ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Zdeněk Zbořil: Orwellovské vzpomínání a zapomínání

seminář Sto let od narození Geroge Orwella, 23.06.2003, Národní dům Na Vinohradech

publikováno: 30.06.2003, čteno: 6400×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 27 "Sto let od narození George Orwella"

80 stran, brožovaná vazba
vyšlo: srpen 2003
cena: 50,- Kč
===

Před několika dny, u přijímacích pohovorů na Ústavu politologie Filosofické fakulty UK, jsem našel mezi asi sedmdesáti studenty, se kterými jsem probíral jejich seznamy ke zkoušce přečtené literatury, jen asi pět neuvádělo, že četli Orwellovu u nás nejpopulárnější knihu "1984". Ale jen několik jich znalo Farmu zvířat a ne víc než 2-3 věděli trochu víc než je v doslovu Milana Šimečky "1984" (z roku 1983) o autorovi samotném.

To není příliš radostné, ale připomínám, že v 90.letech 20.stol., kdy jsem vedl seminář Jazyk a komunikace v politice si za celých osm let vybrali pouze dva studenti jako téma Orwellův newspeak. Samozřejmě nepřeceňujeme význam této individuální zkušenosti, ale zdá se, že až módní vlna intenzivního čtení Orwellových textů v 60. a 70. letech byla překonána a snad tedy bude stát za to připomenout si alespoň několik základních životopisných dat při příležitosti 100.výročí autorova narození.

 

Život George Orwella

Eric Arthur Blair, alias George Orwell, se narodil 25.6.1903 - a jak neopomíná každý jeho životopisec zdůraznit - bylo to v Montihari, v Bengálsku. (Zemřel 21.1.1950 v Londýně. Narodit se v Indii znamenalo být synem sáhiba a také pozdější pobyt v Burmě, kde pracoval pro britskou policii, bylo zkušeností člověka, který svým postavením výrazně převyšoval své sociální okolí. Snad zde získal pozdější spisovatel Orwell cit pro sociální distinkce a hodnocení v jazyce, které později objevil i v angličtině a je obtížné říci, čím byl ovlivněn dříve a podstatněji. Nezapomínejme, že už tehdy mohl vnímat stavovské rozdíly, které později chápal jako třídní, a že angličtina je jazyk, který umí tyto sociální odlišnosti dát najevo. Nejen Shawův doktor Higgins a Líza Doolittle, ale i z Jistě pane ministře/premiére to víme velmi dobře. (A dnes zde nepřítomný Martin Hilský by mohl lépe než já tuto skutečnost dokumentovat odkazy třeba i na dílo Shakespearovo).

Problém jazykové způsobovosti i způsobilosti, který je tak často spojován s literárním dílem Orwellovým, má tedy mnohem širší zázemí než jen reakci na komunismus nebo socialismus a dokonce i než na zázemí anglické politické reality. Spíše bychom mohli zmínit anglickou nebo anglosaskou politickou kulturu nebo dokonce imperiální reflexi, tak typickou pro obyvatele Velké Británie 19. a 20. věku.

Blairovu-Orwellovu rodinu označuje jeho životopisec za landless gentry, což je označení, které bychom s trochou nadsázky a násilí mohli přeložit jako maloměšťák, abychom jej mohli porovnávat s kontinentální politickou a propagandistickou terminologií první poloviny 20. století. A nejde nám jen o zneužití tohoto slova v slovním spojení zběsilý maloměšták, které - ač kultivováno britským sociálním, kulturním a politickým prostředím - není daleko od pozdějšího označování Orwella za politického i literárního vzbouřence.

Když se Blairova rodina vrátila z Indie do Anglie (1911) a poslala svého syna do soukromých škol ve Wellingtonu/Winchestru a Etonu (po 1917-1921), kde byl jedním z jeho tutorů Aldous Huxley. Stal se tam,, jak jeden z životopisců píše, stal se tam pověstný svou chudobou a intelektuální brilantností. (Tam také - ještě jako Blair - publikoval své první literární pokusy ve školním časopisu).

