přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 12 "Umělec a svoboda - devadesátá léta"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: září 2001
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové,

toto je seminář o svobodě, proto mi dovolte, abych se Vám svobodně svěřil se svými pochybnostmi stran mojí účasti na tomto semináři. Říkám to s vědomím, že riskuji, že nebudu mít tak dlouhý potlesk jako kolega Steigerwald. Přesto to řeknu: První důvod je ten, že předseda Centra pro ekonomiku a politiku Václav Klaus v mých očích přímo zosobňuje mnohé z toho, co mě na české politice v posledních letech upřímně rozčiluje. Druhý důvod je ten, že jsem apriorně skeptický vůči debatám o umění, které moderují profesoři ekonomie. Tam bych si netroufl, to říkám naprosto upřímně, jakkoliv soutěžit vědomostmi v ekonomické branži. A když si připomenu některé výroky pana profesora, kterými jaksi zasáhl do oblasti umění, tak mi toto dnešní obsazení připadá poněkud kontraproduktivní. Nicméně jsem si od výkonného ředitele CEPu pana Jiřího Weigla vyžádal dva dny na rozmyšlenou a on mi zaslal jakýsi manifest těchto besed, kde se píše: "CEP je občanské sdružení, které si klade za cíl šířit myšlenky svobodné společnosti. Není vázán na žádnou politickou stranu, záměrem je poskytnout veřejnosti příležitost seznámit se s různými názory osobností politického, ekonomického a společenského života a poskytnout platformu pro jejich konfrontaci. Respektujeme rozdílnost názorů, naším cílem není potření ideových protivníků ani přesvědčování publika o jediné pravdě." To byly důvody, proč jsem účast na tomto semináři nakonec přijal.

Tím, že jsem tak učinil, uvědomuji si, že jsem tady hostem na půdě Centra pro ekonomiku a politiku a že bych měl svému hostiteli prokázat jistou elementární zdvořilost, a pokusím se výše naznačené výhrady potlačit nebo alespoň příliš nevyhrocovat. Předmětem tohoto semináře je ostatně téma od politiky odlehlé, nebo alespoň zdánlivě odlehlé, a to je téma Devadesátá léta – umělec a svoboda.

Myslím, že je užitečné si na začátku každé takové debaty vymezit pojmy. O "devadesátých letech" asi nebude sporu, pokud jde o pojem "umělec", tak aby nedošlo k mýlce, že se počítám mezi umělce (cituji pana profesora Švandu): "Prométheovsky sám sebe chápající", tak Vás chci poprosit, abyste pro tento večer chápali pojem umělec jako pomocné označení pro všechny tvůrčí profese bez ohledu na to, zda ten konkrétní tvůrce dosahuje či nedosahuje skutečných uměleckých výsledků, neboť já jsem také pouhý kopista rozmnožující už ty existující modely myšlenkové a módní. Jen tak bude moje účast na tomto semináři plně legitimní.

Všichni víme, že nejspornějším slovem je "svoboda". Definic je zde mnoho. Já zde odcituji jednu, která se mi líbí. Je z pera holandské spisovatelky Connie Palmen a zní: "Svoboda je schopnost odolávat pokušení:" To vypadá jako takový obvyklý aforismus na začátku projevů, ale zkuste si pánové a dámy poměřit svou vlastní svobodu optikou tohoto citátu. Bezpochyby dojdete k zajímavým výsledkům. Spokojme se nicméně s některou z těch konvenčních definic svobody a zůstaňme u tématu. Otázka pro mě zní, byla devadesátá léta pro "umělce" obdobím skutečné "svobody" nebo ne?

Omlouvám se, ale nemůžete ode mne očekávat žádnou teorii. Já nejsem teoretik. Musím toto téma uchopit naprosto pragmaticky a vyjdu z vlastní zkušenosti. Logicky se nabízí srovnání s předchozími léty. V osmdesátých letech jsem napsal celkem tři novely, z nichž ani jedna nebyla z obvyklých ideologických důvodů publikována. V devadesátých letech (zde se omlouvám za poněkud narcistní výčet, ale chci tím něco říct) jsem publikoval celkem devět knih. Jejich celkový náklad je půl milionu výtisků. Tyto knihy byly přeloženy do patnácti světových jazyků, dočkaly se dvou filmových zpracování. Běžně jsem jezdil číst do mnoha míst Evropy. Zdálo by se tedy, že jsem se jako umělec v devadesátých letech musel cítit zcela svobodný. Jestliže přesto váhám s bezvýhradnou odpovědí, pak bych to měl vysvětlit.

Vyznačil jsem si čtyři oblasti, o kterých se postupně krátce zmíním. Jsou to pokusy o cenzuru, vliv tržní ekonomiky na sféru umění, celková atmosféra v české kultuře a konečně politika.

