přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 7 "Rovná daň"

0 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 2000
cena: 50,- Kč

Jak známo, s konceptem tzv. ploché, jednotné či proporcionální daně (anglicky "flat tax") přišli počátkem osmdesátých let američtí ekonomové ze Stanfordské univerzity Robert Hall a Alvin Rabushka. Původní čistě teoretická konstrukce - myšlenku veřejně podpořilo osm nositelů Nobelovy ceny za ekonomii - byla postupně rozpracována v komplexní návrh reformy americké daňové soustavy, který byl jedním z leitmotivů volební kampaně prezidentského kandidáta Forbese v roce 1996. S drobnými úpravami má tento projekt v USA neustále řadu zastánců jak mezi republikánskými, tak demokratickými politiky. V české odborné terminologii se konceptu dostalo objevného a překvapivě výstižného pojmenování "rovná" daň. Rovná daň představuje integrovaný systém dvou složek: daně z podnikání a daně ze zaměstnání. Tento integrovaný systém fakticky plní úlohu jak daně z příjmů fyzických osob, tak daně z příjmů právnických osob, ale i daně z přidané hodnoty. Při posuzování rovné daně je třeba vycházet, ostatně jako při každé racionální diskusi o daních, z veřejných výdajů, tedy kolektivně (politicky) přerozdělovaných prostředků. Daně, jakkoliv jsou významné, nepředstavují fenomén sám o sobě. Jsou toliko jednou, a to nikoliv určující komponentou veřejných financí. Daně jsou nejdůležitějším zdrojem pro kolektivní přerozdělení. Pomineme-li rozpravu o rozsahu a obsahu kolektivního přerozdělení s tím, že v daný moment jsou tyto zásadní charakteristiky předmětem praktického konsensu politických sil, zdůrazněme, že do způsobu zdanění by se měly ideologické zájmy promítat co nejméně. Kolbištěm pro prosazení případných politických preferencí by měla být spíše oblast výdajů.

Rovná daň jako daň z příjmů fyzických osob

Předmětem rovné daně ze zaměstnání je peněžní příjem ze zaměstnání. Dani tedy podléhají mzdy, platy a funkční požitky, pokud jsou vypláceny v peněžní formě. Všechny nepeněžní požitky poskytované zaměstnancům (např. osobní automobil daný zaměstnanci do užívání nebo zaměstnanecká životní pojistka hrazená zaměstnavatelem) jsou zdaňovány v rámci daně z podnikání zaměstnavatele. U samostatně výdělečně činných osob je předmětem daně ze zaměstnání ta část jejich peněžních příjmů, kterou použijí pro osobní (rodinné) potřeby; tedy analog mzdy, kterou sami sobě "vyplatí". Předmětem daně je tak obecně odměna za práci. Oproti dnešní právní úpravě daně z příjmů fyzických osob nejsou zdaňovány kapitálové příjmy: fyzické osoby neplatí žádnou daň z úroků z vkladů, z dividend ani z vyplaceného podílu na zisku. Pokud jde o výnosy z prodeje osobního majetku (bytů, rodinných domů, automobilů, akcií, dluhopisů atd.) neuplatňuje se jako dosud časový test na délku doby vlastnictví – tyto výnosy nejsou vůbec předmětem daně. Předmětem daně na rozdíl od současné právní úpravy nejsou ani důchody (penze). Oproti dnešnímu stavu je daň ukládána na teritoriální bázi, to znamená že předmětem daně ze zaměstnání nejsou příjmy fyzických osob plynoucí ze zdrojů v zahraničí. Od příjmů, které jsou předmětem daně ze zaměstnání, lze odečíst pouze pevné paušální odčitatelné položky – základní individuální položku, kterou si může uplatnit každý poplatník, a základní sociální položku na každou osobu vyživovanou poplatníkem, zejména na manžela či manželku a dítě. Vedle zmíněných paušálních položek nelze uplatňovat žádné zvláštní částky snižující základ daně, tedy např. ani pojistné na zdravotní pojištění či sociální zabezpečení, ani příspěvky na penzijní připojištění, ani úroky z hypotéčních úvěrů, ani sponzorské dary.

Sazba rovné daně ze zaměstnání je stanovena jednotným procentem, daň se tak vypočítá vynásobením základu daně, tj. hrubé peněžní odměny za práci, snížené o základní odčitatelné položky, sazebním procentem. Z výsledné daně se neposkytují žádné slevy a při úhradě daně se nepřihlíží k žádným zápočtům.

Daň za zaměstnance odvádějí zaměstnavatelé ve formě záloh na daň srážených z vyplácených mezd. Stejně jako dnes nanejvýš jeden zaměstnavatel při srážení zohledňuje alikvóty základních odčitatelných položek. Ostatní zaměstnavatelé srážejí zálohy bez ohledu na základní odčitatelné položky. Má-li poplatník jediné zaměstnání, je daň vypořádána již běžnými zálohami. V případě mezd vyplácených od více zaměstnavatelů může zaměstnanec podat daňové přiznání a vyrovnat daň proti běžným zálohám odvedeným jeho zaměstnavateli, což zřejmě učiní tehdy, jestliže se do výše běžných záloh nepromítly základní odčitatelné položky v plném rozsahu.

Osoba samostatně výdělečně činná sama platí běžné zálohy poměrně odvozené z výše daně ze zaměstnání za předchozí rok. S novým daňovým přiznáním vyrovnává obdobně jako dnes nejen své běžné zálohy, ale i případné zálohy sražené jejími zaměstnavateli.

Rovná daň jako daň z příjmů právnických osob

Rovnou daní z podnikání jsou zatíženy nejenom právnické osoby, ale obecně všechny podnikatelské subjekty, tedy i samostatně výdělečně činné fyzické osoby. Podnikání zahrnuje i pronájem majetku. Základem daně z podnikání je rozdíl mezi příjmy z prodeje zboží a služeb a výdaji na zboží a služby, použité k podnikatelským účelům, a na mzdy. Zboží použité k podnikatelským účelům zahrnuje zboží krátkodobé i dlouhodobé spotřeby, tedy i veškerý pořízený investiční majetek, který poplatníkovi slouží k dosažení, udržení a zajištění příjmů. Každá investice se tak na rozdíl od současné právní úpravy plně, stoprocentně odepíše již v roce svého pořízení. Oproti dnešnímu zdaňování zisků dani z podnikání nepodléhají přijaté úroky ani dividendy. Dani z podnikání tak podobně jako dnes podléhá mimo jiné příjem z prodeje majetku používaného k podnikání, ale na rozdíl od dneška i úroky, které poplatník splácí věřiteli, a ovšem i naturální požitky poskytované zaměstnanci namísto peněžní mzdy (včetně případného pojistného na sociální nebo zdravotní pojištění placeného zaměstnavatelem).

Sazba rovné daně z podnikání je stanovena ve stejné výši jako sazba daně ze zaměstnání. Daň se určí vynásobením základu daně, tedy rozdílu mezi příjmy a výdaji, sazebním procentem. V případě ztráty, tj. záporného rozdílu mezi příjmy a výdaji, se formálně spočtená daň započítá na úhradu daně v příštích letech. Umořování ztráty je navíc doplněno o každoroční diskontaci nevyužitého zápočtu, tj. oproti dnešní úpravě nedochází k postupnému časovému znehodnocení daňově uznatelné ztráty. Žádné další zápočty ani slevy na dani se nepřipouštějí.

