přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 21 "Propopulační politika – ano, ne"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2002
cena: 50,- Kč

1. Stručná charakteristika populačního vývoje po r. 1990

Během několika let se velmi rychle snížila úroveň sňatečnosti a porodnosti na dříve nikdy nezaznamenané hodnoty. Do manželství by v současné době vstupovalo jen zhruba 70 % mužů a 75 % žen (tedy o 20 procentních bodů méně než v závěru 80. let). Úbytek počtu sňatků je jen z menší části nahrazen rozšířeným nesezdaným soužitím. Odkládáním vstupu do manželství vzrostl průměrný věk svobodných ženichů na 29 let, svobodných nevěst na 26,5 roku (u obou pohlaví vzestup o pět roků). Ve věku nad 25 let zůstává vysoký podíl mužů a žen svobodných (v roce 2000 z 25-29-letých 53 % resp. 32 %; ze 30-34-letých 23 % mužů a 11 % žen – ale tito starší vstupovali do manželství ještě jako mladí na zlomu 80. a 90. let).

Počet narozených dětí se již několik let udržuje na úrovni 90 tis. ročně, úhrnná plodnost činí kolem 1,14 (hypotetický počet narozených dětí v průměru na jednu ženu během celého reprodukčního věku). Křivka hodnot plodnosti žen se posunuje do vyššího věku a do nového tvaru (rozložení maxima do více generací). Průměrný věk matek při narození prvního dítěte se zvýšil o 2,5 roku na 25 let, podíl dětí narozených mimo manželství vzrostl z necelých 10 % téměř na čtvrtinu (23,6 % v roce 2000).

Do manželství tedy vstupuje méně mladých lidí a ve vyšším věku, reprodukce se účastní nižší podíl žen při sníženém počtu dětí v rodině. Probíhají intenzivní změny časování sňatků a rození dětí do vyššího věku. Tato situace trvá již déle než pět let a nelze ji požadovat za přirozenou.

Výsledkem zmenšení okruhu žen účastnících se reprodukce a výrazným snížením jejich plodnosti je pokles počtu narozených dětí a jím způsobená deformace věkové struktury zúžením základny věkové pyramidy a zhoršení prognózy populačního vývoje Česka (růst úbytků obyvatelstva, zesilující narušení věkové struktury, zrychlené stárnutí populace). Prognózy populačního vývoje vypracované v ČR i v OSN upozorňují na to, že při zachování současných trendů by v roce 2030 patřila naše republika k zemím s nejvyšším podílem staršího obyvatelstva na světě. Bez silné imigrace by se tak stala věková struktura neschopnou regenerace.

2. Hlavní příčiny změn demografické situace

V hodnocení rozsahu poklesu a nepochybného posunu v časování sňatků a rození dětí do vyššího věku panuje mezi interprety demografických dat shoda. Značně se však liší názory v hodnocení situace a jejích příčin: zda jde o "přirozenou" úroveň ukazatelů odpovídající změnám ve společnosti nebo o hluboký propad; zda jsou změny vyvolány vytvořenou novou kategorizací životních hodnot nebo hlavně výrazným zhoršením podmínek mladých lidí při rozhodování o vstupu do manželství a narození dítěte (dětí); zda se má nová demografická situace považovat za normální nebo za důsledek pragmatické reakce mladých lidí, kteří jako by čekali, až se podmínky zlepší. Podle jednoho průzkumu totiž téměř všichni mladí lidé počítali se vstupem do manželství a narozením průměrně dvou dětí v rodině, ale jejich "plány" jsou v ostrém rozporu s realizací. Změny životních hodnot a jejich priorit musí mít zřetelnou příčinu – a proto se znovu, zhruba po 30-ti letech, diskutuje problematika potřebnosti a účinnosti pronatalitní populační politiky v rámci hypotézy, že existují významné zábrany, které pociťují mladí lidé ve svém životním rozhodování.

Vstup do manželství a péče o děti přestaly být v nových společenských podmínkách hlavní formou životní seberealizace. Mladí lidé mají dnes více možností, ale střetávají se také s novými životními riziky, která představují hlavně nezaměstnanost a její morální následky. Pokles úrovně sňatečnosti a porodnosti je vedle vytváření nové sociální situace také reakcí na dřívější proklamované liberální názory, že děti v rodině (zda, kdy a kolik) jsou výlučnou záležitostí rodičů, do které nemá stát nijak zasahovat a pro kterou nemá vytvářet ani nějaké podpůrné prostředí.