Pokusy o cenzuru

V devadesátých letech jsem se setkal s několika víceméně ojedinělými pokusy o cenzuru. Některé z nich tady zmíním, protože jsem přesvědčen, že jsou svým způsobem signifikantní. Namátkou, redakce MF Dnes mi odmítla otisknout jeden fejeton. Napsal jsem 120 fejetonů a všechny mi vyšly kromě jednoho. Tím ilustruji tu ojedinělost cenzury. Tento fejeton byl o skinheadech hajlujících na demonstraci na Václavském náměstí na podporu Jörga Haidera. S tím by asi problém nebyl. Ti skinheadi měli šály a čepice v klubových barvách fotbalového klubu Sparta Praha. Myslím, že redakce to v konečném důsledku napravila, protože Josef Chuchma potom v recenzi na sbírku těch fejetonů sám přiznal, že to byla redakční chyba.

Jiný takový případ, který se shodou okolností týká také fejetonu – možná si vzpomínáte, že podnikatel Marek Němec, bratr někdejšího ministra kontroly Igora Němce, si svého času nechal zaregistrovat ochranné známky slavných a prosperujících světových firem jako Toyota, Jaguar a další, ale i některých známých českých historických i žijících osobností a hodlal pod těmito zaregistrovanými jmény prodávat své výrobky. On mě za tento fejeton žaloval, protože jsem v něm dost otevřeně naznačil, že takový způsob podnikání považuji za nemorální a vypočítavý. I zde mohu naštěstí říct, že obchodní soud pro Prahu 1 tuto absurdní žalobu zamítl. Jiným takovým případem cenzury, který se mě týká jenom zprostředkovaně, bylo vystoupení mediálního experta ODS v Parlamentu ČR, který zhlédl v České televizi film Výchova dívek v Čechách natočený podle mého stejnojmenného románu, a protože Anna Geislerová v tomto filmu asi třikrát odhalila ňadra, tak pan poslanec Pleva dospěl k názoru, že Česká televize odvysílala před 22 hodinou lehkou pornografii. Parlament tento komický návrh zamítl. Nicméně tento pokus tam byl.

Méně legrační, pro mě asi nejvýznamnější kauza devadesátých let, byla kauza s pracovním názvem Lidové noviny, kterou bych se Vám teď pokusil krátce nastínit. Z osobních důvodů jsem se rozhodl ukončit spolupráci s Lidovými novinami. Proto jsem odmítal všechny žádosti o rozhovory, všechny žádosti o odpovědi na anketní otázky. Jednoho dne se mne redaktorka otázala, jaký je můj názor na vysílání seriálu Třicet případů majora Zemana, na jeho reprízu. Já jsem jí vysvětlil, jaké jsou moje důvody, proč jsem se rozhodl ukončit spolupráci s Lidovými novinami a na její otázku jsem jí odmítl odpovědět. Zdůrazňuji, že jsem se nevyjádřil ani ano, ani ne. O to větší bylo moje překvapení, když jsem po týdnu objevil v Lidových novinách svoji fotografii a zcela smyšlenou fiktivní odpověď. Stěžoval jsem si písemně tehdejšímu šéfredaktorovi, který mi přislíbil přísné vyšetření této kauzy. To se ovšem později scvrklo na pouhý dotaz té redaktorce. Odmítli otisknout mé stanovisko v plném znění. Já to chápu jako nebezpečný precedent, protože, jak jsem psal tehdejšímu šéfredaktorovi, nerad bych se v budoucnu v jakýchkoliv novinách dočetl, že jsem se třeba vyjádřil na adresu Rómů, že patří do plynu, protože možnost dovolat se nějaké tiskové opravy se ukázala jako zcela nemožná. Podle mého názoru tuto situaci zhoršuje to, že i ostatní deníky (MF a Respekt) odmítly toto moje vyjádření otisknout z jakési falešné solidarity. Nakonec to stanovisko vyšlo na internetu v Neviditelném psu pana Neffa.

Podobných příkladů možná každý z nás pár našel. Položme si otázku, zda jsou tyto příklady znakem skutečné cenzury. Já se domnívám, že ne. Takové pokusy byly a budou. Jsem přesvědčen, že tyto pokusy jsou užitečné připomínky toho, že o svobodu je třeba bojovat a že svoboda není jakýsi věčný plamen zářící nad naší demokracií, že jsou to ve skutečnosti stovky a tisíce drobných někdy i skomírajících plamínků, které je třeba ošetřovat a někdy i znovu zapalovat.

Vliv tržní ekonomiky

Ohrožují onu tvůrčí svobodu podmínky tržní ekonomiky? Domnívám se, že částečně ano, přestože si uvědomuji, že tytéž podmínky například mou uměleckou svobodu zároveň i umožňují, což je paradox jenom zdánlivý. Do sféry umění čím dál víc prosakují neúprosné zákony trhu, např. v podobě požadavků na nezbytné umělcovo sebeprosazení, mediální propagaci nebo v podobě čtenářského či diváckého požadavku na srozumitelnost či dokonce atraktivnost umělcova díla. Dneska bychom tomu možná řekli "uživatelský komfort". Domnívám se, že kategorické odmítání těchto požadavků je známkou jistého nerealistického přístupu nebo naivity. Na druhé straně je třeba přiznat, že jsou to požadavky, které tu absolutní svobodu umělce skutečně omezují. Opět si dovolím uvést dva příklady.

