přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 15 "Česká republika, Spojené státy americké a terorismus"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2002
cena: 70,- Kč

Dnešní téma je velmi aktuální. Z tohoto důvodu je mi potěšením připojit také několik svých myšlenek ke vztahu mezi Českou republikou a USA. Jako historik budu přirozeně klást důraz na styčné body, které nás v historii spojovaly. Proto se stručně zmíním o klíčových okamžicích uplynulého století. Jako politik se pokusím popsat nás dnešní vztah s USA a naznačit svůj pohled do budoucnosti. Musím předem upozornit na to, že můj pohled se bude pravděpodobně velmi lišit od pohledu kolegů reprezentujících zde levicový pohled. O to pestřejší by mohla být následná diskuse.

Spojené státy americké pro mne představují praktickou realizaci touhy milionů lidí nejprve z evropských a poté i ostatních zemích po svobodě. A dovolím si tvrdit, že vzdálenost mezi naší zemí a USA je závislá na míře svobody panující u nás doma. V zásadě lze říci, že čím větší svobodu doma máme, tím blíže máme k USA. Tato země osvědčuje již více než dvě stě let velkou věrnost myšlence svobody a jejímu praktickému uplatnění v každodenním životě lidí. Od 1. světové války se navíc tuto myšlenku aktivně snaží uplatnit i v mezinárodní politice. Československo a následně i Česká republika jsou ve velké míře realizací tohoto amerického postoje ke světu.

Tragický osud Evropy 16. a 17. století korunovaný třicetiletou válkou přivedl většinu kontinentu do bídy, chaosu, nesvobody a náboženské netolerance. Tomuto neblahému vývoji jehož důsledky jdou až do 19. století se miliony lidí snažily uniknout emigrací do Ameriky. Vedla je tam touha po svobodě a náboženské toleranci a vědomí, že tam bude jejich osud v jejich vlastních rukou. Amerika touto emigrací postupně sílila a bohatla.

Lidé, kteří do Ameriky přišli, se museli spoléhat jen na své vlastní síly. V zemi neexistovala žádná infrastruktura a žádné přívětivé zázemí pro život. To vše si kolonisté museli sami vytvořit. A to ještě museli mít štěstí při samotné plavbě přes oceán. I přestože šli do takovéto nejistoty, k činu se jich odhodlalo mnoho (včetně některých mých předků, kteří dodnes žijí v Nebrasce). Tato skutečnost velmi výmluvně ilustruje nedobré poměry panující tehdy v Evropě. Evropské země emigrace pochopitelně oslabovala a Ameriku naopak posilovala.

Nejinak tomu bylo i v případě českých zemí, které byly zničeny třicetiletou válkou –společně s německými zeměmi – zdaleka nejvíce z celé Evropy. První historický symbol spojující náš osud s osudem budoucích USA je rok 1620. Pro nás to bylo datum porážky na Bíle Hoře, která znamenala konec nadějí na vývoj směrem k náboženské a hospodářské svobodě a naopak odstartovala vývoj směřující k novému absolutismu a potlačení všech svobod. Pro ty, kteří spojili svůj osud s USA, však tento rok znamenal velkou naději. V tomto roce se totiž do Ameriky vypravila slavná loď Mayflower, která odstartovala příliv kolonistů z Evropy.

Amerika díky svobodě a toleranci sílila a bohatla. Evropa díky nesvobodě a netoleranci naopak chudla a zbytečně ztrácela síly v nekonečných válkách. Pro osud Evropy a její vztah s USA měla největší význam 1. světová válka. Tehdy došlo k prvnímu obratu ve vztazích mezi Evropou a Amerikou. Američtí vojáci poprvé vstoupili na evropský kontinent a USA začaly důrazně mluvit do osudu Evropy. Do roku 1914 se USA v Evropě odmítaly jakkoli angažovat. V americké zahraniční politice se tak realizovalo varování prezidenta George Washingtona, aby se Američané za žádných okolností nenechali vtáhnout do egoistických evropských válek.

První světová válka však toto všechno změnila, evropské mocnosti se vydaly do válečného dobrodružství, které svým rozsahem překonávalo všechny do té doby poznané válečné konflikty. Barbarství neznalo mezí především na straně ústředních mocností. Bezprostředním podnětem pro vstup USA do války proti ústředním mocnostem byl útok německé ponorky proti civilnímu americkému zaoceánskému parníku Lusitania. Více než stovka civilních obětí z řad Američanů přiměla USA ke vstupu do války. Povšimněme si dobře této skutečnosti. USA šly do první světové války teprve tehdy, když byly napadeny. Stejné to bylo ostatně i v případě druhé světové války při japonském útoku na Pearl Harbour.

Pro náš moderní osud bylo klíčové to, že 1. světová válka skončila porážkou ústředních mocností a že na této porážce se rozhodující měrou podílely Spojené státy americké. To jim poskytlo příležitost poprvé výrazně promluvit do uspořádání poměrů na evropském kontinentu. Prezident Wilson tehdy přišel s požadavkem na právo národů na sebeurčení. Jeho praktickou realizací se stalo v našem případě Československo. Wilsona pojilo osobní přátelství s prvním československým prezidentem T.G. Masarykem. Není proto velkou nadsázkou říci, že Československo se zrodilo v USA a díky USA.