Já se naopak domnívám, že rodina a děti v ní potřebují zvláště v tržní ekonomice zastání a podporu státu, protože bez nich by podléhaly tlaku ekonomických faktorů a její fungování by tak bylo trvale narušováno (zvláště nutným přizpůsobováním se požadavkům trhu práce: flexibilita i pohyb pracovní síly). Domnívám se, že tyto ekonomicky zcela logické stránky života je nutné kompenzovat vytvářením rodinné, sociální a přímo pronatalitní populační politiky. Pokládám za nutné, aby se této problematice věnovali především demografové, protože zvláště oni dovedou pochopit dlouhodobé důsledky přehlížení současné nepříznivé situace.

3. Pojetí pronatalitní populační politiky

Smysl pronatalitní populační politiky vidím ve vytváření podmínek pro svobodné odpovědné rozhodování mladých lidí o tom, zda vstoupí do manželství a zda v něm budou mít děti: kdy a hlavně kolik. Plně to odpovídá zásadám plánovaného rodičovství. Jde o podmínky pro realizaci práva stát se rodičem a povinnosti převzít dlouhodobou odpovědnost za péči a výchovu dětí. V podstatě tedy rodiče přijímají trvalý závazek – a obdobně by stát měl převzít určitý závazek, že bude vytvářet stabilizované sociální prostředí příznivé ve všech směrech pro rodiny s dětmi.

Pronatalitní populační politika se tedy nedá považovat za nějaké sociální inženýrství (kdy státní orgány určují…), ani za manipulaci, ani za snahu dosáhnout vyššího počtu obyvatelstva. Nelze ji spojovat s dřívějšími aktivitami totalitních států vychovat více potencionálních vojáků. Jediným jejím cílem je podle mého názoru nutnost uchování únosné věkové struktury obyvatelstva, alespoň částečné eliminování prodlužování lidského života a tím zmírňování důsledků zrychlujícího se stárnutí obyvatelstva.

Smyslem rodinné a populační politiky je bránit tomu, aby rozhodování mladých lidí "o dětech" probíhalo pod tlakem neúnosných životních podmínek, budoucími rodiči neřešitelných vlastními silami, bez solidární pomoci ze strany těch, kteří děti nemají. K odpovědnému rozhodování mladých lidí o rodičovství už dávno nestačí jen "dobrá vůle" bez předložení trvalých a hlavně nezhoršujících se "pravidel hry" mezi rodiči a státními orgány, které mohou vytvářet prostředí pro opravdu svobodné přijímání celoživotní odpovědnosti.

Lidi, kteří se neseznámili s příčinami a průběhem vzestupu porodnosti v 70. letech (natalitní vlna – baby boom), pochybují o účinnosti pronatalitní populační politiky, o její efektivnosti i o trvalém působení. I když k vytvoření demografické vlny přispělo více faktorů (mj. určitý návrat k rodině v době normalizace), hlavním faktorem kompenzačního vzestupu a hlavně zvýšení konečné plodnosti několika generací žen bylo výrazné zlepšení životních podmínek mladých rodičů. Současně tím byl na řadu dalších let zbržděn dále probíhající pokles intenzity plodnosti, která se tak udržela na příznivé úrovni až do konce 80. let.

Je logické, že účinnost pozitivních opatření postupně vyprchává, že se s nimi později počítá již jako se samozřejmostí. Podobně jako jiné politiky má i ta pronatalitní populační dynamický charakter, nemůže zůstat konstantní, protože se mění také prostředí, v němž působí (viz obdobně politika vzdělání). Je současně nutné přiznat jí značné humánní působení na prvotní socializaci dětí – a v tom vidět i její efektivnost.

4. Pronatalitní populační politika v teorii a praxi České republiky

K realizaci cíle této politiky (udržení únosné věkové struktury obyvatelstva) a jejího smyslu (vytváření podmínek pro svobodné rozhodování o rodičovství) je nutné soustředit faktory povahy sociální, psychologické a morální v zájmu dosažení jejich společného vysokého působení. Jen tak se dá vytvořit prostředí příznivé pro rodinu a péči o děti v ní. Rodina s dětmi, má-li dnes i v budoucnu plnit své základní cíle – výchovu a prvotní socializaci člověka, v nichž je nenahraditelná – potřebuje určitou vlastní "lobby", která by ji alespoň částečně chránila před souběhem negativních zásahů zvnějška. Ponechat v moderní společnosti založené na tržních vztazích rodinu a děti v ní bez společenské ochrany pokládám za velké riziko: považovat děti v rodině za soukromou záležitost rodičů za ztrátu humánního přístupu.