Daň se platí ve formě běžných záloh poměrně odvozených z výše daně z podnikání za předchozí rok. Zálohy lze modifikovat v závislosti na skutečné průběžné bilanci příjmů a výdajů. S novým daňovým přiznáním stejně jako dnes daňový poplatník vyrovnává uhrazené běžné zálohy na daň.

Osoby samostatně výdělečně činné, pokud chtějí využít základních odčitatelných položek, platí jak daň z podnikání, tak daň ze zaměstnání (jedině jejím prostřednictvím lze odčitatelné položky uplatnit). Zálohy i vyrovnání jsou pro obě složky rovné daně splatné v týchž lhůtách.

Rovná daň jako daň z přidané hodnoty

Rovná daň je v podstatě daní z přidané hodnoty s jednotnou sazbou. Daňová povinnost, právě s ohledem na jednotnou sazbu, není definována dnes obvyklým rozdílem mezi daní z poskytnutých plnění a daní z přijatých plnění, ale ekvivalentně jako součin základu daně a sazby daně. Základem daně je rozdíl mezi cenou poskytnutých plnění (bez daně) a cenou přijatých plnění (bez daně). Od dnešní DPH se rovná daň liší tím, že je vybírána v zemi původu, nikoliv v zemi určení, což znamená, že je rovnou daní zatížen vývoz namísto dovozu. Další odlišnost spočívá v tom, že cena přijatých plnění zahrnuje i cenu "služeb" přijatých od vlastních zaměstnanců, tj. vyplacenou mzdu.

Oproti dnešnímu stavu je rozšířen okruh plátců – jsou jimi všechny podnikatelské subjekty. Osvobozený sektor je dále zúžen i tím, že rovnou daň platí i peněžní instituce. Cenou poskytnutých plnění je v případě úvěru rozdíl mezi úrokem stanoveným bankou dlužníkovi a tržním úrokem (vyjít lze např. z úrokového výnosu státních dluhopisů), zatímco v případě vkladu rozdíl mezi odpovídajícím tržním úrokem a úrokem vypláceným bankou vkladateli. Pokud jde o přijatá plnění, v případě bank se jejich vymezení neliší od ostatních podnikatelských subjektů.

Zdaňovacím obdobím je rok. Daň se standardně platí ve formě běžných záloh poměrně odvozených z výše daně z podnikání za předchozí rok. Zálohy však může poplatník rovné daně z podnikání platit podobně jako dnešní plátce DPH v závislosti na aktuální průběžné bilanci poskytnutých a přijatých zdanitelných plnění. Zároveň s celoročním daňovým přiznáním daňový poplatník (a plátce daně) vyrovnává uhrazené běžné zálohy na daň. Oproti současnému systému nadměrných odpočtů se případný záporný rozdíl mezi cenou poskytnutých plnění a cenou přijatých plnění neřeší bezprostřední vratkou daňovému subjektu, ale formou zápočtu na daňovou povinnost v budoucích zdaňovacích obdobích. Nevyužitá část zápočtu se přitom každý rok indexuje, resp. zvyšuje o diskont.

Rovný přístup k úsilí poplatníka

John Stuart Mill již v polovině 19. století vyslovil myšlenku, že zdaňovat větší příjmy vyšší procentuální sazbou než menší příjmy znamená vybírat daň z píle a hospodárnosti, pokutovat lidi za to, že jsou pracovitější a šetrnější než jejich sousedi. Rovná daň ze zaměstnání s jednotnou procentuální sazbou a odčitatelnou položkou pro každého poplatníka představuje sice v obecné rovině progresivní zdanění příjmů, tedy daň s rostoucí efektivní sazbou (efektivní sazba je podíl daně a odpovídajícího příjmu) konvergující zdola právě k oné jednotné procentuální sazbě, od obvyklých progresivních daní se však zásadně liší mezní sazbou. Z každé koruny vydělané nad rámec odčitatelné položky (odčitatelných položek) si erár vezme stejné množství haléřů. Rovná daň tak vytváří předem jasné, dobře odhadnutelné prostředí pro daňové poplatníky, které nebrzdí jejich úsilí o větší výkon, resp. vyšší mzdu. Jako důvod existence progresivní stupnice se někdy uvádí prostý inženýrský plán využít techniky zdanění k bezprostřednímu přerozdělení osobního majetku. Lze však ukázat, že v podmínkách obvyklé klouzavě progresivní stupnice s nejvyšší mezní sazbou okolo 50 % není redistribuční efekt významný. Rozdělení příjmů před zdaněním a po něm není příliš odlišné. Rovný přístup ke úsilí poplatníka se ale neomezuje pouze na odstranění sankce v podobě progresivní sazby. Znamená i odstranění skryté pobídky k neefektivním nákladům. Takové "vícenáklady" vznikají tím, že je poplatníkovo úsilí zaměřeno vedle prostého dosažení maximálního příjmu (před zdaněním) na to, aby se daňovému zatížení vyhnul i s případným podstoupením rizika nezákonného krácení daně. Toto úsilí o "útěk před progresí" je úměrné rostoucí mezní sazbě.

Rovné podmínky pro přístup k veřejným statkům

Když se hovoří o rovné dani, často se diskuse omezuje na tzv. progresivitu zdanění příjmů, přesněji řečeno na pochybnost zatěžování vyšších příjmů vyšší sazbou daně. Rovná daň je však rovná zejména tím, že sama o sobě příliš nedeformuje přirozené výchozí šance všech parciálních uchazečů o díl z kolektivního přerozdělení. Vadí-li nám na dnešní daňové soustavě její nepřehlednost, jde nám především o netransparentní způsob, jakým se skrze daně přerozdělují veřejné statky. Do daňového systému, který jsme před osmi lety zavedli, nenápadně postupnými dílčími úpravami pronikla řada zvláštních úlev. V laické veřejnosti dosud převládá zdánlivě nesporný názor, že čerpání konkrétní daňové úlevy je jen a jen věcí konkrétního poplatníka, že poplatník cestou úlevy snižuje "svou" daň. Ve skutečnosti zvýhodněná osoba sáhne prostřednictvím úlevy do kapes všech daňových poplatníků, protože ceteris paribus sníží objem výdajů financovaných z celkového výnosu daní. Každá úleva je tak veřejným statkem. Leckdy i dobře míněné úlevy jsou ve svých důsledcích škodlivé, a to především tím, že obcházejí každoroční regulérní zápas o tu či onu výdajovou položku rozpočtu. Namísto veřejné, kontrolovatelné diskuse v poslanecké sněmovně nebo obecním zastupitelstvu, při které se přihlíží jak k momentálně dostupným zdrojům, tak k aktuální politické vůli, zůstává daňová úleva skryta v ústraní. Nejde pouze o rozdílnou legislativní techniku: ustanovení o úlevách obvykle vnesou do právních předpisů poskytování veřejného statku na několik let, veřejné statky poskytované prostřednictvím rozpočtových výdajů jsou nebo by měly být předmětem každoročně opakované soutěže. Kontrastní je i samo vnímání toho, že poplatník financuje veřejný statek – u rozpočtového výdaje, chce-li, zná poplatník výši i příjemce, který navíc skládá veřejně přezkoumatelné účty, zatímco v případě daňové úlevy naprostá většina adresáta krytého daňovým tajemstvím znát nemůže. Nejvíce pochybné, avšak možná nejfrekventovanější jsou úlevy, které zákonodárce neměl v úmyslu poskytovat. Jde zejména o různé "díry" v právní úpravě, umožňující obcházet daňovou povinnost. Čerpání takovýchto veřejných statků je pro běžné příjemce zpravidla mnohem méně dostupné než u úlev pozitivně formulovaných v zákoně. I poskytovatel, stát nebo obec, má mnohem menší představu o celkovém rozsahu těchto veřejných statků než u výslovných zákonných úlev v podobě osvobození, odčitatelných položek atd. Rovná daň je konstruována tak, že maximálně zobecňuje, rozšiřuje základ daně, a tedy implicitně redukuje skryté úlevy, zároveň však omezuje rozsah záměrně poskytovaných úlev na standardní odčitatelné položky (základní odčitatelnou položku na samotného poplatníka a položky na vyživované osoby).

