přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Po "roce zázraků" 1989 se téměř všeobecně uznává, že demokracie zvítězila nad svými soupeři, tj. komunistickými a fašistickými režimy. Aktuální otázkou, kterou se zabývá řada specialistů, se však stalo, jaký typ demokracie se doposud lépe osvědčil a jaký lze doporučit nově nebo staronově se demokratizujícím zemím. Současná "třetí vlna" přechodu k demokracii tedy podnítila politology, ústavní právníky a sociology k tomu, že intenzívněji než dříve zkoumají, jaká ústavní uspořádání (většinový volební systémy nebo poměrné zastoupení, parlamentní nebo presidentský režim, atd.) nebo obecněji, jaký model demokracie (např. většinový nebo konsensuální, konkordantní nebo konkurenční) je vhodnější pro státy, které přecházejí k demokracii. Juan J. Linz, Alfred Stepan a několik dalších politologů doporučují parlamentní režim spíše než režim prezidentský, Arend Lijphart konsensuální model spíš než většinový (westminsterský) model demokracie apod.

Italský politolog Giovanni Sartori jasně formuloval dilema mezi modely demokracie: Zatímco britský (neboli westminsterský) typ demokracie obětuje reprezentativitu parlamentu nutnosti mít efektivní (akceschopnou) vládu, kontinentální typ demokracie obětuje politickou akceschopnost ve prospěch reprezentativity parlamentu. Sartori k tomu poznamenává, že pokud v některých zemích lze najít uspokojivější rovnováhu mezi vládní akceschopností a parlamentní reprezentativitou (např. v zemích, kde je volební systém poměrného zastoupení, ale současně poměrně malý počet stran), skutečností nicméně zůstává, že z hlediska institučního inženýrství nelze vybudovat zastupitelský systém, který maximalizuje současně jak funkci fungování, tak funkci vyjadřování či odrážení (the function of functioning and the function of mirroring). V poslední analýze je třeba se rozhodnout pro jedno nebo pro druhé.

Toto dilema velmi pregnantně formuloval Duverger: "Komparativní analýza režimů Západu odhaluje nepřekonatelný protiklad mezi vyjádřením názorů a projevem vůle. První vyžaduje přítomnost mnoha stran, aby si každý občan mohl při volbách vybrat takového kandidáta, který je mu názorově velmi blízký. Předpokládá také, že přidělená parlamentní křesla jsou přísně úměrná (proporcionální) odevzdaným voličským hlasům. Druhý potřebuje opačné mechanismy. Aby si voliči mohli vynutit vládu, pro jakou se rozhodli, jakou si vybrali, a aby měli možnost působit v průběhu celého zákonodárného období, je třeba, aby stran bylo málo, aby se uzavřely do přísné disciplíny a zapadly do bipolárního schématu. Vyjádřit své mínění znamená hlasovat pro to, co je žádoucí. Projevit svou vůli znamená hlasovat pro to, co je možné. První chování je dětinské; jenom druhé [chování] je dospělé. Mezi prvním a druhým leží celá propast (distance), která odděluje princip potěšení od principu reality.".

G. B. Powell Jr. ve svých pracech z roku 1982 a 1989 dochází k podobným závěrům jako Sartori. Pokud se v parlamentních režimech maximalizuje reprezentativita pomocí výrazně proporčního volebního systému, trvání vlád bude v průměru kratší a takový systém nejspíš neumožní voličstvu jasně si vybrat exekutivu (tj. identifiability), exekutivu, která by mohla nést odpovědnost za své výsledky (tj. accountability). Na to, že politická odpovědnost je u koaličních vlád ⁽²⁾ ochromena, že se pak neví, kdo je odpovědný, klade důraz K. R. Popper. K příkladům není věru třeba chodit daleko...

Jaké jsou charakteristiky obou modelů demokracie? Známá je koncepce holandsko-amerického politologa Arenda Lijpharta, která se vyvíjela a jejíž zatím poslední formulací je jeho kniha Patterns of Democracy z roku 1999.

