vyhledávání na serveru:

Hrdina knihy 1984 Winston Smith na konci svého smutného příběhu již zcela zlomený hraje v kavárně šachy. "V žádné šachové úloze od počátku světa černý nevyhrál. Což to nesymbolizuje věčné, nezvratné vítězství Dobra nad Zlem? Obrovská tvář na něj zírala. Bílý dá vždycky mat."

Orwellovo poselství si každý interpretuje po svém, každý si z něj vybere to, co považuje za hlavní, a to platí i o zásadní knize 1984. Já jsem si vybral právě tato slova o šachové hře, protože jsem přesvědčen, že jsou klíčem jak k Orwellově "odkazu", tak k pochopení motoru totalitních hnutí.

Různé směry myšlení si občas Orwella přivlastňují. Někteří konzervativci jej mají za konzervativce, dokonce i někteří anarchisti ho mají za svého. Všichni si v něm nacházejí kritiku toho, co sami rádi kritizují. I já jsem si v něm našel kritiku toho, co kritizuji, ale nemusím si ho přivlastňovat. Stačím si s hodnocením, že Orwell byl socialistou, který řekl víc než možná sám chtěl.

 

Roviny newspeaku

Začnu několika slovy o newspeaku. Proč vznikl newspeak? Hlavní funkcí newspeaku bylo zlikvidovat ODStíny, relativitu, zničit pluralitu. Převést svět do kybernetického jazyka jedniček a nul, kladu a záporu.

Orwellův newspeak se vyznačuje speciálním slovníkem a speciální gramatikou. Slovník je rozdělen do tří kategorií: slovní zásoba A, slovní zásoba B a slovní zásoba C. Slovní zásoba C je vlastně odbornou terminologií potřebnou k vědeckému bádání. Na ní se vliv newspeaku projevil nejméně, protože musí zůstat exaktní a hodnotově neutrální. Strážci jazyka v Oceánii se starali, aby užití slovní zásoby C nijak neprosáklo do běžné mluvy. Nad tou již mají naprostou kontrolu.

Slovní zásoba A sloužila k běžnému praktickému dorozumívání. Byla však zcela zploštěna na primitivní mechanický jazyk, prostý všech barevností a nepravidelností. Sloužila k tomu i zcela strojová gramatika. Cílem bylo vymýtit hodnocení, vymýtit sám princip míry. V newspeaku bylo vše 10:0 nebo 0:10, tedy zcela naopak, než vidí svět jeden profesor ekonomie a nyní také zrovna státník. Kupříkladu newspeak zlikvidoval párové kategorie. Proti "good" - dobrý nestálo "bad" - špatný, ale "ungood" – nedobrý. Prostě vše ostatní, co nebylo shledáno dobrým, muselo propadnout.

V tomto smyslu autor hesla "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" zůstal napůl cesty. Sice pochopil, že základem je dosáhnout ztotožnění svého pohledu se samotnou pravdou a láskou, což jsou náhodou názvy dvou ze čtyř ministerstev v Oceánii (kromě míru a hojnosti). Svou pravdu a lásku však nechává vítězit jen nad lží a nenávistí. A co ten zbytek? Autoři Jedenáctého slovníku nenechávají nic náhodě. Ti by přepsali heslo do podoby "Pravda a láska zvítězí nad nepravdou a neláskou." Jistě cítíte ten rozdíl.

Renegát Emanuel Goldstein z románu 1984 také píše, že: "Nejobtížnějším úkolem sestavovatelů slovníku newspeaku nebylo vynalézt nová slova, ale vymezovat jim významový okruh poté, co byla vynalezena, t.j. bezpečně určit, která slova byla jejich existencí vyřazena." Cílem bylo zamezit variantám (tedy více možnostem) ale připustit pouze alternativu (tedy tu druhou, opačnou cestu). Pokud by zůstalo živé slovo odlišného významu, nutně by předpokládalo možnost volby z více možností. Takto bylo možno definovat u každého slova "zbytek světa". Vypůjčím-li si z logické terminologie: nemůže existovat jiná množina ale jen doplněk.

Slovní zásoba B sloužila výhradně propagandistickému účelu. Zde už nestačilo oklešťovat a primitivizovat oldspeak, ale bylo nutno tvořit slova nová, která by znemožňovala asociaci se starým světem. Všechna tato slova byla již zatížena hodnocením. Při omezení se na newspeak, ke kterému se v roce 1984 ještě nedospělo, neboť bylo plánováno až někdy na rok 2050 (což bychom při troše snahy ještě mohli stihnout) vlastně nebylo možné vyslovit myšlenku v rozporu s učením Angsocu.

