přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 12 "Umělec a svoboda - devadesátá léta"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: září 2001
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové,

když se řekne slovo umělec, naskočí vám v mysli slovo svoboda takřka automaticky. Prefabrikovaným banalitám se neubrání nikdo z nás. Kdo má dostatečně kýčovitou obraznost, představí si tu svobodu konkrétně: na barikádě, v bílé říze, prsa venku. Tak vypadá umělec bojující.

Otec Svěrák v rozhovoru se synem u příležitosti nedávného boje umělců za svobodu v České televizi nahlédl totéž méně afektovaně, zato nadutěji. Řekl, že to bývá především kulturní fronta, kdo rozezná první, že se něco nebezpečného děje. Obě představy lze spojit: na barikádě obnažená žena větří, že se něco zlého chystá. Ostatní bojovníci to ještě nevědí. Umělec se stává také prorokem.

Básník Jan Skácel použil metaforu jemnou a poetickou. V památném projevu na čtvrtém sjezdu spisovatelů v roce 1967 přirovnal umělce ke kanárkům v dolech, kteří zpívají, dokud nepřijde první stopa plynu. V té chvíli zahynou, zpěv utichne a horníci jsou včas varováni. Umělec je i záchranářem.

O tyto tři metafory zakopáváme ustavičně. Můžeme se jim smát, můžeme je odmítnout, ale ony se vracejí. Banalita je vždy silnější a sugestivnější než naše nespokojenost. Zkusme tedy ty tři omšelé a přesto vtíravé metafory pro potřebu této úvahy spojit a vytvořit z nich jakési názorné alegorické monstrum: ptačí žena s obnaženým prsem, Svěrákovým nosem a planoucím pohledem, připomínající kanárka, na barikádě ducha větří, že se blíží zlo a zpívá u toho varovnou píseň. Umělec je záchranářem, bojovníkem i prorokem.

Umění a svoboda k sobě nerozlučně patří. Jedno nemůže být bez druhého. Umělci potřebují svobodu nejvíc ze všech občanů a svoboda se neobejde bez umělců. Umělec a svoboda - to je velké téma celého minulého století. Je ale stejně tak velké jako téma: umělec a nesvoboda. Naše alegorické monstrum, které jsme si vytvořili jako pracovní pomůcku, může stejně jako umělce, který se páří se svobodou, znázorňovat i umělce, pářícího se s nesvobodou. Sochu není ani třeba nějak obměňovat. Obnažená žena nepředstavuje jen vzlet svobodné mysli, nýbrž také hysterii a netoleranci. Může být v čele nejen lidu, ale i lůzy. Její citlivý čenich nemusí větřit nebezpečný příchod nového zla, nýbrž také šanci na vzestup a novou kariéru. Kanárčí zpěv ptačí ženy nemusí být jen varování horníkům - může být zrovna tak jen poetickou clonou - horníci jsou dávno mrtvi a kanáři bez ustání pějí a pějí.

Devadesátá léta nám nabídla zcela nový pohled na nás. Žádný vnější nepřítel, cizí okupant, beroucí nám svobodu. Žádný domácí cizinec, usilující o naše nebytí. Nesamozřejmý český národ, před dvěma sty lety oživlý z vůle skupiny intelektuálů, je nyní v české kotlině sám a svobodný, jak v dějinách byl málokdy. Záleží jen na něm, jak s touto okolností nově naloží. Svoboda a bezpečí - to je nová zkušenost, která nás nutí znovu a jinak promýšlet a prožívat staré české mýty. Svoboda - a způsob, jak s ní žít či jak jí odmítat, je také nejsilnější téma uplynulého desetiletí. Zjišťujeme, že nejsme tradičně a jaksi od přírody demokratičtí a tolerantní, zjišťujeme že nejsme ostrovem vzdělanosti a uměnímilovnosti, zjišťujeme, že nejsme holubice a že mnohé z toho odporného, co jsme přičítali komunistům, bylo tu již před komunisty, a je tu i po nich - jako trvalá i když nelichotivá součást našeho kulturního prostředí.

Vůbec není jisté, že skutečně chceme žít ve svobodné zemi. Víc než tvorba bohatství nás zajímá přerozdělování bohatství a víc než svobody si ceníme bezpečné státní peče o občany. Jak to před lety napsal přední československý básník u příležitosti narození patnáctimiliontého občana Československé republiky: "Ještě ani nemáš tolko tužieb, kolko štát už pripravil ti služieb".