V roce 1922, podle rodinné tradice, šel do státní služby, do již vzpomenuté Burmy, kde pracoval pro Indickou imperiální policii. Na přelomu 1927-1928 se vrátil do Anglie a od té doby lze mluvit o tom, že se snažil věnovat literární činnosti soustavně. Provokativně žil v londýnském, chudinském East-endu a mezi proletáři na předměstích Paříže. Nelze se proto divit, že se v třicátých letech 20.stol. považoval za socialistu a dokonce se nebál prohlásit za komunistu. Žil životem většiny mladých lidí oné poválečné generace, pil, kouřil, flámoval a možná že si pomohl k své tuberkulóze, která ho dlouho sužovala. Poprvé použil pseudonym George Orwell (podle říčky Orwell ve východní Anglii) pro svou knihu Down and Out in Paris and London (Na dně v Paříži a Londýně, 1933) a jeho původní rodné jméno potom už zůstalo zapomenuto.

Začal psát texty se sociální a socialistickou tématikou (1937) a nebylo divu, že když odejel jako válečný zpravodaj do Španělska, zapojil se i do bojů občanské války na aragonské a teruelské frontě. Dosáhl hodnosti podporučíka (second lieutnant) a byl také označen za trockistu, dnes rozumíme za ne-stalinistu. V roce 1937 se v obavách o svůj život a po bojích mezi různými komunistickými frakcemi v Barceloně vrátil do Velké Británie. V roce 1939 nenastoupil ze zdravotních důvodů vojenskou službu, ale šel do BBC, kterou opustil 1943, kdy se stal editorem a dopisovatelem Observeru a zejména Tribune, blízké Aneurinu Bevanovi, jednomu z vůdců Labour Party.

Do konce života se pak už věnoval jen novinářství a literatuře, což mu umožnilo vydání Farmy zvířat, sepsané v roce 1944, ale s obtížemi vydané 1945. Díky jejímu úspěchu se stal nejen slavným, ale poprvé v životě i bohatým. Dožil se roku 1950, doby, kdy se jeho antiutopie začínala, podle mínění mnoha Orwellových současníků, stávat skutečností. Paradoxním epilogem jeho života je informace Daily Telegraph, že před svou smrtí v roce 1950 sestavil Orwell seznam sto třiceti osob, které podezíral ze spolupráce se stalinismem. A podobný seznam (jen třiceti pěti jmen) předal už v roce 1949 své přítelkyni Celii Kirwanové, která pracovala v oddělení protikomunistické propagandy zvláštních služeb Velké Británie.[1]

 

Popularita Orwella

Když jsme připomněli zdánlivě velkou, ale ve skutečnosti omezenou nebo jednostrannou popularitu Farmy zvířat a "1984", musíme také konstatovat, že stejně jako nejsou u nás příliš známé další Orwellovy práce, tak také čtení obou výše citovaných se obvykle omezuje na dvě témata: jazyk a historii. Orwellův newspeak byl tak dlouho identifikován s komunistickými režimy nebo s režimy jim nápadně podobnými, až jsme zapomněli, že jsme dokázali spontánně přijmout (přesněji převzít z němčiny) sloveso vyrovnávat se ve spojení vyrovnávat se s minulostí (vergagenheitsbewältigung) se sémantickým nábojem hodným právě George Orwella. Sluší se pak ještě připomenout, že zvratné sloveso vyrovnávat se je větší pastí, protože na rozdíl od svého německého vzoru obsahuje celou poetiku české překladatelské tradice.

V době mých studií v šedesátých letech byly z Orwellových prací populární také jen "1984" a Farma zvířat. Ale už tehdy jsme věděli, že Erich From napsal, že: …totalitární tendence nemusí vtrhnout do lidské civilizace s řevem a krví, ale mohou opatrně vstoupit zadními dveřmi, aniž si to lidé ve své oddanosti zábavě a konzumu uvědomí, a že obušky a ostnatý drát, může nenápadně vystřídat virtuální realita televizních obrazovek a monitorů, jak připomněl JanKapoun ve své vtipné a výstižné recenzi Orwellovy knihy Nadechnout se.[2]

