přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 31 "Vztah církví a státu"

154 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2004
cena: 70,- Kč

Jsem rád, že mi byla tímto dána příležitost informovat veřejnost, jak v minulém volebním období vlastně probíhala jednání mezi vládou a církvemi, která jsem vedl a která byla ve svých výsledcích nakonec - s výjimkou návrhu tzv. církevního zákona - v podstatě neúspěšná. Podotýkám, že všechna má rozhodnutí, která v této souvislosti padla, byla vždy předem konzultována s vládou Miloše Zemana.

Pokud nedošlo v této oblasti - s výjimkou vypracování a přijetí zákona - k žádnému pozitivnímu vývoji, lze přesto velice snadno na zvukových záznamech a zápisech z desítek jednání zdokumentovat, že vláda měla prokazatelně dobrou vůli problémy skutečně řešit. Samozřejmě, že k oboustranné spokojenosti. Zdůrazňuji - oboustranné. Je proto užitečné seznámit podrobně veřejnost s celou problematikou.

1. Odluka církví a státu

Obsah institutu odluka není nikde přesně definován a v různých státech existují jeho různé podoby a též v nich byl historicky prosazen z různých důvodů. V každém případě však jde vždy o oddělení moci státní a církevní. Poprvé byla odluka státu od církve provedena na území dnešních USA v roce 1644, s cílem získat naprostou náboženskou svobodu. Následně se promítla i do jejich ústavy (1787), když právní úprava postavení církví byla ponechána pouze a jenom obecným právním předpisům.

Je paradoxní, že tento demokratický přístup je u nás ale vlastně pořád označován jako přístup, který prý nedbá na zvláštnost církví a údajně je klade na pouhou a obyčejnou spolkovou úroveň, která význam církví pro společnost degraduje. Přitom tento demokratický a občanský přístup k církvím přinesl v USA takovou vážnost, o jaké se církvím nejen u nás ale i v Evropě může jenom zdát.

Odluka v naší republice byla provedena na počátku 90. let 20. století. Zatím jen v jisté, nicméně velmi významné oblasti, a to přímo naší ústavou a její nedílnou částí - Listinou základních práv a svobod, ve které je zaručena široká náboženská svoboda všem jedincům. Lze říci, že zákonem o svobodě náboženského vyznání je přímo ústavní zákon - Listina, která obsahuje všechna ustanovení o této oblasti, která kdy byla zakotvena v různých mezinárodních úmluvách, a které jsou především vyjádřením individuálních práv náboženské svobody.

Listina dále stanovuje další důležitý znak odluky, kterým je ustanovení, že stát je konfesně neutrální, tj. neváže se na žádnou konkrétní církev a současně nečiní žádné rozdíly mezi církvemi - ať už jsou "malé" či "velké". Což jsem se snažil ve své práci vždy důsledně respektovat, a z čeho nakonec bohužel vznikly hlavní problémy, neboť nešlo o to, že by stát nechtěl církvím vyhovět v některých jejich požadavcích, ale samotné církve - zvláště v oblasti jejich financování - měly na řešení problému diametrálně jiný pohled.

2. Složitá jednání s církvemi

Zatímco katolická církev požadovala v prvé řadě finanční či majetkové narovnání a poté financování mimo státní rozpočet zásahem do daňového systému, ostatní církve trvaly na zachování dosavadního systému financování ze státního rozpočtu s odůvodněním, že jiný systém financování by znamenal jejich zánik. Svým způsobem jsem byl vlastně takto postaven před úkol řešit kvadraturu kruhu.

Protože po roce 1989 byla snaha deklarovat vůli naší republiky vyjít všemožně církvím vstříc, bylo do Listiny navíc převzato ustanovení, které mělo církvím potvrdit, že mají právo si zvolit organizační strukturu jakou chtějí (konkrétně své orgány, řeholní a jiné církevní instituce), stejně jako si ustavovat své představitele (duchovní) podle svých pravidel. Samozřejmě odluka státu a církví tím dokončena není, i když k ní byl vykonán tímto velký krok.

Lze zaznamenat řadu vyjádření (zejména z katolické církve) typu, že odluka není na pořadu dne, protože tu existuje lepší podoba uspořádání státu a církví, kterým je tzv. kooperační model. Bohužel jsem ale přes všechna jednání, která jsem s církvemi po čtyři roky vedl, však nikdy v této souvislosti neslyšel, co si kdo pod kooperačním modelem představuje.

Nemám nic proti kooperaci, kdyby tím byla myšlena součinnost v různých oblastech našeho života včetně oblastí charitativních, sociálních a humanitárních. Nedovedu si ale představit, že by se mělo s církvemi kooperovat např. na poli politickém nebo při výkonu státní správy.

Dodnes jsem nepochopil proč tento můj postoj byl některými představiteli katolické církve označen jako postoj, který je daleko horší, než byl v dobách komunismu, jako postoj, který je útokem na náboženskou svobodu. Tvrdím, že opak je pravdou. Ještě nikdy v historii naší moderní státnosti u nás nebyla náboženská svoboda tak široká, jako je nyní, a je také plně zajištěna ústavními zákony a také respektována v zákoně o církvích.

