přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 15 "Česká republika, Spojené státy americké a terorismus"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2002
cena: 70,- Kč

1. Specifika Spojených států.

Již odedávna se Evropané zamýšlejí nad specifikou Spojených států, nad jejich "výjimečností". Americký národ je jediným z celého našeho civilizačního okruhu, který vznikl v nedávné době, teprve před jedenácti generacemi. Počátky a první desetiletí dějin amerického národa se neskrývají v zasutém dávnověku a jsou dobře historicky zdokumentovány. Odehrávaly se před očima četných moderních pozorovatelů, jako byli Francouzi J. Hector St. John de Crèvecoeur (1735--1813) a markýz de Tocqueville (1805--59). K nim můžeme přiřadit autora z našich končin Charlese Sealsfielda (1793--1864), který se narodil jako Karl Postl v německé rodině v Popicích u Znojma. Ti a mnozí další mohli sledovat, jak se konstituuje americký národ z přistěhovalců, kteří pocházeli z různých etnik, z různých náboženských komunit, z různých oblastí světa. Tento proces pokračuje i dnes, kdy do USA přicházejí další a další přistěhovalci, mezi nimiž ovšem Evropané představují jen menšinu.

Aniž bychom chtěli snižovat význam předcházejícího vývoje a vlivu zejména anglické tradice, můžeme konstatovat, že rozhodujícím přelomem se stala revoluce v roce 1776. Nebyla to revoluce sociální, nýbrž ústavní a antikoloniální. Podobně jako v případě anglické Magny Charty z roku 1215 se jedním z významných podnětů stala daňová revolta sebevědomých kolonistů. Vzpomeňme na heslo "No taxation without representation" (Žádné zdanění bez zastoupení). V roce 1789, v epoše osvícenství, si Američané dali liberálně demokratický systém, který dosud představuje hlavní pojivo jejich národa.

Zatímco Češi, Němci, Angličané, Dánové, Japonci a další žijí ve svých etnických komunitách jaksi přirozeně, organicky, samozřejmě, a bezpochyby by mohli existovat a vskutku existovali v nejrůznějších režimech, pro Američany je liberálně-demokratický systém základní konstantou jejich existence. Významnější než kdekoli jinde jsou proto symboly tohoto systému i základní texty, které stály u jeho zrodu -- vlajka, Prohlášení nezávislosti, Ústava. Zatímco mnohé evropské národy žily a přežily pod diktaturami a totalitními systémy, něco takového je v případě amerického národa téměř nemyslitelné. Pád demokracie by přinesl dezintegraci, snad i konec amerického národa. To vysvětluje někdy až hysterickou a neliberální reakci na projevy antisystémového radikalismu, reakci, k níž došlo naposledy na počátku 50. let dvacátého století v podobě mccarthismu. Vědomí, že osud národa závisí na zachování liberálně demokratického politického systému, ovšem Američany silně stmeluje. V americké politice pevně dominují dvě strany, které působí v jeho rámci. Toto je základní konsensus americké politiky, který umožňuje většinou hladké střídání politických garnitur. V rámci tohoto základního konsensu na druhé straně probíhá ostrý politický boj, konfrontace, z níž vycházejí jedni jako dočasní vítězové, druzí jako dočasně poražení.

Americká výjimečnost

Americká společnost se liší od všech ostatních společností našeho civilizačního okruhu ve třech významných ohledech:[1]

a) Americká společnost není postfeudální. Spojené státy -- na rozdíl nejen od evropských zemí, ale třeba i Japonska -- nikdy neprošly érou feudalismu. V důsledku této skutečnosti se nevytvořila – alespoň ne v takové míře jako v Evropě – aristokratická elita, která by udávala tón, vkus, hodnoty. Absence zkušenosti s feudální hierarchií dala Američanům do vínku bytostnou nesehnutost, postoj, který vyjadřují slova "já pán - ty pán", neúctu k vrchnosti a autoritě, sebevědomý a často i konfrontační styl v jednání s úřady, antibyrokratismus. Američtí voliči jsou v daleko větší míře než evropští zvyklí sledovat, co se děje s jejich daněmi. K veřejným programům a k veřejnému financování politických institucí jsou značně skeptičtí.