Westminsterský model a tzv. konsensuální model jsou podle něho definovány jako protikladná řešení v různých oblastech. Např. ve vztazích mezi zákonodárnou a výkonnou mocí je podle toho pro westminsterský model typická převaha vládního kabinetu nad parlamentem, což je nejlépe zajištěno nikoli mnohostranickým, ale dvoustranickým systémem, vládou nikoli široké koalice, ale vládou jedné strany, přičemž parlament bude spíše jednokomorový než dvoukomorový, ústava bude flexibilní, nikoli rigidní, tj. bude poměrně snadno měnitelná. Volební systém bude většinový, nejlépe jednokolový relativní většinový britského typu nebo přinejmenším systém s výrazně většinovými volebními účinky, což mohou být i některé formy proporčního volebního systému, např. v Řecku nebo ve Španělsku. Stát bude unitární a centralizovaný, nikoli federální a decentralizovaný, centrální banka bude více závislá na politické moci než je tomu v konsensuálním modelu, zájmové skupiny budou charakterizovány pluralismem, nikoli neokorporatismem, atd.

V tomto shluku rysů by bylo třeba udělat trochu pořádek. Souvisí vůbec spolu nějak všechny tyto rysy? Nebo jen některé z nich? A pokud jen některé z nich, které to jsou? O tom lze vážně diskutovat, ale zde se touto otázkou nebudu zabývat. Jisté je, že základní roli zde hrají volební systémy. Pokud chceme učinit krok ve směru od jednoho modelu demokracie k druhému, nejsnazším, nejúčinnějším a z demokratického hlediska čistým prostředkem je upravit volební zákon, což může mít pozoruhodný vliv na stranický systém a politický systém vůbec.

Musíme si ale především položit otázku, ve kterých zemích se osvědčuje ten či onen model. S tím pak souvisí další otázka. Pokud se chceme rozhodnout pro ten či onen model, o jaká kritéria bychom se měli opírat? Nemůžeme přirozeně zabránit tomu, aby někdo upřednostňoval reprezentativitu před akceschopností nebo naopak akceschopnost před reprezentativitou, ať už v důsledku subjektivních hodnotových preferencí nebo v důsledku dobře nebo špatně chápaných zájmů toho či onoho politického subjektu. Existují však také objektivní kritéria.

Proti zavádění prvků konkurenční demokracie se někdy namítá, že tento typ demokracie se osvědčil v některých dlouhodobě stabilizovaných demokraciích, zejména ve Velké Británii, ale že by nebyl vhodný v postkomunistické zemi jako je Česká republika. Pravda je, že konkurenční model demokracie předpokládá konsensus hlavních stran pokud jde o demokratické instituce a dále také přirozeně předpokládá respektování politického soupeře. Prakticky to znamená, že např. pravice se moc neobává, že by mohla vládnout sama levice, a podobně že levice se moc neobává, že by mohla vládnout sama pravice (v krajním případě, že by mohla vládnout jedna strana sama). Levice totiž ví, že když nebude ve vládě, pravice jí nezabrání, aby se do vlády mohla dostat na základě příštích voleb (v parlamentní formě vlády na základě voleb parlamentních, přesněji řečeno na základě voleb do dolní komory, tj. u nás do Poslanecké sněmovny). Je dále pravda, že v některých postkomunistických zemích (nechám stranou delikátní otázku, zda k nim patřilo i Slovensko) jsou takové obavy bohužel zcela namístě. V takových postkomunistických zemích bych konkurenční nebo jinak řečeno westminsterský model demokracie příliš nedoporučoval.

Je tomu ale tak i v České republice? Jsou lidé, kteří si to myslí. Poslouchal jsem nedávno jednu veřejnou diskusi, kde vystupoval mezi jinými katolický farář Tomáš Halík, který jak známo zvažuje, zda by měl být kandidátem na příštího českého prezidenta. Halík tam označil dvojici Klaus-Zeman za jakéhosi "dvojhlavého Mečiara". Není pochyb o tom, jaký má Halík názor na věc, která nás zaměstnává. Já, na rozdíl od Halíka, se domnívám, že s výjimkou Grebeníčkových komunistů žádná ze stran, které jsou dnes zastoupeny v Poslanecké sněmovně, nepředstavuje pro českou demokracii nebezpečí. (Pokud bychom vzali v úvahu i složení minulé Poslanecké sněmovny, pak bychom mezi nebezpečné strany mohli přidat i Sládkovy republikány, kteří jsou však v současné době na pokraji rozkladu a je nepravděpodobné, že by se příště dostali do Poslanecké sněmovny.) Tím samozřejmě není řečeno, že by zde političtí představitelé nebyli namočeni do nějakých skandálů a korupčních afér. Ty jistě snižují kvalitu demokracie, podobné aféry existují však bohužel i v dlouhodobě konsolidovaných západních demokraciích, a kromě toho nepředstavují vážné politické ohrožení demokracie.