3. Zákon o církvích

Zákon o církvích byl připravován ve velmi úzké součinnosti (tedy v kooperaci) s církvemi ve dvou komisích pro otázky vztahu státu a církví. Neznám v tomto státě žádné jiné soukromoprávní subjekty, které mohly tak výrazným způsobem ovlivnit zákon upravující jejich postavení a přímo zasahovat do jeho tvorby.

Výsledkem byl kompromisní návrh a spokojenost církví. Teprve po poměrně dlouhé době se začaly objevovat výhrady k zákonu, a to i od některých členů delegovaných do jedné z těchto komisí církvemi, kteří na jednáních komise žádné výhrady nevznesli, a které vyvrcholily návrhem skupiny senátorů Ústavnímu soudu tento zákon zrušit.

Ústavní soud z něho zrušil necelá čtyři ustanovení (z cca 200), která ovšem nikterak nepostihla koncepci zákona. Tu naopak Ústavní soud potvrdil, a to proto, že se musel - s ohledem na návrh senátorů zrušit zákon celý - celým tímto zákonem zabývat. Opravdu se divím všem těm, kteří i po nálezu Ústavního soudu, který zákon nezrušil, nadále mluví o "neústavním" či "diskriminačním" zákonu a zcela nezodpovědně i v zahraničí pomlouvají úroveň náboženské svobody v naší republice, která je naopak přinejmenším na stejné úrovni, ne-li větší, jako ve vyspělých demokraciích.

Hlavním zákonem a garantem náboženské svobody je vlastně Listina, která je součástí naší Ústavy. Zaručuje ji všem osobám bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou sdruženy v církvích, ale i církvím samotným, a to bez rozdílu na tom, zda získají, či nezískají právní subjektivitu (tedy postavení právnické osoby) podle právního řádu České republiky, tj. zda jsou, či nejsou registrované.

4. Otázka registrace

Získávání postavení právnické osoby pro církve není ponecháno našim obecným právním předpisům, ale děje se prostřednictvím registrace podle podmínek vymezených v zákoně o církvích. Samotný princip registrace církví není v rozporu s odlukou a je v naší republice uzákoněn na základě výslovného přání církví, v čemž jim stát vyhověl.

Princip registrace je podle zákona o církvích aplikován i pro přiznání zvláštních práv církví. Zajímavé je to, že tento princip vzbuzuje občas diskuse i na mezinárodním fóru (zejména OBSE). Daří se jej však obhajovat, a to proto, že princip registrace u nás je vázán na splnění podmínek daných zákonem.

Ačkoli tento princip obhajujeme, jsme si vědomi jeho problémů, a to nejen např. v rozsahu zvláštních práv, ale zejména v tom, že tato práva jsou "kolektivní". Když jsme byli obviňováni, že v přiznávání zvláštních práv jsou znevýhodňovány nově registrované církve, které zvláštní práva mohou získat nejdříve deset let od registrace, argumentovali jsme, že v podstatě jde o neodstranitelnou vlastnost registračního principu.

K znevýhodňování totiž dochází buď mezi dlouhodobě registrovanými církvemi na jedné straně a nově registrovanými církvemi a dalšími "necírkevními" skupinami občanů na straně druhé, anebo by k němu docházelo i případě, kdyby zvláštní práva nabývaly nově registrované církve současně s nabýváním právní subjektivity. Protože by pak došlo k znevýhodňování jenom mezi jinými skupinami, tj. mezi registrovanými církvemi a ostatními "necírkevními" skupinami občanů.

Tuto vlastnost registračního principu lze odstranit jedině odstraněním samotné registrace. Nicméně registrační princip je možný, není v rozporu s odlukou a přiznává církvím práva, která v demokratických státech tradičně vykonávají. Jen by bylo možná vhodné dále diskutovat o jejich rozsahu, nikoli o jejich rozšiřování.

Stát z titulu konfesní neutrality musí přistupovat ke všem církvím stejně, a bylo by vhodné, aby ti, kteří se snaží o jejich rozšiřování, a kteří si stále myslí, že by mělo být uznáváno, že jsou církve lepší a horší, tuto věc brali plně na vědomí, tj. aby si uvědomovali, že je prosazují i pro ty církve, pro které by je patrně prosazovat nechtěli. Trvá-li např. katolická církev na vyučování náboženství na státních školách, je třeba jasně říci, že toto právo prosadila i pro Náboženskou společnost Svědkové Jehovovi, což podotýkám k nedávno aktuálně medializovanému problému.

5. Závěr

Nepodařilo se nám dosud dořešit problém majetkového narovnání mezi státem a církvemi a částečně také financování církví. Dořešené je však financování oprav církevních památek, církevního školství, které na rozdíl od soukromého školství má jako jediné naprosto stejné podmínky jako školství státní, podpora charitativní, sociální a zdravotní činnosti. V případě těchto vyjmenovaných oblastí mají církve stejný přístup k prostředkům z veřejných rozpočtů jako ostatní fyzické a právnické osoby. A to se měnit nebude a - pokud vím - nechce to měnit ani v budoucnosti žádná demokratická politická reprezentace, ať je "vládní" či "nevládní".

Pavel Dostál, ministr kultury ČR