b) Absence státní církve. V Nové Anglii 17. století se projevily jisté teokratické náběhy, ale jejich dosah byl jen místní. V americké společnosti se nikdy neprosadilo státní náboženství. Prosadit se nemohlo mimo jiné proto, že – jak si povšiml již Crèvecoeur v Dopisech od amerického farmáře (první vydání v roce 1782) -- již v době získání nezávislosti tvořili ranou americkou společnost přistěhovalci různého vyznání. Z neexistence státní církve vyplynuly významné důsledky: pluralita náboženských společností způsobila, že návštěva bohoslužeb a členství v náboženských společnostech je věcí dobrovolného rozhodnutí jednotlivce. V tomto prostředí se chovají jinak než na naší straně Atlantiku i ty církve, jež měly či mají ve svých "domovských" zemích v Evropě výsadní postavení. To platí například o církvích, jako jsou římskokatolická, luterská, presbyteriánská. Američané nejsou, jak bychom si snad mohli myslet, nábožensky vlažní, neteční. Sociologické průzkumy hodnot a postojů Američanů i údaje o návštěvnosti bohoslužeb svědčí o tom, že procento věřících v USA je vyšší než v Evropě (snad s výjimkou Irska a Polska) a že jejich religiozita je hlouběji prožívána. Americká společnost je nábožensky pluralitní, výčet jejích denominací se nevyčerpává katolicismem a protestantismem, a proto v USA nemůže vzniknout silná křesťansko-demokratická strana.[2]

I když je členství v církvích a dalších náboženských společnostech v USA tradičně zcela dobrovolné,[3] jsou tamní religiozita a procento členů církví daleko vyšší než ve většině evropských států. To nepochybně souvisí s významným rysem Američanů, jehož si všiml již markýz Tocqueville ve 30. létech 19. století: s ochotou sdružovat se, vykonávat neplacenou dobrovolnou činnost ve prospěch druhých.

c) Slabost socialismu.

V USA existuje tradice širokého systémového konsensu, nikdy se tam neprosadil levicový či pravicový radikalismus. V USA -- na rozdíl od evropských a některých dalších zemí -- nikdy nevzniklo významné levicové hnutí a socialismus zůstal omezen na kavárenské prostředí několika velkoměst. Slabost socialismu v USA kdysi zklamala "klasiky" marxismu, zvláště Friedricha Engelse, neboť znamenala praktické vyvrácení doktríny historického materialismu, podle něhož ke komunistické revoluci mělo zákonitě dojít v nejvyspělejším kapitalistickém státě, jímž USA na přelomu 19. a 20. století již byly.

Volební podpora levicových stran (socialisté, komunisté) byla vždy malá až zanedbatelná. Snad největšího úspěchu dosáhla Socialistická strana v roce 1912, kdy v prezidentských volbách získala 897 tisíc hlasů, tedy 6 procent všech odevzdaných hlasů. Pro srovnání si uveďme, že vítěz voleb, demokratický kandidát Woodrow Wilson, tehdy dostal 6,3 milionů hlasů, poražený kandidát Pokrokové strany Theodore Roosevelt 4,2 milionů a na třetím místě se umístivší kandidát Republikánské strany William Taft 3,5 milionů. Příčin tohoto neúspěchu je několik:

Socialistické hnutí vzniklo v 19. století v Evropě zčásti proto, že cesta vzestupné mobility zůstala v mnohých zemích chudším vrstvám uzavřena, zčásti z protestu proti přetrvávajícímu feudálnímu principu, podle něhož má každý člověk v hierarchii společnosti své provždy dané místo, zčásti proto, že i geografická mobilita byla velmi omezená. Naproti tomu v USA již od raných dob působil ideál vzestupné mobility, "amerického snu", obecně sdílená představa, že kdo se bude snažit, vypracuje se, že pro každého je cesta vzhůru otevřena. Americký sen nebyl a není reálný proto, že se každému splnil, nýbrž proto, že byl a je reálnou silou v myslích lidí. V českém až příliš skeptickém prostředí, kde mnozí až příliš snadno a rychle nalézají tisíce přesvědčivých důvodů, proč se nedá nic dělat a jen frustrovaně popisují situaci, stojí za připomenutí pojem "self-fulfilling prophecy" (toto bych v našem kontextu velmi volně přeložil jako "optimismus je produktivní") a jeho opak, pesimistický postoj vyjadřovaný adjektivy "counter-productive" či "self-defeating" (pesimismus je kontraproduktivní). Vedle této produktivní naděje a víry ve vlastní síly působila v územně téměř nekonečných a řídce osídlených Spojených státech i zcela reálná možnost zkusit to v případě neúspěchu jinde znovu.

