to mohlo mít důsledky?

Možnosti zohledňování tohoto vlivu, v prvních letech transformace byly, domnívám se, velmi omezené. Nezávislé (akademické) či oficiální odhady těchto vlivů neexistovaly. Při obrovských změnách v prvních letech transformace mělo dění okolo cenového indexu a měření inflace politicko-ekonomické konotace. Značná část veřejnosti sdílela spíše opačné stanovisko, že oficiální cenové indexy jsou uměle podhodnocovány. V takovém prostředí byl přirozeně zájem o tento problém potlačen, a jeho možný vliv pravděpodobně podceněn. Problém měření inflace nabývá na aktuálnosti spíše v poslední době ruku v ruce s rapidním zhoršením vývoje salda veřejných rozpočtů v návaznosti na indexaci řady položek veřejných výdajů k inflaci.

I kdybychom však připustili relativně vyšší podíl "inflačního šumu,"je třeba mít na paměti, že významným rysem hospodářské politiky zejména počátečních let transformace bylo zaměření na změnu expektací (stabilizace cenové hladiny po cenové liberalizaci v roce 1991 a po daňové reformě v roce 1993). V takové situaci by nebylo vhodné zpochybňovat vypovídací schopnost oficiálních statistických údajů a snižovat tak důvěryhodnost požadované dezinflační strategie. Význam nad(pod-)hodnocení inflace při ex post analýze transformačního období byl a je (jak ukazuje dnešní diskuse) ovšem daleko vyšší. Na intenzivnější výzkum v této oblasti je však pravděpodobně ještě příliš brzy.

Co se konkrétně týče měnové politiky, je dobré předně zdůraznit, že od centrální banky se neočekává, že bude růst cen vysvětlovat, ale že ho bude usměrňovat (čím větší jsou cenové změny, tím se to předpokládá více).

Skutečnost, že nadhodnocení inflace nebylo měnovou politikou explicitně uvažováno (podle toho, co jsem slyšela, určitým způsobem zvažováno bylo) však měřitelné negativní dopady do ekonomického výstupu mít nemohla. A to z toho důvodu, že měnová politika do roku 1998 neměla za přímý cíl inflaci, ale měla nominální kurzovou kotvu a sledovala zprostředkované cíle. Připomeňme si, že od ledna 1991 do května 1997 byl kurs koruny fixován (ke koši měn) a měnová politika se orientovala nejprve podle úvěrového (domácí úvěry) a následně peněžního (M2) agregátu. Inflace tedy byla výsledkem sledování těchto nepřímých cílů, nikoliv přímým (hlavním) vstupem při rozhodování o měnově-politických opatřeních. Při jejich stanovení nebyla apriorně určena nějaká cílená cenová hladina. Navíc měnová politika tohoto období byla relativně volná a cílové hodnoty měnového agregátu byly až do roku 1996 většinou překračovány.

Měnově-politické cíle (z hlediska rozhodování centrální banky vstupy) tedy ovlivněny nebyly a chyběl i směr reakce měnové politiky (výstup rozhodování), z kterého bychom mohli odvozovat měřitelné negativní dopady. Inflace se za této situace stabilizovala na hladinách kolem 10% (včetně deregulací). Zpřísnění měnové politiky v roce 1996 bylo primárně reakcí na růst vnějšího deficitu, nikoliv inflace, jejíž dynamika neprodělávala významné změny.

Situace se změnila od roku 1998, kdy bylo zavedeno inflační cílování. To už jsme však měli 8 let liberalizované ceny obchodovatelného zboží a 3 roky úplnou směnitelnost koruny na běžném účtu platební bilance. To by mělo představovat dostatečné období na to, aby došlo k normalizaci míry zkreslení inflačních indexů na hladiny obvyklé v zemích hlavních obchodních partnerů v oblasti obchodovatelného zboží.[2]

Nicméně i inflační cíle byly v roce 1998 a následujících letech stanoveny tak, aby zohledňovaly odlišnosti domácí cenové hladiny a objektivní nutnost jejího poněkud rychlejšího růstu, a to jednak výběrem části cenového agregátu (čistá inflace) pro počáteční etapu cílování, jednak i stanovením vyšších cílů v porovnání se stabilizovanými ekonomikami. Rychlejší růst cen vyplývá z přizpůsobení relativních cenových relací při nepružnosti většiny cen směrem dolů, odstranění přetrvávajících deformací v segmentu regulovaných cen i rychlejšího růstu produktivity práce v méně rozvinuté ekonomice, který za sebou táhne růst mezd a poté i cen neobchodovatelného zboží (tzv. Balassa-Samuelsonova efektu). I nedávno nově vyhlášený cílový koridor pro vývoj celkového indexu spotřebitelských cen do roku 2005 (dohodnutý s vládou v intencích nového znění zákona o ČNB) je dimenzován volněji, tj. nad úrovní cenové stability, tak jak ji definuje ECB.[3] Vytváří myslím dostatečný prostor nejenom pro dokončení nápravy relativních cen a očekávané dopady rychlejšího růstu produktivity, ale i pro případnou akomodaci nepřesností v měření inflace, které jsou předmětem dnešní diskuse.

