přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

V roce 1999 udělila Královská švédská akademie Nobelovu cenu za ekonomii profesoru Robertu A. Mundellovi za jeho analýzu měnové a rozpočtové politiky při různých kurzových režimech a za jeho analýzu optimálních měnových zón.

Robert Mundell se narodil v roce 1932 v Kanadě. Po ukončení studií na Universitě Britské Kolumbie a na Washingtonské universitě započal postgraduální studium na London School of Economics. V roce 1957 získal doktorát na americkém Massachusets Institute of Technology na základě své doktorské práce o mezinárodních kapitálových tocích a měnových kurzech. Poté vyučoval na Stanfordské universitě. V roce 1961 se stal výzkumným pracovníkem Mezinárodního měnového fondu a právě zde plně vykrystalizoval jeho zájem o mezinárodní měnové problémy, na které se pak plně zaměřil. V letech 1966 - 1971 byl profesorem ekonomie na Chicagské universitě. Byl poradcem Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Evropské komise, amerického ministerstva financí a kanadské vlády. Od roku 1974 je Robert Mundell profesorem na Kolumbijské universitě v New Yorku.

Mundellův teoretický přínos je mnohostranný. K nejdůležitějším příspěvkům patří jeho analýza stabilizační měnové a rozpočtové politiky v podmínkách mezinárodně pohyblivého kapitálu, která jej nakonec přivedla až k teorii optimálních měnových zón, díky níž je považován za jednoho z ideových otců společné evropské měny - eura. Je průkopníkem monetárního přístupu k platební bilanci a podílel se též na vzniku ekonomie strany nabídky (supply side economics), která doporučovala radikální snížení daní a která na začátku 80. let značně ovlivnila hospodářskou politiku presidenta Ronalda Reagana.

K nejznámějším Mundellovým publikacím patří jeho knihy Mezinárodní měnový systém : konflikt a reforma (The International Monetary Systém : Conflict and Reform 1965), Člověk a ekonomie (Man and Economics 1968), Mezinárodní ekonomie (International Economics 1968), Měnová teorie : úrok, inflace a růst ve světové ekonomice (Monetary theory : Interest, Inflation and Growth in the World Economy 1971) a Výstavba nové Evropy (Building the New Europe 1992).

Mundell se problémem měnových kurzů začal intenzivně zabývat již v letech 1956-57, kdy na London School of Economics psal pod vedením Jamese Meada svou disertační práci. Přestože v té době vládl ve světě Bretton-Woodský měnový systém založený na fixních kurzech, byly teoretické spory o vhodnosti fixních nebo flexibilních kurzů již v té době velmi živé jak na London School of Economics tak i na Chicagské universitě. James Meade, jak Mundell vzpomíná, byl zapáleným obhájcem flexibilních kurzů, stejně tak jako Milton Friedman v Chicagu. Co společného zde měli keynesiánec Meade a libertarián Friedman ? Friedman viděl ve flexibilních kurzech způsob, jak se zbavit regulací v zahraničním obchodě a v mezinárodních pohybech kapitálu, kdežto Meade si od flexibilních kurzů sliboval automatický nástroj dosahování vnější rovnováhy, který uvolní státu ruce pro regulování "vnitřních" ekonomických veličin jako je zaměstnanost a inflace. Oba ekonomové přitom ve flexibilních kurzech viděli nástroj k dosažení flexibility reálných mezd (ve světě, kde jsou nominální mzdy ztrnulé). Oba také své úvahy zasadili do "klasického světa" mezinárodně pohyblivého zboží a mezinárodně nepohyblivého kapitálu.

