přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 15 "Česká republika, Spojené státy americké a terorismus"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2002
cena: 70,- Kč

Řeknu-li, že my Češi máme k velké zemi za velkou louží zvláštní vztah, nečiním si nárok mluvit za všechny Čechy. Říkám to na základě mnoha desítiletí vlastních zkušeností s postoji a pocity Čechů vůči Americe.

Ano, Americe. Čech v běžném hovoru neřekne Spojené státy, ale Amerika. Co je americké je zpravidla dobré nebo alespoň pozoruhodné. Amerika je Ford, Harley Davidson, IBM a Microsoft, Louis Armstrong a Elvis Pristley, pro jiné Scarlet o´Hara, Faulkner, Hemingway, Ferlinghetti či Ginsburg, pro mnohé Hollywood, Clark Gable, V pravé poledne nebo Forman. Jeho příběh navíc dokazuje, že v Americe i Čech může dosáhnout nejvyšších met. Stejně jako Navrátilová, Dominátor Hašek a Madeleine Albrightová. V české paměti je zakotvena Dvořákova Novosvětská symfonie i vědomí, že žena TGM byla Američanka. I ve vězení, stalo-li se překvapivě něco příjemného, oblíbené hodnocení znělo: "To není možný ani v americkym filmu" – v protikladu s hodnocením nepříjemné události: "To není možný ani v ruskym filmu."

Možná bychom však přivedli mnohé spoluobčany do určitých rozpaků, kdybychom se zeptali nikoli na jejich vztah k Americe, ale na vztah ke Spojeným státům. Mnozí by asi po zaváhání odpovídali na vztah k Americe. Kultivovanější menšina by možná připomněla, že vedle skvělých filmů Amerika produkuje přitroublé seriály a akční filmy, že už téměř každý měsíc nějaký školák střílí na své spolužáky, lidé, zajímající se o politiku by přinesli kritické argumenty hlubší, počínaje aférou s Monikou Lewinskou a konče zmatkem kolem posledních prezidentských voleb. V mezní poloze onen rozpor mezi vztahem k tomu, co je americké a vztahem ke Spojeným státům potvrzovali i mnozí předlistopadoví komunističtí funkcionáři. Většinou se ani netajili obdivem k americké technice, filmům a muzice, ale tvrdě napadali "americký imperialismus".

Vztahy k Americe jsou téměř jednoznačně pozitivní, lze říci, že pro Čechy je vše americké tím či oním způsobem blízké, zatímco vztahy ke Spojeným státům jsou rozpornější. Avšak i tak si dovolím tvrdit, že Češi mají sklon považovat je za výjimečné.

x x x

Se Spojenými státy nás pojí mnohé události minulosti i současnosti.

V minulých sto padesáti letech tam emigroval podle různých odhadů přes milión Čechů.

Spojené státy sehrály významnou roli při vzniku či obnově naší novodobé státnosti na konci první světové války. Podílely se výrazně na porážce nacismu a tedy i na osvobození Československa. Politikové, kongresmani a diplomaté Spojených států byli první představitelé demokratických západních zemí, kteří se koncem sedmdesátých let a v letech osmdesátých začali pravidelně stýkat s disentem. (Výjimkou bylo jen setkání Maxe van den Stoela s mluvčím Charty 77 profesorem Patočkou při jeho oficiální návštěvě v Praze, které bylo osobním statečným činem holandského ministra zahraničí.) Po nich se pak s disidenty setkávali i představitelé dalších zemí a tím je nejen chránili, ale mezinárodním uznání opozice v komunistických zemích ji do značné míry legitimizovali i doma. Vláda se k ní nemohla chovat tak brutálně jako v padesátých letech a veřejnost postupně vnímala, že opozice není tak zcela marná. Dva příklady: Bachaři vězňům obvykle tykají. Když bachař jednou omylem zatykal mně, okamžitě se přišel omluvit. Druhý příklad: Po snídani s Mitterrandem mi dělníci v Metrostavu řekli: "Mysleli jsme si, že jste blázni. Ale když snídáte s francouzským prezidentem, něco na to bude." Spojené státy sehrály i svou iniciativou k legitimizaci opozice významnou roli při demontáži komunistického režimu.