Optimální způsob realizace pronatalitní populační politiky

(subjektivní názor demografa)

Opatření materiálního (finančního) charakteru

Cíl: soustředit prostředky maximálně do přídavků na děti

· nehledat řešení v nadměrném zvýšení porodného (šlo by o vykoupení z dlouhodobého závazku přispívat)

· nevidět těžiště v daňových úlevách na děti při určení výše daně z příjmů (při posuzování v relaci k nákladům na děti jsou tyto "odpisy" neviditelné při nízkém příjmu a více dětech fiktivní)

· dále neprodlužovat ani mateřskou dovolenou, ani období rodičovského příspěvku, ale zvyšovat jejich částky v návaznosti na růst průměrné mzdy a uplatnit možnost souběhu s ekonomickou činností, i když třeba jen do určité výše

· výrazně zvýšit přídavky na děti, zvláště na druhé až čtvrté dítě, při respektování zvyšujících se nákladů na děti zvláště na starší v době studia, a současně tím kompenzovat vzestup nepřímých daní (tendence přesunu daňového zatížení z daní přímých na nepřímé znevýhodňuje rodiny s dětmi)

· přídavky na děti považovat za nárok dítěte, vyplácet je tedy všem dětem (i za každé dítě se platí nepřímé daně) a ve výši odpovídající předem stanovené relaci ke skutečným nákladům na děti, včetně valorizace

· státní účastí umožnit získání bytu v různých formách bydlení dlouhodobými úvěry i pro nižší příjmové skupiny rodin (např. nezisková kvazidružstevní výstavba, včetně kategorie startovních bytů)

· minimalizovat ze státních prostředků nezaměstnanost mladých lidí.

Faktory psychologického působení

Cíl: navodit vědomí spoluodpovědnosti státu za rodiny s dětmi

· vládní prohlášení, že rodinnou péči a výchovu dětí považují státní orgány za významnou činnost pro společnost, že mají zájem o stabilizovanou péči ve stabilních rodinách (včetně nesezdaných soužití)

· zviditelnit více materiální pomoc (daňové úlevy převést do přídavků)

· realizovat prorodinnou politiku, vytvářet prostředí příznivé pro rodinu, a to hlavně za účasti občanských sdružení (podporovat síť a úroveň mateřských škol, družin mládeže, klubů dětí i maminek, sportovišť, aktivit k využívání volného času dětí a mládeže aj.)

· bránit neuváženým negativním dopadům na psychiku rodičů (viz zákon o hrazení nákladů na likvidaci odpadů: platit snížené částky, za 2. až 4. dítě neplatit vůbec, mnohadětným odpustit)

· zavádět rodinné vstupné, slevy v dopravě (např. že za druhé dítě a další děti se neplatí)

· motivovat cestovní kanceláře ke slevám pro děti (viz Fischer).

Faktory morálního působení

Cíl: vytvářet prostředí přiznávající rodinám s dětmi zvýšené morální hodnocení za jejich péči o děti

· prosadit koncept morálních přestupků, když:

- někdo neuvolní místo těhotné ženě v dopravním prostředku

- nepomůže mamince s kočárem s dítětem

- nedá přednost při nákupu, čekání na úřední výkon, u lékaře

· ocenit rodiny s dětmi např. při "uvádění" narozených dětí společenskými akcemi obecních a městských úřadů, při slavnostním převodu dětí z mateřské školy do první třídy

· motivovat občanská sdružení, zájmové organizace, církve aj. ke stálému morálnímu oceňování výkonu rodičovských rolí a pomáhat jim v nich.

Zvláště materiální pomoc poskytovanou různými formami rodinám s dětmi je samozřejmě nutné doplnit kontrolními mechanismy, umožňujícími v případech zneužívání převod k naturálním způsobům "proplácení" (kontrola školní docházky, příp. zaplacení obědů ve školní jídelně, hrazení pobytu při škole v přírodě včetně příspěvku na vybavení apod.). Možnost zneužití sociálních dávek pronatalitního charakteru nemůže být argumentem pro jejich odmítání (obdobně nemocenské dávky, příspěvek v nezaměstnanosti aj.).

5. Závěry

Děti představují investici do rozvoje společnosti. Společnost bez dětí nebo s omezeným počtem dětí je společností, která ztrácí budoucnost – nejen kvantitativně (o to nakonec tolik nejde), ale především kvalitativně ztrátou části intelektuálního a sociálního potenciálu. Zvláště moderní společnost založená na výkonnosti při tvrdých pravidlech tržní ekonomiky vyžaduje zvýšenou solidaritu – zdravých s nemocnými, mladých se staršími, bezdětných s těmi, kteří pečují o děti. Přispívat na děti jiných prostřednictvím daní vyjde mnohem laciněji než hradit náklady na vlastní děti, byť se společenskou pomocí. Společnost s omezeným počtem dětí – právě tak jako s nižším podílem starších osob – má nižší provozní náklady. To však platí jen krátkodobě, protože nelze zabránit ani sníženému přesunu mladých lidí do produktivního věku, ani dalšímu růstu počtu starších osob. Věková struktura tvoří jednolitý celek, nelze ji posuzovat v částech.