Rovné šance pro investory

Rovná daň narovnává státem arbitrárně nastavené podmínky pro investory. Prvkem, který významně ovlivňuje rozhodnutí podnikatele, zda se rozhodne angažovat v té či oné oblasti, je způsob, jak se do základu daně promítají pořízené investice. Jde o to, že jednotlivé podnikatelské aktivity vyžadují investice s rozdílnou životností a tyto investice jsou zatíženy různou mírou rizika. Je známo, že z daňového hlediska neutrální způsob odepisování investičního majetku je v zásadě trojí. Pouze teoretický, v praxi nerealizovatelný koncept spočívá v takovém odepisování, které přesně odpovídá ekonomické životnosti, resp. přesné míře opotřebovanosti každé jednotlivě vzaté investice, tato míra je však v daný časový okamžik reálně nezjistitelná. Profesor Musgrave již v 50. letech ukázal, že neutrální - a přitom aplikovatelné - je úplné promítnutí celé investice do nákladů hned při jejím pořízení. Neutrální je např. i kombinace obou výše zmíněných konceptů, tj. možnost odepsat v prvním roce různě velkou pevnou částku a v dalších letech uplatňovat ekonomické odpisy. Teorie nabízí i třetí principiálně odlišné, z hlediska praktických možností veřejných financí však ještě méně realizovatelné řešení, a sice bezprostřední poskytnutí státní dotace (daňového zápočtu) formálně rovné dani z hodnoty investice s tím, že v dalších letech poplatník základ daně navýší o hodnotu příslušného ekonomického odpisu. Rovná daň z podnikání je naplněním právě Musgraveovy metody, tedy 100% odpis investice, lhostejno, zda hmotné či nehmotné již v roce jejího pořízení. Tento přístup odstraňuje i často velice umělé až subjektivní rozlišování mezi rekonstrukcí, která je daňově ošetřena stejně jako majetek, jehož se týká, a opravou, kterou lze celou bezprostředně promítnout do nákladů. Velice významné však je, že neutrality rovné daně ve vztahu k investicím je dosaženo tím, že se všeobecně investice vůbec nezdaňují. Rovná daň tak vytváří prostředí nanejvýš příhodné pro investice, prostředí atraktivní pro domácí i zahraniční investory. Neutralita rovné daně ve vztahu k různým odvětvím je patrná i ve srovnání se stávající daní z přidané hodnoty, která zvýhodňuje ty sektory hospodářství, které používají vstupy zatížené základní sazbou daně, zatímco jimi produkované zboží či poskytované služby jsou zatíženy sníženou sazbou DPH. Anebo naopak při srovnání se stávající diskriminací odvětví, která jsou příznačná vstupy podléhajícími snížené sazbě DPH a výstupy zdaněnými základní sazbou.

Rovné příležitosti pro spotřebitele

Rovná daň narovnává uměle nastavené podmínky pro rozhodování spotřebitele. Stát prostřednictvím DPH aktivně zasahuje do tvorby cen. Trh je deformován nestejnorodým zdaněním zboží a služeb. Dvě sazby DPH a široký okruh plnění osvobozených od daně ovlivňují poptávku spotřebitelů. Poplatník se v důsledku vyšší ceny služby nebo zboží způsobené výhradně aplikací základní sazby může rozhodnout pro cenově příznivější substitut zdaněný sníženou sazbou daně, což by jinak neučinil. Distorzní účinek rozdílného nepřímého zdanění je zesílen arbitrárním charakterem zatřídění zboží a služeb pod tu či onu sazbu daně. I rovná daň pochopitelně zvyšuje ceny, toto zvýšení je však neutrální ve vztahu k různým druhům zboží a služeb. Volba spotřebitele pro nákup zboží či služby v podmínkách bez daně je ceteris paribus stejná jako při všeobecné aplikaci rovné daně. Rovná daň nemění relativní ceny. Rovná daň je ale neutrální ve vztahu ke spotřebě i z časového hlediska, protože neznevýhodňuje pozdější (odloženou) spotřebu oproti bezprostřední spotřebě. Úroky z vkladů, dividendy ani přírůstek majetku spotřebitele se totiž rovnou daní nezatěžují.

Rovný přístup k finančním zdrojům

Významnou, všeobecně rozšířenou a zdánlivě nespornou konstrukcí je možnost snižovat základ daně o úroky z přijatých úvěrů. Ve skutečnosti tato konstrukce znevýhodňuje podnikatele, kteří využívají k financování vlastních zdrojů. Zároveň je možnost odpočtu úroků pobídkou k jednostrannému hledání chybějících prostředků v peněžních ústavech, což spoluvytváří soustavný přebytek poptávky po bankovních úvěrech. Banky přitom mají racionální tendenci poskytovat úvěry tam, kde jsou zřejmé záruky ve formě poměrně dobře prodejných nemovitostí. Proto je snazší získat úvěr pro vybudování supermarketu na zelené louce, než pro realizaci původního výrobního podnikatelského záměru nebo pro zásadní modernizaci či revizi stávajících podnikatelských aktivit. Nerovné daňové prostředí při hledání zdrojů je posíleno dvojím ekonomickým zdaněním dividend. Je zřejmé, že zisk korporací je ziskem jejich vlastníků, resp. společníků, přesto se většinou příjem z korporativního podnikání zdaňuje dvakrát: nejprve jako zisk právnické osoby a potom ještě jednou rozdělený již zdaněný zisk na úrovni jednotlivých vlastníků či společníků. Toto pokřivení je přímým důsledkem iluze, která z daňového hlediska záměrně nevnímá korporaci pouze jako zprostředkovatele příjmu přirozených, fyzických osob, ale jako samostatnou entitu s vlastními příjmy hodnými nezávislého daňového zatížení. Rovná daň opakovaně nezatěžuje rozdělený zisk. Zisk je zdaňován pouze na úrovni právnické osoby bez ohledu na to, je-li rozdělen či nikoliv. Dividendy nejsou předmětem daně. I když nelze v uvedených souvislostech rovnou daň přeceňovat, může vytvářet prostředí, které zvýší atraktivitu upisování nových akcií, a tím i rozvoj kapitálového trhu. Rovná daň je přitom důsledná, pokud jde o její neutralitu ve vztahu k investicím. Rovná daň neznamená pouze nulové zatížení veškerého hmotného a nehmotného investičního majetku, ale i nulovou daň z úroků z vkladů či dluhopisů. Rovné dani nepodléhá ani výnos z prodeje majetku, který není součástí obchodního jmění.

