ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Pavel Rychetský: Prameny práva

seminář Principy práva, 24.05.1999, Národní dům na Vinohradech

publikováno: 11.02.2002, čteno: 1×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 1 "Ekonomika, právo a politika"

182 stran, brožovaná vazba
vyšlo: srpen 1999
cena: 50,- Kč
===

Vážené dámy a pánové, když jsem byl požádán, abych přednesl koreferát k zamýšlenému projevu profesora Vojtěcha Cepla, nechtěl jsem panu profesoru Klausovi oponovat, že je to úkol nad lidské síly. Z přednesených úvah jsme se sice dozvěděli, co čte pan profesor Cepl v neděli po obědě, a že jsou dvě právní školy ve Spojených státech - Chicagská a Harvardská - (jedna je ekonomická a druhá psychologická), ale jaká jsou jejich východiska jsme se nedověděli. Já bych se proto ve svém stručném vystoupení pokusil přiblížit příčinu hlubokého rozdílu mezi tím, jak se vyvíjel názor na právní systém a na prameny práva ve společnosti v Evropě a na americkém kontinentu. Evropa pojímá tradičně právo jako úplný a skutečně téměř hermeticky oddělený systém, jako jediný exkluzívní normativní systém, nadaný nebývalou mocí státní. Tento systém se snaží učinit úplným, stabilním, dalo by se říci bezmezerovitým, a protože žádný systém nemůže být úplný, pomáhá si celou řadou různých pomůcek, které se staly právními zásadami. Ale protože ani německý kazuistický přístup nedokázal skutečně popsat všechny možné situace, které je třeba znormovat, tak si právní systém pomáhá takovými prostředky, jako je analogie. Zakazuje kontinentálnímu soudci, jak již bylo správně řečeno, aby plně právo tvořil a říká: musíš najít jinou příbuznou situaci, v této či jiné právní normě, a musíš postupovat podle ní. V Americe se inspirovali anglickým vzorem a šli skutečně jiným směrem, který naopak právo považuje za neúplný, fragmentární systém, a funkcí soudců je, aby jej doplňovali. Upozorňuji, že tento princip platí jen v oblasti soukromého práva; v oblasti veřejného práva, zejména v popisu funkce a kompetencí státní správy, není rozdílu mezi jednotlivými kontinenty a to i například Japonskem a Evropou. V oblasti veřejného práva tedy není nikde není soudce legislativní tvůrce nebo jen zcela výjimečně. Ale v soukromoprávní oblasti se oba kontinenty skutečně vydaly jinými cestami. Pan profesor Cepl má nepochybně pravdu, že ani není shoda v tom, jak vymezit pojem práva a neexistuje jedna jediná obecně uznávaná definice. Pokud bychom se odvážili právo definovat podle toho, k jakému účelu slouží, pak musí tento normativní systém unést tři nároky. Musí být spravedlivý (říkám to záměrně, vím, že je to provokující slovo), musí být účelný a akceptovatelný. Jakmile systém norem chování v podobě práva vytvoříme ve formě neakceptovatelné většinovým konsensuálním modelem společnosti, tak právo prostě nefunguje. Jsou to banality, ale myslím si, že asi u nich končí shoda na základních a vymezujících principech. A poznámka poslední se týká pramenů práva. Já nepochybuji o tom, že evropský model má dokonce dnes v mnohem silnější podobě než před padesáti lety tendenci nejenom hypertrofovat, ale také akcentovat jako jediný pramen psané právo. Je to patrně doklad toho, že zmíněná Kelsenova Ryzí nauka právní má mnohem hlubší kořeny ve všech právních školách v Evropě, než si můžeme myslet, protože všechny periody evropských dějin jsou vždy kombinací normativismu, positivismu, s jakousi naturální, tedy přirozenoprávních teorií. Kolega Cepl to považuje za velmi nebezpečný znak, a v tom s ním souhlasím. Současně jej ale neodmítám, protože nelze si představit způsob, jakým bychom mohli opustit jako základní pramen práva psané právo. Ačkoli se mi některé nevyslovené náznaky velice líbily, nelze ani opustit model, že by se psané právo tvořilo a schvalovalo někde jinde, než v parlamentu; i když vím, že to je svým způsobem nejméně kvalifikované místo. Spíše musíme hledat prostředky - a moderní společnost je hledá - jak se bránit zpupným cromwellovským parlamentům, nejenom v podobě ústavního soudu, ale i v podobě různých sebeomezujících regulativů ve formě jednacích řádů, práva veta druhé komory či prezidenta apod. Pan profesor Cepl tedy neodmítá psané právo, ale volá po soudcovské tvorbě práva. To jsou cesty k překonání mezer v právu; ty v jisté podobě vždy existovaly, protože tam, kde soudce soudí per analogiam, tam vždy právo dotváří. Rozdíl je jenom v tom, že na evropském kontinentu tak činí jenom v účinku pro dva účastníky sporu, nemůže tak činit erga omnes, abych to vyjádřil stručně. Náš Ústavní soud se také výrazně podílí na tvorbě práva, a to v té třetí poloze pramenů práva, které trochu pan profesor Cepl odbyl. To jsou obecně uznávané právní principy. Je to podle mě nejsilnější zdroj a pramen práva, a to bez ohledu na to, jestli jde o pramen, který je vyjádřen v konkrétním zákoně (u nás např. v Ústavě některé právní principy vyjádřeny máme, a celou řadu jich však vyjádřeny nemáme, a přesto fungují stejně silně jako ty, které jsou v ústavě explicitně vyjádřeny). Já tedy za nejsilnější zdroj práva považuji obecné právní zásady: jedny v oblasti mezinárodní; jsou to principy vztahů mezi exkluzívními subjekty, mezi státy, které i když jsou nepsané, tak platí. Většina států dokonce ve svých ústavách má klauzuli, kde jsou obecné principy a obyčeje mezinárodního práva postaveny nad vnitrostátní právo - tak jako to má Německo a Itálie, zatímco ostatní země je považují za jakousi komplementární součást vnitrostátního právního řádu. Mimochodem to je návrh, který jsme předložili do sněmovny jménem vlády. Druhá část těch obecných právních principů jsou ty, které neumím definovat, protože nejsou mezinárodní, ale nadnárodní - jsou uznávány skutečně všude. To jsou ty, které jsem zmínil, např. princip in dubio pro reo v trestním právu, presumpce neviny, který u nás máme náhodou vyjádřen. Je zajímavé, že některé z těch principů náš ústavní soud vytváří svou judikaturou, a já to považuji za velmi pozitivní činnost našeho Ústavního soudu. Všimněte si, že za úplně základní pilíř všech právních řádů se považuje princip rovnosti, a že všechny právní řády jsou pak o tom, jak tento princip zrušit. Náš Ústavní soud vynesl jeden velmi záslužný nález, ve kterém říká, že princip rovnosti není princip absolutní povahy, protože právo je jak známo rovné měřítko na nerovné subjekty. Je tedy žádoucí zakládat právem nerovnost tam, kde chci dosáhnout rovnosti, protože chci odstranit nějaký handicap, to znamená, že je například správné, aby invalidé měli více práv v oblasti hromadné dopravy než ostatní občané, apod. Tím bych chtěl skončit, děkuji vám.

Pavel Rychetský

Z přednesených příspěvků na našich stránkách naleznete:

Cepl Vojtěch: Prameny práva-Nejpraktičtější jsou dobré teorie

Klaus Václav: Prameny práva

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2022
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­