přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 8 "Otevřenost české ekonomiky a vnější rovnováha: konec 90. let"

63 stran, brožovaná vazba
vyšlo: leden 2001
cena: 50,- Kč

Dovolte, abych se nejprve připojil k zástupu gratulantů a popřál svému exšéfovi a exministrovi docentu Dybovi všechno nejlepší k jeho významnému jubileu. Musím říct, že jsem se ho třikrát zeptal, když mě zval na tento seminář, zda všechny údaje, co říkal, skutečně sedí – a nemyslel jsem tím den a hodinun konání. Pak jsem si uvědomil, že on je sportovec a umí klamat tělem. A jak jsme před chvílí slyšeli, tak i duchem. Musím říct, že to byl velmi dobrý šéf a že jsem mu dodnes vděčen za to, že mě na dva roky (v letech 1990 a 1991) přitáhl k vládě – v době, kdy se připravovaly všechny důležité věci. Jsem mu vděčný za to, že jsem u těch věcí byl. Díky.

Já jsem pro náš seminář zvolil podobné téma jako on – proč se harmonická idyla první poloviny devadesátých let nezopakovala v jejich druhé polovině. Chtěl bych také vyjádřit svůj názor, jak vidím dnešní situaci.

Harmonie otevřenosti ekonomiky a makroekonomické politiky na počátku transformace

Říkám-li harmonická idyla, musím říct mezi čím. Když se rozjížděla transformace a byl spuštěn zvolený scénář, všichni věděli, že strukturální změny budou dlouhodobé a nebudeme je moci z krátkodobého pohledu ovlivnit. Národohospodář bere vždy v úvahu určitý stav v mikroekonomické efektivitě, stav strukturálních reforem a krátkodobě (a většinou i střednědobě) s tím může těžko něco udělat. Bere také do úvahy určitý stav vnějšího prostředí a prognózu tohoto stavu. Zbývají mu pak dvě klíčové skupiny parametrů u nichž má rozhodovaci volnost i v krátkém období. Tou jednou je míra otevřenosti ekonomiky, druhou množinou jsou parametry makroekonomické politiky – zejména rozpočtové a měnové. Já tedy budu testovat míru souladu mezi těmito skupinami parametrů v jednotlivých periodách.

Dnes možná trochu podceňujeme obtížnost úkolu sladit tyto parametry při vstupu do transformace. Ale vzpomeňme si, že vyladění makroekonomických parametrů míry otevřenosti s danou mikroekonomickou situací předcházela velmi obtížná a složitá debata. Já dodnes výsledek prvních čtyřech let transformace, kdy skutečně existovala jakási harmonická idyla, považuji za nesamozřejmý výsledek obrovského citu pro nastavení klíčových národohospodářských parametrů, obrovského citu pro čísla, obrovského citu pro to, kam se bude ubírat naše ekonomika v oblasti strukturálních změn a konečně i vnější svět.

Zejména je potřeba zdůraznit, že nastavené míře otevřenosti velmi dobře odpovídalo nastavení měnové a rozpočtové politiky. Samotná míra otevřenosti byla zvolena neméně dobře – jednak pustila do naší ekonomiky čerstvý vítr, vytvářela přirozený tlak na naše firmy k restrukturalizaci a přitom to nebyl tlak drtivý, smrtící. Pokud sáhneme do ekonomické historie a spočítáme si, jak dlouho trval na přelomu čtyřicátých a padesátých let tehdejší centralistické vládě onen makrostrukturální manévr reorientace naší ekonomiky na východní trhy, tak manévr zpětný, provedený ovšem zcela decentralizovaně, trval 50 procent tehdejší doby. Je vidět, že zmíněné parametry byly nastaveny skvěle. Kurzový režim, který fungoval jako kotva, se ukázal velmi vhodným řešením.

Nárůst nerovnováhy v polovině 90. let

Tato idyla skončila někdy na přelomu let 1994-95 a je potřeba si říct, co se vlastně v této době změnilo, proč začala ekonomika tíhnout k velkým vnitřním i vnějším nerovnováhám.

Jednak se dále zvýšila míra otevřenosti ekonomiky. V říjnu 1995 přistoupila ČR k téměř plné směnitelnosti jak na běžném, tak na kapitálovém účtu. Co je však klíčové, změnilo se nastavení (byť ne nominální) jedné z klíčových makroekonomických charakteristik – došlo k reálné efektivní apreciaci, zhodnocení koruny a existoval další výhled na zhodnocování. Měnová politika v letech 1994 a 1995 přešla od restrikce první poloviny devadesátých let k neutrální a posléze expanzivní politice. Svědčí o tom čísla popisující nárůst peněžní zásoby. Centrální banka tehdy de facto rezignovala na svůj explicitní cíl v oblasti peněžní zásoby a v podstatě implicitně cílovala pevný kurz. Ekonomika dospěla k určité disharmonii, která dále narůstala.

Tu disharmonii bych popsal jako nesoulad mezi zvyšující se mírou otevřenosti, vývojem reálného efektivního kurzu včetně zvoleného kurzového režimu a mezi finančními politikami - měnovou a rozpočtovou.

Neudržitelný fixní kurz koruny

My jsme v centrální bance citlivě a negativně vnímali rozpor mezi existencí pevného kurzu a naším sterilizačním úsilím. Snaha o sterilizaci přílivu kapitálu se ukázala býti neefektivní až kontraproduktivní. Existoval vysoký eliminační (off-set) koeficient, tzn. restriktivní sterilizační snahy centrální banky přes vyšší úrokové sazby lákaly další příliv kapitálu a nafukovaly peněžní zásobu. Za dané situace by učebnicově správnou reakcí byla rozpočtová restrikce, která by nahradila měnovou restrikci bez negativních dopadů na úrokové sazby a na další generování přílivu zahraničního kapitálu. Respektuji dnes, že k tomu zřejmě nebyl politický prostor a chyběla národohospodářská zkušenost (jak se později po balíčcích ukázalo) s kalibrováním nezbytné míry rozpočtové restrikce.