Rovné ošetření výdajů a příjmů

Jeden aspekt daňové spravedlnosti lze formulovat jako tzv. zákon zachování daňového základu: Je-li konkrétní částka jedním poplatníkem v jistém čase a místě uplatňována jako výdaj snižující základ daně, zvyšuje jistá související částka témuž či jinému poplatníkovi v tomtéž či jiném čase a místě základ daně. Stávající rozpor se zákonem o zachování daňového základu, respektive nerovný přístup k výdajům a příjmům není dán již tím, že zaměstnavatel si pojistné od svého základu daně odečte, zatímco zaměstnanec daň z tohoto pojistného neplatí, ale až tím, že ani sociální transfery financované z pojištění nejsou u příjemců zdaňovány daní z příjmů fyzických osob.

Koncept rovné daně nabízí jiné, jednodušší řešení, pokud jde o místo povinného pojistného a státem garantovaných sociálních transferů. Daňová spravedlnost je totiž naplněna i tehdy, když sociální transfery nepodléhají dani a pojistné není uznatelným výdajem k dosažení, zajištění nebo udržení příjmu. Pokud jde o pojistné, které sráží a platí zaměstnavatel jakoby "za sebe", je možné dvojí řešení. První řešení záleží v tom, že bude pojistné zdaněno daní z podnikání, tj. nebude výdajovou položkou zaměstnavatele a bude mít postavení naturálního požitku poskytovaného zaměstnavatelem. Ve druhém řešení bude pojistné tvořit integrální součást mzdy zaměstnance a jako takové bude (v rámci tzv. velehrubé mzdy) představovat výdaj k dosažení, zajištění nebo udržení příjmu zaměstnavatele, přičemž pro zaměstnance nebude toto navýšení mzdy položkou odčitatelnou od základu daně ze zaměstnání. Při dostatečně vysoké mzdě jsou obě řešení z ekonomického hlediska rovnocenná v důsledku stejné výše sazby daně ze zaměstnání i z podnikání. U hrubých mezd nižších než souhrn základních odčitatelných položek představuje druhé řešení celkově nižší daňové zatížení, protože v takovém případě zůstává část navýšení hrubé do tzv. velehrubé mzdy nezdaněna. Z hlediska transparentnosti zdanění je vhodnější varianta druhá, neboť není pochyb o tom, že zaměstnancovým příjmem je celá velehrubá mzda. Lze předpokládat, že přechod k velehrubé mzdě zvýší přehled zaměstnance o celkovém zatížení jeho příjmů daní ze zaměstnání a povinným pojistným, čímž vyvolá tlak poplatníků na další snížení celkového daňového břemene. Na straně zaměstnavatele by druhé řešení zmírnilo schizofrenní rozlišování (vlastních) mzdových nákladů a (úplných) nákladů práce a sjednotilo způsob zacházení s peněžními prostředky přímo či nepřímo poskytovanými zaměstnanci. Lze říct, že je druhé řešení v úhrnu racionálnější než řešení první, pro první řešení hovoří konzervativnost vnímání obsahu mzdy a větší fiskální přínos.

Příbuzné koncepty

Rovná daň není čistě akademickým výtvorem dvou profesorů Hooverova ústavu Stanfordské univerzity. Rovná daň jako navzájem těsně propojený systém daně ze zaměstnání a daně z podnikání sice není doposud součástí světové fiskální praxe, avšak mezi návrhy daňových reforem detailně rozpracovanými v uplynulých desetiletích v různých zemích lze nalézt koncepty rovnocenné Hallovu a Rabushkovu návrhu, byť se na první pohled mohou jevit poněkud odlišně. Existující daňové soustavy některých zemí vykazují zase dílčí, mnohdy velice podstatné znaky rovné daně, takže dokládají její životaschopnost.

Obdobou rovné daně z podnikání, pokud se je vnímána jako alternativa zdaňování příjmů, je koncept tzv. daně z peněžních toků (DPT), která představuje přímé zdanění spotřeby. Proč spotřeby? Rozšířený způsob vymezení příjmů, tzv. Haigova-Simonsova definice, říká, že příjem je dán součtem spotřeby a čisté změny jmění za dané stanovené časové období. Pomineme-li druhou složku příjmů, a to zejména kvůli technickým problémům při konkrétním stanovení, zůstane základnou daně spotřeba. Tato myšlenka se stala východiskem intenzivních odborných studií ve druhé polovině 70. let 20. století. Z formálního hlediska lze při přímém zdanění spotřeby na úrovni podnikatelských subjektů, zejména obchodních společností, rozlišovat dvě základní schémata vymezení daňového základu podle toho, zda se přihlíží k finančním transakcím či nikoliv. První schéma představuje daň z nefinančních peněžních toků, kde je základem daně rozdíl mezi objemem prodejů zboží a služeb a objemem nákupu zboží a služeb. Od stávající daně z příjmů právnických osob, se daň z nefinančních peněžních toků fakticky liší stejně jako rovná daň zejména bezprostředním 100% odepsáním pořízených investic, vyloučením přijatých úroků ze zdanění a zároveň nemožností odepsat placené úroky. Druhým základním typem je všeobecná daň z peněžních toků, u které je základ daně důsledně konstruován jako rozdíl mezi vstupními a výstupními peněžními toky. Vstupní peněžní toky odpovídají prodeji zboží a služeb, ale na rozdíl od rovné daně i přijatým půjčkám, přijatým úrokům a přijatým splátkám poskytnutých půjček. Výstupní peněžní toky symetricky pokrývají nákup zboží a služeb, poplatníkem poskytnuté půjčky, splacené úroky a splátky jistin přijatých půjček. Sazba přímé daně ze spotřeby je přitom uvažována v pevné procentuální výši.

