přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 31 "Vztah církví a státu"

154 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2004
cena: 70,- Kč

Struktura mého příspěvku je následující. První část ukazuje pojem odluky v historickém kontextu. Druhá část argumentuje, že křesťanství nevzniklo jako státní náboženství. Třetí část načrtává kooperativní model, který je blízký přátelské odluce. Čtvrtá část nastiňuje problém majetko-právního narovnání. Závěrečná část přináší poznámky k diskutované smlouvě mezi Českou republikou a Vatikánem.

1. Odluka v historickém kontextu

Vztah církve a státu nás přivádí k často skloňovanému slovu odluka, které se u nás objevilo již po roce 1918 a vrátilo se několikrát znovu po sobě, vždy v souvislosti s politickými změnami v našem státě. Při vzniku první republiky šlo především o narovnání vztahů, které souvisely s nástupem republikánského zřízení a změnou postoje státu k aristokracii. Privilegované postavení římskokatolické církve bylo však odbouráno již po pádu bachovského absolutismu de facto zákonem o občanských právech z roku 1867. Setrvačností, přesněji řečeno některými postoji císaře Františka Josefa I. (právo veta), mohlo se udržovat mínění o státním náboženství reprezentovaném římskokatolickou církví.

Znovu zaznělo slovo odluka v souvislosti s komunistickým pučem v roce 1948, kdy zvítězil sovětský model. Komunistický režim řešil otázku postavení církve (církví a náboženských společností) a vzájemných vztahů zákonem č. 217/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Laický stát - Československou republiku - nahradil ideologicko ateistický stát (konfesijní stát à rebours) - Československá lidově demokratická republika, jež byla později nahrazena Československou socialistickou republikou (ústavou z roku 1960).

Vztah církví a státu se prakticky neměnil až do listopadu 1989. Určitou liberalizací bylo období Pražského jara s jeho dozvuky v letech 1968–1970. Slovo odluka se však přesto ozvalo a to ne ze strany tehdejšího režimu, ale nalézáme ho v petici 31 bodů zesnulého katolického aktivisty Augustina Navrátila v roce 1987. Šlo o největší protestní petici, kterou podepsalo více jak 600 000 občanů našeho státu. Je zákonité, že se slovem odluka se setkáváme znovu po listopadu 1989.

Díky Bohu dochází k obnově laického státu a to zákonem č. 16/1990 Sb. a Listinou základních práv a svobod publikovanou jako přílohu k Ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb. Konečnou reakcí byl v Československé federativní republice zákon č. 308/1991 Sb., který představuje nejvyšší míru náboženské svobody církví a náboženských společností v historii našeho státu. Je to důsledek znovu navrácené svobody a obnovené demokracie jako i odpověď na postoje církve, která stála na straně národa v zápase o jeho svobodu, jak prohlásil zesnulý kardinál František Tomášek v listopadových dnech 1989.

2. Křesťanství nevzniklo jako státní náboženství

Mám-li hovořit o odluce církve a státu, dnes již v 21. století, pak je nutné přiblížit tento pojem v historické perspektivě. Vztah církve a státu (či křesťanství a státu) je polyvalentní. Křesťanství na rozdíl od většiny světových náboženství nevzniká jako státní náboženství. První tři století křesťanství jsou dobou, kdy se církev rodí na základě osobního svobodného rozhodnutí.

Křesťanství překračuje rámec kmene, etnika i národa, a tak může být blízké i dnešní občanské společnosti. Dějiny křesťanství v naší zemi jsou úzce spojeny s kulturou a civilizací rodových a kmenových entit, které obývaly náš historický prostor. Na počátku křesťanství stojí rozhodnutí kmenových a rodových knížat. O tom svědčí křest čtrnácti českých Lechů v Řezně v roce 844, cyrilometodějská misie a celá svatováclavská tradice.

Snad jen Praha a Krakov v nejvyšší míře svědčí již svým panoramatem o historické symbióze trůnu a oltáře, což přinášelo klady i spory, jak o tom vyprávějí naše dějiny. Často to byla otázka soužití a prestiže rodných bratří přemyslovské dynastie. Křesťanství na počátku našich dějin nepůsobí násilím, ale samo trpí násilí. O tom svědčí první čeští světci sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Vojtěch. I to je symbolická výpověď našich dějin.

Spor o odluku a vzájemnou spolupráci definoval první prezident Československé republiky T.G. Masaryk slovy: "Církev sama sebou je svou podstatou institucí společenskou; vedle učení a kultu je strážkyní a vůdkyní mravnosti a celé správy životní. Odtud vznik teokracií rozmanitých forem: náboženství a politika, církev a stát vedou společnost rukou společnou – obyčejně tak, že církev vede krále a knížata. To však je nutno pochopit, že lidská společnost je vedena dvěma hlavními organizacemi státem a církví a že tyto organizace přirozeně a nutně upravují svůj vzájemný poměr… ."