Důležitým aspektem, na který by se nemělo zapomínat, je politická alternace, tj. střídání vlády, ke které došlo nástupem sociálních demokratů k moci po posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998. V důsledku toho došlo nesporně ke zmenšení programových neboli ideologických rozdílů mezi českými politickými stranami. Dokud byl Miloš Zeman v opozici, mluvil o "spálené zemi". Když se dostal k moci, musel se umírnit, a to nejen ve své rétorice.

Kromě toho vstup české republiky do Atlantické aliance, ale i pokračující jednání o vstupu do Evropské unie omezuje a usměrňuje každou relevantní českou politickou stranu, která by chtěla nějak příliš vybočit z toho, co je běžné pro demokracie západního střihu, jakož i z toho, co je běžné pro tržní hospodářství, jak se v dnešním globalizovaném světě téměř všude prosazuje. I to vede k přibližování mezi našimi různými politickými stranami zejména pokud jde o hospodářskou politiku, ale i pokud jde o politiku zahraniční a politiku obrany státu. Např. když sociální demokracie rezignovala na svůj předchozí požadavek referenda o vstupu do NATO, nesporně to přispělo k přiblížení mezi českou levicí a pravicí v oblasti zahraniční politiky a obrany. A je z tohoto hlediska velmi dobře, že když Česká republika vstupovala do Atlantické aliance, vláda byla sociálnědemokratická.

Pokud jde o hospodářskou politiku, kritici westminsterského, tj. konkurenčního neboli většinového modelu demokracie, speciálně Arend Lijphart, namítají, že tento model vede k bruskním přechodům od levice k pravici nebo od pravice k levici, a to má v praxi za následek, že např. pravicová vláda zprivatizuje zestátněné podniky, pak přijde vláda levicová, která zprivatizované podniky znovu zestátní atd. v absurdním koloběhu, a že to odporuje zdravé kontinuitě hospodářské politiky státu. Je třeba říci, že tato námitka měla jakés takés – i když jen velmi omezené – oprávnění maximálně ještě začátkem 80. let, např. ve Velké Británii nebo ve Francii. Dnes už je tato námitka naprosto anachronická, mezi jiným v důsledku těch skutečností, o nichž jsem se zmínil, a které vedou k přibližování hospodářských programů mezi levicí a pravicí. Dnes privatizují i sociálnědemokratické vlády. Programové rozdíly mezi demokratickou pravicí a demokratickou levicí v Evropě zůstávají, ale jsou o poznání menší než byly ještě začátkem osmdesátých let.

Kromě toho a především však tato námitka pramení z nepochopení tzv. konkurenčního neboli westminsterského modelu demokracie a z nepochopení jeho fungování. V rozporu s tím, co kritici konkurenčního modelu tvrdí, vede westminsterský model téměř vždycky k umírňování, nikoli k zostřování politických rozporů, vede téměř vždycky ke středové, nikoli k extrémní politice. Dávno to vysvětlila světová politologická literatura jak teoretická, tak empirická. Stručně to shrňme: podstatná část voličů není ani striktně pravicová, ani striktně levicová. Ta z velkých stran nebo ten z velkých politických bloků, který nebo která chce zvítězit ve volbách, musí se soustředit na tyto spíše centristické voliče. Když se pak většinová strana nebo aliance dostane k moci, nemůže na to zapomenout a nemůže provádět silovou extrémní politiku, protože v příštích volbách, tj. u nás za čtyři roky, musí znovu před voliče předstoupit a zodpovídat se před nimi za bilanci své vlády, a pokud by většinová strana nebo většinová aliance chtěla provádět přehnaně pravicovou nebo přehnaně levicovou politiku, voliči by jim to při těch dalších volbách spočítali, potrestali by je tím, že by je pak už nezvolili.