Příkladem je dvojice goodsex a sexcrime. Nebylo nutné popsat všechny druhy nežádoucího sexu. Vnucovala by se pak otázka, který z nich je nežádoucí více a který méně. Sexcrime hodí vše do jednoho zatraceníhodného pytle.

Krokem správným směrem je dnes v tomto smyslu třeba dvojice "evropanství" a "provinciální čecháčkovství". Pokud by se správní Evropané omezili na popis svých odpůrců pomocí politologické terminologie, pak by připouštěli debatu, jak moc smí být oponent liberální, jak moc konzervativní, jak moc (nebo spíše málo) socialistický. Cílem jejich metody je dosáhnut situace, kdy tázaný odpovídá na otázku: proč jste tak provinciálně čecháčkovský, a vy ho donutíte povídat: jsem provinciálně čecháčkovský, protože… pak už může říci, co chce, argumenty už nikoho nezajímají, splynul s apriorně negativním hodnocením. To je kouzlo slovní zásoby B.

Zamýšlel jsem se nad tím, proč potřebovali v newspeaku slovní zásobu B a proč si třeba jeho dnešní propagátoři nevystačí s A výrazem "neevropský." Je tomu tak podle mne proto, neboť propaganda vládne na území čerstvě dobytém, a tak je zapotřebí bojovat. A bojuje se hodnocením. Území dávno anektované se již jen hlídá. Slovní zásoba A je tedy podle mne defenzivní, betonující získané pozice, B naznačuje jistou dynamiku, aktivní agresi proti ještě živému jinému myšlení.

 

Moralizátoři a "nové myšlení"

Nepřítelem Angsocu, tomuto "novému myšlení," není myšlenkový oponent. Toho si dokonce Ideopolicie sama buduje, protože ho potřebuje k utužování ostražitosti, k posilování motivace. Vlastním nepřítelem je sám pojem různosti, různorodosti, plurality. Nejsou to černé figurky, kterým je v každé úloze stejně souzeno prohrát. Je to bláznivá představa, že by mohly být i figurky šedé nebo třeba modré. Pro lidi nového myšlení je zcela nepřijatelná představa, že existuje jiný legitimní – a třeba i mylný – názor. Je jen náš postoj - a pak zlo.

Smyslem této taktiky není soupeře přehrávat, ale vystavit do ofsajdu. Proto slyšíme, že cílem politiky je slušnost (ten druhý musí být neslušný) nebo nový politický styl… Proto slyšíme, že oponentem není špatný konkurenční politický koncept, ale mafiánství. S mafiány se nesoutěží, ty je třeba zavřít. Proto zastánci nového myšlení líčí svou politiku nikoli jako střetávání se s jinými legitimními idejemi ale jako boj slušnosti proti šejdířství.

Angsoc a jeho nástroj newspeak sloužily k čemusi kvalitativně odlišnému než k pouhému ideologickému boji. Ten je ve zdravé společnosti zcela namístě. Lze být přesvědčen o své pravdě, lze nerelativisticky argumentovat, že toto je správné a něco jiného ne. Angsoc a někteří jeho pokračovatelé v dnešní politické realitě chtějí cosi jiného než své oponenty uargumentovat, ztrhat, zlehčit, zesměšnit, zdeptat, rozebrat na atomy nebo prostě přesvědčit. Oni chtějí, aby názory oponentů byly se samozřejmostí považovány za nepatřičné. Být nepatřičným je zcela něco jiného než být pouze jen nesprávným. Ostatně definitivní termín "noperson" – neosoba z newspeaku je cosi nekonečně jiného než třeba "třídní nepřítel."

V doslovu jednoho z vydání románu 1984 si všímá Milan Šimečka, jak Winston pátrá po hlavním motivu, který udržuje Stranu u moci. "Postupně shromáždí všechny odpovědi na otázku JAK. Ale až do konce se trápí otázkou PROČ. (Zde vsuvka – když se Winston Smith dostane k této otázce v Goldsteinově knize, čtení přeruší. Nikdy se nedovíme jestli je to tím, že odpověď Orwell neznal, nebo se jí zalekl a nebo chtěl čtenáře nechat hledat). Tahle Orwellova osudová otázka platí dodnes. Nevím totiž, zda na ni lze vůbec jednoznačně odpovědět. V širším ohledu je to otázka po smyslu revoluce."