Po listopadu 1989 přijela do Prahy téměř okamžitě delegace Demokratické strany v čele s Madeleine Albrightovou nabídnout pomoc a státní tajemník James Baker přiletěl už počátkem února. Vláda Spojených států pak podporovala náš návrat do mezinárodních institucí, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a dalších, podpořila umístění sekretariátu KBSE v Praze (že jsme o něj po rozdělení Československa díky vládnímu "irolacionismu" přišli a převzala ho Vídeň, která o něj od počátku usilovala, je už jiný příběh). Vláda USA v roce 1992 podpořila také projekt mezinárodního letiště v Milovicích, o který už projevily zájem velké světové firmy a který by přinesl 20 miliard dolarů investic, jež mohly do značné míry financovat transformaci české ekonomiky, její modernizaci na dobově nejvyšší technické úrovni a tisíce pracovních míst. Česká vláda v roce 1993 bohužel odmítla i to, aby Bechtel za vlastní peníze vypracoval studii proveditelnosti tohoto projektu.

Na přijetí České republiky do Atlantické aliance se shodly obě hlavní politické strany, demokraté i republikáni. Oficiální česká politika poté podpořila, byť bez nadšení, leteckou operaci proti Jugoslávii a ujala se prosazování rezoluce o porušování lidských práv na Kubě , když USA s vlastní rezolucí neuspěly.

Česká republika byla pověřena uspořádat summit NATO na podzim příštího roku.

Tento výčet snad stačí, abychom mohli učinit druhý závěr, že z českého hlediska jsou i mezistátní vztahy České republiky a Spojených států mimořádně rozsáhlé.

x x x

Neměli bychom se ovšem svádět k víře, že americko-české vztahy jsou výjimečné také pro světovou supervelmoc. Nikdo by je jistě nesrovnával se zvláštními vztahy Británie a USA. Měli bychom si však všimnout, že i tento specifický vztah velmocí funguje jen v případě, má-li na některém jeho konkrétním aspektu zájem nikoli především Londýn, ale především Washington.

Zvláštní zájem Washingtonu nepodepírá ani síla naší diaspory. Židovská, italská, polská nebo kubánská, v několika kongresových distriktech i menší, například albánská, mohou rozhodnout volby, v mezních případech i prezidentské (jako loni na Floridě). Česká emigrace byla jen výjimečně v dávné minulosti schopna sjednotit se natolik, aby se stala ve Spojených státech vnitropoliticky alespoň lokálně významnou silou – například při volbě starosty Čermáka v Chicagu nebo senátora v Nebrasce. Otázka, proč Poláci mohli vytvořit Polonia Americana a Češi nic obdobného, není dosud vážně prozkoumána. Příčinou mohou být některé znaky české povahy, kterých se ani emigrace nebyla schopna zbavit. Úspěšní Češi v Americe mi vysvětlovali, že i když zpočátku chodili na česká setkání, brzy je omrzelo poslouchat věčné nadávání na poměry a pomluvy kohokoli, kdo měl sebemenší úspěch. Špičkový optik, pracující pro Pentagon a kosmický výzkum, mimochodem studentský vůdce demonstrace v prosinci 1967, která spustila Pražské jaro, tedy člověk nikoli nevnímavý k politice, to shrnul: "Proč tedy emigrovali, když je to tady stejně blbý jako doma."

Spojené státy přispěly ke vzniku Československa při shodě několika mimořádných okolností. Byly vtaženy do války. Prezidentem byl idealistický univerzitní profesor, který chtěl napravit svět ideou spojených národů, která by znemožnila všechny války příští. O účelnosti jeho koncepce práva národů na sebeurčení se dodnes vedou spory a je právě negativně prověřována v Kosovu, Makedonii, Čečensku, Baskicku a jinde. K tomu, aby Wilson nebo Lansing pochopili, že Rakousko-Uhersko není schopné se reformovat a že idea sebeurčení národů se může stát nástrojem válečného úsilí Dohody, byla nezbytná – a z dějinného hlediska rovněž náhodná – aktivita Masaryka, Paderewského a dalších vynikajících osobností. Tato Wilsonova politika byla navíc prosaditelná jen v mimořádné válečné situaci. Okamžitě po válce převládl izolacionistický postoj až do druhé světové války.