Jeden ilustruje ten požadavek stran publika. Když jsem před lety psal román s názvem Zapisovatelé otcovský lásky, tak to byla skutečně kniha, kterou jsem psal v duchu té známé fráze "z vnitřního přetlaku". Námětem té knihy je rozvedený otec a problémy s dospívající dcerou. V té době to pro mě bylo velmi bolestné osobní téma a měl jsem pro tu knihu připraveno řádově šest desítek stránek poznámek. Ovšem chci říct, že to byly poznámky zcela privátního charakteru, jakési drobné psychologické postřehy týkající se tohoto problému. Já jsem si uvědomoval, že stojím před problémem, jak z tohoto materiálu udělat zase ten zábavný čtivý román, na který jsou někteří čtenáři zvyklí. Tím chci jenom ilustrovat některá témata, před kterými se ocitá tvůrce dnešní doby.

K mediálnímu cirkusu. Myslím, že to je věc, která se týká všech umělců dneška. Dokonce i těch, kteří si četnost a vkus svých mediálních vystoupení poměrně pečlivě hlídají. Konkrétní příklad: Jednou mi volali z časopisu Elle, to je barevný obrázkový magazín, o kterých také dnes byla řeč, jestli bych nechtěl přispět do rubriky Co mají slavní v lednici. Já jsem nejdříve příspěvek na toto téma odmítl s tím, že to je už za hranicí mojí představy o mediálním zviditelnění. Šéfredaktorka mě přesvědčovala, že si to mohu napsat sám a že ten text může mít jisté literární kvality. Já jsem se o to tedy pokusil, napsal jsem to tak fejetonisticky. Například na otázku, jestli mám se svou přítelkyní společné police v lednici, jsem odpovídal, že ne, že to máme rozdělené, že v jedné polici má ona jídlo a ve zbylých čtyřech mám já léky a pleťové krémy. Nedomnívám se, že by to bylo velké umění, ale že to je přijatelný text a má nějakou literární kvalitu. Co se ovšem stalo, co se stává v podobných příkladech, přijde americký fotograf, který má vlastní ambice a rozhodne se, že ten přispěvovatel se bude fotit poněkud avantgardně a strčí vám hlavu do té lednice. Já si kladu otázku, když to zestručním – lze tady mluvit o skutečné svobodě, máte-li hlavu v lednici? To je taková metafora té situace.

Atmosféra českého kulturního prostředí

Já bych zde nerad předstíral, že jsem ve skutečnosti temný tvůrce typu Alberta Camuse či Dostojevkého a že jen neúprosné tržní podmínky mě nutí se takto mediálně prezentovat nebo psát líbivé povrchnosti. Ujišťuji Vás, že mě se psaní líbivých povrchností líbí, mě to baví a v tomto ohledu jsem jako tvůrce poměrně svobodný. K neurčitému pocitu vlastní svobody, to neřeknu nic překvapivého, přispívají spíše lidé, kteří i toto mé pojetí psaní poněkud dehonestují a kteří o mě píší, cituji, jako o "autorském hovadu, nedoukovi, hokynáři v obchodě s kulturou". Protože jde o lidi zaměstnané v kulturních redakcích našich deníků a časopisů, mají pro tyto své názory i dostatečně velký prostor. Já na to různými více či méně hysterickými způsoby reaguji a významně tak přispívám ke známé nevraživosti v českém kulturním životě a vůbec k takové všeobecné zatuchlosti českého kulturního života. To ostatně přispíváme všichni, všichni za to také neseme zodpovědnost. Máme jedinou výmluvu a tou je geografie, česká kotlina je příliš malá. Špatně se větrá, všichni se tady potkáváme, před nikým neutečete. Na prvním literárním večírku se Vám možná líbí, na druhém máte ponorkovou nemoc.

Vliv politiky na svobodu umělce

Jestli máte pocit, že to téma trochu zlehčuji, je to pocit oprávněný. Není totiž možné hovořit o umělecké svobodě a nezmínit přitom svobodu občanskou. V této souvislosti se obávám, že všechno, o čem jsem až dosud hovořil jako o jistých limitujících faktorech svobody umělce v devadesátých letech, doslova bledne ve srovnání s tím, co se děje v české politice v posledních letech a co se podle mého názoru téměř krystalicky ukázalo v té zmíněné televizní krizi. Jak jste si všimli, já jsem to téma záměrně v duchu instrukcí pořadatelů pominul. Nejlépe se to ukázalo v těch obou televizních přenosech z Parlamentu. Pokusím se dodržet svůj počáteční slib a omezit všechny invektivy, které mě při psaní tohoto projevu napadaly a řeknu jen dvě věty. V zemi, kde se o svobodě hlasuje v Parlamentu a dokonce se v rozmezí pěti minut dvakrát hlasuje se zcela opačným výsledkem, skutečná svoboda neexistuje.

Michal Viewegh, spisovatel