Na tuto otázku mám svou zásadní odpověď, o kterou bych se s vámi chtěl podělit: Autoři nového myšlení vidí svět takto: svět obsahuje příliš mnoho dober a konflikt mezi nimi je příčinou mnoha neštěstí. Je proto žádoucí najít dobro ústřední a to pak prosadit. Konflikty ustanou a dobro dober opanuje svět.

Toto je to jejich PROČ. Motivem vzniku a existence Strany a Angsocu je přesvědčení o své výlučnosti, o svém nositelství pravdy a dobra. A jsem si dokonce jist, že geniální koncept newspeaku nedává odpověď pouze na otázku JAK, ale právě (možná nechtěně) i na otázku PROČ.

Podle učitele a poté mučitele Winstona Smithe O´Briena Strana usiluje o moc výhradně kvůli ní samé. "Nejde nám o dobro druhých, jde nám jedině o moc." Je otázkou, jestli toto je limitem uvažování George Orwella. Bylo by ale špatné, kdyby to stačilo nám, kteří jsme prožili kus života v orwellovském světě.

Možná bylo pro Orwella těžké si představit, že cesta do pekel může být dlážděna dobrými úmysly. Že postačí odhalit mocenský cynismus těch, co by rádi vládli, a již jsou sami odhaleni. Upřímní šiřitelé dobra, pravdy a lásky jsou mimo podezření. To si já nemyslím. Největší zlo přece napáchali právě ti, co chtěli jiným vnutit jediné dobro. Dopustili se ale zásadního omylu. Myslí si, že dobro pro jednoho musí být dobrem i pro druhé. Takovým lidem uniká potřeba svobody. Naopak, svoboda je pro ně neproduktivním fenoménem.

A má to svou logiku. Kdyby lidé byli stejní, jejich potřeba blaha by byla uspokojitelná stejným dobrem. Ke stejnému dobru vede stejná cesta. K pouti po jedné jediné cestě není třeba svobody. Ta je naopak na překážku dobré organizaci takové pouti.

Jenže každé lidské individuum je jedinečné, zvláštní, neopakovatelné. A proto každý potřebuje ke svému uspokojení jiné blaho. Ke každému blahu vede jiná cesta. A ke sledování vlastní cesty potřebuje člověk svobodu. Není proto náhoda, že totalitní režimy potlačovaly jinakost. Není náhodou, že Orwellův Angsoc zná jen jedno univerzální dobro pro všechny.

 

Kritika totalitarismu?

Milan Šimečka v obsáhlém doslovu tvrdí, že O´Brien lže, když Winstonovi tvrdí, že Straně jde jen o moc pro moc. A říká k tomu toto: "Hlavním účelem moci a hlavním motivem, proč po ní lidé tak touží, není vůbec čirost její existence "o sobě", nýbrž zlatá vejce, jež snáší, blahobyt a přepych." A zde musím s Milanem Šimečkou zásadně nesouhlasit. Což není pravdou, že nejvíce svobody lidem brali a po moci nejvíce toužili asketové a nikoli poživačníci? Poživačnictví je jen vedlejším produktem neomezené moci, prostě proto, že někteří příslušníci vládnoucí skupiny zjistí, že si to mohou dovolit. Není to ale motivem ani motorem moci. Poživačná moc je pragmatická a brzy sama zjistí, že požitků si lépe užije v jiných než totalitních poměrech, čehož jsme byli ostatně po listopadu svědky. Žádný z někdejších komunistických pohlavárů, kteří jsou dnes velkými kapitalisty, by nechtěl návrat starých časů.

Šimečka vidí věc jinak: "Hněvám se na sebe, že jsem tak dlouho hledal metafyzické kličky a neviděl, co mám před očima (přepych papalášů). Při všem smutku se však domnívám, že tato přízemní odpověď je nadějnější než O´Brienova. Takto motivovanou moc život snadněji zdolá."

Chtělo by se dodat, no to by bylo skvělé, ale tak to není. Šimečka svými slovy bojuje už minulé války. Chápe, že pastí totality je její neproduktivnost, že otrok vyrobí méně než člověk svobodný. To nám ale nic nepoví o dnešních hrozbách, o dnešních nebezpečích. Pokud je budeme hledat jen tam, kde odhalíme přízemní motivy, brzo se můžeme ošklivě napálit. Šimečka a možná i sám Orwell, ať už sdílí pohled O´Brienův o moci pro moc nebo Šimečkův o moci kvůli zlatým kohoutkům, sami naskakují na základní past Angsocu: dobro je dobro, zlo je zlo, za dobrem se zlo nikdy nemůže skrývat, je-li to skutečné zlo, má zlé i motivy.