O pomoc smrtelně ohrožené Británii musel Roosevelt a jeho stoupenci svést tvrdý zápas. Bez vyhlášení války Spojeným státům Hitlerem a bez Pearl Harboru by Roosevelt stěží prosadil vystoupení proti fašistické ose dříve než by bylo pozdě. I pak Spojené státy v mylné představě, že to prospěje jejich válečným cílům udržovaly styky s Pétainovým režimem a jeho generály v koloniích a brzdily činnost de Gaulla a vnitřního hnutí odporu, což založilo dodnes panující napětí ve francouzsko-amerických vztazích.

Spojené státy odkládaly otevření druhé fronty a odmítly Churchillův požadavek otevřít frontu na Balkáně, čímž umožnily, aby Sovětský svaz pronikl až do střední Evropy. Na samém konci pak náš osud ovlivnila dohoda Eisenhowera s generálem Antonovem. Ačkoli mohl obsadit většinu území České republiky, na což opět marně naléhal Churchill, přenechal osvobození Rudé armádě. (Neměli jsme de Gaulla, který si na Eisenhowerovi vynutil přednostní osvobození Paříže a při německé ardennské ofenzivě trval na udržení Strasbourgu, který chtěl Eisenhower z taktických důvodů vyklidit. Václav Kopecký ve svých pamětech přiznal, že když československá vláda, cestující z Košic, dostala do vlaku mylnou zprávu o americkém obsazení Prahy, komunističtí ministři uvažovali o tom, že zůstanou v Bratislavě. Sám pamatuju, bylo mi osm let, jak rozhořčeni byli lidé, že Američané sedí v Plzni a nereagují na zoufalé volání českého rozhlasu a jak potom vítali sovětské tanky.)

V únoru 1948 senátor Taft, tehdy přední uchazeč o republikánskou kandidaturu na prezidenta Spojených států, odmítl Trumanovu kritiku převratu s tím, že v Praze nebyly narušeny žádné vážné zájmy Spojených států. Potlačení maďarské revoluce, Pražského jara a Solidarity se dočkala jen verbálního protestu, přičemž politikové Spojených států nevyužili ani možnosti nátlaku na Moskvu a navíc ani neinformovali Solidaritu o výjimečném stavu, ačkoli znali datum.

Generál Rowny, dlouholetý americký vyjednavač o odzbrojení, mi ještě před listopadem vysvětlil, jak to sám označil, "byrokratický mechanismus zájmu o disidenty". Kongres se za Carterova prezidentství usnesl, že vláda mu musí každoročně předkládat informaci o stavu lidských práv ve všech zemích světa. Na starost to dostal Státní Department, který tím musel pověřit zastupitelské úřady. A těm nezbylo nic jiného než získávat informace od disidentů.

Všechno, co tu říkám, není kritika, ale pokus o popis amerického vnímání světa a jednání, na tomto vnímání založeném. Henry Kissinger právě ve stálém rozporu mezi americkým idealismem a pragmatismem vidí hlavní trvalé dilemma americké zahraniční politiky. Americký idealismus vychází často ze zjednodušení komplikovaných společenských procesů, má potřebu vždy jednoznačně pojmenovat dobro a zlo a ve jménu tohoto dobra také jednat. Poválečná koncepce čínsko-sovětského bloku, překonaná až počátkem sedmdesátých let Nixonem a Kissingerem, pravděpodobně oddálila rozpad komunistického impéria. Vietnamská válka dlouhodobě traumatizovala americkou společnost. Příkladů je více: Podpora Talibanu jako dobra proti zlu sovětské okupace Afghánistánu s dnešními důsledky. Také Kosovská osvobozenecká armáda, kterou velvyslanec Gelbhardt ještě na jaře 1998 označoval za teroristy se už na podzim změnila v bojovníky za svobodu proti Miloševičovu režimu, jak to cítil například senátor Liebermann, potom de facto pozemní armádou letecké operace, aby po pádu Miloševiče a útocích na jižní Srbsko a Makedonii se opět stala tím, čím byla od počátku a alespoň její makedonská část – ač je jenom odnoží kosovského centra - si vysloužila od generálního tajemníka NATO označení "banda vrahů".

Američtí odborníci na zahraniční politiku, ať jsou jejich názory jakékoli, si stěžují na provincialismus americké vnitřní politiky. Většina kongresmanů, poslanců i senátorů, s příchodem odněkud z Nebrasky či Kansasu do Washingtonu neví o světové politice takřka nebo spíše vůbec nic. Stávají se pak snadno pěšáky různých lobby, politických, ekonomických, etnických a dnes také lidsko-právních, přičemž i ty poslední často trpí hollywoodským syndromem dobra a zla, podloženým jen ideologicky a nikoli znalostmi. Souvisí to i s tím, že ve školách se téměř nevyučuje zeměpis a dějepis, což kritizují zatím marně znalci světové problematiky, například ve svých pamětech Walter Cronkite, jako nepochopitelné u velmoci s globální odpovědnosti.