Umístěme do tohoto svárlivého prostředí devadesátých let naše alegorické monstrum. Jak v něm bude vyhlížet? Citlivý pozorovatel si povšimne, že monstrum nabralo velmi usoužený výraz. Ta tam je revoluční vzrušivost a patos osobnosti, která si se svobodou tyká. Vše vzletné nahradil jakýsi pyšný vztek. Umělec uvnitř monstra, v našem případě zpívající kanáří žena s obnaženým ňadrem a Svěrákovým nosem, neříká nic, co by šlo proti proudu, co by nás lákalo neobvyklostí pohledu a osamělostí zvláštního názoru. Zpěv umělcův není nic varovného a jeho citlivý nos nevětří nic nového. Představuje spíše všeobecný názor a populární banalitu, která napadne každého. Šíří názory, které můžeme stejně tak dobře vyslechnout v každé lidovější restauraci. Dají se shrnout do starodávné filosofické poučky: za Rakouska bylo lépe. Naše monstrum nepředstavuje ani tak umělce v boji za svobodu, jako spíše postavu mučenou všemi triviálními traumaty a provinčními mýty doby. V lepším případě pak sobeckou postavu, člena klubu všech slušných lidí, kteří bojují za své osobní zájmy, skryti do spolehlivého závoje všeobecně přijímaných slov, jako je nezávislost, svoboda či pravda a láska.

Monstrum tuší, že by mělo být jiné, že by nemělo opakovat ošoupané fráze a prázdné mravoučné poučky. Ale tu jinakost si představuje jako všichni ostatní - a tak, cítíc se být jiné, zas se pohybuje v bezpečném houfu stejných. Ale ví, že stejnost se vyplácí. Už Moliere píše: bratři se tě ujmou. Být sám, proti všem - takové neopatrnosti se naše monstrum nedopustí, třebaže, jak jsme připomněli na začátku, monstrum si rádo přilhává právě romantickou schopnost mít pohled jiný, nový, prorocký.

Ovšem ta jinakost musí se odehrávat ve známém terénu - být proti komunismu není už třicet či čtyřicet let intelektuálně nebezpečné: každý už zná konec. Všichni si dnes ceníme TGM a jeho role v Hilsneriádě. Máme tu aféru rádi - Masarykovu odvahu, jak šel sám, šel proti všem, proti veřejnému mínění. Když jej za to chválíme, máme pocit, jako bychom šli s ním. Jenže my, na rozdíl od Masaryka, víme, jak šťastně to dopadlo: Masaryk se stal prezidentem, otcem národa a rituální pověra (doufejme) navždy zmizela z našeho povědomí. Proto máme Masaryka rádi - že jeho příběh známe, včetně šťastného konce a že ten příběh má dnes pohádkové rysy.

Masaryk jej neznal. Šel do tmy, do nejistoty. Když jej vypískali studenti, když jej odmítla česká inteligence, musel se ptát: nemýlím se? Musel nést tíži samoty - a pochyb. Co když přeci jen ten Hilsner... a tak dál. Štvanice proti Masarykovi, hrubost veřejného mínění, sprostota tisku - to vše nás strhuje: s jakou jistotou šel Masaryk proti. Jenže - kde bychom tenkrát stáli my? Posuňme naše didaktické monstrum o sto let zpět. Za kým by tehdy stálo ono? A proti komu? Víme to, vždyť po sto letech známe konec tehdejšího příběhu: česká inteligence, umělci, tehdejší intelektuálové v drtivé většině proti židům a za rituální pověrou. V davu. Za národ, za vlast, jak se tehdy říkalo. Masaryk byl sám a šel proti všeobecně sdíleným předsudkům, proti mýtu, proti přehlednému a jasnému výkladu: židé potřebují k obřadům krev křesťanských panen! Proces proti Hilsnerovi neprobíhal na základě faktů, nýbrž na základě názorů - sdílených všelidovou většinou. Masaryk by nám mohl přinést poučení: osamělý hlas je často důležitější než hluk všech. Naslouchejme mu pozorně. Jenže v hluku, který vytváříme, není nic slyšet. Součástí našeho kulturního prostředí není úcta k odlišnosti a respekt k jiným názorům. Naopak - odlišnost je nepřítel a jeho vymýtání má větší hodnotu než celá svoboda.