Pak říkám, že adekvátní reakcí mělo být včasné opuštění pevného kurzového režimu koruny, což je dnes v ekonomické obci konsensus - myslím, že neříkám nic nového. Důležité je ovšem říci, jaké by bylo správné načasování tohoto kroku. Myslím, že přelom roku 1994-95 nebo první polovina roku 1995 by přinesla více pozitiv než negativ. Vzpomínám, že exministr Kočárník nazval nedávno tu neochotu přistoupit ke změně kurzového režimu určitou fetišizací. Já si myslím, že tam fetišizace byla, ale že tam byla i seriozní obava z toho, co by takovýto krok způsobil. Myslím, že jsme se všichni báli dopadu apreciace koruny na vnější rovnováhu, na konkurenceschopnost našich firem. Dnes, možná s výhodou generála po bitvě, bych vsadil na jiný scénář. Možná, že by určitá tržní apreciace kurzu po uvolnění jeho režimu snížila inflaci. Snížená inflace by možná zastavila reálné zhodnocování koruny a ekonomika by si sama našla určitou udržitelnou míru nerovnováhy – na rozdíl od té míry nerovnováhy, která začala být trhy v té době považována za rovnováhu neudržitelnou.

Musím ještě dodat, proč centrální banka pokračovala v restriktivním úsilí. Sázela právě na tento scénář. Chtěla přes restrikci srazit inflaci a přes sraženou inflaci zastavit reálné zhodnocování kurzu koruny a tím pomoci řešit vnější rovnováhu ekonomiky. Byl to závod s časem a vývoj nás předběhl. Spíš než k omezení inflace vedla restrikce k posílení kurzu koruny, k expektacím na posílení kurzu koruny – a tím k přílivu krátkodobého kapitálu a zhoršení vnější rovnováhy. Vývoj šel tedy negativním scénářem. Výsledkem byla disharmonie – zdráhám se ji nazvat krizí – byla to minikrize. Vidíme to jasně na číslech popisujících nízkou míru znehodnocení koruny a episodický dopad znehodnocení české koruny do inflace. Ekonomika se také skutečně z problému velmi rychle dostala.

Obnovená rovnováha na konci devadesátých let

A tím se dostávám ke třetí etapě, která stojí před námi – k přelomu devadesátých let a nového století. Dostali jsme tak trochu dar z nebe – pomohly nám velmi nízké světové ceny komodit a silný kurz koruny v letech 1998-99 a pomohly nám měnová a rozpočtová restrikce: umožnily srazit inflaci na úroveň obdobnou jako u našich obchodních partnerů. To znamená, že alespoň pro tento vývojový okamžik přestalo být reálné zhodnocování kurzu koruny vážným problémem. Nechci nyní zahajovat diskusi o tom, do jaké míry byla restrikce přestřelena či zbytečně prodlužována: dnes jsme na startovní čáře nové etapy a musím říct, že současnou situaci v oblasti vnější a vnitřní rovnováhy vidím velmi obdobně jako pan Dyba.

Obchodní deficit nepovažuji za problém, protože pouze asi z jedné třetiny je jeho zhoršení vysvětlitelné obnovením růstu v České republice. Víme, že růst v České republice má silný mezní sklon k dodatečnému importu. Zbytek je vysvětlitelný zhoršením směnných relací, což je dočasný faktor. Navíc je všeobecným konsensem v naší ekonomické obci, že prioritně nás nemusí zajímat obchodní bilance, ale především běžný účet. Zde přitom není důvod očekávat zhoršení vývoje. Myslím si, že v tomto světle je deficit běžného účtu akceptovatelný – také proto, že je několikanásobně eliminován přílivem přímých zahraničních investic, byť zde můžeme vidět určitý vykřičník v dynamice, protože tento masivní příliv zahraničních investic zde nemusí existovat do nekonečna.

Co se týče reálných mezd, které začaly nedávno opět růst, tam se shoduji s dalšími v tom, že jejich růst je dostatečně eliminován růstem produktivity práce. Problémem pro mě zůstává riziko nerovnováhy veřejných rozpočtů. Zejména číslo prognózované pro příští rok nevypadá dobře. Pokud bude vláda pokračovat v masivní privatizaci, nemusí to být z makroekonomického hlediska do určitého okamžiku problém. Vidím zde problém spíše v dynamice těchto deficitů – že si vláda na tyto deficity zvykne a získá na ně jakýsi drogový návyk. Pro tento a příští rok, staticky, však díky výnosům z privatizace nevidím v těchto deficitech problém.

Ekonomika musí z problémů vyrůst

Můj exšéf Dyba mě kdysi naučil pěknou myšlenku: "Naše ekonomika musí vyrůst ze svých problémů." To je hezky řečeno. Trhy testují ekonomiku na řadě relativních ukazatelů konstruovaných na relaci k velikosti hrubého domácícho produktu – např. velikost deficitu běžného účtu k HDP, zadluženost vlády vzhledem k HDP. Jestliže ekonomika zdravě roste, vyrůstá automaticky z těchto problémů. Musím říct, že zatímco v roce 1995 a 1996 ekonomika spíše vrůstala do problémů, pak dnešní růst je postaven na převážně rovnovážné bázi, a nám se skutečně daří vyrůstat z problémů. Myslím si, že to je poprvé po deseti letech, co mohu říct, že zde vidím reálnou šanci na udržitelný, byť ne dramatický růst pro nadcházející střednědobé období.

Pavel Kysilka, hlavní ekonom České spořitelny, a.s.