Existují tři formy společenského zadlužení:

- finanční, splatitelné byť s úroky později

- ve sféře životního prostředí, které se dá zpravidla postupně splácet, i když dlouhá desetiletí (nemluvě o nezvratných škodách)

- populační, které zůstane zachováno jako nikdy nesplatitelné nejméně tři generace v deformacích věkové struktury.

Tento třetí typ zadlužení možná plně chápou jen demografové, a ani ne všichni. Pronatalitní populační politika nemůže být politikou ohraničenou volebním obdobím, protože má generační důsledky.

Odmítat pronatalitní populační politiku (nebo sociální politiku s populačními aspekty) znamená buď nechápat problematiku populačního vývoje a příčiny jeho změn, nebo se pasivně smiřovat s negativními dopady na další generace. Jen část vzniklého populačního deficitu lze později eliminovat zvýšenou imigrací, která ovšem přináší problémy jiného druhu.

Zvláštního významu nabývá přístup k pronatalitní politice ve vztahu ke vstupu České republiky do Evropské unie. Nejde jen o další osudy přestárlé české populace, ale především o důsledky volného pohybu pracovních sil v rámci celé Unie. Země, která nevytvoří dobré životní podmínky pro rodiny s dětmi, se bude muset smířit s tím, že z ní budou odcházet mladí a především vzdělaní lidé do těch zemí, kde je najdou. Zelené karty pro kvalifikované pracovníky v oblasti informatiky a brzy i pro lékaře (obojí do SRN) mohou být jen předzvěstí pozdějších odchodů desítek tisíc lidí jiných profesí.

Realizovat promyšlenou účinnou státní pronatalitní populační politiku znamená usnadňovat rozhodování rodičů o narození dítěte (dalšího dítěte), dávat jim potřebnou životní perspektivu a základní životní jistotu, že v péči o děti nezůstanou osamoceni. Tato perspektiva značné části mladých lidí dnes chybí, a proto často váhají se vstupem do manželství (k sexuálnímu životu je nepotřebují) a s narozením dítěte (dětí). Teď jde o to, aby se toto váhání projevující se odkládáním rozhodnutí o založení rodiny nezměnilo po dosažení určité věkové hranice v odmítání. Přitom je nutné si uvědomit, že rozhodnutím mít dítě a jeho narozením se rodiče vzdávají části svých možností v jiných oblastech života – ve zvyšování kvalifikace, kariérním postupu zvláště žen – matek, ve využití volného času, v kulturních aktivitách apod. Tyto v určitém smyslu ztráty nelze nikdy a nijak kompenzovat, podobně jako nelze spoléhat jen na to, že případné materiální nedostatky rodin s dětmi mohou být vynahrazovány radostí z dětí a jejich rozvíjení i úspěchů. Děti totiž mohou být pro své rodiče rizikovou investicí.

Realizovat pronatalitní populační politiku by mělo pro stát znamenat přijetí závazných nezhoršujících se pravidel hry a závazku, že existence dětí v rodině se nestane příčinou poklesu její životní úrovně do pásma chudoby nebo jen těsně nad něj. Nejde o žádný státní paternalismus, o údajné spoléhání na společenskou pomoc při snížení vlastní odpovědnosti. Musí se prostě stát součástí humánní sociální politiky, která klade kvalitu života všech před dosahování úspěchů některých a radost z dětí před kariéru až sobectví.

***

Připravit koncepci pronatalitní populační politiky a realizovat ji v zájmu rodin s dětmi i se snahou o stabilizaci věkové struktury – nebo ji považovat za chiméru, je záležitostí politického rozhodnutí. Demografové, sociologové a ekonomové mohou podle úrovně svého poznání průběhu demografických procesů vyslovit svůj názor, doporučit přijetí nebo odmítnutí. Mají lehkou situaci, protože nenesou žádnou odpovědnost. Jak by vypadala populace naší republiky již za třicet let není pro ně důležité, a proto těmto otázkám se zásadně vyhýbají, místo hodnocení reálné situace se zabývají různými teoriemi.

Naštěstí jsme se dostali v posledních letech do takových podmínek rozhodování, v němž málo odpovědné liberální přístupy k populační politice nejsou přijímány.

Milan Kučera, bývalý pracovník Českého statistického úřadu