Připomeňme si rovněž, že mnohé liberální postuláty evropského socialistického hnutí, především všeobecné volební právo, byly v USA – bohužel nadlouho jen pro nečernošské obyvatelstvo – splněny bez boje dříve, než mohly být levicí nastoleny.

Politické strany

Jak se v tomto systémově konsenzuálním, avšak v konkrétní politice konfrontačním prostředí chovají politické strany?

Evropského pozorovatele na první pohled zaujme neideologičnost hlavních amerických stran. Obě strany působí v populaci, v níž početně dominuje střední vrstva. Geografická rozlehlost, federalismus, odlišné regionální tradice a etnická různorodost způsobily značnou diverzifikaci zájmů a hodnot voličstva.

Autoři z evropského kontinentu, zejména stoupenci poměrného zastoupení, často o většinovém volebním systému s dominancí dvou stran tvrdí, že je nedemokratický, neboť prý nevyjadřuje celou škálu politických postojů. Mezi politology neexistuje jednotný názor na příčinu vzniku systému dvou stran. Jedna škola, již založil Maurice Duverger, tvrdí, že systém dvou stran vyplývá z většinového zastoupení. Naproti tomu Seymour Lipset vidí příčinu v dějinném vývoji západní civilizace počínaje reformací.

Jak se s pluralitou mínění a postojů americký systém dvou stran vyrovnává? Stručně řečeno: důrazem na roli politických osobností, neideologičností a nedogmatičností.

Protože strany nejsou ideologicky rigidní, dokáží většinou snadno vstřebávat nová témata, jako například ekologické problémy či ochranu spotřebitele. V USA nikdy nevznikla silná strana Zelených (viz volební výsledek Ralpha Nadera v roce 2000), protože jim obě velké strany dokázaly pružně a rychle "ukrást program". Navíc ve velice diverzifikované zemi nepřitahují strany, jejichž agenda má pouze jeden rozměr.

Neideologičnost se odráží i v jazykovém úzu: slova pravicový (right-wing) a levicový (left-wing) se užívají jen o extrémních proudech. Místo toho je politické spektrum orientováno podle osy konservativní-liberální (conservative-liberal), přičemž "konservativní" se blíží pravému středu, "liberální" středu levému. Mezi oběma stranami existuje určité překrývání. Dnešní Demokratickou stranu bychom mohli velmi obecně charakterizovat jako stranu liberální, tedy ochotnější zvyšovat státní výdaje (jež často nazývá "investicemi"), více přerozdělovat a usilovat o "rovnost výsledků". Projevují větší ochotu podporovat různé "pokrokové kauzy", jako je právo na přerušení těhotenství, kompenzační programy, jejichž cílem je rovnoprávnější postavení menšin. Republikánskou stranu bychom mohli naopak charakterizovat jako konservativní, tj. kladoucí větší důraz na právo jednotlivce rozhodovat o výsledcích vlastní práce (tedy prosazující nižší zdanění), a také na tradiční morálku. Tyto charakteristiky jsou ovšem dosti přibližné a často příliš obecné. Mnozí konservativní demokraté stojí "napravo" od liberálních republikánů.

Tuto pestrou škálu lze sledovat na postojích jednotlivých politiků ke konkrétním problémům a tématům: zdálo by se například, že se republikáni ostře postaví proti původně liberálnímu programu positivní akce.[4] K positivní akci přistupují v Americe ideologicky jen nekritičtí stoupenci této politiky. Politikové s ní operují velmi pragmaticky. Projevilo se to například v roce 1972, kdy republikánský prezident Richard Nixon přešel od obecně formulované pomoci znevýhodněným menšinám ke stanovení zvýhodňujících kvót -- zašel tedy v plnění původně liberální agendy dál než jeho demokratický předchůdce Lyndon Johnson. Dnes existují studie, které prokazují, že positivní akce měla úspěch, že se postavení černochů od poloviny šedesátých let také díky ní značně změnilo k lepšímu.[5] S obdobným programem později přišla i Velká Británie. Positivní akce by se mohla stát inspirací i pro další evropské státy, v nichž existují etnické menšiny, které si dosud nevytvořily své elity a vzory ("role models").