Tato logika nefunguje jen v případě mimořádně velkých programových rozdílů, tj. jak my politologové říkáme, při mimořádné ideologické vzdálenosti mezi relevantními politickými stranami, formacemi a leadery. V takové – naštěstí jen výjimečné – situaci se skutečně konkurenční model nehodí, protože místo aby zmírňoval konflikty, naopak je může ještě více rozdmychávat. Je nutné ovšem k tomu dodat, že taková situace klade problémy jakékoli demokracii, tj. i demokracii konkordantní neboli konsensuální. Nemusím snad ve světle všeho toho, co jsem konstatoval o přibližování levice a pravice v důsledku konce komunistického bloku a vítězství liberální demokracie a tržního hospodářství, v důsledku procesu globalizace, v důsledku politické alternace a v důsledku zapojování české republiky do mezinárodních struktur, taková výjimečně nepříznivá situace v naší zemi nejen není, ale je od ní naopak velmi vzdálena a je velmi nepravděpodobné, že by zde v předvídatelné budoucnosti mohla nastat. Tím samozřejmě nechci říci, že máme v českých zemích vzorovou, bezproblémovou a konsolidovanou demokracii. Ale právě některým z problémů naší demokracie může odpomoci posílení prvků konkurenční demokracie, tj. konkrétně především výrazná úprava volebního zákona do Poslanecké sněmovny.

Zatím jsme ukázali, že v českých zemích nejsou podmínky, které by činily zavedení prvků konkurenční demokracie, zejména pak volebního systému dávající prémii silným stranám, nebezpečné pro demokracii. Jinými slovy konkurenční prvky tu jsou možné. Jsou tu ale také vhodné?

Tzv. konsensuální model byl koncipován pro země rozdělené jazykově, národnostně, nábožensky apod. Tedy země jako je např. Belgie, kde jsou různé subkultury neboli komunity jazykové, náboženské apod. a kde by se většinový model hodil asi jako slon do porcelánu. Zastoupení různých menšinových komunit je tam třeba zajistit i za cenu, že to zkomplikuje, zpomalí nebo dokonce i ochromí proces rozhodování. Multietnickou zemí byla např. také československá první republika mezi dvěma světovými válkami. Do značné míry to platí i pro česko-slovenskou federaci, kde vedle česko-slovenského problému existoval také problém maďarské menšiny na Slovensku. Zavádění prvků většinového modelu do polistopadové česko-slovenské federace, zejména pak volebního systému s výrazně většinovými účinky, by bylo nerozumné. Jak známo, president Havel prosazoval už tehdy, kdy to příliš vhodné nebylo, většinové volební systémy.

Rozdělením česko-slovenské federace vznikla Česká republika jako nový stát, který se sociologicky podstatně liší nejen od meziválečné 1. republiky, ale také od česko-slovenské federace před rokem 1993. První československá republika byl multietnický stát, polistopadová ČSFR byla navíc federace, zatímco od roku 1993 máme naopak unitární, jazykově a etnicky poměrně homogenní stát. Není tu ani česko-slovenský problém, ani problém německé menšiny, ani problém maďarské menšiny. Dovolávat se za těchto okolností tradic 1. republiky je buď ignorantstvím nebo vědomou demagogií.

Proto jsem po rozdělení československé federace v řadě svých textů zdůrazňoval, že bychom měli výrazně upravit volební zákon do Poslanecké sněmovny. Nejde tu jen o zajištění vládní stability, o které se konečně po tolika problémech začalo mluvit i v politických kruzích, ale jde i o jiné věci, např. o vládní akceschopnost a vládní zodpovědnost před občany. Pokud se těžko sestavují vládní většiny, pak je ohroženo nejen trvání vlády po celé funkční období, ale také – a to je ještě důležitější – je ohrožena vládní akceschopnost, což se může projevit tím, že je velmi obtížné přijímat zákony a může to vést až k ochromení fungování demokratického systému. Že se pak objevují všelijací samospasitelé a že jim občané za takových okolností jsou více ochotni naslouchat, je nabíledni. Kromě toho když se nedaří vytvářet vládní většinu, vládní zodpovědnost se vytrácí. Kdybychom žili stále v komplikované federaci s výraznými národnostními menšinami, nezbývalo by než se smířit s polovičním politickým ochrnutím. Dnes, kdy máme unitární, jazykově a etnicky relativně homogenní stát, bylo by mírně řečeno nerozumné, abychom se nepokusili posunout se na pomyslném kontinuu mezi konkordantní a konkurenční demokracií směrem k té konkurenční. Optimálním prostředkem k tomu je úprava volebního zákona do Poslanecké sněmovny.