Je nicméně skutečností, že inflační cíle byly dosud vždy podstřeleny. Odchylka od cíle se sice v čase snižuje a lze uvést řadu objektivních vnějších faktorů, které v té době na českou ekonomiku působily (o obecných faktorech vyplývajících z transformačního profilu ekonomiky jsem se zmínila na začátku svého vystoupení), ale zpětně lze asi argumentovat, že ke snižování sazeb mělo v roce 1998 dojít dříve a mělo proběhnout rychleji. Hospodářsko-politické rozhodování však nikdy nemá komfort možnosti zpětného pohledu a musí vždy vycházet z aktuálních dostupných dat s vědomím jejich definiční nedokonalosti jako nástroje pro popis "skutečného" stavu věcí. Pozdější hodnocení "reality" tak může být zásadně odlišné či dokonce v čase proměnlivé.[4]

Ale i kdybychom v období po přechodu na cílování inflace předpokládali stále ještě poněkud vyšší vliv zdrojů zkreslení měření inflace (poněkud vyšší nadhodnocení inflace z těchto důvodů), jen stěží lze předpokládat významnější nespojitost působení těchto faktorů v jednotlivých měsících a obdobích, která by nějak významně ovlivňovala dynamiku cenového růstu (ať už jedním či druhým směrem), a na kterou centrální banka především reagovala v té době, případně na kterou nereagovala dostatečně rychle. Dosud šlo v jejím rozhodování vždy o stabilizační politiku, desinflaci, respektive o ukotvení očekávání ekonomických subjektů. Ve svém rozhodování reaguje proto centrální banka spíše na druhou derivaci cenové hladiny (změny trendu) než na derivaci první (tempo růstu cen). Případná zkreslení měření tempa růstu cen tedy nemohou mít zásadní dopad na její rozhodování o nastavení měnově-politických nástrojů.

Souhrnně lze tedy říci, že samotné nezohlednění nadhodnocení inflace (z důvodů zde dnes diskutovaných) při rozhodování centrální banky podstatné měřitelné důsledky na výstup ekonomiky nemělo. Nepřímo to indikuje i absence strukturálního zlomu v časové řadě inflace poté, co v lednu 2001 došlo k aktualizaci koše používaného při výpočtu indexu spotřebitelských cen a tedy i k zohlednění zmiňovaných fenoménů spotřebitelské substituce. Na definitivní posouzení vlivu nové struktury spotřebitelského koše si však budeme muset počkat alespoň do konce tohoto roku.

Reference:

Randall K. Filer and Jan Hanousek: "Output Changes and Inflationary Bias in Transition," Economic Systems, vol. 24, No. 3, September 2000, pp. 285–294.

Randall K. Filer and Jan Hanousek: "Yet More on Inflation in Transition: Reply," Economic Systems, vol. 24, No. 3, September 2000, pp. 301–303.

[1] Zkoumání této otázky měření inflace ve Spojených státech tzv. Boskinovu komisí bylo prováděno z pohledu cenového indexu jako indexu životních nákladů. Uvažujeme-li reálný důchod a bohatství jako dvě základní komponenty na kterých závisí spotřeba (tedy značná část domácí poptávky, kterou se měnová politika snaží ovlivňovat), je otázka jaký dopad na poptávku má vynucená substituce (tento pojem lze asi pro podmínky transformované ekonomiky použít), růst kvality, který však není spotřebiteli vnímán jako růst kvality apod.

[2] Pro USA odhadnuto na 1,1% ročně, tj cca třetinu roční změny cenového indexu ve Spojených státech.

[3] ECB definuje cenovou stabilitu zhruba jako růst cen měřený tzv. harmonizovaným indexem spotřebitelských cen ve výši 2% ve střednědobém horizontu.

[4] Zpětné revize čtvrtletních údajů o tempech růstu HDP jsem již zmínila na začátku svého vystoupení. Je dobré si uvědomit, že aktuálně publikovaná data představují vždy pouze čtvrtletní odhad. Pokud jde o meziroční změny byla data například za čtvrté čtvrtletí roku 1997 upravena postupně až o 3,6 procentního bodu.

Michaela Erbenová, členka bankovní rady ČNB