USA se díky politice prezidenta Wilsona podařilo změnit tvář Evropy. Na místě Rakouska-Uherska a Osmanské říše a části bývalé Ruské říše vznikly nové národní státy, které byly realizací myšlenky práva národů na sebeurčení. Sotva však válka odezněla a byly podepsány mírové smlouvy, navrátily se Spojené státy americké ke své tradiční izolacionistické politice. To však byla velká chyba. Nové uspořádání Evropy nebylo příliš stabilní a navíc do hry vstoupil nový faktor v podobě první komunistické mocnosti, SSSR. Evropské národy vyčerpané a zbídačené válkou se ocitly tváří v tvář nových totalitním hrozbám – fašismu, nacionálnímu socialismu a komunismu. Ideály svobody, demokracie a tržního hospodářství se v těchto podmínkách dařilo hájit méně a méně. Populismu a sociální demagogii začaly podléhat miliony lidí a to brzy přineslo neblahé následky. Seznam demokracií se postupně zmenšoval a seznam totalitních států naopak rychle rostl. Tento vývoj pochopitelně křehkou evropskou stabilitu rozbil.

Další pro nás klíčovou událostí moderních dějin byl Mnichov v roce 1938. Dohoda Británie, Francie, Německa a Itálie namířená proti Československu otevřela cestu k 2. světové válce. Je příznačné, že USA v Mnichově zastoupeny nebyly. U něčeho takového by tato země asistovat nemohla. Samotná 2. světová válka přinesla Evropě nová utrpení a nové obrovské ztráty. USA opět, jako v případě 1. světové války, neměly zájem o vstup do vojenské konfrontace a opět byly do války vtaženy útokem agresora. Stejně jako v 1. světové válce potom USA rozhodující mírou přispěly k porážce agresorů a také k obnově Československa. Prezident Beneš se mohl spolehnout, stejně jako Masaryk, na pomoc českých a slovenských krajanů v USA a také na podporu amerického prezidenta a jeho vlády. V roce 1945 bylo Československo opět svobodné a s výbornou budoucností před sebou.

Problém nastal v roce 1947 při jednáních o Marshallově plánu pro Evropu. Československá vláda tvořená stranami Národní fronty se v této otázce rozštěpila. Komunistický premiér Klement Gottwald a jeho soudruzi s částečnou podporou sociálních demokratů slepě následovali pokyny z Moskvy. Středoví a pravicoví ministři z národněsocialistické strany a ze strany lidové měli velký zájem o to, aby se Československo k Marshallovu plánu připojilo. Na jejich straně byl i ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Postavení příznivců Marshallova plánu se ale postupně horšilo. Dostali se do defenzívy a nebyli schopni věc prosadit. Památný výrok Jana Masaryka po jednání v Moskvě zněl takto: "Jel jsem do Moskvy jako ministr suverénního státu a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek". Byla to silná slova, ale žel pravdivá. Demokraté svůj zápas s komunisty v Československu prohráli. Svou budoucnost tím prohrála i celá republika. Přimkla se k totalitnímu SSSR, odmítla Marshallův plán a začala budovat komunismus podle sovětského vzoru. Tento neblahý vývoj nás pochopitelně od USA velmi vzdálil.

Období 1948-1989 nemá smysl dlouze rozebírat. Nutné je pouze konstatovat, že události roku 1989 přinesly zemím střední a východní Evropy především Spojené státy americké. Především díky jejich soustředěnému tlaku a úsilí se podařilo vytvořit obrannou Severoatlantickou alianci, ubránit západní Evropu před sovětským útokem a poté vytvořit podmínky pro pád komunismu v zemích střední a východní Evropy a poté i v SSSR. USA a NATO se podařilo vyhrát studenou válku bez jediného výstřelu. Soupeř, kterým byla Varšavská smlouva, se vnitřně zhroutil. Obnova svobody v Československu tedy byla potřetí během 20. století spojena s politikou USA.

Spojené státy americké se poučily z chyby, kterou udělaly po 1. světové válce a neponechaly osud Evropy po vyhrané 2. světové válce ani po vyhrané studené válce napospas populistům a demagogům. Po roce 1945 napomohly stabilizaci západní Evropy prostřednictvím Marshallova plánu a poté vytvořením NATO. Po roce napomohly stabilizaci zemí střední a východní Evropy rozsáhlou hospodářskou pomocí a rozšířením NATO o Polsko, Maďarsko a Českou republiku. Tímto krokem se začal obnovovat přirozený euroatlantický politický prostor, který je spojen úctou k hodnotám demokracie, vlády práva, svobody a tržního hospodářství. USA a ČR jsou proto dnes velmi blízké, a to i přes poslední zhoršení vztahů způsobené nesmyslnou politikou našeho ministra zahraničních věcí.