Blízkou příbuznou rovné daně ze zaměstnání, i když to na první pohled není tak samozřejmé, je osobní výdajová daň. Koncept osobní výdajové daně byl detailně zkoumán společně s přímým zdanění spotřeby jako alternativou zdanění podnikatelských zisků v 70. letech 20. století v USA, Velké Britanii a ve Švédsku. Nicméně s podrobným konceptem osobní výdajové daně přišel o 20 let dříve profesor Kaldor. Kaldorův návrh, byť i pouze jako doplněk k daním z příjmů, byl následně krátce v praxi vyzkoušen v Indii. Jedním z hlavních důvodů soustavného zkoumání osobní výdajové daně je problém dvojího ekonomického zdanění zisku. Druhým důvodem je již zmiňovaná obtížná uchopitelnost změny jmění jako nedílné komponenty osobního příjmu. Třetím důvodem jsou pochybnosti o arbitrárním přístupu ke zdaňování různých forem úspor a investic v rámci stávající daně z příjmů. Obecně je nutno připomenout klasický poznatek, že jak daně z příjmů, tak daně ze spotřeby efektivně zatěžují spotřebu. Daně z příjmů navíc zatěžují i úspory, a ve vztahu ke zdanění spotřeby nejsou neutrální z časového hlediska – příjmové daně zatěžují rozdílně spotřebu bezprostřední a odloženou. Existuje řada způsobů jak vymezit základ osobní výdajové daně, přičemž sazba daně je možná jak v podobě progresivní stupnice (např. zmíněný vládní americký návrh), tak ve tvaru konstantního procenta jako u rovné daně. Primární způsob vymezení základu vychází z relativně nezávislého pojetí osobní výdajové daně. V nejširší podobě je základ daně obdobný všeobecné dani z peněžních toků, je tedy roven rozdílu mezi vstupními peněžními toky a výstupními peněžními toky s výjimkou investic, resp. úspor. Má-li poplatník příjmy z podnikání, samostatné výdělečné činnosti, pronájmu, vstupuje do základu osobní výdajové daně jako dílčí komponenta příslušný základ všeobecné daně z peněžních toků, dále obecně mzda, penze, dividendy, přijaté úroky, případně přijaté splátky jistin poplatníkem osobně poskytnutých půjček a zejména přijaté osobní půjčky; odečítají se naopak poplatníkem poskytnuté půjčky, splacené úroky z přijatých půjček a splátky jejich jistin, úsporné vklady, příspěvky do penzijních fondů, investice do cenných papírů. Zmíněná obecná konstrukce základu daně může být dále erodována do administrativně ještě jednodušší podoby tak, že se vybrané typy úspor či investic neodečítají a jejich pozdější čerpání naopak nezvyšuje základ daně. Z teoretického i čistě administrativního pohledu na zdaňování spotřeby může osobní výdajovou daň dobře nahradit nepřímá DPH s jednou sazbou a minimem osvobození. Odlišnost osobní výdajové daně, stejně tak jako rovné daně, od DPH spočívá vedle způsobu výběru především v možnosti promítnout do zdanění spotřeby osobní poměry poplatníka, a to formou daněprosté minimální spotřeby, tj. odčitatelné položky.

Tak jako daně z příjmů vytvářejí jeden celek, i zavedení DPT a osobní výdajové daně bývá posuzováno společně. Např. kombinace daně z nefinančních peněžních toků a osobní výdajové daně s jistými omezeními na odčitatelné investice, resp. opcí mezi uplatněním obecného mechanismu peněžního toku, anebo pro vyloučení některých záporných, a následně kladných toků, je základem zmíněné studie amerického ministerstva financí, tzv. Blueprints for Basic Tax Reform z roku 1977. Jinou možností je např. Haladův koncept poměrné daně z peněžních toků, zahrnujících prodej a nákup zboží (včetně investic), služeb, úroky z půjček a vkladů podnikatele a výplaty poskytované fyzickým osobám (mzdy zaměstnancům a úroky vkladatelům) a poměrné srážkové daně z výplat poskytovaných fyzickým osobám, přičemž obě daně doplňuje zvláštní restrikce volné, v bance neuložené hotovosti. Komplexním systémem přímého zdanění spotřeby je ale především Hallův a Rabushkův návrh rovné daně.

Praktické zkušenosti

Ve světové praxi lze nalézt řadu daňových soustav, které se v některých aspektech přibližují konceptu rovné daně. Rovná daň jako taková však doposud nikde zavedena nebyla. Jistá příbuznost s rovnou daní je však patrná u systémů, ve kterých je zavedena daň z příjmů fyzických osob s jednotnou procentuální sazbou. Zařadit sem lze Lotyšsko s 25 %, Estonsko s 26 % a nově také Rusko s 13 %, ze zámoří potom Jamajku (25 %), Bolívii (13 %) a také vyhlášenou daňovou oázu v Lamanšském průlivu – Normanské ostrovy (20 %). I v řadě dalších zemí se uvažuje o podobném typu reformy. Pokud jde o naše sousedy, je známá tzv. Bíla kniha polského ministra financí Balcerowicze s cílem postupně zavést v roce 2004 proporcionální 22% daň (a zároveň zdaňovat zisk 22 % a uplatňovat jednotnou 22% sazbu DPH), anebo plán svobodných v Rakousku na zavedení daně s jednotnou sazbou 23 %. Se způsobem zdanění příjmů fyzických osob obyčejně těsně souvisí zatížení zisků právnických osob, jednotná proporcionální sazba pro fyzické osoby tak bývá totožná se sazbou daně z příjmů právnických osob (baltské státy).

Druhou příbuzenskou skupinu tvoří země, ve kterých se nezdaňují kapitálové příjmy: Lichtenštejnsko, Panenské ostrovy, ostrov Man nebo Svatá Lucie; vesměs jde o země označované jako daňové oázy, tedy země obviňované z neférové daňové soutěže. Ale úroky ani dividendy se nezdaňují i zemích, které nejsou obviňovány z neférové daňové soutěže (Venezuela, Hongkong, Nigérie nebo třeba Lotyšsko a Chorvatsko). V některých zemích se nezdaňují jenom dividendy (Estonsko, Bolívie, Kolumbie, Peru či Jižní Afrika, neformálně sem patří i Norsko a Nový Zéland, kde se v důsledku tzv. úplné integrace daní z příjmů zdaňuje rozdělený zisk jen standardně na úrovni akciové společnosti), jinde pouze úroky (namátkou Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Argentina, Egypt). Pomíjíme přitom ty země, ve kterých je nezdaňování kapitálových příjmů účelově omezeno na zvláštní zóny, zatímco mimo tato off-shore centra jsou kapitálové příjmy obecně zdaňovány. V trochu širším kontextu lze k této skupině přiřadit i země, v nichž se příjmy fyzických osob vůbec nezdaňují a kde se většinou uplatňuje DPH nebo jiná obratová daň (Monako a Bahrajn ze seznamu daňových oáz, z ostatních zemí potom Ekvádor, Bahamy, Bermudy, Tahiti, Saudská Arábie nebo Spojené arabské emiráty).

Těsně příbuzná je samozřejmě daňová soustava, ve které se při absenci daně z příjmů právnických osob uplatňuje DPH nebo nepřímá daň z maloobchodního prodeje. Příkladem je stát Michigan v USA.

Dalším příkladem systému blízkého rovné dani je takové zdaňování zisku, které umožňuje 100% odpis investic již v roce jejich pořízení. Takovouto možnost nabízí např. oáza na ostrově Man. Je zajímavé, že v obecném režimu estonská daň z příjmů právnických osob zatěžuje investice jako obecná daň ze zisku, tj. při stanovení základu daně se uplatňují odpisy. Drobní podnikatelé (fyzické osoby) však celé investice zahrnují do výdajů.

Společné črty s rovnou daní lze spatřovat i u daně z přidané hodnoty, je-li aplikována bez zvýhodněných sazeb, tedy s jednotnou sazbou a s malým rozsahem osvobození., popř. jen s minimálním okruhem zboží a služeb zatížených zvýhodněnými sazbami. Příkladem je Dánsko s 25% daní, z nečlenských zemí EU Japonsko (5 %), Nový Zéland ( 12,5 %), Bulharsko (22 %), Litva a Lotyšsko (po 18 %) a mnohé latinskoamerické státy.