Vraťme naše monstrum do současnosti. Čím se zabývá? Formulováním nejtriviálnějších a nejpopulárnějších předsudků doby. Hledáním dnešní panenské krve. Zakládáním výborů na obranu kultury. Rozuměj: na obranu sebe. Jde do televize bránit svobodu slova - tedy do mocného media, které má svobody tolik, že hravě zatočí s parlamentem i vládou - viděli jsme to. Hlasy, které jsou ve společnosti sotva slyšet, neslyší ani naše monstrum. Nemá lepší sluch. Bojuje proti zvůli politiků - tak, že se stává apologety jiných politiků. Za televizními novináři, tím moderním panstvem banality a triviality, stojí v hlasatelně sochy politiků vedle soch umělců, které tento truchlivě směšný obraz loajality neznepokojí. Neznepokojí je ani znepokojující průvodní jevy - brutální sebepropagace, fízlovské postupy, skryté kamery či morální odstřelování názorových odpůrců. Ale nečekejme od umělce zvýšený cit pro slabý hlas menšiny. Důkaz pravdy je podán snadno - je nás víc. Petiční hnutí, masová shromáždění. Masarykovi by na masové shromáždění nepřišel nikdo!

Ale nemá hrstka, která stojí proti drtivé většině - i veřejného mínění - svou cenu? Cenu právě v tom - zvednout osamělý hlas? Neměli bychom, už právě proto, své hrstky chránit? Není nejsvětější povinností umělce voltairovská devíza: nesouhlasím s vámi, ale budu bránit vaše právo mít jiný názor? Tak přeci vypadá svoboda. Ale u nás ne. Jiný názor u nás znamená: jste bezcharakterní, odejděte. Kulturní fronta, jak se umělec rád ještě i dnes nazve, v prosinci bojovala také za to, aby nikdo ze vzbouřených redaktorů nebyl z ČT propuštěn. Dnes, v březnu, mlčí k vylučování, nejen z televize, nýbrž ze společnosti slušných lidí, těch nevzbouřených. Možná právě proto, že jich je málo. Řekl mi jeden umělec: jak se můžeš zastávat té svině? Šlo o propuštěného zaměstnance televize. Pročpak by měl být svině, divil jsem se. Proč? Ty to nevidíš? Co mám vidět? Zavrtěl hlavou. Každý to vidí, řekl nevěřícně. Dopadneš špatně. Pokud by garantem naší dnešní svobody měl být umělec, byla by to velmi nejistá svoboda. Umělec dokáže stejně lehce být i garantem nesvobody. Vůbec není jisté, že svobodu, jak rád tvrdí, potřebuje a chce. Může podporovat změny jiným směrem. Už mnohokrát se to stalo - dokonce i umělcům, jejichž dobré dílo nezničila ani podpora, kterou dali totalitním systémům.

Svoboda, kterou nyní máme, není nic samozřejmého, co tu s námi bude už pořád. Změna k horšímu je vždy možná - a jako v minulosti nemusí být pod hesly o zotročení lidí, nýbrž pod hesly o ráji na zemi. Ráj na zemi - ten přeci chce i obnažená žena z barikády, i kanárek či Svěrákův čichač. Svoboda i nesvoboda opěvují se vždy stejnými slovy: Pravdou, krásou a láskou za spravedlivější svět. Svobodu lze vítat i porážet, prosazovat i hubit - stále stejným slovníkem. Za Stalina se o Rusku zpívalo: neznám jinou zemi, kde tak svobodně dýchá člověk

Umění je už svou povahou vždy svobodné. Pozor však na umělce - jsou chytlaví. Lehce se chytí za pozvednuté ruce, vytvoří kruh a v tom kruhu tančí. Jejich vzrušení může být stejně nesmiřitelné a sektářské, jako vzrušení politických aparátčíků. Připomeňme oblíbená slova Karla Taigeho, pro kterého osvobozené umění bylo nejvyšší metou. Ta slova byla: zlikvidovat, rozdrtit, porazit, vyloučit. Taková slova nakonec zničila i jej.

Umělec, svoboda a devadesátá léta. Nejvýstižnější by bylo posadit naše alegorické monstrum na letenskou pláň, na místo Stalinovy sochy. Bojující prorok mohl by tam vyzpěvovat svým kanářím hlasem, abychom si všichni dole v Praze mohli být jisti: nic se neděje, nic nehrozí, nic nepřichází. Umělec je na svém místě a nespí.

Karel Steigerwald