přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 21 "Propopulační politika – ano, ne"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2002
cena: 50,- Kč

Přibližně od konce 19. století začala v evropském prostoru probíhat jedna důležitá kulturní proměna. Obyvatelé evropských zemí si začali uvědomovat, že počet zplozených dětí může být aktem vědomé volby, že tato volba je kulturně legitimní a že redukce plodnosti je pro ně sociálně a ekonomicky přínosná (Coale 1973). Výsledkem této proměny, jíž se ve francouzské demografii říká demografická revoluce a v demografii anglosaské demografická transice, byly postupně se snižující počty dětí, které ženy plodily. Tento výrazný demografický proces skončil v letech 1930-1940, aby byl od konce šedesátých let vystřídán tzv. druhou demografickou transicí, která přinesla další snížení počtu plozených dětí. V současnosti je ve většině zemí Evropy porodnost na tak nízké úrovni, že sama o sobě již není schopna zajistit reprodukci obyvatelstva.

K zemím s velmi nízkou úrovní plodnosti patří v posledním desetiletí také Česká republika a tak není divu, že v některých demografických i politických kruzích se opět objevilo téma pronatalismu a pronatalitní politiky – tedy specifických ekonomických a sociálních opatření, jejichž cílem je zvýšení úrovně plodnosti.

Pronatalismus vychází, obecně řečeno, z předpokladu, že je třeba podporovat plození dětí, neboť děti přispívají k individuálnímu, rodinnému a sociálnímu blahu. Takto chápaný pronatalismus v sobě obsahuje několik dimenzí: dimenzi kulturní, kdy plození dětí a mateřství jsou vnímány jako přirozené aktivity, jež výrazně přispívají k identitě ženy; dimenzi ideologickou, kdy mateřství je považováno za vlasteneckou, etnickou nebo eugenickou povinnost; psychologickou, kdy mateřství je ztotožňováno s osobními aspiracemi individua, s jeho emocemi a racionálním (či iracionálním) rozhodováním (Heitlinger 1991). Mnohým může takový pronatalismus připomínat praktiky založené na vypjatě nacionalistických cílech, jiným může evokovat tradiční model rodiny, v němž muž je živitelem a žena strážkyní domácího krbu s výrazně limitovanými reprodukčními svobodami.

V současné době se ale tento historický význam pronatalismu mění. V českých podmínkách byl nejednou definován jako vytváření takových podmínek pro život rodin, aby se rodiče mohli svobodně rozhodnout zplodit takový počet dětí, který si přejí. Takto definovaný cíl pronatalitní politiky působí na první pohled velmi líbivě, celkově je ovšem značně problematický. Jeho důsledná aplikace by totiž znamenala například i to, že pokud by se nějaký pár rozhodl mít pět šest dětí, bylo by povinností státu pomoci toto rozhodnutí realizovat.

Jakákoliv realizace aktivní pronatalitní politiky musí nutně vycházet z předpokladu, že:

1. populační věda dokáže říci, jakými trajektoriemi se bude ubírat budoucí populační vývoj;

2. nízká porodnost má jasné negativní účinky na úroveň blahobytu příslušné země a jejích obyvatel;

3. v populaci existuje touha mít více dětí než jedno a že kdyby neexistovaly vnější ekonomické a sociální bariéry, měli by rodiče často více dětí;

4. aktivní propopulační politika může stimulovat dobrovolná rozhodnutí zvýšit porodnost.

V této stati postupně ukážu, do jaké míry jsou tyto předpoklady reálné. Přináším zde tak další sadu argumentů proti názoru, že zavedením propopulačních opatření se u nás automaticky zvýší i úroveň porodnosti.

1. Kterou z variant populačního vývoje je možné očekávat?

Demografie umí vypracovat populační projekce neboli odhady budoucího populačního vývoje. Míra přesnosti odhadu je ovšem velmi různorodá, a proto se projekce zpracovávají ve variantních scénářích, které ukazují, jaký bude výsledný stav populace v blízké či vzdálenější budoucnosti, pokud bude vývoj sledovat uvažované trajektorie v porodnosti, úmrtnosti a migraci. U takto zpracovávaných projekcí je pak klíčovou otázkou, která z variant populační budoucnosti nastane a s jakou pravděpodobností.

Současné úvahy o zavedení pronatalitních opatření vycházejí

Ladislav Rabušic, Masarykova univerzita Brno