Je příznačné, že mezinárodní společenství je citlivé k formě zdaňování příjmů, právě nestandardně nižší zatížení té či oné skupiny příjmů bývá jedním z hlavních důvodů zařazení země na "černý" seznam tzv. daňových oáz. Z tohoto hlediska lze předpokládat, že jednostranná interpretace rovné daně jako systému zahrnujícího daň z přidané hodnoty a nulové zdanění zisku by sotva vyvolala příznivé reakce ze strany zahraničních vlád (na rozdíl od reakcí jejich daňových poplatníků).

Překonání obav ze zavedení rovné daně

Z uvedeného výčtu je na jedné straně zřejmé, že rovná daň je tvořena prvky odzkoušenými, byť i v různé intenzitě, ve světové fiskální praxi, a že tedy nepředstavuje soubor nereálných komponent. Na druhé straně žádná fungující daňová soustava komplexní rovnou daň neobsahuje. Jaké jsou důvody, že rovná daň je prozatím pouze konceptem čekajícím na své naplnění? Předně jsou to dlouhodobé fiskální zájmy státu, resp. vlády. Vícekanálové vytváření zdrojů ke kolektivnímu přerozdělení umožňuje jednak využitím mechanismu dvojího zdanění vytvářet jakési pojistky pro případ, kdyby byl jeden nebo několik kanálů dočasně mimo provoz, jednak v důsledku menší přehlednosti vytváří iluzi nižšího daňového zatížení. Vícekanálové zdanění zároveň vytváří větší prostor pro efektní daňovou politiku: politici, tedy osoby, kterým je svěřeno kolektivní přerozdělení, mohou úspěšně akcentovat dílčí snížení jedné daně, zatímco jiná daň nenápadně vzrůstá. Tyto důvody jsou tím závažnější, čím je větší objem kolektivně přerozdělovaných statků. Přitom má však rovná daň fiskální přednosti. Její zavedení by odstranilo ve středním a delším časovém horizontu obvyklou kolísavost výnosu daně ze zisku, přičemž se dá počítat s tím, že by elasticita jejího výnosu vzhledem k HDP nebyla menší než jedna, což bývá považováno za kladnou a žádoucí charakteristiku veřejných financí a umožňuje v případě dosažení politického konsensu ohledně objemu kolektivního přerozdělení nejenom efektně, ale i efektivně snižovat daňové břemeno. Kromě toho není rovná daň pojímána jako universální náhrada všech doposud zavedených daní, právě s ohledem na evropský kontext se předpokládá v ČR její koexistence například se zvláštními spotřebními daněmi.

Obavy z rizika bezprostředního přechodu od zavedené daňové soustavy k převratnému systému rovné daně jsou druhým zásadním důvodem, působícím proti reformě. Pokud jde o fiskální efekty, lze stabilitu ošetřit tradičními nástroji jako je vytvoření příjmového polštáře z dobíhajícího inkasa předreformních daní, dočasným zakomponováním prvků rozšiřujících daňový základ, např. nikoliv plným 100% odpisem investic v prvních letech, prozatímním zdaňováním dovozů a osvobozením vývozů, přetrvávající, byť i časově omezenou možností zohledňovat při zjištění základu daně úroky z úvěrů poskytnutých před reformou atd. Přijatá opatření by pochopitelně musela stabilizovat nejenom veřejné, ale i soukromé finance v období přechodu. Podnikatelské záměry, zejména ty s delší návratností, vycházejí z předpokládaného vývoje ekonomického, právního i sociálního rámce. S rasantní změnou a úplným přerušením kontinuity daňové soustavy by se neviditelná ruka trhu na mikroúrovni pochopitelně vyrovnala mnohem méně hladce než na makroúrovni. Proto by přechodné období muselo spočívat jednak aspoň v částečném zachováním některých "výhod", jejichž pokračující existenci daňoví poplatníci a plátci daní předpokládali, jednak v rozsáhlé veřejné diskusi předcházející zavedení rovné daně a v neposlední řadě i v přiměřeně dlouhé legisvakanční lhůtě, tj. dostatečným obdobím mezi okamžikem platnosti a účinnosti příslušné právní úpravy. Rovná daň nepochybně vychýlí cenu peněz (kvůli postavení úroků), dosavadní rentabilitu investic (kvůli změně dosavadního odpisování), trh práce (snížení progresivity zdanění mezd) i zahraniční obchod (v důsledku jeho odlišného zatížení), to však samo o sobě nemůže zakládat její odmítnutí.

Samostatným aspektem jsou mezinárodní souvislosti. Závažná je zejména otázka, jak rovná daň ovlivní tok investic do tuzemska a z tuzemska. Je třeba vidět, že rovná daň nemusí být vnímána jako "klasická" daň z příjmů, na kterou se automaticky vztahují mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, proto je bez případné renegociace smluv v rámci platné právní úpravy nutno rozdělit zahraniční investory na dvě kategorie podle toho, zda příjmy ze zahraničí osvobozují, či nikoliv (např. USA). Jsou-li zahraniční příjmy osvobozeny nebo vyňaty z předmětu daně, působí rovná daň atraktivně. Není-li tomu tak, je pravděpodobné, že nemožnost faktického zápočtu nebo odpočtu rovné daně odvedené v ČR ve vztahu k dani z příjmů společnosti v zemi jejího sídla by ceteris paribus nebyla stimulem pro zahraniční investory. Existuje rovněž obava, že by rovná daň jako daň z příjmů spravovaná podle teritoriálního principu s faktickým osvobozením úroků a dividend mohla být členskými státy EU účelově označena za projev neférové daňové soutěže, za konstrukci neslučitelnou se stávajícími zásadami Evropských společenství v oblasti zdaňování podnikatelských zisků (tzv. Code of conduct on business taxation z prosince 1997), a to přesto, že lze v systémech samotných členských zemí najít oblasti ošetřené z hlediska neférové daňové soutěže daleko neuspokojivěji.

Pokud se rovná daň interpretuje jako DPH, vybírá se v zemi původu, zatímco v Evropě doposud všeobecně platí princip inkasa v zemi určení. Superpozice obou daní bez zvláštních umělých opatření by ochromila vývoz do EU a naopak nanejvýš zvýhodnila import z EU. Případná změna způsobu vybírání DPH v EU, která se již delší dobu připravuje, by tuto kolizi odstranila. Problémem by zůstala kompatibilita rovné daně s právem ES, pokud jde o vymezení předmětu daně. Podstatnou charakteristikou rovné daně je okolnost, že práci vlastních zaměstnanců pojímá jako dodanou službu (fakticky se zápočtem daně ze zaměstnání na vstupu), což není v souladu s příslušnými směrnicemi ES. Tento moment je však možno prostředky daňové techniky ošetřit, neboť zároveň s rovnou daní z podnikání (jako redukovanou DPH) zaměstnavatel odvádí rovnou daň ze zaměstnání svých zaměstnanců, která v podstatě odpovídá právě redukci DPH. K větší přijatelnosti rovné daně z podnikání jako modifikované DPH by mohlo přispět ponechání některých formálních prvků známých z uplatňování dnešní DPH, např. základ daně lze alternativně konstruovat z cen zboží a služeb včetně daně s tím, že sazba bude korigována technikou tzv. brutace.

