přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 8 "Otevřenost české ekonomiky a vnější rovnováha: konec 90. let"

63 stran, brožovaná vazba
vyšlo: leden 2001
cena: 50,- Kč

První dojem, o který se s vámi chci podělit, je radost, že zde mohu dnes stát a vyjádřit touto formou své uznání a poděkování Karlu Dybovi. Poté, co jsem skončil školu a nastoupil do Akademie věd, Karel Dyba byl mým prvním šéfem; jakkoliv je to těžko uvěřitelné, uplynulo od té doby již šestnáct let. Karel pak byl mým přímým a milým nadřízeným ještě jednou: když jsem pracoval, shodou okolností po Pavlu Kysilkovi, na Ministerstvu hospodářství. I já Ti, Karle, přeji do dalších let jen to nejlepší.

Není snadné hovořit po Karlu Dybovi a Pavlu Kysilkovi a říci přitom na stejné téma něco významně nového. Promítnu vám proto několik raději obrázků, které budou na Vaši pozornost klást menší nároky než komplikované vývody nebo rozsáhlé tabulky. Budu přitom alespoň částečně graficky ilustrovat to, o čem hovořili mí předřečníci. V našem vidění blízké budoucnosti ani minulosti nejsou dramatické rozdíly, odlišně vidíme spíše jen některé detaily. Domnívám se, že v celé naší ekonomické obci existuje ohledně souvislostí otevřenosti české ekonomiky poměrně silný konsensus.

První obrázek ilustruje rostoucí podíl obratu zahraničního obchodu na hrubém domácím produktu. Podíváme-li se na tečkovanou křivku, vidíme víceméně stagnující hrubý domácí produkt, v kontrastu k němuž stojí strmě rostoucí nepřerušovaná křivka, znázorňující obrat zahraničního obchodu zbožím i službami vyjádřený jako podíl na HDP. Údaje jsou převzaty ze statistik národních účtů ve stálých cenách.

Karel Dyba se ve svém příspěvku zmínil o nízkých celních tarifech v České republice. Pohledem do říjnového vydání magazínu Business Central Europe (str. 64) si můžeme snadno ověřit, že průměrná celní sazba v roce 1999 byla v ČR ve srovnání s dalšími transformujícími se ekonomikami skutečně velmi nízká – nacházela se pod 2 procenty. Druhý graf je reprodukcí grafu zveřejněného v BCE.

Třetí graf je méně běžný, ale pro zajímavost jej uvádím. Otevřenost ekonomiky nemusíme měřit pouze tím, jak se vyvíjí obrat našeho zahraničního obchodu ve vztahu k HDP, ale také tím, jak se mění naše investiční pozice v poměru k HDP – tzn. jak intenzivně nakupujeme aktiva v zahraničí, resp. zahraniční subjekty nakupují aktiva česká. Z grafu je patrné, že dostupná data nepotvrzují apriorní očekávání o nárůstu otevřenosti ekonomiky rovněž přes toky na finančním účtu platební bilance.

Můžeme si položit otázku, zda je rostoucí otevřenost české ekonomiky, tak jak ji demonstruje rostoucí podíl obratu zahraničního obchodu na HDP, přínosem či naopak brzdou pro vývoj HDP. Zkonstruujme za tím účelem graf č. 4, kde vedle sebe položíme křivku růstu reálného HDP (tečkovaná čára) a křivku, která ilustruje, jak by reálný HDP meziročně rostl, kdyby všechny složky agregátní poptávky s výjimkou čistého exportu zůstaly v běžném a předcházejícím roce stejně velké (plná čára). Jediná složka agregátní poptávky, která by se meziročně měnila, by tedy byl čistý export.

Z grafu je zřejmé, že v letech 1992-1997 vývoj čistého exportu růst HDP spíše brzdil, odhad pro rok 2000 signalizuje obnovení tohoto trendu. Toto konstatování má přirozeně pouze deskriptivní charakter a vypovídá jen málo o vhodnosti či nevhodnosti schodků obchodní bilance pro dlouhodobý růst HDP. Předpokládáme-li, že realizované dovozy jsou kapacitotvorné (což zejména v poslední době zřejmě platí), pak by se měly s jistým zpožděním promítnout do zvýšené exportní výkonnosti české ekonomiky a tím i do vyššího růstu jejího HDP.

Graf č. 5 je již téměř "klasický" obrázek, porovnávající vývoj na běžném účtu platební bilance s vývojem na účtu finančním. Na obrázku jsou dobře patrné rozevírající se nůžky mezi výsledky obou účtů v období 1994-1995 a pak znovu mezi predikovanými výsledky pro období 1999-2000.