Často se namítá, že vlády by se daly sestavovat i za současného volebního systému a že hlavní problém je jinde. Chtěl bych připomenout, že po parlamentních volbách roku 1996 ani koalice nejsilnější strany s dvěma dalšími stranami neměla v parlamentu většinu. Pokud jde o volby v roce 1998, tam by sice obdobná koalice tří stran měla nepatrnou nadpoloviční většinu 102 z 200, tj. 51%, ale to jen proto, že dvě strany, o kterých se předpokládalo, že mají reálnou šanci dostat se do Poslanecké sněmovny (Sládkovi Republikáni a Důchodci pro životní jistoty), nepřekonaly pětiprocentní klauzuli, jejich hlasy tedy propadly, mírně zvýšily disproporčnost mezi výsledky voličských hlasů a získanými poslaneckými křesly. Šlo tedy o výjimku, se kterou se nijak nedá počítat do budoucna ⁽³⁾.

Už v roce 1996 jsem upozornil, že české země se logicky blíží k situaci, kdy jedinou možností, jak sestavit většinovou vládu, bude to, co se poněkud nepřesně nazývá velkou koalicí, tj. koalice dvou největších stran. Upozornil jsem na vážné problémy spojené s takovou "velkou koalicí" a poukázal jsem na neblahý příklad sousedního Rakouska. Je neuvěřitelné, že se dnes můžeme často setkat v médiích s názorem, že opoziční smlouva je takovou rakouskou velkou koalicí a že jí jde o rozparcelování země, zablokování a zabetonování společné vlády dvou největších stran. Smysl tzv. opoziční smlouvy je právě naopak zabránit tomu, aby v budoucnu jedinou praktickou možností utvoření vládní většiny byla tato "velká koalice". Čtyřkoalice spatřuje hlavní problém v opoziční smlouvě. Ta však není příčinou krize, ale jejím důsledkem, reakcí na tuto krizi a pokusem o její překonání.

Změna volebního zákona, na níž se nakonec ODS s ČSSD dohodla, je přece krok, který má za cíl usnadnění utváření poměrně stejnorodých vládních většin. Nejde jen o to, aby se dalo utvářet vládní většiny z menšího počtu stran, tj. nejlépe ze dvou (zatímco v roce 1996 koalice ani nejsilnější strany s dvěma dalšími stranami nestačila k získání většiny v Poslanecké sněmovně). Jde i to, aby se nemusely koalizovat strany, které jsou mezi sebou programově, tj. ideologicky, velmi vzdáleny! ⁽⁴⁾

Shrnuto: posun na pomyslném kontinuu od konkordantní demokracie směrem k demokracii konkurenční je v české republice

1) možný (neohrozil by její demokracii),

2) vhodný (to je dáno především sociologickým charakterem českého státu po rozdělení čsl. federace),

3) naléhavý (v důsledku vývoje české politické scény a zejména postupující proporcionality stávajícího volebního zákona).

Poslední bod. Kampaň vedená proti opoziční smlouvě vůbec a proti změně volebního zákona do Poslanecké sněmovny zvláště se snaží vzbudit dojem, že na jedné straně jsou dvě zlé strany, které účelově upravují pravidla hry a ohrožují demokracii, a na druhé straně jsou odvážní bojovníci za demokracii, kteří se jim v tom snaží zabránit. Účelovost je bohužel na všech stranách a pak je nejlepší se na věc dívat z ptačí perspektivy, z hlediska dobrého fungování naší demokracie jako takové. Jako člověk, který nikdy nebyl v žádné české ani československé straně, mohu bez obav říci, že úprava volebního zákona je ve prospěch české demokracie. Zdaleka nemůže vyřešit všechny politické problémy, ale je nesporně krokem k lepšímu.

Dodatek

Ke dvěma námitkám proti změně volebního zákona

1. Na základě některých matematických simulací založených na volebních preferencích konce roku 1999 a první poloviny roku 2000 (např. agentury SOFRES-Factum) někteří argumentují, že i za změněného volebního zákona nebude utváření vládních většin snadné. Proto i z tohoto hlediska prý změna volebního zákona je neužitečná. K tomu je třeba dodat, že utváření vládních většin není tak lehké v dnešní situaci, kdy existují čtyři zhruba stejně velké politické formace (ODS, ČSSD, KSČM, Čtyřkoalice) jako když byly jen dva politické celky podstatně větší než kterékoli jiné (ODS a ČSSD při volbách do Poslanecké sněmovny v letech 1996 a 1998). I když se nyní zdá, že komunistické preference opět klesají a sociálnědemokratické naopak stoupají, problém zatím zůstává. "Při vyrovnanějším zisku tří nebo dokonce čtyř politických subjektů by mohlo dojít k relativně vyrovnanému zisku mandátů, eventuálně k těžko predikovatelnému rozdělení mandátů" (T. Lebeda v Politologickém časopise č.3/2000, s.253-254).