V době bipolarity bylo dobro a zlo jednoznačně pojmenováno stejně jako přítel a nepřítel. Pragmatická stránka americké politiky ovšem vedla k tomu, že byly tolerovány i ty nejhorší režimy, například Mobutův, jen proto, aby ta či ona země nepropadla na druhou stranu bipolárního rozdělení.

Po pádu komunismu a rozpadu sovětského imperia a samotného Sovětského svazu jsou Spojené státy dnes jedinou mocností, schopnou zásahu v globálním měřítku. O obsahu této role se ve Spojených státech nejen otevřeně debatuje, ale svádí se o ni také politický boj. Zřejmé je jenom to, že nevznikl žádný nový světový řád, o němž začátkem devadesátých let snil George Bush starší. George Bush mladší zatím svou zahraniční politiku hledá a některými svými rozhodnutími už stačil vyvolat znepokojení v Evropě, na Blízkém i na Dálném východě. Problém je však hlubší. Spojené státy s větší či menší ochotou v různých situacích svou roli ve světě odpovědně chápou a snaží se s ní vyrovnat. Nemohou však současně chtít vést a současně požadovat pro sebe výjimky a odůvodňovat je svými národními zájmy, chápanými často pragmaticky, bez dlouhodobé koncepce a bez posouzení jejich hierarchie. Odmítnutí mezinárodních dohod, přijatých naprostou většinou světových států, včetně všech států demokratických, kjótského protokolu, zákazu podzemních jaderných zkoušek, zákazu pozemních min nebo mezinárodního trestního tribunálu, který Spojené státy původně samy iniciovaly, vyvolává antiamerické nálady ve světě, včetně Evropy, poskytuje argumenty nedemokratickým a často i nebezpečným režimům, s nimiž se najednou ocitají na stejné straně a může dlouhodobě oslabit i euroatlantické vazby. Signálem, který by měla americká politika správně pochopit, je například skutečnost, že Spojené státy ztratily místo v komisi OSN pro narkotika a poprvé od roku 1947 nebyly zvoleny do Komise OSN pro lidská práva. K tomu nestačily hlasy jejich přímých odpůrců. Volby byly tajné, místa pro západní kvótu tři a zvoleny byly Francie, Švédsko a Rakousko. Poslední dva jmenované státy odmítly vzdát se kandidatury, čímž by zajistily volbu USA.

Z této krátké skizy by nám mělo být zřejmé, že pro Spojené státy je Česká republika jen jedním z pěšáků na evropské šachovnici. Pokud se někomu u nás mohlo zdát něco jiného, pak jen vzhledem k dvěma zcela náhodným okolnostem. Český prezident jako dramatik, vůdčí osobnost středoevropského disentu a porevoluční představitel nových demokracií získal ve světě takové uznání, že jeho jméno zviditelňuje Českou republiku nad rámec jejích reálných možností sebeprosazení. Druhým faktorem českého zviditelnění na americké scéně je skutečnost, že rodilá Češka se stala významnou americkou političkou a první ženou v dějinách USA ve funkci ministryně zahraničí. Jen málokdy jsem se setkal s americkým hokejovým fandou, kterého nepřekvapilo, když jsem mu řekl, že i jeho hokejová hvězda Jaromír Jágr je Čech. Nevím, máme-li považovat za trapnost nebo švejkárnu, čteme-li v českých novinách, že prezident George Bush je potomkem českých králů.

x x x

Spojené státy jsou bezpochyby jedním z našich nejdůležitějších spojenců. Už proto, že první a druhá světová válka i válka studená potvrdily, že transatlantická vazba je nenahraditelnou zárukou evropského míru a bezpečnosti, bez níž nemohou zajistit svou bezpečnost ani Spojené státy. Fortress Amerika dávno přestala existovat a při zrychlující se globalizaci se i americká společnost přes všechny přežívající prvky izolacionismu stává součástí globálního sousedství, v němž hraje díky svému náskoku v ekonomice, technice a při rozhodujícím podílu na globálních mediích mimořádnou roli.