Vzhledem k bytostné neradikálnosti amerického voličstva a k jeho většinové blízkosti středu a pragmatické orientaci na konkrétní, nikoli ideologické problémy politiky, by "principiální pravicová" či "principiální levicová" politika byly v USA odsouzeny k neúspěchu. Navíc je tu faktor geografický: v posledních desetiletích se volební krajina USA jeví takto: ve státech podél západního pobřeží a na severní polovině východního pobřeží vítězí většinou demokratický kandidát, zatímco Jih a střed země volí republikány. Kandidáti musí pečlivě zvažovat, s čím ve volební kampani přijdou, aby si nikde neodcizili tu část elektorátu, na niž spoléhají. Nesmějí ale přitom upadnout do bezbarvosti, nesmějí vzbudit dojem, že se chtějí bezzásadově zavděčit všem. A musí dát najevo, že mají schopnost vést ("leadership quality") a že o úřad opravdu stojí. Do volebního boje se musí naplno nasadit. Zatímco u nás se od kandidáta na nejvyšší úřad očekává jistá upejpavost, takže uchazeči o významný úřad nezbývá než čekat, až bude jinými ke kandidatuře vyzván, v americké politické kultuře se cení, když někdo sebevědomě vystoupí a prohlásí: chci být zvolen a pro svoji zemi, stát či volební obvod chci udělat to a to.

Demokracie zdola

Americké politické strany sice mají svá ústředí, ale ta mají v reálné politice a ve volebním klání jen omezený význam. Podle spíše konservativního politologa Jamese Q. Wilsona[6] je hlavní rolí stranického ústředí poskytovat kandidátům "label", (etiketu, značku) která je zhruba politicky identifikuje a umožňuje jim získávat hlasy voličů, kteří tradičně, často i po několik generací, dávají svůj hlas té či oné straně. Ústředí strany nemá při jmenování kandidátů hlavní slovo, mimo jiné proto, že nemůže poskytnout prostředky k financování jejich volební kampaně. Hlavní finanční břemeno volební kampaně, hlavní vynaložené úsilí, spočívají na bedrech jednotlivých kandidátů. Ti musí na počátku volebního roku vystoupit na veřejnost, oznámit svoji kandidaturu a obstát v primárních volbách, jejichž vítěz se pak stává kandidátem své strany ve vlastních volbách v listopadu. Primárek se smějí účastnit všichni občané, kteří se dali nezávazně zaregistrovat jako voliči příslušné strany, ale v některých státech Unie jsou primárky otevřené pro všechny registrované voliče, stoupence demokratů i republikánů.

Kampaň bývá velmi nákladná, což je mnoha z mnoha stran kritizováno. Aby kandidáti získali potřebné prostředky a obstáli v boji s konkurenty z vlastní strany, musí se primárkám po několik týdnů cele věnovat. Potřebují spolupracovníky. Aby je získali, musí mít určité charisma, kterým osloví početné neplacené dobrovolníky (často z řad studentů politologie), kteří oslovují veřejnost a potenciální dárce. Musí něco dárcům slíbit. Nejedná se zpravidla o politickou korupci, neboť prostředky věnují nejen jednotlivci, ale i různé, často protichůdné zájmové skupiny. Peníze poskytují jak korporace, tak různé občanské asociace, jež o sobě tvrdí, že hájí veřejný zájem.

Kampaň k primárkám tak působí jako prospěšný filtr, který dokáže oddělit potenciálně úspěšné kandidáty od těch ostatních. Za tímto uspořádáním se skrývá pragmatická logika, opírající se o zdravý rozum. Jedním z hlavních úkolů politika je nakládat s penězi daňových poplatníků. Jak by mohl dobře nakládat s těmito prostředky ten, kdo si nedokáže vlastní iniciativou sehnat peníze ani na vlastní volební kampaň? Jak by mohl ve voleném úřadě uspět ten, kdo nedokáže přilákat ani pomoc dobrovolných nadšenců ve vlastním volebním okrsku?