Pokud jde o Čtyřkoalici, ta profituje z výhod koalice. Jde však o koalici heterogenní, a proto je nepravděpodobné, že by se mohla víc než dvakrát po sobě do voleb do Poslanecké sněmovny postavit jako koalice a pak naprosto rozdělit – a nesourodě působit – v parlamentu (např. některé z jejích složek by byly ve vládě, jiné v opozici). Z dlouhodobého hlediska (řekněme počínaje třetími volbami podle změněného zákona) by tedy nový volební zákon měl působit pozitivně i za takto nepříznivých výchozích podmínek. V Politologickém časopise č.3/2000 mladý český politolog Tomáš Lebeda upozornil, že o něco vhodnější by za této konstelace byl systém Imperiali než kompromisní modifikovaný d'Hondtův systém.

2. Podle některých názorů kumulace "většinových" prvků v novém volebním zákoně vede k tomu, že prý už nejde o volební systém podle zásad poměrného zastoupení. To je však naprosté nedorozumění. je třeba připomenout rozdíl mezi systémem poměrného zastoupení (jinak řečeno volebním systémem podle zásad poměrného zastoupení) na jedné straně, a poměrnými (proporčními) účinky toho či onoho volebního systému na straně druhé. Je pravda, že dané úpravy vedou (zejména když se vzájemně kombinují) k většinovým účinkům. Není však pravda, že volební zákon tím přestává být podle zásad poměrného zastoupení. Jak čtyř- až osmimandátové volební obvody, tak modifikovaný d'Hondtův systém nesporně patří do zásad poměrného zastoupení, a to jak samostatně, tak ve vzájemné kombinaci. Do zásad poměrného zastoupení by spadaly dokonce i daleko tvrdší varianty, např. kombinace třímandátových volebních obvodů se systémem Imperiali. Doporučuji stručný článek, který napsal na mou žádost k této věci nejvýznamnější současný světový znalec na volební systémy, americký profesor estonského původu Rein Taagepera (vyšla v č.3/2000 Politologického časopisu). Jasně na tento rozdíl mezi proporčními účinky a zásadami proporční reprezentace také poukazuje jiný současný prominentní politolog, již výše citovaný prof. Giovanni Sartori, ve své knize Comparative Constitutional Engineering, jejíž české vydání s mým doslovem vydá v nejbližší době Sociologické nakladatelství SLON v Praze. Velice stručně shrnuto: ve většinových volebních systémech vítěz bere vše, zatímco v poměrných volebních systémech se vítězství dělí. Může se teoreticky dělit v přísném poměru, ale právě tak může být ten poměr i vysoce disproporční.

⁽¹⁾ Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Doc.Dr.Miroslav Novák, Institut politologických studií, Fakulta sociálních věd University Karlovy, U Kříže 8-10 , CZ-158 00 Praha 1, E-mail: MNovakGE@hotmail.com anebo Novak@mbox.fsv.cuni.cz

⁽²⁾ To se přirozeně nemusí vztahovat na stálé a poměrně stejnorodé koalice, resp. aliance, které mohou fungovat podobně jako strana s většinovým posláním v rámci systému dvou stran.

⁽³⁾ Celková tendence jde ve směru zvyšující se proporcionality za stávajícího volebního zákona, což činí utváření vládních většin stále obtížnější.

⁽⁴⁾ Pokud nyní Čtyřkoalice volá po konci vlády "růže s ptákem", je třeba k tomu dodat, že nejlépe splní smysl toho hesla ti voliči, kteří se ve volbách do Poslanecké sněmovny rozhodnou pro ODS nebo pro ČSSD, ale nikoli ti, kdo dají svůj hlas heterogennímu konglomerátu jako je Čtyřkoalice. Čtyřkoalice totiž v důsledku své nesourodosti netvoří vhodné jádro vládní většiny a její úspěch při příštích volbách do Poslanecké sněmovny by naopak nejspíš zvýšil pravděpodobnost dalších "nestandardních" řešení, pokračování "opoziční smlouvy" nevyjímaje...

Prof. Dr. Miroslav Novák, FSV UK