Evropské země se od USA mohou učit mnohému, počínaje podnikatelským duchem, přes nejmodernější technologie až po kosmický výzkum. Neexistuje v podstatě obor lidské činnosti, který by Američané neovládali na špičkové úrovni. Na druhé straně v toto zdaleka neplatí ani o České republice a ani o Evropě jako celku. V tom je stále živé neblahé dědictví evropských válek. Evropa je stále nedospělá a neúplná. K její úplnosti chybí dokončení transformace střední a východní Evropy a její integrace do Evropské unie. A dále chybí i faktické převzetí odpovědnosti za vlastní osud.

My Evropané to neradi slyšíme a Američané nám to s ohledem na diplomatické zvyklosti přímo neříkají, ale stále platí to, že obrana Evropy je závislá na USA. Bez jejich přítomnosti a kapacit by se Evropa nemohla samostatně ubránit. Naši bezpečnost tedy de facto platí americký daňový poplatník. A Evropa ušetřené peníze používá na financování "států blahobytu". Tento stav já považuji za nenormální a nemorální. Levicová část evropského politického spektra toto ovšem pokládá nejen za normální, ale navíc za něco, co Evropu mravně vyvyšuje nad USA. S tímto názorem rozhodně nemohu souhlasit, ale na druhé straně musím uznat, že jej zastává velká část evropské politické elity a najdou se tací určitě i v tomto sále a možná, že dokonce i mezi řečníky.

V poslední době mám velmi silný pocit, že euroatlantický politický prostor žije podobnými politickými tématy, a pokud se nad tím zamyslíte, uvidíte, že tak tomu bylo i v minulosti. Na ose USA-ČR je tato spolupráce symbolizována jmény W. Wilsona a TGM, F. D. Roosevelta a E. Beneše a po roce 1989 jménem prezidentů Bushů a W. Clintona a V. Havla. Na úrovni spolupráce USA s ostatními evropskými státníky to byla spolupráce R. Reagana s M. Thatcherovou, která přivedla sovětský blok k porážce a k osvobození zemí střední a východní Evropy z područí SSSR. Tandem Reagan a Thatcherová byl neobyčejně prozíravý a ve svém úsilí nakonec úspěšný. Svobodu nám v roce 1989 nepřinesli sociální demokraté, pacifisté, zelení a bojovníci za jaderné odzbrojení, přinesli nám ji politici, kteří se nebáli říkat věci na rovinu a tvrdě obhajovat hodnoty svobody, demokracie, vlády práva a tržního hospodářství.

USA mají oproti Evropě jednu mimořádnou výhodu. Socialismus, sociální demokratismus a ani labourismus zde nikdy nezískal masovou podporu a nikdy se nestal základem pro vládní politiku. Američané si svou prosperitu museli vybudovat od samého počátku sami a museli přitom spoléhat na své vlastní síly. Proto dle mého soudu nedůvěřují přerozdělování, které je podstatou socialismu. Lépe řečeno, vědí daleko více než my v Evropě, že přerozdělováním nevznikají žádné nové hodnoty. Lidé z Evropy, kteří jsou přesvědčením pravicového zaměření si proto musí přát, aby se evropská levice co nejvíce učila od Demokratické strany. Naše levice se ale učí ke škodě naší země úplně v jiných zeměpisných šířkách.

My na pravici potom musíme pozorně sledovat, na čem pracují Republikáni. Inspirací nám musí být poslední iniciativa prezidenta Bushe týkající se snižování daní. Těm, kterým jde o svobodu, musí být tato snaha velmi sympatická a měla by se stát inspirací pro naši vlastní politiku. Rovněž tak musíme pozorně sledovat americkou snahu o vybudování obrany proti raketovému nebezpečí. Levicové a pacifistické kritiky tohoto programu je třeba rázně odmítnout. Amerika má plné právo systém protiraketové obrany budovat a není žádný rozumný argument, proč by tomu mělo být jinak. Dnešní kritikové tohoto amerického plánu jdou v tradici lidí, kteří v 60. letech protestovali proti válce ve Vietnamu, v 70. letech prosazovali pacifismus, v 80. letech jednostranné odzbrojení Západu a v 90. letech paralelní rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy. Tito lidé se ve všech případech mýlili a mýlí se i dnes. Oni to sami dobře vědí, ale popřeli by sami sebe a své postoje, kdyby to veřejně přiznali

Na závěr si dovolím říci pouze malou aktuální poznámku. Sylvio Berlusconi před několika dny prohlásil, že "Evropská unie je Sovětským svazem Západu". Tato jeho poznámka mne velmi rozveselila. Říkal jsem si, co by asi na takový výrok řekli levicoví pražští intelektuálové. Belgický ministr zahraničí začal dokonce hrozit opakováním sankcí EU jako v případě Rakouska. Dosavadní bilance levicového vládnutí ve většině evropských zemí však Berlusconiho hodnocení dává v mnohém za pravdu. My na pravici si přejeme, aby EU nebyla SSSR Západu, ale aby se v prosazování svobody co nejvíce blížila Spojeným státům americkým. Dokud bude v USA i u nás svoboda, budou si naše země neobyčejně blízké a Čechů, kteří se jako například Jaromír Jágr prosadili v USA, bude přibývat.

Hynek Fajmon