Někdy se jako důvod odmítání reforem zjednodušujících daňový systém uvádí, že složitost a nepřehlednost stávající soustavy vyhovuje berním úředníkům i daňovým poradcům, kteří jsou s to vyvíjet lobbyistický tlak proti jinak potřebným změnám. Je nepochybné, že komplikovanost daňových předpisů zvyšuje pravděpodobnost nezáměrných chyb a omylů při plnění daňových povinností a že předjímá úspěšnost (z hlediska správy daní) doměření daně v důsledku daňové kontroly, alespoň u vybraných kategorií daňových poplatníků a plátců daní. V některých zemích složitost a s ní související časté změny daňových předpisů navíc posilují takřka nezastupitelný význam úředníků věnujících se daňové legislativě, resp. metodice správy daní, neboť takové prostředí zvyšuje poptávku po "autorizovaném" výkladu právních předpisů nejen bezprostředně ze strany daňových poplatníků a plátců daní, ale i ze strany daňových poradců, komerčních právníků a auditorů. Nepřehledná právní úprava pochopitelně ztěžuje možnost úspěšného samostatného vystupování daňových subjektů v daňovém řízení, a vytváří tak trh pro zprostředkovatelské služby nabízené zmíněnými konzultanty. Jistou rezervovanost koalice finančních úředníků a daňových poradců vůči zavedení rovné daně nelze vyloučit ani v České republice.

Kdo ztratí zavedením rovné daně

Přirozeným odpůrcem rovné daně jsou ti daňoví poplatníci, které stávající distorzní daňová soustava výrazně zvýhodňuje. Ti se pochopitelně nechtějí vzdát svých privilegií. Naproti tomu, řada daňových poplatníků může mít z rovné daně pouze iluzorní pocit, že je připravuje o daňová zvýhodnění. Typickým příkladem je domnělá tvrdost rovné daně, pokud jde o zdaňování pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Ve skutečnosti i dnes je toto pojistné (částečně) zdaněno daněmi z příjmů: pojistné se odečítá od základu daně, nikoliv od daně samotné. Sazbu rovné daně lze spočítat tak, aby bylo zavedení rovné daně fiskálně neutrální, tedy aby celkové daňové břemeno, které v konečném důsledku vždy doléhá na fyzické osoby, zůstalo nezměněno. Pochopitelně na úrovni jednotlivých poplatníků v závislosti na skladbě jejich příjmů a struktuře jejich individuální spotřeby dojde k pohybům jedním či druhým směrem. Minimalizace počtu těch dnešních poplatníků, kteří na případném přechodu k rovné dani ztratí, je založena na několika souběžných implicitních očekáváních:

1. Rovná daň zasáhne stínovou ekonomiku. Většina řádných daňových poplatníků tak ušetří na úkor menšiny, která doposud daně neodvádí. Rovná daň sníží i daňové úniky. Řádní daňoví poplatníci tak ušetří na úkor těch, kteří doposud krátí své odvody. Přinejmenším část subjektů aktivních v šedé ekonomice nebo unikajících daňové povinnosti přitom na novém rovném zdanění "neprodělá" (výhody ze zviditelnění v oficiálním sektoru, zmenšení či odstranění vyvolaných nákladů spojených se zatajováním aktivit či zisků).

2. Rovná daň zjednoduší mezinárodní daňové plánování a zrelativizuje snahu o vyhýbání se daním. Část poplatníků, kteří doposud za účelem snížení celkové daňové povinnosti přesouvali své zisky do zemí s příznivějším daňovým systémem, a to často za cenu nezanedbatelných transakčních nákladů, nově odvede více daní v tuzemsku na úkor daní a poplatků odváděných v zahraničí (i při celkově neměnném, či dokonce mírně vyšším součtu daně odváděné v tuzemsku a v zahraničí). Ostatním tuzemským poplatníkům se tak uleví na úkor rozpočtových výpadků jiných zemí. Kromě toho se některým poplatníkům dosud využívajícím daňovou optimalizaci v rámci ČR, u nichž bude nově odváděná daň znamenat absolutní zvýšení daňového zatížení, dostane kompenzace díky úsporám za někdejší nákladnou optimalizaci.

3. Transparentní a pro investice příznivý systém rovné daně přiláká do ČR investory ze zahraničí, kteří by jinak odváděli daně v jiných zemích. Tuzemští daňoví poplatníci tak získají díky mezinárodní daňové soutěži na úkor rozpočtových výpadků jiných zemí. Předpokladem je ovšem stejný přístup k zatížení zahraničního obchodu daní z přidané hodnoty v EU a rovnou daní v ČR.

4. Principiálně odlišné postavení úroků v systému rovné daně povede k poklesu úrokových sazeb, zároveň však nesníží sklon k úsporám. Absence zdanění dividend oživí obchody na burze. Stoprocentní odpis pořízeného majetku spolu s indexací umořovaných ztrát povzbudí investování. Zaměstnavatelé nadprůměrně placených zaměstnanců budou snižovat mzdové náklady i při mírně rostoucích čistých mzdách, což jim umožní neměnit, popř. i snižovat cenu prodávaného zboží a služeb. Výsledkem bude vyšší nejenom nominální, ale především reálný růst hrubého domácího produktu. Při celkově neměnném objemu vybraných daní se sníží jejich podíl na HDP. Pokles daňové kvóty ale znamená, že i na mikroúrovni budou mnozí z poplatníků, jejichž daňové zatížení se přese vše absolutně zvýší, vnímat neměnné, anebo i dokonce mírně klesající relativní daňové zatížení.

Realistické slovo závěrem

Rovná daň není panaceou. Nemůže vnést rovnost tam, kde pro ni není místo. Lidé jsou nadáni různými vlastnostmi, které v mnoha ohledech předjímají jejich různé šance i výsledné postavení, společenské i hospodářské. Bylo by nedorozuměním vnímat rovnou daň jako nástroj jakési násilné nivelizace. Racionální ambice rovné daně spočívají ve zmírnění nebo, chcete-li, v alespoň částečném narovnání násilného omezení práva na majetek, neboť každá daňová soustava je založena na kolektivním okleštění tohoto individuálního práva. Rovná daň přitom poskytuje dostatečný prostor pro svou interpretaci tak, aby se se zdůrazňováním toho či onoho pojetí mohla identifikovat poměrně široká část politického spektra. Právě dosažení širšího společenského konsensu je předpokladem úspěchu daňové reformy. Je zřejmé, že rovná daň zcela neodstraní dvojí zdanění, protože bude uplatňována zároveň s některými dalšími daněmi, jejichž existence bude důsledkem mezinárodních (spotřební daně) nebo lokálních (daň z nemovitostí) tlaků. Nepochybné zjednodušení daňové agendy samo o sobě neodstraní stávající účetní evidenci. S ohledem na zájmy majitelů, manažerů, zaměstnanců, obchodních partnerů i potenciálních investorů povedou podnikatelské subjekty i nadále finanční i podnikové účetnictví. Smysluplné zavedení rovné daně v podmínkách ČR může záležet nejspíše v postupných konvergentních krocích v oblasti přímého i nepřímého zdanění, spojených s přechodným zdaňováním dovozu a osvobozením vývozu, zrychlováním odpisování investičního majetku, snižováním sazeb daní z příjmů, a to jak mezních obecných, tak zvláštních sazeb. Kompromisem, přinejmenším dočasným, bude asi ošetření povinného zdravotního a sociálního pojistného. V souvislosti se zahraničně politickou orientací ČR by případné uplatnění konceptu rovné daně zreálnila připravovaná změna způsobu vybírání daně z přidané hodnoty, prohloubení diskusí o unifikaci zdanění kapitálových příjmů v Evropské unii a – paradoxně – rostoucí problémy se zdaňováním zisků, až příliš mobilních v dnešním světě počítačových sítí. Hodně bude záležet na ofenzívnosti a kvalitě argumentace české diplomacie při obhajování rovné daně před možným obviňováním z neférové daňové soutěže a nesouladu s právem Evropských společenství. Teprve hlubší číselná a právní analýza včetně simulace případných přechodných opatření může vést k upřednostnění některého konkrétního scénáře, podle kterého by se rovná daň zavedla do praxe.

