přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 8 "Otevřenost české ekonomiky a vnější rovnováha: konec 90. let"

63 stran, brožovaná vazba
vyšlo: leden 2001
cena: 50,- Kč

Problém vnější nerovnováhy a způsob jeho řešení se staly ve druhé polovině devadesátých let klíčovou otázkou, která v určité době rozdělila nikoliv pouze odbornou veřejnost, ale stala se prvořadým politikem, které otřáslo politickou scénou a jeho dozvuky můžeme pociťovat až do dnešních dnů. Dnes se spolu s pomalým zotavováním ekonomiky po několikaleté recesi vnější nerovnováha vyjádřená narůstajícím schodkem běžného účtu platební bilance znovu stává problémem, který budí pozornost.

Měnová krize, která na jaře roku 1997 zasáhla českou ekonomiku a akcelerovala pozdější pád vlády, bývá převážně interpretována jako trest, který na nás mezinárodní kapitálové trhy seslaly za nedotaženou transformaci, institucionální defekty a přehřátí ekonomiky, projevující se v nebezpečném narůstání schodku běžného účtu platební bilance. Tento přístup, který má nepochybně své racionální jádro, se však příliš nezabývá příčinami, které umožnily tak dramatické řešení problému vnější nerovnováhy právě u nás.

Existence vnější nerovnováhy sama o sobě není ničím mimořádným a především v transformující se ekonomice, jako je naše, která se snaží urychleně překonat desítky let trvající zaostávání v oblasti technologií, infrastruktury, ochrany životního prostředí i spotřeby domácností, je a dlouho bude jevem spíše obvyklým než výjimečným. Narůstající schodky platební bilance pravidelně postihují v různých obdobích všechny rozvíjející se země, přesto však nelze říci, že by jejich řešení mělo vždy obdobně dramatický průběh a ústilo do hluboké recese tak, jako tomu bylo u nás. Defekty v oblasti institucionálního a právního rámce jsou rovněž typické pro všechny emerging markets jako takové a je velmi odvážné hledat mezi krizovým řešením problému vnější nerovnováhy a těmito nedostatky jednoznačnou a přímočarou kauzalitu. Krátce řečeno, ve světě existuje spousta zemí, jejichž makročísla by vznik krize předpokládala, přesto krizový vývoj postihuje pouze některé a jen v určitých obdobích. Faktorů, proč tomu tak je, je mnoho.

V našem případě lze vidět hlavní spouštěcí mechanismus krize v nebezpečné kombinaci režimu pevného kursu a předčasné dalekosáhlé liberalizaci kapitálových pohybů. Tento nebezpečný mix a jeho neodůvodněné udržování byly závažnou chybou tehdejší vlády a centrální banky, chybou, která devastující nájezd spekulativního kapitálu umožnila. Pevný měnový kurs, který byl klíčový pro liberalizační fázi transformace a vytvářel cenovou kotvu, tuto úlohu v polovině devadesátých let již přestal hrát. Dalekosáhlá liberalizace kapitálových pohybů prosazená centrální bankou v reakci na problémy se sterilizací přílivu krátkodobého kapitálu a neúčinnost měnové politiky, sice umožnila krátkodobé zlepšení situace a učinila z koruny jedinou významně obchodovanou středoevropskou měnou na zahraničních trzích. Na druhé straně však tento vývoj vytvořil předpoklady pro prudké změny kapitálových toků a otevřel ekonomiku pro působení spekulativního kapitálu . Udržování režimu pevného kursu pro spekulaci odstranilo kursové riziko a učinilo nájezd na korunu atraktivním. To byly podmínky, které českou ekonomiku nejvíce odlišovaly od jejích sousedů, a proto jsme my byli jediní mezi transformujícími se středoevropskými ekonomikami, které vlna spojená s asijskou krizí naplno zasáhla.

Nejen vláda a centrální banka, ale ani MMF toto nebezpečí nerozpoznaly včas, a jejich snahy a doporučení při řešení problému narůstající vnější nerovnováhy se místo na změnu kursového režimu soustředily především na restrikci poptávky. Fiskální a měnová restrikce, obtížně dávkovatelné v křehké a nedostatečně transformované ekonomice nemohly v krátkém období situaci ovlivnit, pouze se zpožděním, ale zato velmi tvrdě a na dlouhou dobu zasáhly velmi zranitelný podnikový a bankovní sektor.

Vzpomínám, jak nesmírně obtížné bylo dát tehdejším balíčkům jakous takous kredibilitu, že skutečně cílí na řešení problému hrozivého deficitu běžného účtu, pokud neexistovala odvaha k opuštění pevného kursu. Málokdo si dnes vzpomene na bizarní opatření, jakým bylo zavedení dovozních depozit, které bylo takovým pokusem. Zamýšlený účel pochopitelně splnit nemohlo. Hlasy, které vybízely ke změně kursového režimu, nebyly vyslyšeny a pokračování je již známé. Ke změně došlo, pod neudržitelným tlakem spekulantů, za cenu ztráty části devizových rezerv a za cenu dalšího prudkého restriktivního otřesu.