Dnes, když se vracíme do vzpomínek na první interpretace Orwellových knih ale neusilujeme o shodný výklad. Zdají se nám totiž aktuálnější otázky, které před několika lety připomněl ve svém článku vážený moderátor této diskuse, když se ptal, zda Orwelova vize budoucího světa jsou jen vybočením z optimistického výkladu dějin 20.století a zda svět nesměřuje někam, kde by se Orwellovo proroctví mohlo v nějaké - byť proměněné formě - naplnit? A dodejme, že se nám pak zdá vážnější problém války než problém jazyka nebo masového znevolnění člověka, protože válka je u Orwella sice skryté nebo snad i odložené téma, které je však ve většině jeho prací tím, čemu se v historii říká ultimo ratio.

Dodejme ještě, že podle našeho názoru nebyl Orwell jasnozřivý, výjimečně předvídavý, on jen prostě viděl, co ti ostatní vidět nechtěli. Tuto domněnku potvrzují nejen obvykle citované odkazy na Jevgenije Zamjatina ("My"), Kravčenkovu knihu Zvolil jsem svobodu, Konec civilizace Aldouse Huxleye (mimochodem jednoho z Orwellových tutorů na škole v Etonu), ale zejména Arthura Köstlera (Tma o polednách), kterému Orwell věnoval v roce 1945 jednu svou úvahu.

 

Orwellovská témata

Bude-li předmětem našeho zájmu celé dílo George Orwella, můžeme si vybrat hned několik témat, o kterých lze diskutovat. Prvním z nich je utopiá - představa neexistujícího, avšak očekávaného. Očekávaného obvykle s obavami, jak konečně jeden ze současných českých mladých komentátorů Orwellova výročí narození téměř programově uvádí na své webové stránce.[3] Obsahuje obvykle téma strachu, strachu z minulosti, současnosti i budoucnosti.

Harry J. Benda - jak jméno napovídá, nejen jeden ze zakladatelů indonesistiky ve Spojených státech, ale také československý běženec v roce 1939 z Liberce a Prahy - prý odpovídal na obavy svých studentů z budoucích důsledků americké války ve Vietnamu, a kdo se má bát budoucnosti, když ne my? Varoval tím nejen před strachem z budoucnosti jako takové, ale také před těmi, kteří se jí chtějí zmocnit tím, že řečeno slovy Orwellovými, prostřednictvím současnosti ovládnou minulost.

Jiným, neméně populárním a věčně zeleným tématem Orwellových prácí je jazyk a psaní o jazyce. Podle Ondřeje Štindla, který dnes působí blízko Orwellova působišti v BBC, …psal Orwell své knihy proto, aby odhalil nějakou lež. Doslova …psal jazykem, kterým není možné vědomě lhát, nebo alespoň tak (lhát), aby to nebylo okamžitě vidět. Je to sice jen tvrzení, ale jeho autor popravdě upozorňuje na jednoduchost, jasnost, absenci eufeminismů a frází, které Orwell považoval za příznak morálního selhání.[4]

Pokud jde o zájem Orwella o jazyk a politiku měli bychom si svou četbu Farmy zvířat a 1984 doplnit četbou esejů Propaganda and Demotic Speech (Propaganda a lidová mluva, 1944) a Politics and the English Language (Politika a angličtina, 1946). Jejich hlavním tématem je - dnes víme že zjednodušené - přesvědčení, že realita působí na jazyk a takto upravený, zkažený, korumpovaný jazyk realitu vytváří nebo alespoň spoluvytváří.

Chyb a omylů, kterých se dopouštíme, vypočítává Orwell hned několik: skutečnost neoznačujeme pravými jmény ale eufeminismy, používáme metafory, které nejsou jen prázdnými, vyhaslými symboly, ale jsou často jen odvozené od těch, kterým jsme už přestali rozumět. Nejde jen tedy o jazyk totality a tvorbu totality (o cestu od lži k násilí, jak říká Hannah Arendt), ale o to, že důvodem zkorumpovaného jazyka je zkorumpované myšlení.

