přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 12 "Umělec a svoboda - devadesátá léta"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: září 2001
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové, přeji Vám dobré odpoledne.

Zásadní společenské změny, k nimž došlo po roce 1989, pohnuly nehybnou hladinou postavení umělce u nás. Především zmizela ona ideologicko-politická kuratela a myslím si, že je důležité zamyslet se nad tím, jaké široké spektrum orgánů a organizací bylo do té kurately zapojeno – od stranických sjezdů až po orgány státní správy v Horní Lhotě, od vedení monopolitních profesních organizací až po všelijaké umělecké a přehrávací komise. To vše zmizelo ve prospěch svobody umělecké tvorby a především ve prospěch jejího svobodného přístupu před diváka, čtenáře a posluchače. Na druhé straně byl osvobozen také divák, čtenář a posluchač. Dostalo se mu totiž nevídaného spektra nabídky a je dnes jenom na něm, aby si z ní vybral. Je zcela svobodný a nikdo mu již z mocenských pozic nemůže nic vnucovat. To vše zasáhlo také samotné tvůrce, samotné umělce. Jejich tvorba se stala najednou svobodnou, a to v obsahu i formě. Nejenže je dnes svobodná, dále také posílila ochrana práv autorů k jejich dílům a interpretů k jejich uměleckých výkonům. V tom je nutné vidět také nesporné plus listopadu 1989 a následujících dní, měsíců a roků.

Osvobozen samozřejmě nebyl jen tvůrce či interpret. Odstraněny byly i bariéry, které do roku 1989 stály před teorií a dějinami umění a před uměleckou kritikou. Svoboda dnes dává šanci těm, kdo to s uměleckou kritikou míní vážně a velmi znesnadňuje onen "unisono" zpěv, na který jsme byli od umělecké kritiky zvyklí do začátku devadesátých let. Nic ale není absolutní a za všechno se platí, i za svobodu uměleckého či kritického názoru. Nemá cenu tedy zastírat, že v řadě případů bylo bolševické diktování obsahu nebo formy děl nahrazeno nemilosrdným diktátem fenoménu ryze naší dnešní doby, fenoménu masové spotřeby. Není ale právě proto v podpoře netržních, menšinových uměleckých žánrů a projektů i kus zájmu o svobodu tvořit jinak než káže trh? Naše polistopadová doba například pozapomněla na to, že nástup mladého uměleckého talentu na trh, často osobnostně velice složitě strukturovaného, není jednoduchou záležitostí a že trh může slibný talent zničit nebo zavést do slepé uličky. Aniž bych si nárokoval mluvit do řemesla panu moderátorovi, odvažuji se tvrdit, že mladý talent je především kapitálem. Kladu si v této souvislosti otázku, co učinit, aby se tento talent na trhu nerozplynul či nezničil, jinak řečeno, jak mladému, na trhu neznámému talentu pomoci ve vstupu na tento trh s talenty, aniž by přitom šlo o vytváření jakýchkoliv berliček.

Umění si podporu zaslouží stejně jako věda či podnikání

Jistě, nabízejí se tu v kulturní politice specializovaná grantová řízeni, ale nepochybně by se našly ještě další nástroje. Mnohým přijde normální, když slyší o tom, že je třeba podporovat malé a drobné podnikání – například pekaře. Nic proti pekařům, ale chceme-li v politice vytvářet podmínky právě například pro jejich start na trhu, proč pociťovat takové rozpaky nad tím, aby byly takové startovací bloky i pro mladé malíře, houslisty nebo spisovatele. Tím vůbec nemám na mysli zámek plný spisovatelů, mluvím o podmínkách začátku práce.

Nemohu se v té souvislosti jako ministr kultury ubránit jisté žárlivé poznámce vůči podpoře vědecké tvorby ze státního rozpočtu. Ať mi není rozuměno, že bych měl něco proti ní. Opak je pravdou. Ale proč se domnívat, že vznik vědeckého díla tvůrčí činností autorů si výběrově zaslouží podporu z veřejných ekonomických zdrojů, zatímco vznik uměleckého díla žádnou? Kladu si otázku, zda by skutečně byl tak z gruntu špatný výběrový systém tvůrčích uměleckých stipendií, nebo zda ho odmítnout jen proto, že byl v předlistopadové době zneužíván?

Vznik nových profesních organizací umělců a obnovování starých tradičních uměleckých sdružení a spolků je nesporně obrovským vkladem svobody devadesátých let, a to nejen kulturního života, zároveň je to obrazem rozvoje celé společnosti, celého demokratického systému. Je to zároveň důkaz obrovské emancipace umělců v rámci transformující se společnosti. Je to ale také nástroj pro vedení dialogu mezi umělci a politickými a správními strukturami. Jeho možnosti nebyly vyčerpány. Skoro bych řekl, že jsme v tomto dialogu kdesi na začátku a že jakkoliv jsou osobnostní setkání přínosná a potřebná, nemohou potřebný dialog nahradit. Už proto ne, že v nich prezentované názory zdaleka nemusí být názory reprezentativní. Předmětem tohoto dialogu může být ledacos – od státní strategie v oblasti kultury až třeba po sociální otázky týkající se umělců. Předmětem dialogu ale určitě musí být i samo postavení umělce. Dějiny umění jsou dost dlouhé na to, aby už mnohokrát dokázaly, jak zvláštním nadáním je dobrý umělec obdařen ve svém předvídání či ještě spíše tušení věcí příštích, a že je mnohdy nadán onou zvláštní schopností vytušit hrozící nebezpečí pro svobodu. Proto musí být tak žárlivě střeženo postavení umělce, aby včas mohlo být dáno znamení, že je třeba ostražitosti a nápravy.

Postavení umělce je měřítkem svobody nás všech

Devadesátá léta minulého století vrátila umělci postavení veřejně činné osoby a svého druhu, to si připusťme, také autority. Jeho postavení je měřítkem svobody nejen jeho osobní, ale i nás ostatních a v jejím rámci neseme všichni odpovědnost za veřejnou prezentaci svých názorů. Podle mého není proto přípustné, aby obhajoba umělecké svobody byla zneužita k obhajobě názorů, které jsou za hranicemi demokratické společnosti. Přiznávám ale, že svoboda a nesvoboda umělce v demokratické společnosti se vymyká jakémukoliv sociálnímu plánování a vztah mezi oběma póly je v zásadě výsledkem pouze společenského vývoje. Ten s sebou přináší i případné deviace, vyplývající z rozdílného chápání svobody. To však je osudem všech pluralitních společností. Svoboda přece vyrůstá z názorových střetů a projevuje se právě těmito střety.

Myslím, že největší přínos listopadu 1989 je právě v otevření širokého prostoru pro umělecký názorový střet a v poskytnutí svobody pro něj. Tím byla splněna nutná podmínka pro rozvoj svobodného umění. Rozvoj umění pak přináší nové podněty pro další názorové střety, které posouvají myšlenkový potenciál naší doby dál. Jde o to, aby takto započatá spirála dále pokračovala.

Děkuji Vám za pozornost.

Pavel Dostál, ministr kultury ČR