Nyní asi nastal správný okamžik k tomu, abych se vyjádřil, zda vidím v současném vývoji běžného účtu platební bilance ohrožení pro českou ekonomiku. Myslím, že na dnešním setkání již byla vyjmenována řada důvodů, proč současný vývoj nehrozí vyústit do stejných měnových turbulencí jako byly ty, kterých jsme byli svědky na jaře 1997. Opakování měnové krize není pravděpodobné. Zde navíc musím souhlasit s Pavlem Kysilkou v tom, že ani skutečný rozměr měnový krize roku 1997 nebyl tak velký, jak ho tehdy část veřejnosti subjektivně vnímala. K důvodům, proč je dnešní situace podstatně jiná než před čtyřmi lety, bych jen rád doplnil, že i celá česká ekonomika a její mikrosféra za tu dobu opět o něco dozrály. Tolikrát zatracovaná i vzývaná, obtížně definovatelná restrukturalizace podnikové sféry postoupila kupředu. Bankovní sektor se ve srovnání s polovinou 90. let konsolidoval. To vše přispívá ke stabilizaci ekonomiky, samozřejmě spolu s plovoucím kurzem, který od roku 1997 ztěžuje spekulaci proti koruně.

Graf č. 6 znázorňuje to, o čem jsme se dnes již rovněž několikrát zmiňovali. Kumulativní údaje (počínaje rokem 1993) ilustrují kompenzaci schodků na běžném účtu platební bilance přílivem přímých zahraničních investic. Mě na grafu zaujalo zejména to, jak relativně malou roli, ve srovnání se saldem běžným účtem a přílivem přímých zahraničních investic, hraje krátkodobý kapitál. Krátkodobý kapitál nepochybně zůstává významným krátkodobým faktorem přispívajícím k měnové krizi. Viděno v delší časové perspektivě však krátkodobý kapitál nesporně není tím faktorem, který by tvaroval vývoj naší platební bilance nebo kurzu koruny.

V závěru svého krátkého vystoupení bych se rád zaměřil na to, v čem spatřuji hlavní výhody a rizika výrazného nárůstu otevřenosti naší ekonomiky v minulých letech. Mezi výhody nepochybně patří zvýšení konkurence na domácím trhu, příliv přímých zahraničních investic se všemi pozitivy, které s sebou tento příliv přináší, efektivnější alokace zdrojů v ekonomice, snazší realizace privatizačních záměrů a jednodušší integrace země do mezinárodních struktur.

Jaká jsou naproti tomu rizika rychlého nárůstu naší ekonomické otevřenosti? S rostoucí otevřeností se zvyšuje naše citlivost vůči vnějším vlivům, což může mít pro ekonomiku negativní, ale i pozitivní důsledky. Na straně jedné jsme např. vnímavější vůči hospodářským šokům, které vznikají mimo naše teritorium, na straně druhé však můžeme výrazněji těžit z probíhajících pozitivních procesů, jako je například hospodářské oživení v EU. Silnější expozice vůči vnějším ekonomickým strukturám je rizikem plynoucím z růstu otevřenosti, pokud mezi tyto struktury zahrneme např. i cenové struktury deformované v důsledku rozsáhlých státních subvencí, které v řadě zemí stále ještě existují. Rychlý růst otevřenosti, který akceleruje restrukturalizaci ekonomiky, klade přiměřeně vyšší nároky na sociální "management" v zemi. Rychlý nárůst otevřenosti rovněž citelně ztěžuje život "hlídacím psům" kapitálového a finančního trhu.

Vraťme se ještě na okamžik k otázce, zda je současný vývoj na běžném účtu české platební bilance udržitelný. Já si myslím, že ano. Musíme mít ovšem na paměti, že v budoucnu může dojít k oslabení poptávky po našem exportu v EU. Pokud urychlíme tempo reálného růstu ekonomiky na úroveň, o níž hovořil Karel Dyba, pak to bude jistě spojeno s našimi vyššími dovozy. Oba tyto faktory, zejména pokud by se projevily ve shodném čase, mohou přispět k dalšímu zhoršení běžného účtu. Toto zhoršení by však nemělo vyvolat měnový otřes srovnatelný s rokem 1997.

Myslím si, že i po zvážení všech pro a proti je dobře, že jsme ekonomikou, která se rychle otevírá světu. Domnívám se, že klady tohoto otevírání převyšují zápory. Věřím tomu, že příznivý vývoj ekonomiky, který nyní pozorujeme, může vydržet minimálně několik let. 4% reálný ekonomický růst v ČR je realistickým cílem. S rozumnou hospodářskou politikou, přiměřeně reagující na prohlubující se fiskální nerovnováhu, můžeme tento cíl dosáhnout .

Martin Kupka, ředitel pro strategii a výzkum, Raiffeisenbank, a.s.