přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 1 "Ekonomika, právo a politika"

182 stran, brožovaná vazba
vyšlo: srpen 1999
cena: 50,- Kč

Vážené kolegyně, vážení kolegové, tématem mého příspěvku je vztah nedokonalých institucí a současné hospodářské situace. Sleduji-li mediální diskusi o hospodářské situaci ČR, mám pocit, že účastníci souběžně mluví o dvou různých věcech:

A) o dlouhodobých institucionálních a strukturálních problémech české ekonomiky a B) krátkodobých příčinách současné deprese. Jsem přesvědčen, že většina konfliktů mezi našimi ekonomy by rázem ustala, pokud by si odpověděli na jednoduchou otázku: hovořím nyní o "institucionálních problémech české ekonomiky", nebo analyzuji "příčiny dnešní recese"? Před časem jsem spor uvnitř naší národohospodářské obce nazval poněkud pateticky "válkou mezi institucionalisty a makroekonomy". Dnes bych chtěl nabídnout kompromis. Troufám si tvrdit, že mezi institucionálním a makroekonomickým přístupem není rozpor. Oba tábory si jen musí uvědomovat limity aplikace vlastních metodologických přístupů ke zkoumanému problému. Dříve, než začnu analyzovat jednotlivé přístupy k tzv. "krizi české transformace", rád bych upozornil, že termíny "institucionalisté" a "makroekonomové" používám v uvozovkách, tj. v kontextu současné české odborné debaty. Nepředurčují tedy zařazení diskutéra do proudu světového teoretického myšlení (jakkoli zde jistá spojitost zřejmě bude existovat). Rozeberme si tedy jednotlivé interpretace dnešní hospodářské situace. Tyto interpretace jsou mnohdy politicky využívány a tím i rozmělňovány, to však nesnižuje jejich nespornou intelektuální hodnotu. Sociální institucionalisté Sociální institucionalisté (SI) tvrdí, že česká transformace byla od počátku falešným projektem. Hospodářství nelze reformovat přes noc, efektivnější bylo použít gradualistický postup. Transformace údajně selhala na nedbale budovaných institucích. Terčem kritiky SI jsou především čtyři věci: nízká ochrana domácího trhu, zbrklá privatizace, nerestrukturalizace podniků a absence jakékoli regulace. Liberální institucionalisté (LI) věří, že transformace byla zahájena dobře. Zastavila se však na půli cesty, což je podle nich hlavní příčinou dnešních potíží. LI vytýkají vládě pět kardinálních chyb: podcenění role kapitálového trhu, nedotaženou privatizaci, nedokončenou cenovou liberalizaci, nefunkčnost právního systému a vysoké daně. Monetarističtí makroekonomové Monetarističtí makroekonomové (MM) vysvětlují hospodářský vývoj pohybem peněžních veličin. Statistiky podle MM ukazují, že podzimu 1993 až do června 1996 rostlo množství peněz v ekonomice v průměru dvacet procent ročně. Od června 1996 do srpna 1998 se průměrný růst peněžní zásoby smrskl na sedm až osm procent. V roce 1998 došlo k ještě silnějšímu přitvrzení restrikce zpřísňujícími požadavky na kapitálovou přiměřenost bank plus různé opravné položky. Důsledkem těchto opatření byl propad meziročního nárůstu M2 až na prosincových 5,2%. Keynesiánští makroekonomové Keynesiánsky orientovaní makroekonomové by upozorňovali stejně jako monetaristé, že restrikce byla patrně přestřelena a měnovou politiku je třeba dočasně uvolnit. Narozdíl od monetaristů však KM více důvěřují i fiskální politice – jak co do deskripce minulého stavu, tak doporučení, co dál. Jako recept na léčení dnešních hospodářských chorob KM navrhují jak měnovou tak rozpočtovou expanzi. Slabá a silná verze institucionální hypotézy Není mým cílem přiklánět se k té či oné interpretaci. Rád bych však k diskusi připojil některé metodologické úvahy, které se mi zdají podstatné, a které bývají často opomíjeny. Položme si klíčovou otázku: Jsou institucionální a makroekonomická hypotézy alternativní pohledy na transformaci, nebo jde o naprosto odlišná viděné světa? Existuje mezi institucionálním a makroekonomickým přístupem propast, nebo jsou oba výklady slučitelné? Abychom odpověděli na tuto důležitou otázku, musíme odlišit institucionální hypotézy v tzv. silné a slabé verzi. Chtěl bych demonstrovat, že zatímco silná verze se standardní makroekonomií slučitelná není, slabá verze slučitelná je (čímž ovšem neříkám, že je pravdivá). Institucionální hypotéza (LI či SI) v silné verzi tvrdí, že dnešní recese je přímým důsledkem minulých institucionálních selhání. Makroekonomická politika současnou depresi zásadně nezpůsobila a její vliv je marginální. Proti této hypotéze lze vznést následující námitky:

a) Podle všech ekonomických teorií působí institucionální faktory obecně až v dlouhém období. Makroekonomická politika naproti tomu působí krátko- a střednědobě. Zdá se být zcela vyloučeno, aby se institucionální faktory tak markantně projevily v průběhu pěti nebo dokonce pouhých třech let transformace. Nedokonalé instituce stěží způsobí během tří let propad HDP o 8%.

