přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Mou snahou bude nakreslení základní situace na levé části českého politického spektra po listopadových volbách do krajských zastupitelstev a Senátu.

Začnu stranou, která po krajských volbách a prvním kole senátních voleb ráda opakovala hodnocení některých publicistů, že právě ona je faktickým vítězem. Jde o Komunistickou stranu Čech a Moravy, která právě po nepochybném úspěchu v krajských volbách začala doufat, že spolu s dalším úspěchem v druhém kole voleb senátních bude moci prolomit ghetto, v němž po deset let v české politice setrvávala.

Pod vlivem tohoto očekávání se najednou měnila poselství, která komunistická strana adresovala voličům. Na jejich představitelích, kteří se léta ve sdělovacích prostředcích a na veřejnosti tvářili, že akceptují svou existenci v demokratickém prostředí, jsme mohli pozorovat jiné výrazy a v jejich hlase zaznívaly jiné tóny, které neměly daleko k agresivitě. Vrcholem byl účastník debaty za KSČM na TV Prima, pán z Ostravy, jehož jméno si teď nedokážu vybavit, který vizáží i slovníkem a způsobem vyjadřování nás jako by vrátil do doby před jedenácti lety.

Nakonec z toho všeho nebylo nic. Do Senátu kandidáti KSČM neprošli. Úspěch komunistů v krajích zřejmě nepovede k jejich účasti v krajských vládách, možná s výjimkou Ústecka, kde stále probíhají jednání. Nehledě na jakýkoli osobní vztah k případnému vyvedení komunistů z politického ghetta je podle mě nutné poznamenat, že tento postup může v příštích volbách do Sněmovny pozici KSČM velmi posílit.

Jediný, kdo teoreticky může podat KSČM pomocnou ruku, je však levostředová strana, k níž komunisté mezi dvěma senátními koly upřeli pozornost. Jde zároveň o stranu, která bezprostředně po volbách byla ve středu zájmu nejen členů a příznivců KSČM a levicově smýšlejícíh občanů, ale mnoha dalších lidí, kteří cítili znepokojení z případného nástupu komunistů a jejich ovládnutí celé levice, což by mohlo vést k dlouhodobému porušení rovnováhy na politické scéně.

Řeč je samozřejmě o České straně sociálnědemokratické. Představitelé této strany ihned po volbách nemohli než konstatovat, že zažili tvrdou porážku. Bylo jasné, že před ČSSD stojí několik otázek, na něž musí co nejdříve dát odpověď.

Musela se rozhodnout, nebo alespoň začít diskutovat, zda se chce považovat za stranu s příklonem a tolerancí k radikální levici, stranu, která by si uměla představit i případnou vládní spolupráci s komunisty, anebo zda se hodlá orientovat v duchu evropských sociálnědemokratických stran, v duchu Blairovy Třetí cesty a Schröderova Nového středu na levostředového voliče.

Musela urychleně projednat opatření, která by dokázala napravit reputaci ČSSD jako strany, v níž mají prostor lidé používající moc k nekalým aktivitám.

Musela se neprodleně zabývat problémem opoziční smlouvy a udržení své menšinové vlády.

Musela říci jasné slovo o vinících volebního krachu, přičemž zde nemohla minout úlohu předsedy strany a premiéra Miloše Zemana, jehož styl politiky byl všeobecně ztotožňován se stylem sociální demokracie a vlády jako takové.

A nakonec musela ze svých řad vygenerovat nového lídra, který se postaví do čela strany na sjezdu v dubnu příštího roku poté, co Zeman tuto funkci opustí.

Obecně řečeno, ČSSD se musela rozhodnout, zda sáhne k radikálním změnám, nebo ke kosmetickým úpravám.

Ve chvíli, kdy se spolu setkáváme, již proběhla tři formalizovaná jednání různých vedoucích orgánů ČSSD. Sešlo se politické grémium, sestávající z předsedy, místopředsedů a šéfů parlamentních klubů, dále jednalo předsednictvo strany a její ústřední výkonný výbor. Na základě závěrů těchto jednání je možné udělat jednoznačný závěr, že sociální demokracie si zvolila cestu nejmenšího rizika a konzervování poměrů.

Zvítězila snaha nehledat žádné viníky, dál spoléhat na práci vlády a doufat, že v roce 2002 si voliči uvědomí, jak dobré bylo pro zemi vládnutí ČSSD, a dají jí své hlasy. Zeman dostal důvěru jak předsednictva, tak ústředního výkonného výboru a zůstává v obou svých funkcích, tedy předsedy strany a předsedy vlády. Rovněž tak byla zamítnuta jakákoli změna ohledně opoziční smlouvy a postavení menšinové vlády.

Jediným kandidátem na nového stranického lídra zůstal Vladimír Špidla – člověk bezesporu autenticky levicového nekomunistického přesvědčení, nadaný neobyčejnou pracovitostí, zároveň však muž, který nepřemýšlí v kategoriích mediálního působení a vhodného ovlivňování veřejného mínění. Špidla podle svých vyjádření je proti jakékoli centrální spolupráci s KSČM, ale o orientaci strany patrně ještě proběhne debata na dubnovém sjezdu.

Pokud jde o nápravu pověsti ČSSD, byla zatím od Špidly slyšet pouze obecná slova. Když však na ústředním výkonném výboru útočně vystoupil Miroslav Šlouf, člověk, který pochybné stránky činnosti některých členů sociální demokracie symbolizuje nejen pro veřejnost, ale i pro velké množství sociálních demokratů samotných, Špidla na to nijak nezareagoval. Jediným počinem tak zůstává usnesení ústředního výkonného výboru, podle něhož se mají poslanci a senátoři ČSSD do dubnového sjezdu vzdát svých placených funkcí v představenstvech a dozorčích radách obchodních společností.

Katarze v ČSSD tedy neproběhla a perspektivu její obnovy lze zatím vidět spíš pesimisticky. Nechtěl jsem apriori přijít k tomuto závěru, ale logika událostí mi nedala jinou šanci. Pokud ale padnou k tomuto tématu otázky v diskusi, dobereme se možná i optimističtějších zjištění o české sociální demokracii.

Alexandr Mitrofanov, komentátor Práva