To Mundella přivedlo na myšlenku, aby problematiku měnových kurzů zasadil do podmínek mezinárodně pohyblivého kapitálu. V roce 1958 vytvořil na Stanfordské universitě model, který se později stal známým jako Mundel-Flemingův model. (V roce 1962 dospěl totiž k podobným závěrům jako Mundel také Marcus Fleming. Mundellův přínos však byl hlubší a dalekosáhlejší.). V tomto modelu je kapitál v mezinárodním měřítku velmi pohyblivý. Takový model přitom vůbec neodpovídal tehdejšímu světu, neboť mezinárodní pohyby kapitálu byly tehdy ještě silně regulovány. Mundel-Flemingův model tedy předběhl svou dobu. Dnes, kdy žijeme již ve světě velmi pohyblivých mezinárodních kapitálových toků, je již nanejvýš aktuální a pro svou přesvědčivou jednoduchost je nepostradatelnou součástí všech pokročilejších učebnic makroekonomie.

Mundell svůj základní model využil jako odrazový můstek k analýze vnější a vnitřní nerovnováhy, k hledání žádoucího "mixu" měnové a rozpočtové politiky a nakonec i k teorii optimálních měnových oblastí. Pokusil se shrnout všechny své poznatky v článku, který poslal do Economic Journal. Když tehdejší redaktor časopisu Roy Harrod článek odmítl, vzpomíná Mundell, že to bylo pro něj nejen zklamání, ale i poučení : "Toto odmítnutí mne naučilo, abych nezahlcoval článek příliš mnoha myšlenkami. Tinbergenův princip je zde dobrým vodítkem tak jako v hospodářské politice : jeden cíl - jeden nástroj, jedna myšlenka - jeden článek."

Mundell-Flemingův model objasňuje účinky stabilizační měnové a rozpočtové politiky v podmínkách mezinárodně pohyblivého kapitálu. Mundell jej představil ve svém článku Kapitálová mobilita a stabilizační politika v režimu fixních a flexibilních měnových kurzů (Capital Mobility and Stabilization Policy under Fixed and Flexible Exchange Rates, Canadian Journal of Economics 29, 1963). Do té doby byla stabilizační měnová a rozpočtová politika analyzována v rámci modelů uzavřené ekonomiky, kde jsou mezinárodní pohyby kapitálu silně omezeny. Spory ohledně účinnosti té které politiky se pak vedli zejména v kontextu teorie peněz. Nejznámějším byl spor z padesátých let mezi keynesiánci a americkými monetaristy ohledně relativní účinnosti měnové resp. rozpočtové politiky, v němž keynesiánci zdůrazňovali větší účinnost rozpočtové politiky a nízkou účinnost měnové politiky, zatímco monetaristé tvrdili pravý opak. Spor se vedl zejména o to, do jaké míry je poptávka po penězích citlivá na změny úrokové míry a do jaké míry působí tzv. efekt vytěsňování (crowding out effect) soukromé poptávky vládní poptávkou. Mundell-Flemingův model však postavil tyto spory do zcela nového světla. Ukázal totiž, že relativní účinnosti měnové resp. rozpočtové politiky závisí rozhodujícím způsobem na tom, zda jsou měnové kurzy fixní nebo flexibilní.