3. Odluka, nebo kooperace?

Odluka je jev, který provázel změnu monarchistického zřízení v republikánské v novodobých dějinách, kdy vzhledem k nové situaci bylo třeba jinak definovat vztah církve a státu, či naopak. Historicky souvisí s Francouzskou revolucí, především s její jakobínskou diktaturou. To je důvod, proč se hovoří o nepřátelské odluce, spíše o rozluce církve a státu. Dějiny však znají také neutrální či přátelskou odluku. Tyto formy jsou historicky podmíněné předchozím vývojem a často i postoji církve k nastupujícím republikám. Za přátelské jsou považovány odluky v USA a Brazílii.

Po druhé světové válce, kdy křesťané stáli u zrodu nového uspořádání západní Evropy, dochází k posunu v těchto vztazích a hovoří se o kooperačním modelu, který se také opírá o dokumenty OSN o občanských a náboženských svobodách a ze strany církve navazuje na prohlášení Druhého vatikánského sněmu o náboženské svobodě, jako i text konstituce Radost a naděje čl. 76:

"Obě společenství, i když z různého titulu, jsou povolána sloužit individuálně i společně těm samým lidem. Tím opravdověji budou vykonávat tuto službu pro dobro všech, čím lepší budou mezi sebou rozvíjet zdravou spolupráci, s ohledem na okolnosti místa a doby." Tyto texty vedly i římskokatolickou církev k přepracování konkordátů, které zajišťovaly katolické církvi privilegované postavení, jako např. ve Španělsku a Itálii.

Kooperace neznamená klerikalizaci společnosti, ale naplnění poslání křesťanů (církví) ve světě sloužit Bohu službou člověku na základě Evangelia Ježíše Krista: "Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili." (Mt 25, 40). Tento model kooperace se naplňuje i v našem státě po listopadu 1989 ve vzájemném respektu a k oboustranné spokojenosti. O tom vypovídají smlouvy České biskupské konference a Ekumenické rady církví v ČR o působení církví ve vězeňství, armádě či připravovaná smlouva o působení církví v posttraumatické péči u Policie ČR a v hasičských sborech.

K tomuto kooperačnímu systému patří Česká katolická charita, diecézní charity, oblastní charity, církevní zdravotnická zařízení, jako i existence téměř stovky církevních škol. Jedná se o konfesně otevřená zařízení, která poskytují služby všem občanům bez ohledu na vyznání a jsou otevřeny i občanům bez vyznání. Kooperace předpokládá ze strany církve i státu neutralitu a respektování svobody vyznání a jejich projevů. Nedává tedy církvím privilegované postavení ve společnosti, ani nepodporuje projevy klerikalizmu.

Domnívám se, že přátelská odluka a kooperační model jsou si velmi blízké a spíše vyjadřují historickou podmíněnost vztahů církve a státu v Americe a v Evropě (kde existují doposud státní církve – Velká Britanie a Skandinávie). Vývoj vtahu mezi církvemi a státem v České republice bych označil za přátelskou odluku, a to jak podle článku 112 Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), tak podle Listiny základních práv a svobod pod č. 2/1993 Sb.

Nový zákon ze 7.1.2002 č. 3/2002 Sb. vyvolal spor v Parlamentu ČR a byl odmítnut senátem a prezidentem ČR. Po definitivním přijetí Poslaneckou sněmovnou PČR řešil některé sporné body Ústavní soud ČR. Jak Česká biskupská konference, tak Ekumenická rada církví v ČR považovaly především za spornou evidenci právnických církevních osob, kde se jim zákonem navrhovaný postup jevil jako omezující prostor svobody vzhledem k ústavnímu zákonu č. 1/1993 Sb. a Listině základních práv a svobod. K ostatním bodům jako neprávník i z časových důvodů se nebudu zde vyjadřovat. Domnívám se, že i tato nedorozumění neubírají nic podstatného na formě přátelské odluky církve a státu. Jejich nutné řešení vidím v širší oboustranné konzultaci kompetentních právníků.

4. Majetko-právní narovnání

Nevyřešenou otázkou zůstává majetkoprávní vyrovnání a finanční zabezpečení církví podle zákona č. 218/1949 Sb., který byl zbaven postupně v duchu přátelské odluky všech diskriminačních opatření v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, jako i výše zmíněnými zákony o náboženské svobodě. Zde na zemi patří ke vzájemným vztahům mezi církví, či církvemi a státem i majetkoprávní, či hospodářské vztahy. Nelze zde rozebírat historii těchto vztahů a problémů. Jen jedno bych chtěl předeslat, že se nejedná o řešení konfiskací z dob husitských a pobělohorských. Fakticky v těchto obdobích k žádným restitucím nedošlo.

Historicky lze sledovat dvě částečná majetkoprávní narovnání, a to v době krále Jiřího z Poděbrad a po listopadu 1989. Jsou to výčtové zákony o zmírnění některých křivd č. 298/1990 a č. 338/1991 Sb., jako i zákon č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých křivd způsobených holocaustem. V obou případech se jednalo o zmírnění některých křivd a týkaly se nejvíce poškozených složek náboženského života.

Zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností zavázal náš stát plně hradit náboženský život církví a náboženských společností. Předtím zrušil předchozí zákony a provedl konfiskaci církevního majetku s podivuhodnými výkladovými směrnicemi, kdy nebylo jasné, zda např. kostel či fara, které zůstaly ve správě církve jsou či nejsou socialistickým majetkem. Jednalo se vždy v neprospěch církve.

Kontinuita Českého státu předpokládá odpovědnost za úpravu majetkových poměrů od josefínských reforem přes pozemkové reformy doby první republiky zákonem č. 215/1919 Sb., jako i revizi první pozemkové reformy dle zákona č. 142/1949 Sb., jako i odpovědnost za zákon o nové pozemkové reformě č. 46/1948 Sb. Na tyto konfiskace a restrikce odpověděl stát nejprve založením zemských náboženských fondů, dále kongruovým zákonem č. 47/1885 Sb., který byl novelizován zákonem č. 65/1890 Sb. a upraven nařízením vlády č, 124/1928 Sb. Pak zákon č. 218/1949 Sb. stojí v jedné řadě zákonů a nařízení upravujících majetkoprávní poměry mezi státem a církví.

V současné době lze hovořit o samofinancování církve z přibližně 52–55%. Nelze tedy tvrdit, že nevěřící občané doplácí na bohoslužebný provoz a na náboženské aktivity církví. Velká část sebefinancování se promítá i do oprav historických církevních objektů. Nezastupitelná je i zahraniční finanční pomoc při těchto opravách. Velká část oprav, údržby a provozu je vykonávána dobrovolníky. Ohlédneme-li se za historickou tradicí financování církve v našem státě, můžeme konstatovat i současnou kontinuitu, kterou vyjádřil doc. Jiří Tretera následovně: a) výnos z vlastního majetku, b) náhrada za sekularizovaný majetek a výnos z náboženských fondů, c) ze státních a obecních dotací, d) z příspěvků a darů členů a příznivců církví.

Náhrada za sekularizovaný či konfiskovaný majetek dle zákona č. 218/1949 Sb. volá po konečné tečce. Mohla by jí být restituce? Již v pobělohorské době se ukázala restituce církevního majetku neřešitelnou. Genialitou kardinála Harracha byla řešena tzv. solní daní. Také současná situace ukazuje obtížnost a v mnoha bodech neřešitelnost restituční cesty. Mnoho držitelů v "dobré víře" konfiskovaného majetku by se dostalo do obtíží a nespravedlnost komunistického režimu by při odstraňování křivd způsobila křivdy další.

Věřím, že i tato otázka majetkoprávního vyrovnání bude řešena v duchu tzv. přátelské odluky. Prohlášení České biskupské konference z Kroměříže, Hradce Králové a Hejnic v minulých letech, s nimiž bylo Ministerstvo kultury ČR seznámeno a byl nalezen i konsensus Ekumenické rady církví v ČR, říká, že ze strany církve je ochota k jednání o všech možných formách způsobu vyrovnání s vědomím, že integrální restituce církevního majetku není možná a kompetentní činitelé budou muset nalézt společné oboustranně přijatelné řešení.

Výčtová metoda restitučních zákonů č. 298/1990 Sb. a č. 338/1991 Sb. zavinila řadu komplikací, o jejichž řešení se pokusil již v minulé vládě ministr Pavel Dostál. V případě odškodnění v podobě roční renty je ze strany římskokatolické církve ochota umožnit křesťanským církvím z Ekumenické rady církví ČR podíl ve výši 10 %. I tento návrh byl konzultován s Ekumenickou radou církví v ČR. Technické otázky majetkoprávního vyrovnání a nového finančního zabezpečení církví byly námětem komisí ustanovených v době minulé vlády.

5. Smlouva s Vatikánem

Tato jednání ustoupila do pozadí vzhledem k projednávání předpokládané smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Tato smlouva byla schválena současnou vládou České republiky a podepsána ministrem zahraničních věcí a apoštolským nunciem v ČR. Nebyla přijata Poslaneckou sněmovnou PČR a rovněž zveřejnil své výhrady k některým bodům smlouvy prezident ČR, aniž by zpochybnil potřebu a možnost naplnění této smlouvy.

Závěrem bych připomněl slova ministra zahraničních věcí Dr. Edvarda Beneše o významu uzavření smlouvy mezi Apoštolským stolcem a ČSR: "Pokládám tuto dohodu o řešení aktuálních otázek církevně – politických za úspěch pro stát. Je známo, jak jednání o tyto věci jsou pro všechny státy obtížné a delikátní hlavně proto, že se zde nebezpečně křižují otázky vnitropolitické se zahraničními… ."

Tato neratifikovaná smlouva nemá v úmyslu zajistit privilegované postavení římskokatolické církvi ve společnosti, ani vůči ostatním křesťanským církvím a náboženským společnostem, pouze respektuje mezinárodní charakter této církve.

[1] Příspěvek vyjadřuje osobní názory, nikoli postoje České biskupské konference nebo Ekumenické rady církví ČR.

Mons. Dominik Duka, biskup královéhradecký