Další z velkých témat Orwellových knih a úvah je historie. Vyprávění dějinných příběhů je konstantou lidské existence.[5] Obraz světa se nám tedy jeví jako jazykový, ale tato referenční funkce jazyka byla stejně intenzivně přijímána jako odmítána. Dnes se víra, že mluva znamená osvojovat si určitou vizi světa, a že tudíž veškeré vize světa jsou jazykové, považuje za překonanou.[6]Jazyk nenutí vidět a myslet určitým způsobem, byť se nám občas zdá, že tomu tak je.

Instrumentální a manipulativní přístup k dějinám, který je typickou a asi nejpopulárnější tezí Orwellových vykladačů však není jen hrůznou vizí. Milan Šimečka cituje z "1984": …Všechno, co se odehrálo před koncem padesátých let, vymizelo. Neexistovaly žádné záznamy, na které by se člověk mohl odvolat, dokonce i obrysy vlastního života ztrácely ostrost…[7] Toto je vlastně součástí naší reality, prameny k dějinám a záznamy historických událostí nahradily jejich seznamy (nebo dokonce jen seznamy osob), poznání dějin je suplováno tím, co je veřejně šířeno a zdá se, že nejpředvídavější byl smutný rozhlasový komik Felix Holzmann, když si zapisoval do svého alibistického deníčku různá data, kdyby náhodou něco. A na otázku, co si tam zapisuje, odpovídal: jen to, co se skutečně stalo, žádná fakta!

Konečně čtvrtým velkým tématem Orwellových textů je válka. George Bowling (in Nadechnout se) říká: Ale válka samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávisti a hesel…davy skandující jméno svého vůdce do zblbnutí, až mají dojem, že ho opravdu zbožňují…[8] Je to sice jen reakce na dvě existující totality (píše se rok 1939), ale snad nebude vadit, připomeneme-li si tato slova i dnes. Válka se totiž opět vrátila jako velké téma naší doby, snad jen s tím rozdílem, že ji dnes nikoli jako vizionáři nebo antiutopisté můžeme označit za neviditelnou.[9]

 

Téma války

Vyjdeme-li z předpokladu, že válku stále ještě chápeme jako ozbrojený konflikt různých populací (kmenů, národů, států, náboženských nebo politických skupin, nebo dokonce celých civilizací) musíme také vědět, že současná válka odkazuje na odlišné parametry efektů, než byly všechny dosavadní. Dnešní tažení a pohyby armád začínají připomínat systémy zakrývání, maskování, kamufláže. Jestliže bylo v minulosti možné sledovat empirické důsledky války (míru poškození území, objektů a lidských životů) jako jistý kvantifikující důsledek válečného provozu a násilí, a usuzovat z dochovaných stop destrukce na pohyb válečné linie, nyní je situace zcela odlišná. Prototypem nové formy války je čistá linie, to znamená minimum poškození na straně lidí a objektů, aby efekt ztrát jako nutného průvodního jevu války byl v únosné míře přijatelný pro veřejné mínění. Nicméně důvodem čistých linií války je poněkud méně honosný motiv, totiž zařazení provozu a fungování války do režimu neviditelných operací, do autopoietických systémů, tedy do podoby sebe-regulujících a sebe-kontrolujících systémů nedostupné moci. Moci, která disponuje absolutní zbraní, či jak poznamenává Paul Virilio, definitivní zbraní.

Takováto zbraň potřebuje jiné parametry prostředí, v němž bude působit a tudíž je logické, že jediné přijatelné prostředí se nejen zdá, ale ve skutečnosti i je to, které je pro naprostou většinu populace neviditelné.

Z uvedeného důvodu ovšem vyplývá další důsledek - potřeba zakrývání, maskování, tedy kamufláž pomocí náhradního prostředí. Válka v Iráku se nám zjevovala skrze displeje našich obrazovek převážně jako válka vedená dosud klasickými, konvenčními vojenskými prostředky. Nicméně právě tato vyjevovaná oblast prostředí oné důkladně mediálně zobrazované války je tím sekundárním prostředím, které zakryje i ty zbytky efektů nadřazených zbraňových systémů, které byly použity. Pohyb vojsk po výsostném teritoriu Iráku byl maskujícím pohybem staré a tradiční vojenské techniky. Tanky a obrněné vozy skutečně projížděly oblasti válečného konfliktu, čistily prostor od zbytků sil odporu, ale nebyly součástí prvního úderu.

