přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

Myslím, že jsme udělali v CEPu dobře, když jsme uspořádali tento seminář, který je na straně jedné vysoce aktuální a na druhé straně má dlouhodobější platnost.

Ukazuje se, že problematická není analýza minulosti. Ta je, myslím, jasná a i ty uvedené přehledné grafy a tabulky leccos naznačují. V detailech bychom možná leckdo mírně polemizovali, ale celek jasný je.

Problém je v tom, že se zde ale objevilo relativně málo návrhů, co s tím vším udělat. Jako ekonom s analýzou nespokojen nejsem, protože jako ekonom vystačím například se závěry, které zde přednesl Robert Holman. To je naprosto evidentní. Jako politik i jako občan, však cítím potřebu udělat krůček dál. Je sice dobré v obecné poloze říci co udělat, ale podstatné je také, jakým způsobem to udělat. Téhle roviny jsme se zde bohužel téměř nedotkli.

Naši panelisté zmínili klíčovou úlohu mandatorních výdajů. S tím není možné polemizovat. Pan kolega Kühnl použil slovo "rozpočtové poraženectví". To je sice svůdné slovo, docela trefně popisující naši situaci, ale současně je třeba říci, že to rozpočtové poraženectví není chtění, radost, rozkoš nikoho z nás a já dokonce věřím, že to neplatí ani pro dnešní pracovníky ministerstva financí (ono jich je stejně ještě hodně těch, kterým velel Ivan Kočárník, a pár těch, kterým jsem kdysi velel ve stejné budově já). Není to ani tak rozpočtové poraženectví, jako absence dostatečné politické síly učinit v mandatorních výdajích zásadní změny. Proto říkám, že velmi důležitou věcí je otázka "jak". Mně tu také vadila absence vazby na měnovou politiku - absence explicitní diskuse měnové politiky, protože o souvislosti těchto dvou politik (jinou makropolitiku než fiskální a měnovou nemáme) víme všichni velmi dobře. Řekl jsem absence explicitní diskuse měnové politiky, protože implicitně tu Miroslav Hrnčíř jednu poznámku udělal, jednu vizi měnové politiky nám naznačil. Tou vizí je, jak jsem tomu porozuměl, důrazná a masivní sterilizace přílivu kapitálu ze zahraničí. Čili – aniž by o tom mluvil explicitně - tímto, myslím, jasně naznačil, kudy se chce měnová politika v další době ubírat. To je však podle mě strašně ošidná a nebezpečná věc. Byl bych rád, kdybychom si udělali jeden z dalších CEPů o měnové politice, a primárně právě o otázce sterilizace.

Miroslav Hrnčíř tím ovšem naznačuje další důležitou věc: nenabízí žádnou možnost, jak se vymotat z těch uváděných nepřívětivých čísel, nenabízí možnost zjevného urychlení dynamiky ekonomického růstu. Považuji za zásadní, že při stagnující ekonomice v žádném případě nemůžeme žádnou z těchto nepříznivých tendencí zvrátit. Skoro jsem očekával, že ve vystoupeních našich jednotlivých panelistů bude tato teze formulována výrazněji.

Neznám totiž metodu, jak vyrovnat naše rozpočty při stagnující ekonomice. Myslím si, že to nejde. Beru na vědomí i to, že se centrální banka i nadále této jediné možné cestě, kterou je urychlení pohybu HDP, brání. Možná je zavedena na scestí některými svými analytickými modely. V tabulce Miroslava Hrnčíře, kde se dělí rozpočtový deficit na strukturální a cyklický, je v nejlepší chvíli plus čtrnáct miliard a v nejhorší chvíli mínus jedenáct miliard. Tomu strašně špatně rozumím. Nevidím sice do střev použitého analytického modelu a samozřejmě rozumím tomu (a autor to říkal), že zatím neexistuje žádná uspokojivá teorie našeho specifického cyklu. Proto je ale strašně ošidné počítat, co v deficitu je složka cyklická a co složka strukturální. Ale hypotéze, že se ekonomika zvrtne od růstu plus 6,4% do mínus 2,7% a že výkyv v cyklické složce deficitu je jenom od plus čtrnácti do mínus jedenácti miliard, prostě nevěřím. Jsem stoprocentně přesvědčen, že bude naše míra elasticity – jak rozpočtových příjmů, tak rozpočtových výdajů na pohyb HDP daleko vyšší. Proto těmto číslům nevěřím. Rozumím důvodům, proč neexistuje dlouhodobě otestovaný makroekonomický model, který by nám toto poskytoval lepší odhady. ČNB tento model ale používá, a já cítím, že ji to v jejím myšlení významně ovlivňuje, což považuji za riskantní. Ale jde o to předložit alternativní model a spočítat tato čísla jinak. Já jsem se kdysi zabýval, a Ivan Kočárník koneckonců také, citlivostí příjmů a výdajů rozpočtu na HDP, a nám se tato čísla zdála daleko vyšší, než jek se ukazuje zde.

Hlavně však nemohu souhlasit, a říkám to opakovaně, s tezí (pokud se nemýlím tezí číslo tři Miroslava Hrnčíře), že naše současná specifická, uměle vyvolaná recese znamená pro českou ekonomiku ozdravný proces. Rozumím, že je to výchozí teze jisté skupiny ekonomů (nechci do toho zatahovat slovo "politiků", říkám teď "ekonomů", protože jsme na CEPu). Jsem přesvědčen, že toto pravda není a že naše specifická recese není procesem ozdravným, ale procesem likvidačním, se spoustou kumulativních procesů, které také nemusí mít žádný snadný konec.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., prezident České republiky