Při vědomí všeho, co jsem se pokusil vysvětlit, a co by bylo možné dále rozšiřovat, si však nelze představovat, že vazba na Spojené státy nebo dokonce na NAFTA by mohla být alternativou českého členství v Evropské Unii.

Ekonomicky je to zcela nepředstavitelné. Soutěžit ve špičkových technologiích stačí jen zčásti a v omezeném sortimentu západní Evropa a Japonsko, česká ekonomika zatím kromě několika individuálních výkonů vůbec ne. I kdyby náš výzkum v některém oboru, jako kdysi Wichterleho objev nebo bezvřetenové pletací stroje, dosáhl špičkové světové kvality, může to obsadit jen nepatrný výsek v širokém spektru nesouměřitelně velké americké ekonomiky. V méně náročných výrobách nemůžeme soutěžit s Asií a Latinskou Amerikou i kdybychom chtěli, protože rozdíl mezi cenou pracovní síly nemůžeme překlenout. Kromě toho montrealská konference směřovala k překonání NAFTA plánem na vytvoření celoamerické zóny s volným trhem pro 800 miliónů lidí a dynamicky se rozvíjí i pacifická zóna.

Politicky by Spojené státy mohly využívat zvláštních vztahů s Českou republikou nanejvýš v některých konkrétních případech k nátlaku na Evropskou Unii. I k tomu by však bylo nutné, abychom byli její součástí. Je samozřejmé, že Evropská Unie je pro Spojené státy významnějším partnerem než Česká republika nebo jakákoli středoevropská skupina. Také tvrzení Silvia Berlusconiho, že za jeho vlády by se Itálie stala hlavním spojencem USA v Evropě, je spíše předvolební demagogií než skutečným přesvědčením a už vůbec ne reálnou možností.

Můj poslední závěr je, že vazba na Spojené státy nemůže být alternativou ke vstupu do Evropské Unie. Evropská Unie nemá alternativu. Tento axiom bychom měli přijmout a ničím ho nezpochybňovat. Alternativou je skanzen upadající společnosti nebo – což může být jen iluze a sen omezené skupiny nadšenců – změna hodnotových orientací od konzumní společnosti ke společnosti, která se vzdá svých aut a ledniček a přesvědčí maminky, že vyváření a žehlení plen je ohleduplnější k přírodě a morálnější než nákup vyhazovatelných pampers.

Náš vztah ke Spojeným státům přitom může zůstat vztahem blízkosti, založené nikoli na iluzích, podbízení a nedostatku sebevědomí, ale na reálné reflexi našich možností a sebevědomém chování v rámci aliance. Česká debata o letecké operaci proti Jugoslávii o přílišném sebevědomí nesvědčila. Obhájci bombardování jen druhoplánově a nepřesvědčivě argumentovali věcně. Jejich argumentem byla potřeba být loyální k NATO. Nepochopili, že právě proto, že jsme členy Atlantické aliance, máme zájem na tom, aby nedělala chyby a nediskreditovala se nedomyšlenými a proto i chybnými akcemi. Nikoho ve Spojených státech nenapadlo osočovat Kissingera nebo Kennana z nepřátelství k NATO a kritika letecké operace nijak nebránila Collinu Powelovi, aby se stal dnešním ministrem zahraničí. Naše váha, případně skupinová váha států s podobnou zkušeností ve střední Evropě, může odpovídat míře, s jakou dokážeme jako rovnoprávní členové poskytovat Spojeným státům a alianci specifické know-how v oblastech, které známe lépe než oni. Američané umějí poslouchat, co se jim říká, má-li to hlavu a patu.

P.S. Před publikací tohoto textu došlo k tragickému teroristickému útoku na "dvojičky" dolního Manhattanu a na Pentagon, při němž zahynulo několik tisíc lidí. Sympatie k Americe se i u nás znovu silně potvrdily. Spojené státy vždy dokázaly z nejtěžších krizí odvážně vyvodit důsledky a jednat. Lze proto věřit, že to dokáží i dnes, kdy bylo tak drasticky potvrzeno, že jsou stejně zranitelnou obcí globálního sousedství jako kdokoli jiný. "Business as usual," ale ve světě, kde politika izolacionismu byla definitivně znemožněna a kde lze odstranit rostoucí ohrožení lidské civilizace jen v rovnoprávné spolupráci všech kontinentů, národů, kultur a náboženství.

Jiří Dienstbier