Ten je totiž veden v prostředí oné čisté linie: v prostředí super-technologií, datových transportů a informační sub-struktury, kterou nelze kontrolovat a tudíž na ni nelze ani reagovat. Samozřejmě, pokud nejsme v pozici takové velmoci, která disponuje stejně pokročilou technologií.

Použití výše uvedených super-technologií dovoluje nekontrolovaně odpojovat, překódovat a odstavovat zbraňové systémy, a nakonec i mást systémy telekomunikačních prostředků a ovšem i operační procedury účinné reakce. Válka v Iráku pouze připomněla, že doba viditelného přihlížení průběhu toho, co se vlastně ve skutečnosti děje je už dávno za námi. Přihlížíme pouze tomu, co z prvního úderu zbylo pro novou historii, abychom mohli zaznamenat události, které pouze doprovázely pohyb nebo válečný provoz, jež pro nás zůstává utajený, protože je neviditelný.

Čas války je časem bez omezení.

Dalším důsledkem výše popisovaného efektu prvního úderu s pomocí definitivních zbraní je de-lokace času. Čas války neběží v čase pohybu vojsk, ale tomuto druhotnému, maskovacímu pohybu vlastně předchází. Jestliže použijeme všechny tři speciální prostředky high-technologií současně, zavádíme jiné parametrické prostředí pro čas.

Datové transporty používají instanční utility přenosu, které lze zpětně přepisovat do našeho žitého času pouze s větším či menším zpožděním. Informační sub-struktury generují takové množství algoritmů spojování dalších a dalších dat, které nelze zachytit jinak, než s pomocí speciálních technologií, takže čas jejich vyhodnocení už není naším žitým časem, ale je časem reakce na účinky definitivních zbraní. Čas se přizpůsobuje rychlostem reakce užívaných technologií a nikoliv rychlostem reakce člověka. Souběžně s tím roste moc samotných militárních systémů, podřízených svému technologickému času a nikoliv lidskému, zjevně pomalejšímu času žitého světa.

V režimu autopoietických systémů je zjevné, že čas člověka, čas jeho prožívání a promýšlení je časem, se kterým se prostě nepočítá. Jediný čas, který dostáváme v tomto prostředí k dispozici je čas zakrytého, maskovaného prostředí, čas sekundární tolerance. To je totiž čas, který dopřává nadřazený, velmocenský systém všem těm, kdož si super-technologie nemohou dovolit.

A to je také jediný čas, kde platí omezení. Rozumí se ve smyslu, ve kterém je nám dovoleno sledovat, co se v oné druhé linii děje, jestliže k té první nemáme přístup. Ale především díky onomu zprostředkovanému omezení je to čas, který působí jako laciná náhražka. Lze se v něm pohybovat, ale nelze se v něm někam přemístit. Je to totiž čas pouze simulovaný. V situaci, kdy rozhodující čas války je bez omezení, neboť je v zajetí systémů, je čas k našemu připuštění k válce vlastně časem odstavení, scenérií mediálního podání.

Hranice imunity.

Válka v současném provedení smazává rozdíly mezi bojištěm a zázemím, mezi vnějším kruhem konfliktu a vnitřním kruhem relativního bezpečí. Neboť strategie užití definitivních zbraní je procesem trvalého ohrožení, a je jedno, zda-li existuje představa o tom, že nějaké území je vůči účinkům těchto zbraní zcela bezpečné. Žádné takové území není k dispozici a co víc, hranice imunity vůči nebezpečí je dávno hranicí trvalého dohledu nad permanentním stavem ohrožení. Situace válečného ohrožení je tedy nyní spíše stavem trvalé pohotovosti vůči systémům militarizace, které exkomunikují lidský faktor na teritorium povoleného výběhu, neboť na tato místa jsou zatím zaměřeny jiné systémy rozhodování a exploatace.