Mundell-Flemingův model zachycoval krátkodobé účinky měnové a rozpočtové politiky za předpokladu neměnné cenové hladiny. Proto bylo možné demonstrovat jej graficky jako rozšíření Hicks-Hansenova modelu IS-LM o mezinárodní obchod a mezinárodní pohyby kapitálu. Vycházejme z předpokladu dokonalé kapitálové mobility v mezinárodním měřítku. Tento předpoklad jinými slovy znamená, že domácí a zahraniční finanční aktiva jsou dokonalými substituty. Pak ve všech zemích existuje jediná světová úroková míra. Nyní model odlišuje dva případy : fixní měnové kurzy a flexibilní kurzy. V případě fixních kurzů model ukazuje, že je měnová stabilizační politika zcela neúčinná - není schopna vůbec ovlivňovat výši reálného produktu a zaměstnanosti. Naopak rozpočtová politika je v tomto směru plně účinná. Neúčinnost měnové politiky při pevných kurzech je dána tím, že centrální banka je nucena pomocí devizových rezerv bránit odchylkám měnového kurzu od deklarované parity. Představme si, že by banka chtěla za těchto podmínek stimulovat ekonomický růst a zaměstnanost měnovou expanzí. Zvýší peněžní zásobu například nákupem vládních dluhopisů. Tato měnová expanze však sníží domácí úrokovou míru pod úroveň světové úrokové míry, což motivuje investory k tomu, aby prodávali domácí finanční aktiva a kupovali zahraniční aktiva. Na měnovém trhu v důsledku toho roste nabídka domácí měny a poptávka po zahraničních měnách. V důsledku toho vzniká tendence k depreciaci domácí měny. Ale centrální banka nemůže depreciaci dopustit a proto nakupuje domácí měnu za devizové rezervy. Proto se peněžní zásoba v zemi opět snižuje. Konečným důsledkem takového pokusu o měnovou expanzi by tedy nebylo zvýšení peněžní zásoby. Došlo by pouze ke změně struktury aktiv centrální banky, v nichž by se zvýšil podíl vládních dluhopisů a snížil podíl devizových rezerv.

Rozpočtová politika je naopak v režimu fixních kurzů plně účinná : například zvýšení vládních výdajů může zpočátku zvýšit domácí úrokovou míru, avšak investoři okamžitě reagují prodejem zahraničních aktiv a nákupem domácích aktiv. V důsledku toho vzniká tlak na apreciaci, které však centrální banka musí bránit prodejem domácí měny za zahraniční měny. Dochází k akumulaci devizových rezerv a k růstu peněžní zásoby. Domácí úroková míra se neodchýlí od světové, vytěsňovací efekt je potlačen a konečným důsledkem rozpočtové expanze je tudíž vyšší peněžní zásoba a vyšší agregátní poptávka v zemi.

Zcela opačná je účinnost obou politik v režimu flexibilních kurzů . Když nyní chce centrální banka zvýšit peněžní zásobu například nákupem vládních dluhopisů, dochází opět k poklesu domácí úrokové míry a k tlakům na depreciaci. Nyní však banka nemusí na měnovém trhu intervenovat. Depreciace zvýší čistý export čili i agregátní poptávku a domácí produkt. Konečným důsledkem měnové expanze je tedy vyšší kurz domácí měny (depreciace), vyšší domácí produkt a vyšší zaměstnanost.

Naopak rozpočtová stabilizační politika je v režimu flexibilních kurzů zcela neúčinná. Například chce-li vláda zvýšit agregátní poptávku vyššími vládními výdaji, vzroste domácí úroková míra nad úroveň světové úrokové míry. Následný příliv zahraničního kapitálu pak vyvolá apreciaci domácí měny, která sníží čistý export. Agregátní poptávka zůstane na stejné úrovni jako dříve, pouze se změní její struktura : přírůstek vládních výdajů je plně kompenzován poklesem čistého exportu. Vytěsňovací efekt je úplný.

V 50. a 60. letech, když se vedli diskuse o optimálních "mixech" měnové a rozpočtové politiky, se ještě rozumělo jaksi samo sebou, že vláda a centrální banka orientují svou politiku na dosahování stejných cílů. Mundellova teorie opět postavila tuto otázku do nového světla : v podmínkách vysoké mezinárodní kapitálové mobility a fixních měnových kurzů musí existovat "dělba práce" mezi měnovou a rozpočtovou politikou - měnová a rozpočtová politika ekonomicky vzato musí sledovat odlišné cíle (dokonce bez ohledu na to, zda je centrální banka politicky závislá či nezávislá na vládě). V režimu fixních kurzů je vláda schopna sledovat pouze vnitřní rovnováhu (nezaměstnanost, inflaci), zatímco centrální banka je schopna sledovat pouze vnější rovnováhu (měnový kurz, platební bilanci). V režimu flexibilních kurzů však centrální banka může sledovat jedině vnitřní rovnováhu, neboť vnější rovnováha (rovnováha platební bilance) je záležitostí flexibilního kurzu. Rozpočtová politika pak není v režimu flexibilních kurzů schopna ovlivňovat ani vnitřní rovnováhu ani vnější rovnováhu.

Poznatky Mundell-Flemingova modelu lze ověřit na české ekonomice a hospodářské politice po roce 1995, kdy byla u nás dokončena liberalizace mezinárodních kapitálových toků. Silný příliv kapitálu v roce 1995 vyvolával tlak na revalvaci koruny. ČNB však k revalvaci nesáhla (pouze rozšířila fluktuační pásmo z 5% na 15%). Neustávající příliv kapitálu nutil banku akumulovat devizové rezervy, což tlačilo na zrychlení růstu peněžní zásoby a hrozilo zvýšit inflaci. Centrální banka musela sterilizovat příliv zahraničního kapitálu prodejem dluhopisů, aby zabránila inflačním tlakům. Takto se pro ni stále více dostával do konfliktu cíl vnější rovnováhy a cíl vnitřní rovnováhy. Režim fixního kurzu koruny by byl za této situace býval udržitelný jen v případě, kdy by se centrální banka důsledně orientovala jen na vnější rovnováhu (měnový kurz) a cíl vnitřní rovnováhy plně přenechala vládě. V takovém případě by ČNB byla musela v roce 1995 korunu revalvovat a vláda, aby zabránila vlivu revalvace na hospodářské zpomalení, by byla musela vytvořit deficit ve státním rozpočtu. V roce 1997, kdy hrozil odliv kapitálu ze země, by naopak ČNB byla musela devalvovat a vláda by byla musela dosáhnout přebytku ve státním rozpočtu. Protože ČNB ani vláda nebyly ochotny či schopny tyto "mixy politik" provádět, logickým východiskem byl přechod na režim flexibilního kurzu. Ten je výhodný, protože je daleko méně náročný na hledání adekvátních "policy mixů" : centrální bance uvolňuje ruce ke sledování pouze vnitřní rovnováhy a vládu pak "osvobozuje" od stabilizační politiky úplně.

Robert Mundell byl také průkopníkem tzv. monetárního přístupu k platební bilanci a k měnovým kurzům. Před druhou světovou válkou používali ekonomové v teorii platební bilance tzv. přístup pružností (elasticities approach). Podle něho je příčinou vnější nerovnováhy změna zahraničních cen v poměru k domácím cenám a rovnováha se obnovuje změnou domácích cen. V padesátých letech se do módy dostal tzv. přístup absorbce, připisovaný Sydney S.Alexandrovi (Effect of a Devaluation on a Trade Balance) a ovlivněný keynesiánskou ekonomií. Podle něho je příčinou vnější nerovnováhy změna sklonu k investicím resp. k úsporám a rovnováha se obnovuje změnami reálného důchodu. Mundelův monetární přístup (který měl svého předchůdce v Davidu Humovi) chápe platební bilanci i měnové kurzy jako ryze monetární jevy. Příčiny nerovnováhy platební bilance jsou vyvolávány pouze změnami peněžní zásoby doma nebo v zahraničí a mechanismy obnovení rovnováhy jsou opět pouze příslušné změny cenových hladin popř. měnových kurzů. Například vyšší růst peněžní zásoby v zemi (v porovnání se zahraničím) nejprve sníží domácí úrokovou míru a poté dojde k odlivu kapitálu do zahraničí. V režimu flexibilních kurzů se nová rovnováha platební bilance ustálí při vyšším kurzu a vyšší domácí cenové hladině. Dojde tedy jen ke změnám peněžních veličin, avšak k žádným změnám reálných ekonomických veličin. Není nutná žádná bolestná kůra v podobě poklesu reálných mezd nebo reálného důchodu, jak to předpokládaly dřívější teorie. Mundellovo dílo pak stimuloval některé jeho žáky, například Harryho G. Johnsona, k hlubšímu rozpracování monetaristické teorie platební bilance a měnových kurzů.