b) Institucionální faktory lze velice obtížně kvantifikovat. Vztahy mezi makroekonomickými veličinami jsou naproti tomu průkazné a jednoznačné. Jak se podepsala neregulace kapitálového trhu na propadu HDP v prvním kvartálu 1999, zůstává v rovině spekulací. Jaký vliv mělo silné přiškrcení peněžní zásoby půl roku předtím, je empiricky snadno ověřitelné.

c) Nejpádnější argument proti silné verzi institucionální hypotézy spočívá podle mého názoru v tom, že nedokonalé instituce přece existovaly po celou dobu transformace, nikoli až teď! Dnešní recese proto přímým výsledkem institucionálních vlivů být nemůže. Zklamaný "institucionalista", pokud chce svou hypotézu udržet, ji tedy musí přeformulovat. Slabá verze institucionální hypotézy zní, že institucionální nedostatky sice dnešní recesi přímo nezavinily, avšak měly vliv nepřímý: snížily potenciální produkt české ekonomiky, na něž bylo nutné zareagovat přísnější makroekonomickou politikou. Ačkoli tato slabá verze institucionální hypotézy vypadá na první pohled logicky (rozhodně je přesvědčivější než verze silná), vznáší se nad ní pár otazníků.

a) Že institucionální faktory ovlivní dlouhodobý růst a determinují potenciální produkt, není žádný objev. Otázka však zní trochu jinak: byly institucionální nedostatky české transformace opravdu o řád horší než instituční selhání polské či maďarské? A pokud ano, byl by to důvod pro volbu přísnější makroekonomické politiky? Lze o tom vážně pochybovat. Transfer vlastnických práv (patrně nejvýznamnější institucionální determinanta) probíhá komplikovaně ve všech tranzitivních ekonomikách. Nedokonalý právní systém či nízká úroveň corporate governance rovněž nejsou žádným českým specifikem. Zdokonalování institucionální prostředí je bohužel na dlouhou trať a nelze jej provést přes noc žádnou zázračnou "institucionální reformou". b) Nikdo ze stoupenců slabé verze dosud neodhadl, kolik % potenciálního HDP se díky nedokonalým institucím ztratilo. 1%? 2%? 3%? Nebo jiné číslo? Jasné je, že takový odhad je zcela nezbytný, vyjdeme-li z předpokladu, že přísnější makroekonomická politika byla nutnou odpovědí na údajnou "polovičatost reforem". Ať je to jakkoli, stěží lze věřit k tomu, že by české instituce byly zpackané natolik, aby opravňovaly stlačení HDP na minus 3% (1998). c) Makroekonomická restrikce po roce 1996 nebyla reakcí na měkké institucionální prostředí, nýbrž na úplně jiný problém: vnější nerovnováhu. Deficit běžného účtu je strukturálním jev všech tranzitivních ekonomik, které dovážejí vyspělejší technologie a výrobky. Legitimní spor lze vést o udržitelnou výši a případnou terapii (zda jej spíše léčit úpravou kurzu, anebo přiškrcením poptávky při zafixovaném kurzu). Vnímejme pozorně nedokonalé instituce, ale nepřisuzujme jim větší význam, který ve skutečnosti nemají. Závěr Interpretujeme-li současnou ekonomickou situaci v ČR, jsou jak makroekonomický tak institucionální přístup užitečné. Makroekonomové správně argumentují, že vnější nerovnováha byla logickou daní za expanzi předchozích let. Pokud dnes prožíváme hospodářský propad, je to cena za zkrocenou inflaci i příjemné saldo běžného účtu. Institucionalisté legitimně namítnou, že institucionální faktory sice neovlivňují krátko- a střednědobý hospodářský vývoj, zato však ovlivňují růst dlouhodobě. Je permanentním úkolem všech instituce - jak formální tak neformální - zdokonalovat. I institucionalisté (nejsou-li vyslovenými dogmatiky) však musí uznat, že dnešní recese přímým důsledkem nedokonalých institucí prostě není. Protože hospodářská politika se obecně skládá jak z opatření dlouhodobých tak krátkodobých, je nesprávné odmítat podporu agregátní poptávky s odůvodněním, že dlouhodobé institucionální změny ještě nebyly zavedeny. Vyplývá-li deprese nikoli z institucionálních selhání, nýbrž ze zvolené makroekonomické politiky, musí být i krátkodobá terapie řízena primárně makroekonomickými nástroji. Současně je třeba pracovat na střednědobých a dlouhodobých opatřeních - liberalizace, deregulace a privatizace plus dolaďování institucionálního rámce - samozřejmě s přihlédnutím k jejich optimálnímu načasování. Mezi institucionálními a makroekonomickými opatřeními není žádný rozpor. Na závěr dovolte ještě jednu poznámku: spor uvnitř naší ekonomické obce není o tom, že by jedni nedokonalé instituce zdůrazňovali, zatímco druzí by je zuřivě popírali. Obě strany dobře vidí, že institucionální defekty zde existují, a jsem dokonce přesvědčen, že by se shodly i na jejich relativně přesném výčtu. Vyvozují však z nich poněkud odlišné závěry. Zatímco jedna strana říká "existují zde nedokonalé instituce, musíme proto přibrzdit ekonomiku, a počkat, až se instituce zlepší", druhá strana do omrzení opakuje: "právě proto, že zde tyto institucionální defekty existují (!), si ekonomika v posttransformační fázi nemůže dovolit restrikci za každou cenu". Pokud má přednáška přesvědčila alespoň někoho, že pravda stojí na straně těch druhých, pak rozhodně nebyla zbytečná. Děkuji Vám za pozornost.

PhDr. Ing. Marek Loužek, CSc.