přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Děkuji pane předsedající, dobré odpoledne dámy a pánové,

Chtěl bych především poděkovat za pozvání k diskusi na toto velmi zajímavé a aktuální téma. Hned na začátku bych chtěl říci, že asi nelze hovořit pouze o působení rozpočtu v době recese. Mí předřečníci se zabývali tímto problémem rovněž z mnohem širšího pohledu.

Ponechme na chvíli stranou rozpočtové automatismy v době recese (např. v době recese se automaticky snižují určité příjmy i výdaje) a soustřeďme se na aktivní, tj. anticyklické působení rozpočtu. Má-li platit, že rozpočet v době recese má cestou rozpočtových impulsů působit anticyklicky, mělo by to platit dlouhodobě, tj. pro celý hospodářský cyklus. Rozpočtové impulsy v době recese, které současně vedou k rostoucím deficitům, by měly mít protipól v době konjunktury. Protipól v podobě snižování míry přerozdělování, snižování daňové zátěže, případně vytváření přebytků v rozpočtu.

Pan Hrnčíř už tady správně zmínil, že tato druhá část se zatím neukázala skoro nikde a nikdy být v praxi uskutečnitelná. Protože se to nikdy neděje, protože anticyklické působení rozpočtu - vyrovnávání propadu - není doprovázeno uřezáváním přehřátých špiček v době konjunktury, vznikají dlouhodobě v rozpočtech velké a hlavně rostoucí schodky. V době recese se vlády, nebo politici, kteří jsou nuceni uvažovat relativně krátkodobě, nedokáží "anticyklické povaze rozpočtu" ubránit. V době konjunktury však na ni velmi rychle zapomínají. Rozpočtová politika proto nemůže působit dlouhodobě, až už vůbec ne trvale.

Na rozpočet se můžeme dívat ze dvou hledisek: buď jde o problém bilančně technický, nebo o problém systémový. Bilančně technickým problémem je rozpočet pro odborníky z ministerstva financí, kteří ho připravují. Pro ty je systémová stránka souborem buď konstant, nebo alespoň souborem vnějších proměnných, které pro běžný rozpočet představují jednoroční "konstanty".

Z pozice parlamentu či z pozice vlády je jedině správný systémový přístup, tzn. pojímání rozpočtu jako dlouhodobého procesu, snaha o postupné, nebo i nárazové systémové změny v rozpočtu. Po zásadních systémových změnách na začátku devadesátých let jsme se vrátili do situace jakéhosi rozpočtového poraženectví. Do situace, kdy vycházíme z toho, že rámec je daný, že se s ním – v době, kdy se rozpočet připravuje, tj. v praxi někdy na počátku léta (na podzim už leží v parlamentu) - prostě nedá nic dělat.

To je koneckonců pravda. Na podzim je už na legislativní a systémové změny skutečně pozdě, takže se z roku na rok stále znovu dostáváme do stejně perverzní situace: jakoby si říkáme, že celková revize výdajů ale i příjmů, v podstatě není možná, proto musíme rychle rozpočet udělat a pak se uvidí. Toto rozpočtové poraženectví vede k větší míře akceptace pro deficitní trendy v rozpočtu.

Protože deficity – ať již otevřené (jako dnes), nebo skryté (jako tomu bylo zhruba od roku 1994-95) jsou považovány krátkodobě, jednoročně, za cosi "prospěšného", nepovažuje to vláda za problém, čímž přispívá k prohlubování vlastní nevěrohodnosti. Jestliže politika signalizuje do veřejnosti, že teď uděláme deficit s výmluvou "my víme, že to není úplně ideální, ale krátkodobě nám to pomůže, odpovědnost za splácení ponese někdo jiný", pak jde podle mého názoru o hazardérský přístup.

Tento lehkovážný přístup "na zítřku nezáleží" přispívá ke snižování věrohodnosti politiky, které se to od veřejnosti vrací jako bumerang tím, že nemá dostatečnou oporu právě pro ty potřebné zásadní systémové reformy, které je třeba udělat.

Třetí část, o níž jsem chtěl hovořit, je otázka, k čemu je rozpočet určen. Státní rozpočet je určen k financování toho, čemu se říká veřejné statky. Definice pojmu veřejných statků se mění v prostoru a v čase, a my žijeme v reálném prostoru a čase, žijeme po dlouhé době komunismu. Žijeme po dlouhé době, která vytvořila zcela nerealistická, neúnosná očekávání ve veřejnosti, co je odpovědností státu, co má stát jako veřejný statek zajistit (vzpomeňme na ohromné procento našich občanů, kteří jsou přesvědčeni, že veřejným statkem je zajištění bydlení, či dokonce zajištění pracovního místa pro každého občana).

Vytváří se začarovaný kruh, jehož důsledkem je vysoká daňová kvóta, vysoké daně a kvazi-daně. To, co protéká veřejnými rozpočty jako celkem, je daleko víc, než zhruba 39% té studie OECD, kterou prezentoval pan Kočárník. Protože je míra zdanění vysoká, podvazuje to ekonomickou činnost: daň, jakýkoli odvod, jakákoli zátěž nějakého výsledku nějaké činnosti, je vždy zvýšením nákladů na tuto činnost, neboli z definice věci není nikdy dobrem, ale vždycky je zlem, ačkoli toto zlo je někdy oprávněné. Je oprávněné tehdy, kdy se z něj financuje nějaká služba, kterou si občan, firma atd. buďto nemůže zajistit sám, ale přitom akceptuje, že je potřeba ji zajistit, jako např. vnější obrana státu, anebo se nějaká taková veřejná služba touto cestou, cestou většího celku - státu - poskytuje efektivněji.

Prostředky, které stát získává cestou vysoké míry zdanění, používá rozhazovačným způsobem, takže mu nakonec nezbývá dostatek prostředků na zajištění těch základních skutečných veřejných statků, skutečně nezbytných funkcí státu (vynutitelnost práva, vnitřní bezpečnost občanů, vnější bezpečnost, včetně zahraniční politiky, základní infrastruktura, základní sociální zajištění, základní vzdělání).

Pokud uvažujeme o působení rozpočtů - ať již v době recese nebo v době konjunktury - musíme vycházet z určitých systémových kritérií. Anticyklické působení rozpočtu v době recese musí být podmíněno dlouhodobou konstrukcí rozpočtu na základě systémových kritérií i věrohodností politiky, pokud jde o vůli a schopnost připravit pro oživovací fázi fiskální prostor už v době konjunktury.

Karel Kühnl