Literatura

• Auerbach, A. J. – Jorgenson, D. W. (1980): Inflation-Proof Depretiation of Assets. Harvard Business Review, vol. 58, 1980, no. 5, pp. 113-118.
• Biała Księnga podatków. Analiza obecnego systemu podatkowego: Propozycje zmian. Ministerstwo finansów, Warszawa, 1998.
• Buchanan, J. M. (1998): Veřejné finance v demokratickém systému. Computer Press, Brno, 1998.
• ESCOLANO, J. (1995): Taxing Consumption/Expenditure Versus Taxing Income. In: Shome, P. (ed.): Tax Policy Handbook. International Monetary Fund, 1995, pp. 50-54.
• European Tax Handbook, IBFD Publications BV, 2000.
• Friedman, M. (1993): Kapitalismus a svoboda. Liberální institut, 1993.
• GRAMMETBAUER, V. (1990): Jaká by měla být nová daňová soustava. Národní hospodářství, 1990, č. 9, ss. 1-3.
• HALADA P. (1999): Teoretický návrh optimálního daňového systému. V: Acta oeconomica pragensia, roč. 7, č. 7, VŠE Praha, 1999, ss. 537-546.
• HALADA P. (2000): Alternativní daňový systém. (rukopis příspěvku na I. konferenci České společnosti ekonomické)
• HALL, R. E. – RABUSHKA, A. (1995): The Flat Tax, 2^nd ed. Hoover Institution Press, 1995.
• HARBERGER, A. C. (1980): Tax Neutrality in Investment Incentives. In: Aaron, H. – Boskin, M. (eds.): The Economics of Taxation. The Brookings Institution, Studies of Government Finance, 1980, pp. 299-316.
• HAYEK, F. A. (1991): Právo, zákonodárství a svoboda. sv. 3, Politický řád svobodného lidu. Academia, 1991.
• INDIVIDUAL TAXES – WORLDWIDE SUMMARIES 1999-2000. PricewaterhouseCoopers. John Wiley & Sons, 1999.
• INTERNATIONAL TAX SUMMARIES 1998: A Guide for Planning and Decisions. Coopers & Lybrand. John Wiley & Sons, 1998.
• JAKL, L. – KŘÍŽ, K. (1994): Poslanci se napili "nezávislého" piva. Lidové noviny, 9. prosince 1994, s. 5
• JAMES, S. – NOBES, CH. (1992): The Economics of Taxation, 4^th ed. Prentice Hall, 1992
• JAMES, S. (2000): Can We Harmonise Our Views on European Tax Harmonisation? Bulletin for International Fiscal Documentation, vol. 54, no. 6, 2000, pp. 263-269.
• KINKOR, J. (1994): Standardní daňové úlevy a inflace. Finance a úvěr, roč. 44, č. 6, 1994, ss. 265-279.
• KINKOR, J. (2000): Rovnost šancí
• http://www.aynrand.cz/pages/archiv/JiriKinkor/rovnostsanci.html
• LEHIS, L. (2000): Estonia – Radical Income Tax Reform: Abolition of Corporate Income Tax on Retained Earnings. European Taxation, vol. 40, no. 4, 2000, pp. 135-141.
• LEWIS, S. R., JR. (1984): Taxation for Development: Principles and Applications. Oxford University Press, 1984.
• MACH, P. (1999): Proč rovná daň z příjmu lidí a firem? Právo, 16. července 1999, s. 17.
• MACH, P. (2000): Progresivita daně z příjmu škodí poplatníkům a nutí podnikatele k obcházení předpisů. Hospodářské noviny, 7. srpna 2000, s. 10.
• MCLURE, CH. E., JR. (1996): International Implications of the Flat Tax. Bulletin for International Fiscal Documentation, vol. 50, no. 11/12, 1996, pp. 511-515.
• MILL, J. S. (1994): Principles of Political Economy and Chapters on Socialism. Oxford University Press, 1994.
• MINČIČ, L. (1997): Analýza systému daně z příjmů fyzických osob se zaměřením na sociální prvky. V: Dlouhý, J. (red.): Vzájemné vazby systému daní a dávek v České republice. Socioklub, 1997, ss. 112-142.
• MINČIČ, L. (1998): Teorie o "rovné dani" přišla ze Spojených států. Hospodářské noviny, 29. června 1998, s. 7.
• MINČIČ, L. (1999a): Mohou být daně spravedlivé? Hospodářské noviny, 29. ledna 1999, s. 6.
• MINČIČ, L. (1999b): O rozsahu veřejných financí. Hospodářské noviny, 5. února 1999, s. 6.
• MINČIČ, L. (2000): Daně na rozcestí. Finance a úvěr, roč. 50, 2000, č. 3, ss. 130-146.
• MINČIČ, L. (2000): Mimo jiné o faktorech ovlivňujících daňovou politiku ČR zevně. V: Schneider, O. (red.): Veřejné finance: Stabilita nebo časovaná bomba? Ekonomické teorie a česká ekonomika, č. 19, Česká společnost ekonomická, 2000, ss. 21-26. (http://www.cse.cz/bulletin/etce19.pdf)
• Musgrave, R. A. (1959): The Teory of Public Finance: A Study in Public Economy. McGraw-Hill, New York, 1959.
• MUSGRAVE, R. A. – MUSGRAVEOVÁ, P. B. (1994): Veřejné finance v teorii a praxi. Management Press, 1994.
• Revenue Statistics 1965/1998. OECD, 1999.
• Samuelson, P. A. (1964): Tax Deductibility of Economic Depretiation to Insure Invariant Valutations. Journal of Political Economy, vol. 72, December 1964, pp. 604-606.
• SHOME, P. – SCHUTTE, CH. (1993): Cash-Flow Tax. IMF Working Paper, 1993, no. WP/93/2.
• TAIT, A. A. (1991): VAT Policy Issues: Structure, Regressivity, Inflation, and Exports. In: Tait A. A. (ed.): Value-Added Tax: Administrative and Policy Issues. Occasional Paper no. 88, International Monetary Fund, 1991, pp. 1-16.
• The OECD Tax Data Base 1999.
• TOWARDS GLOBAL TAX CO-OPERATION: PROGRESS IN IDENTIFYING AND ELIMINATING HARMFUL TAX PRACTICES. Report to the 2000 Ministerial Council Meeting and Recommendations by the Committee on Fiscal

Ladislav Minčič. ministerstvo financí ČR