Tento systém primárek je založen -- opět připomínám Tocquevilla -- na ochotě Američanů vstupovat do dobrovolných asociací a pracovat v nich. Rozvolňuje stranickou disciplínu, ale zároveň činí systém stran pružnějším, vnímavějším pro nové podněty a proto v posledku stabilnějším. Reprezentanti i senátoři dobře vědí, že jejich znovuzvolení nezávisí na washingtonské stranické centrále, nýbrž na voličích v jejich volebním obvodu. Mohou proto vystupovat vůči exekutivě dosti nezávisle.

Prezident nemusí prosadit svoji politiku ani v případě, že jedna strana zvítězí jak v prezidentských volbách, tak ve volbách do obou komor Kongresu. To se stalo v roce 1993, kdy demokraté zvítězili v prezidentských volbách a dosáhli většiny v obou komorách Kongresu. Hlavní prioritou nového prezidenta Clintona se stalo prosazení reformy zdravotnictví, která měla zajistit všem Američanům všeobecnou zdravotní péči. Zdálo se, že vše půjde hladce. Ještě před koncem roku plán zkrachoval, mimo jiné proto, že většina Američanů již pojištění měla, byla s daným stavem spokojena a obávala se zvýšení daní. Přímý tlak občanů i lobbistů na kongresmany byl silnější než Clintonovo přemlouvání.

K opačnému případu, ale podle stejné logiky, došlo zcela nedávno, v květnu letošního roku, kdy republikánský prezident Bush dokázal prosadit značné snížení daní v Kongresu.[7]. Pro návrh hlasovali mnozí demokratičtí poslanci, od nichž bychom očekávali spíše snahu daně udržet resp. zvyšovat.

Závěr

V tomto příspěvku jsem se pokusil – i za cenu určitého zevšeobecnění – zasadit některé jevy z amerického politického života do širšího historického a sociálního kontextu americké jedinečnosti. Pokud smím zdůraznit jeden motiv svého příspěvku, je to určité varování před přílišnou ideologizací politického života a poukaz na bytostně pragmatický charakter americké politiky.

Doc. PhDr. Miloš Calda

vedoucí katedry amerických studií IMS UK FSV

[1]V této části čerpám ze dvou prací: Seymour M. Lipset, American Exceptionalism: A Double-Edged Sword (W. W. Norton, New York/London 1997) a Seymour Martin Lipset & Gary Marks, It Didn´t Happen Here: Why socialism Failed in the United States (W. W. Norton, New York/London 2000). Podrobnější rrozbor první z obou prací jsem uveřejnil ve čtvrtletníku Mezinárodní vztahy č. 3/98, str. 84-88: "Dvojsečnost americké tradice";

též na adrese http://tucnak.fsv.cuni.cz/~calda/Lipset%20recenze%20MVztahy.html

[2]Poznamenávám, že pokud bychom křesťanství chápali politicky, je termín "křesťansko-demokratický" vnitřně rozporný, neboť politika kazí víru a naopak. V míře religiozity mohou Spojeným státům v Evropě konkurovat jedině Polsko a Irsko, tedy země, v nichž je katolicismus hluboce spojen s národovectvím.

[3]V I. dodatku Ústavy Spojených států z roku 1791 se praví: "Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství…"

[4]V americkém úzu "affirmative action"; obdobný britský program se nazývá "positive action". V češtině se bohužel prozatím ujal chybný, hodnotící překlad "positivní diskriminace". Cílem positivní akce je kompenzovat -- především v oblasti vzdělání -- faktická znevýhodnění menšin, zejména černochů, a dosáhnout vyrovnání jejich šancí.

[5]Viz William G. Bowen, Derek Bok, The Shape of the River, Princeton University Press 1988.

[6]Viz James Q. Wilson, John J. diIulio, American Government. Starší vydání této učebnice vyšlo v roce 1992 i v češtině v nakladatelství Victoria Publishing.

[7]Po volbách v roce 2000 měli republikáni 50 senátorů ze 100 a 220 reprezentantů ze 435. V květnu roku 2001 ohlásil přestup k demokratům vermontský senátor James Jeffords a tím se změnil poměr hlasů v Senátu ve prospěch demokratů. Pro Bushův návrh hlasovalo 58 senátorů a 240 reprezentantů.

Viz http://europe.cnn.com/2001/ALLPOLITICS/05/26/tax.cuts.04/index.html

Miloš Calda, FSV UK