Tři roky recese a nízkých cen dovážených surovin problém vnější nerovnováhy odsunuly jaksi dopozadí. Sotva však ekonomika začala nabírat dech, prohlubující se schodek obchodní a platební bilance je opět na světě. Z tohoto pohledu lze roky 1998 a 1999 považovat spíše za krátkodobé vychýlení z trendu. Období nízkých cen surovin skončilo a obnovení růstu spojené s tolik potřebným obnovením investiční aktivity a realizace odkládané poptávky domácností po dovozech spotřebního zboží se musejí znovu zákonitě projevit v narůstání deficitu platební bilance. Přesto zatím nelze tvrdit, že krizová situace bezprostředně hrozí.

Důvodů k tomuto názoru je několik. Za prvé, schodek, možná i výrazný, není sám o sobě negativem, pokud je financovatelný. Na rozdíl od poloviny devadesátých let je dnes deficit financován nikoliv spekulativním krátkodobým kapitálem, ale přímými investicemi., a také režim pohyblivého kursu vytváří větší prostor pro přizpůsobovací procesy a hospodářskou politiku. Důležité je, aby vláda a centrální banka měly na situaci stejný názor a sdílely priority. Z odstupem několika let lze říci, že důsledky krize vnější nerovnováhy z roku 1997 u nás na rozdíl od sousedních zemí nebyly zvládnuty právě z důvodu absence této elementární shody. Věcně neodůvodněné fanatické lpění na maximálním potlačení cenového růstu, které razila centrální banka údajně ve snaze maximálně urychlit naši konvergenci se standardy v EU, umožnilo jedinou přizpůsobovací alternativu – recesi. Bylo by fatální chybou, kdyby současná situace byla vyhodnocena tvůrci hospodářské politiky stejně jako před třemi lety a korigována znovu zvýšením finanční restrikce a tlakem na omezení růstu. Nejde pouze o to, že dnešní 2% růst je zcela nedostatečný jak z hlediska srovnání s vývojem v EU, tak při porovnání s ostatními emerging markets.

Prostor pro restriktivní politiku je dnes ještě výrazně menší než v roce 1997. Uměle vyvolaná recese minulých let dostala do závažných problémů veřejné finance, paralyzované navíc strukturálním deficitem sociálního systému. Vláda má z tohoto důvodu stále menší manévrovací prostor a bude mít velké problémy, aby výrazně nepřekročila plánovaný schodek státního rozpočtu. Pro restrikci nemá prostor. Snaha brzdit pomalu oživující se ekonomiku měnovou restrikcí by byla sebevražedná. Již dnes je ekonomika těžce poškozena nedostupností úvěrového financování poté, co se bankovní sektor těžce vzpamatovává z krachů jedněch finančních ústavů a předprivatizační agónie druhých.

Česká ekonomika zoufale potřebuje delší období vyššího hospodářského růstu. Ten bude provázen vyšší vnější nerovnováhou, alespoň v počátečním období, a pravděpodobně i vyšší inflací. To je charakteristika této fáze našeho vývoje a je třeba ji respektovat. Nevypadá totiž beznadějně.

Pokud jde o vnější nerovnováhu, existuje oprávněná naděje, že oživení, tažené především zahraničními přímými investicemi, se v dohledné době projeví i ve vyšší exportní schopnosti českého hospodářství, protože většina těchto zahraničních investic je exportně orientována. Pouze touto cestou a v delším období lze u nás problém vnější nerovnováhy řešit přijatelným způsobem. Krátkodobá stop and go politika hrozí pouze prodlužováním či umělým obnovováním recese.

Pokud jde o inflaci, není rovněž třeba propadat panice. Její dnešní nízká úroveň byla dosažena za nesmírnou cenu a zřejmě i proti záměrům centrální banky, soudě tak podle opakovaného výrazného podstřelení jejího deklarovaného inflačního cíle. Pokud by se v příštích několika letech inflace u nás pohybovala v obdobném řádu nad vyhlášenými inflačními cíli, ekonomice by to jen prospělo. ČNB by sice netrefila znovu svůj cíl, tentokrát z druhé strany, ale tomu by se nikdo určitě již nedivil.

Vnější nerovnováha je jedním z typických rysů transformačního období, má dlouhodobý charakter a krátkodobými opatřeními fiskální a měnové politiky ji lze pouze na určitou dobu zmírnit, ovšem za vysokou cenu. Recese minulých let je v tomto smyslu dostatečnou lekcí. Rizika lze eliminovat pouze v delším období zvýšením konkurenceschopnosti a exportní výkonnosti ekonomiky. Nastartovaný hospodářský vývoj u nás dává naději, že jsme v tomto ohledu na dobré cestě.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky