přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Již můj předřečník, Robert Holman, připomněl, že prof. Robert Mundell (z Kolumbijské university v New Yorku) dostal Nobelovu cenu za ekonomii za rok 1999 za "analýzu měnové a fiskální politiky při různých režimech měnových kurzů a za analýzu optimálních měnových zón". Aspoň tak znělo formální oznámení Švédské královské akademie věd z 13. října 1999.

Aniž bych chtěl dlouze opakovat některé základní teoretické poučky a poznatky, chci hned v úvodu zdůraznit slova, která si ekonomové v posledních desetiletích spojují s Mundellem, protože si myslím, že tato slova mluví za všechno:

- otevřená ekonomika

- mezinárodní makroekonomie

- fixní nebo flexibilní měnové kursy

- stabilizační politika státu

- zahraniční obchod a mezinárodní pohyby kapitálu

- monetární pohled na platební bilanci

- optimální měnové zóny.

Plně souhlasím s Rudigerem Dornbuschem, který nedávno řekl, že je Mundell "bez sebemenších pochybností v této oblasti ekonomie nejkreativnějším ekonomem v celé druhé polovině dvacátého století" (viz 5).

Zdá se – zejména v ekonomii, studujeme-li pozorně dějiny ekonomických teorií – že není nic nového pod sluncem, že už všechno bylo někdy a někým řečeno, ale občas je třeba připomenout, kdy ono slunce zasvítilo určitým směrem prvně. V tomto smyslu chci připomenout zásadní učebnicovou poučku, že je v systému pohyblivých měnových kursů fiskální politika státu více méně bezmocná, zatímco měnová politika je "všemocná", ale že v systému fixních kursů je tomu naopak. Tam je téměř bezmocná měnová politika, zatímco dominuje politika fiskální. Mluvíme samozřejmě o stabilizační politice v krátkém období. Tato, dnes už samozřejmá poučka je spojena právě s Robertem Mundellem. Pro znalce ekonomické teorie připomínám, že se jedná o závěry tzv. Mundell-Flemingova modelu, který byl rozšířením elementárního Hicksova IS-LM modelu o zahraniční obchod a o kapitálové pohyby a který byl publikován v roce 1963. Nechci tyto závěry příliš lacině používat na interpretaci naší reality, ale o relativní bezmocnosti naší měnové politiky v období let 1991-96 a naopak o jejím obrovském významu v období po roce 1996 víme, alespoň někteří z nás, a špatné je jen a jedině to, že nám to někteří nechtějí věřit. A že říkají, že věci nadměrně politizujeme.

Za pečlivou akademickou analýzu by stálo i to, proč naše centrální banka v polovině devadesátých let tolik chtěla kursovou flexibilitu: bylo to z přesvědčení, že pohyblivý kurs české ekonomice právě v této chvíli maximálně prospěje (a vyřeší její narůstající deficit běžného účtu platební bilance) nebo to bylo ze snahy, aby se už konečně centrální banka chopila otěží české ekonomiky, resp. její krátkodobé dynamiky, a nenechávala to na vládě? O této otázce u nás bohužel moc analýz provedeno nebylo (a proto připomínám svůj – u nás – nepublikovaný text z léta 1997 (viz 6), který byl vystoupením na konferenci Federal Reserve Bank of Kansas City v Jackson Hole ve Wyomingu – který je jen v angličtině – a který polemizuje s tezí, že by pohyb kursu sám o sobě mohl odvrátit narůstající vnější nerovnováhu té doby). Tyto věci by bylo třeba více odborně diskutovat.

Vraťme se ale k prof. Mundellovi. Ten se stal mimořádně aktuálním i v devadesátých letech, tedy v období vytváření měnových zón a měnových unií (jako je EURO) a v období zavádění institutu currency board v některých tranzitivních ekonomikách. A právě v této souvislosti je třeba připomenout Mundellův přínos. Již v roce 1961 publikoval v American Economic Review článek s názvem "Teorie optimálních měnových zón" (viz 1), který se stal jedním z jeho nejvíce citovaných.

Musím hned dodat, že je tento článek možné citovat s velmi různorodými úmysly. Mundell v něm – vedle toho, že zavedl nesmírně plodný termín optimální měnová zóna (dále OMZ) – uvádí jako zásadní definiční aspekt problém mobility výrobních faktorů. Podle Mundella je optimální měnovou zónou geografická oblast, která má vysokou míru mobility faktorů uvnitř a naopak imobilitu faktorů navenek. Z těchto důvodů má mít jednu měnu uvnitř a navenek má mít flexibilní kurs. Je to snad až příliš jednoduché, ale znamená to, že mobilita práce je náhražkou variabilityměnového kursu. Již v roce 1961 Mundell s vysokou předvídavostí napsal: "otázka se zužuje na to, zda může být západní Evropa označována za jeden region a to je v podstatě výlučně empirický problém" (tamtéž, str. 23).

Proto mohou Mundella citovat i dnešní přívrženci jednotné evropské měny i její dnešní odpůrci. Jde totiž opravdu jen a jedině o empirickou otázku, je-li dnešní Evropská unie regionem ve smyslu OMZ či nikoli. Jedni říkají, že v EU mobilita faktorů (a flexibilita mezd a cen) neexistuje a proto je podle nich měnová unie omylem, druzí si myslí, že takovým regionem EU je nebo rychle bude. (Tím zatím úplně abstrahuji od toho, zda se jednotlivé státy vědomě a dobrovolně chtějí či nechtějí zbavit vlastní měny jako jednoho z definičních prvků národní suverenity a zda si přejí vytvoření nejen měnové, ale i fiskální a politické unie.)

V roce 1996 Mundell ke svému původnímu článku napsal jakýsi dodatek a nazval ho: "Updating the Agenda for Monetary Union" (viz 2). Mimo jiné nám v něm dovysvětluje genezi svých názorů na tento problém. Upozorňuje, že všechno pro něho vždy bylo součástí debaty o fixních a flexibilních kursech. Jeho vlivní učitelé James Meade a Milton Friedman ho – každý z jiných důvodů – již ve druhé polovině padesátých let tlačili do obhajoby flexibilních kursů, což bylo v tehdejší době velmi odvážným bojem s ekonomickou ortodoxií. Mundell – původem Kanaďan – proto začal zevrubně zkoumat následující otázku: když už je tolik dobrých důvodů pro flexibilní kursy, proč je např. nemá mít i jeho rodná Britská Kolumbie vůči zbytku Kanady? Z jeho strany v tom ani v nejmenším nebyl zájem vytvořit v Britské Kolumbii novou měnu, byl v tom hluboký teoretický zájem hledat podmínky, kdy platí a kdy neplatí známé argumenty ve prospěch flexibilních kursů. Ač se to tak někdy říká, Mundell nebyl proti systému flexibilních kursů aprioristicky, ale snažil se ukázat, že není pravda, že je tento kursový systém vždy a v každé situaci tím nejlepším přizpůsobovacím mechanismem, zajišťujícím v zemi rovnováhu a růst.

Aby to nebylo tak jednoduché, Mundell nebyl zastáncem fixních kursů, ale byl i proti všeobecnému systému flexibilních kursů (který se ve světě prosadil po roce 1973). Již v sedmdesátých letech předvídal, že tento systém povede ke vzniku měnových zón a měnových unií pro jeden typ zemí a ke vzniku currency boards pro druhý typ zemí a že právě z tohoto důvodu budou fixní kursy spíše pouhou dočasnou výjimkou.

Pro nás mají všechny tyto věty velmi hmatatelný rozměr. Prožili jsme rozpad jedné měnové zóny, zvané Československo, a nedaleko nás jsme zažili vznik jiné měnové zóny, zvané Německo. Jsme si proto dobře vědomi důvodů neudržitelnosti zóny jedné a enormních nákladů vzniku a přetrvávání zóny druhé. A v neposlední řadě pozorně sledujeme evropskou diskusi o jednotné evropské měně, která je vysoce relevantní i pro nás.

Mundell v tomto svém druhém textu – napsaném 35 let po vzniku prvního – uvádí argumenty pro a proti vstupu země do měnové zóny (MZ). Je zcela empirický a pragmatický a uvádí 17 argumentů pro a 17 argumentů proti (viz 2, str. 43). Je hezké, že je jeho skóre přesně 17:17. Uveďme si některé z jeho argumentů:

PROTI:

― země chce mít míru inflace odlišnou od té, která převládá v MZ. (Mohu-li to komentovat, domnívám se, že některá země pro to rozumný důvod má, jiná však nikoli. Pro relativně homogenní zónu dnešního EURO (E-11) to pravděpodobně až zas tak velkým problémem není. Jsem ale přesvědčen o tom, že míra inflace transformující se země (o tom byl můj text již z roku 1995, viz 7) musí být vyšší než míra inflace v zemi netransformující se a že nikoli náhodou pokus naší centrální banky srazit inflaci k téměř "evropské" úrovni vedl v posledních letech k obrovské destrukci celé naší ekonomiky);

― země nechce přijmout vysokou míru integrace dalších typů hospodářské politiky, nechce společné technické, zdravotní, sociální a ekologické standardy, nechce nebo nemůže přijmout legislativu společenství jako celek;

― země chce používat měnový kurs jako nástroj své vlastní hospodářské politiky;

― země chce používat vlastní měnu k financování deficitu státního rozpočtu;

― země považuje vlastní měnu za klíčový symbol národní nezávislosti.

Mundell uvádí i řadu důvodů PRO:

― země si chce domů importovat nižší míru inflace, existující v měnové zóně;

― země nechce udržovat vlastní měnu, nechce provádět nezávislou měnovou a fiskální politiku a chce mít "výmluvu" pro udržování přísné měnové a fiskální disciplíny před domácími nátlakovými skupinami;

― země se chce "schovat" do měnové zóny před nepříjemnými vlivy přicházejícími ze zahraničí;

― země nevěří racionalitě své vlastní kursové politiky a ráda se jí zbaví.

Musím se přiznat, že bych ještě lecjaká pro a proti přidal. Zejména bych diskutoval nebezpečný řetězec souvislostí, které naznačují nemožnost vzniku měnové unie jako takové bez nezbytného doprovodu unie fiskální a politické. Dobře víme, že v České republice přežila měnová unie rozpad unie fiskální a politické jen o 5 týdnů.

Ve svém projevu na konferenci v Luxemburgu, na které jsem byl přítomen, z prosince 1998 (viz 3) Mundell považuje vznik společné evropské měny za významný bod obratu celého mezinárodního měnového systému. EURO se podle něho stane významným narušením dnešního postavení dolaru a to povede ke změně celé konfigurace měnového systému. Mundell dokonce říká, že "zavedení EURO může být nejdůležitější změnou od okamžiku, kdy dolar – po vypuknutí 1. světové války – nahradil anglickou libru ve funkci dominantní světové měny" (viz 3. str. 3). Předvídá vznik bipolárního systému (dolar – EURO) a současně s tím i obrovské zvětšení nezbytnosti koordinace hospodářské politiky USA a Evropské unie. Měnový kurs mezi dolarem a EURO považuje "za nejdůležitější cenu na světě" (viz 3, str. 19).

Předvídá i postupný nárůst velikosti dnešní Eurozóny (E-11), předpokládá brzké přistoupení zbývajících 4 zemí dnešní EU a kolem roku 2005 očekává i připojení pěti dnešních kandidátských zemí, včetně České republiky. Musím citovat, že "za nejlepší cestu pro tyto země jak docílit potřebnou konvergenci k Eurozóně považuje zavedení currency board s EURO" (str. 21) a i to, že výhružně říká, že "není-li země schopna zvládnout currency board, nemůže být členem měnové unie" (tamtéž).

V podobném duchu Mundell pokračoval ve své Nobelovské přednášce (viz 4) v prosinci loňského roku ve Stockholmu. Hledal poučení v měnovém vývoji posledních 2000 let, podrobně analyzoval mezinárodní zlatý standard a jeho neslavný konec v průběhu velké krize třicátých let tohoto století, diskutovat bretton-woodský dolarový standard, který skončil neméně neslavně na počátku sedmdesátých let a kriticky zhodnotil i systém flexibilních kursů a měnových zón, který trvá od roku 1973 až dodnes. Při čtení tohoto textu jsem si znovu uvědomil neuvěřitelnou šíři Mundellova teoretického záběru i jeho inspirativních příspěvků k hospodářské politice. Nevěděl jsem, že na počátku šedesátých let přispěl k zásadní změně kombinace měnové a fiskální politiky v USA v průběhu Kennedyho administrativy (která znamenala snížení daní a zpřísnění měnové politiky), že již v prosinci 1969 předložil v Bruselu první plán jednotné evropské měny a že na konci sedmdesátých let spolu s Arthurem Lafferem a Jude Wanniskim spoluvymýšlel tzv. "supply-side revolution", kterou o pár let později uvedl v život prezident Reagan.

Mohli bychom ještě dlouho pokračovat. Dornbusch ve svém oslavném eseji (viz 5) připomíná, že Mundell – ve svých 67 letech – maluje, že v Toskánsku, nedaleko Sieny, přestavěl středověký hrad a že je otcem dospělých dětí a současně i dvouletého syna. Já bych dodal, že je intelektuálně mimořádně inspirativní osobností a už se moc těším na konferenci, která se bude konat v březnu letošního roku v Bologni s tématem "EURO a dolar a budoucnost mezinárodního měnového systému", na kterou mne Robert Mundell pozval jako jednoho z řečníků. Pozval mne ještě před tím, než dostal Nobelovu cenu. Doufám, že Vás i můj dnešní příspěvek přesvědčil o tom, že ji dostal právem.

Literatura:

• R. Mundell, A Theory of Optimum Currency Areas, American Economic Review, 1961;
• R. Mundell, Updating the Agenda for Monetary Union, ve sborníku: Optimum Currency Areas, IMF, Washington, D.C., 1997;
• R. Mundell, The Euro as a Stabilizer in the International Monetary System, projev na konferenci v European Conference Center, Luxemburg, prosinec 1998;
• R. Mundell, A Reconsideration of the Twentieth Century, přednáška při udělení Nobelovy ceny, Stockholm, prosinec 1999;
• R. Dornbusch, Robert Mundell–Nobel Laureate in Economics, World Economic Trends, Trans-National Research Corporation, Ramsey, N.J., říjen 1999;
• V. Klaus, Promoting Financial Stability in the Transition Economies of Central and Eastern Europe, projev na konferenci organizované Federal Reserve Bank of Kansas City, Jackson Hole, 29. srpna 1997;
• V. Klaus, Ceny, kurs a nabídka peněz: příčiny přetrvávání cenového pohybu, Ekonom, č. 9, 1995. (Přetisknuto v mé knize "Ekonomická teorie a realita transformačních procesů", Management Press, Praha, 1995).

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., prezident České republiky