Jsou to prozatímní oblasti militární tolerance, ke kterým se vztahuje pouze ohled na jejich využití a oslovení v případě potřeby uplatnění maskovacích strategií systémů prvního úderu. Hranice imunity vůči ohrožení válkou jsou nyní nejasné a těžko dohledatelné. Odolnost jakéhokoli systému, natož pak lidského druhu, je mnohem snáze kontrolovatelná tehdy, je-li do pozadí zatlačena linie ochrany a naopak, je-li inkorporována linie přežití. Potom výsostným zájmem těch, kdož jsou potenciálně stále v ohrožení je alespoň uchovat zdánlivě viditelná území, oddělující bezpečí a nebezpečí.

Iluze neohrožení, vycházející z prostého faktu, že agrese válečného ataku není přímo vidět, neboť se stala neviditelnou, je nakonec strategií možného přežití. Pro militární elitu je to v zásadě dobrá zpráva: hranice imunity leží výhradně v dosahu viditelnosti. To znamená, že válku dnes můžeme nahlížet pouze a jenom zprostředkovaně, skrze displeje našich obrazovek.

 

Závěr

Závěr a reflexe neviditelné války je pak hodná George Orwella: Máme-li elementární schopnost odstupu, můžeme být spokojeni, neboť neviditelná válka je vlastně východisko pro všechny ty, kdož raději nechtějí už nic vidět.

 

Literatura:[10]

Knihy George Orwella:[11]

  • Down and Out in Paris and London, 1933
  • Trosečníkem v Paříži a Londýně, Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství 1935, přel. Karel Kraus.
  • Na dně v Paříži a Londýně, Olomouc, Votobia 1996, přel. Hana a Vladimír Rogalewiczovi.
  • Burmese Days, 1934
  • Burmské dny, Praha: Volvox Globator 1998, přel. Zuzana Šťastná.
  • A Clergyman´s Daughter, 1935
  • Farářova dcera, Praha: Volvox Globator 2000, přel. Kateřina Svobodová.
  • Keep the Aspidistra Flying, 1936
  • Bože chraň aspidistru, Praha: Volvox Globator 2001, přel. Zuzana Šťastná.
  • The Road to Wigan Pier (Silnice do Wigan Pier, 1937).
  • Homage to Catalonia, 1938
  • Hold Katalánsku, Praha: Odeon 1991, přel. a doslov napsal Gabriel Gössel.
  • Coming Up for Air, 1939
  • Nadechnout se, Praha: Odeon 2003, přel. Petr Kopecký, doslov Chris Hopkinson.
  • The Lion and the Unicorn (Lev a jednorožec: Socialismus a génius Anglie), 1941.
  • Animal Farm, 1944-1945
  • Farma zvířat, Praha: I. L. Kober 1946, přel. Jiří Havelka.
  • Farma zvířat, Praha: Práce 1991, přel. Gabriel Gössel, doslov Bohuslav Blažek. Farma zvířat, Praha: Aurora 2000, přel. Gabriel Gössel, doslov Ladislav Nagy.
  • Nineteen Eighty-four, 1949.
  • 1984, Köln: Index 1984, přel. Eva Šimečková, doslov Milan Šimečka.
  • 1984 Praha: Naše vojsko 1991, přel.Eva Šimečková, doslov Milan Šimečka. 1984 Praha: Levné knihy KMa 2000, přel. Eva Šimečková.
  • Such, Such Were the Joys, 1953 (posmrtně)
  • Vybrané eseje a výbory článků George Orwella (chronologicky):
  • Essays. Inside the Whale (Uvnitř velryby a jiné eseje), 1940
  • The War Commentaries (Válečné komentáře), 1942-1944
  • Propaganda and Demotic Speech (Propaganda a lidová mluva), 1944
  • Politics and the English Language (Politika a angličtina), 1946
  • Critical Essays (Kritické eseje), 1946
  • Shooting an Elephant and Other Essays (Zastřelení slona a jiné úvahy), 1950 (vč. Politics and the English Language, Politics vs. Literature: An Examination of Gulliver´s Travels aj.)
  • England your England and Other Essays, 1953 (posmrtně, včetně Anti-Semitism in Britain)
  • Collected Essays, Journalism and Letters, 1961
  • Selections from Essays and Journalism: 1931-1949, London: Book Club Associates 1981

          české překlady:

  • Úpadek anglické vraždy (podle Decline of the English murder and other essays), Olomouc: Votobia 1995, přel. Alena Caklová, doslov Matthew Sweney.
  • V břiše velryby (Inside the whale), Olomouc: Votobia 1996, přel. Adéla Václavková.
  • Uvnitř velryby a jiné eseje (The Penguin Essays of George Orwell), Brno: Atlantis 1997, přel. Kateřina Hilská, doslov Martin Hilský.
  • (ve Velké Británii bylo postupně připraveno k vydání 20 dílů sebraných spisů George Orwella)

 

          Doporučené články a studie českých autorů:

  • Kapoun, Jan: Neveselé vyhlídky. Méně známá Orwellova kniha je románem ztracených iluzí, LN Orientace 21.6.2003.
  • Šimečka, Milan: Náš soudruh Winston Smith. Československý doslov k románu George Orwella "1984", in George Orwell: 1984, Praha: Naše vojsko 1991.
  • Štindl, Ondřej: Pravolevé serpentiny Orwellova dědictví, LN 20.6.2003, s. 11.

www.pismak.cz/knihomolna/orwell/, © Adam Zbiejczuk, Brno 1998-2003, poslední aktualizace 27.4.2003.

http://mujweb,atlas.cz//www.odpor/uvod.htm

Vaculík, Petr: Selhání utopie aneb Je rok 1984 opravdu za námi?, podle http://nb.vse.cz/kfil/elogos/student/vaculik1.htm, převzato 26.6.2003 (rukopis seminární práce).

Napsáno na okraji Uvnitř velryby a jiné eseje, autor: Jiří Moravský Brabec dle http://www.magazlin.cz/6/knigha6.htm staženo dne 26.6.2003.


[1] Cit. podle Britských listů, 24.6.2003.

[2] Viz Kapoun, Jan: Neveselé vyhlídky. Méně známá Orwellova kniha je románem ztracených iluzí, LN Orientace 21.6.2003.

[3] Viz http://mujweb,atlas.cz//www.odpor/uvod.htm, označenou jako: Stránka odporu proti fašismu, rasismu, stalinismu, bolševismu, kapitalismu, arogantní maloměšťácké vrstvě, lidské hlouposti, pokusům na zvířatech, otrocké manuální práci, armádě, nadnárodním společnostem…, jejíž autor cituje Hold Katalánsku, Farmu zvířat a klade Orwella hned vedle Bakunina, Noama Chomského, Theodora W.Adorna, Kropotkina, Proudhona aj.

[4] Štindl, Ondřej: Pravolevé serpentiny Orwellova dědictví, LN 20.6.2003, s. 11.

[5] Srv. Budil, Ivo T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha: Triton 1995, ale také in O´Anderson, Benedict: Language and Power, Ithaca: Cornel University Press 1990 nebo Kertzer, D.I.: Ritual, Politics and Power, New Haven a Londýn: Yale University Press 1988.

[6] In Vrhel, František: Jazyk a obraz světa, Praha: FF UK 1995.

[7] Šimečka, M: Náš soudruh Winston Smith. Československý doslov k románu George Orwella "1984", in George Orwell: 1984, Praha: Naše vojsko 1991, s. 222.

[8] Kapoun, cit. stať.

[9] Viz rukopis úvahy Čas války a hranice imunity spoluautorů Jiřího Bystřického a Zdeňka Zbořila připravený pro vydání v Mezinárodní politice 7/2003, s. 4-5.

[10] Na závěr připojujeme bibliografii Orwellových prací a jejich českých překladů. Činíme tak, protože už je dávno napsáno mnohem více slov o Orwellovi, než stačil za svůj relativně krátký život napsat sám on. Jen českých autorů bychom našli desítky a proto připojujeme kromě poznámek i vybranou a doporučenou bibliografii, která může být návodem k dalšímu studiu.

[11] Chronologicky podle prvních vydání a podle českých překladatelů a vydavatelů.

Zdeněk Zbořil

Z přednesených příspěvků na našich stránkách naleznete:

Jakl Ladislav: Newspeak jako orwellovské téma

Kuras Benjamin: Spletl se Orwell o dvacet let?

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2020
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­