Těžko věřit, že Teorii a praxi oligarchického kolektivismu renegáta Strany Emanuela Goldsteina - základní "kacířskou knihu" rebelů z Bratrstva - myslel Orwell vážně jako svou vlastní, když jinde tak skvěle odhaluje zjednodušené myšlení třídních teorií. Vše tomu ale nasvědčuje, protože v knize není od této teorie nikde naznačen odstup, alternativa. Proto je to nejspíše jen licence, s jejíž pomocí může sám autor vstoupit do knihy a vsunout tam vlastní interpretaci dějinného vývoje. Najdeme zde jeho pohled na příčiny válek, na příčiny nerovnosti. Rovnost mimochodem chápe nejen jako rovnost před zákonem, ale spíše jako rovnostářství. Podle něj je hlavním cílem vládnoucích vrstev udržovat lid v chudobě, protože kdyby zbohatl, privilegovanou vrstvu by nepotřeboval a svrhl. Je tomu tak opravdu? Nebo spíše přesně naopak! Moudří vládcové vždy věděli, že s plným břichem nikdo revoluci neudělá. Jenže socialistovi Orwellovi se vládce, který dá lidu hojnost (nebo alespoň chce dát) asi zdá vládcem správným.

Orwell ústy Goldsteina říká: "V každé variantě socialismu, která se objevila po roce 1900, se stále otevřeněji začal vytrácet cíl nastolení svobody a rovnosti. Nová hnutí (Angsoc, Neobolševismus a Uctívání smrti) si vědomě kladla za cíl zachovat nesvobodu a nerovnost."

Znamená to snad, že jevy, které by nás mohly přiblížit novému roku 1984, poznáme podle toho, že už nemluví o svobodě a rovnosti? Naopak! Já spíš v těchto Orwellových slovech poznávám hlasy reformních komunistů o tom, jak totalita je jakýmsi pokaženým socialismem, ne jeho důslednou realizací.

Goldstein také říká: "Na začátku 19. století se lidská rovnost stala technicky možnou." V tom lze slyšet Marxe a jeho stupeň rozvoje výrobních sil jako předpokladu pro nové výrobní vztahy. Podle Goldsteina-Orwella vznikly ve 20. století ideologie, které musely pracovat už s jiným ideologickým "materiálem", protože pokud by za nového rozvoje techniky pracovaly stále s rovností a svobodou, byly by vládnoucí skupiny brzy svrženy. A tomu mělo být navěky zabráněno. Jak? Novou, cyničtější ideologií a umělým zastavením pokroku, třeba pomocí permanentní války. Orwell říká doslova: "Nerovnost byla cenou za civilizaci."

Myslím, že je zcela namístě se ptát, zda by někdo investoval tolik úsilí do ovládnutí myšlení z pouhého "praktického" důvodu, tedy proto, aby se mu lépe vládlo. Není levnější hrubé násilí? A potřebují cynické ideologie měnit myšlení lidí, když svůj cíl nezakrývají? Podle mého přesvědčení nikoli. Tak snadno nové tendence k roku 1984 nepoznáme.

Myšlení potřebuje měnit ten, kdo je přesvědčen, že koná dobro. A že dobro je jen jedno. Největší nebezpečí přinášejí novodobí mesiáši. Nemůže nás ukonejšit ten, kdo nás přesvědčuje o své dobré vůli, a to ani v tom případě, že nejdřív přesvědčil sám sebe.

Orwell měl jistě své ideové limity. Ale ve zkoumání světa byl geniálním analytikem a hlavně byl ve svých analýzách poctivý a důsledný. Proto k nám skrze jeho řádky promlouvá poselství, ke kterému možná ani nechtěl dojít.

Orwell pro mne není kritikem totalitních systémů. Je kritikem toho v nás, co dává zelenou vzniku totalit budoucích.

Je těžké motivovat lidi k obraně tak přízemních hodnot, jako je možnost sledovat vlastní zájem, mít soukromí, mít jen malý kousek své pravdy. Více láká prapor všeobjímajícího dobra, které není jen jednou z konkurenčních idejí, ale samou láskou, blahem, mírem. A ten z nás udělá černé figurky na šachovnici.

Ladislav Jakl, poradce prezidenta republiky