Během svého působení v Mezinárodním měnovém fondu v letech 1961 - 1963 byl Mundell ještě stoupencem flexibilních měnových kurzů. Teprve později, v průběhu šedesátých let, začal své názory měnit. V roce 1964 byl členem tzv. Bellagio-princetonské skupiny, organizované Fritzem Machlupem, Robertem Triffinem a Williamem Fellnerem, která připravovala stanovisko k mezinárodní měnové reformě. Mundell se však odmítl připojit k její petici z roku 1966, požadující flexibilní měnové kurzy. Opustil tak skupinu stoupenců flexibilních měnových kurzů jako byli James Meade, Milton Friedman, Harry Johnson, Fritz Machlup, Gottfried Haberler nebo Lloyd Metzler a dostal se "na jednu loď" s obhájci pevných kurzů, mezi něž patřili například Lionell Robbins, Roy Harrod, Robert Triffin nebo Charles Kindleberger. Již letmý pohled na tato jména nám ukazuje, že dělící čára mezi obhájci a odpůrcí flexibilních kurzů nebyla dělící čárou mezi monetaristy a keynesiánci ani dělící čárou mezi liberály a intervencionisty.

Je velmi obtížné zařadit Roberta Mundella do některé z ekonomických škol nebo proudů ekonomického myšlení. Jeho obhajoba fixních kurzů by jej snad řadila mezi keynesiánce. Jeho monetární pojetí platební bilance a měnových kurzů by jej zas řadilo spíše mezi monetaristy. Mundell je přitom považován také za stoupence ekonomie strany nabídky. Ale podívejme na názory několika skalních liberálů – příslušníků dnešní rakouské školy, kterým Institut Ludwiga von Misese položil otázku, co si myslí o udělení Nobelovy ceny Mundellovy. Joseph Salerno odpověděl, že "rakušané" mohou být potěšeni udělením ceny Robertu Mundellovi, protože vrátil do akademických kruhů diskusi o obnovení zlatého standardu a protože rozbil původní keynesiánskou makroekonomii. Podle Salerna byl přínos Mundella v tomto ohledu dokonce větší než přínos Miltona Friedmana. Jiný "rakušan", Walter Block, oceňuje Mundella jako stoupence svobodných trhů, ale s politováním připomíná, že Mundell nikdy nechtěl skutečné oddělení peněz od státu. A podle Samuela Bostapha z University of Dallas zůstal Mundell v podstatě státním intervencionistou, který obhajuje silnou roli centrální banky i její manipulaci s úrokovými sazbami a měnovými kurzy. Mundell chce, aby nejlepší mozky řídily mezinárodní měnový systém. Ale ani nejlepší mozky nemohou nahradit tržní síly.

Literatura :

• Frenkel, J.A. and Johnson, H.G. (eds.) : The Monetary Approach to the Balance of Payments, London, Allen and Unwin 1976.
• Mundell, R.A. : International Trade and Factor Mobility, The American Economic Review, XLVII, No. 3, June 1957, pp. 321 – 335.
• Mundell. R.A. : The Monetary Dynamics of International Adjustment Under Fixed and Flexible Exchange Rates, The Quarterly Journal of Economics, LXXXIV, No. 2, May 1960, pp. 227 – 257.
• Mundell, R.A. : Flexible Exchange Rates and Employment Policy, The Canadian Journal of Economics and Political Science, XXVII, No. 4, November 1961, pp. 509 – 517.
• Mundell, R.A. : International Economics, New York, Macmillan 1968.

Prof. Ing. Robert Holman, CSc., poradce prezidenta republiky