přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 45/2006 "Přebytek obchodní bilance - zázrak, nebo zákonitost?"

116 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2006
cena: 70,- Kč

Evropské dotace by pro Českou republiku teoreticky mohly být užitečným zdrojem, kdyby byly manou z nebe. Ani to by nebylo podmínkou dostačující. I kdyby byly evropské dotace čistým příjmem – hodnotou za nic –, velmi by záleželo na tom, komu by byly přiděleny a na co by byly použity.

Jestliže ale evropské dotace nejsou manou z nebe a jsme to my, kdo je platí, kdo je nejprve posílá do Bruselu, abychom poté o ně mohli žádat, pak je jisté, že jejich existence je čistě negativní.

Ve svém příspěvku nejprve ukážu, že nejsme čistým příjemcem evropských dotací a následně ukážu, proč je systém přerozdělování ekonomicky neefektivní, tudíž škodlivý.

1. Nejsme čistým příjemcem

Podle nedávno vydané zprávy Evropské komise dostala ČR z EU za rok 2004 o 26 euro na obyvatele více, než kolik do EU odvedla. Vítězem bylo loni opět Irsko s čistým ziskem přesahujícím 400 euro na osobu a mezi největšími plátci s čistým transferem do EU nad 100 euro na osobu byli Lucemburčané, Nizozemci a Švédi. Český zisk se nachází zhruba uprostřed a jeho relativní výše na úrovni 2 promile HDP je na hranici statistické chyby.

Obr. č. 1: Čisté příjmy z EU v r. 2004 (eura na obyvatele)

Zdroj: Evropská komise: Allocation of 2004 EU expenditure by Member State

http://europa.eu.int/comm/budget/pdf/agenda2000/alloc_rep_2004_en.pdf

Uvedený výpočet nicméně neodráží skutečnou výši příspěvků do EU, ve skutečnosti pozice všech zemí byla horší. Uvedený propočet totiž pracuje s fiktivními platbami do EU, očištěnými o takovou alikvotní část příspěvku, která slouží k financování administrativy a transferů vně Unie, aby součet čistých příjmů a čistých plateb členských států dával nulu. Skutečná čistá pozice všech členských zemí je tedy horší o peníze, které EU používá na vlastní administrativu a které odesílá za hranice, tj. v roce 2004 celkem o 8,1 mld euro. V roce 2004 tak nebylo alokováno 8 % výdajů, v roce 2006 má na administrativu a platby vně Unie jít dokonce 13,5 % (jak je vidět z obr. č. 2).

Obr. č. 2: Struktura výdajů v EU pro rok 2006

Zdroj: Předběžný návrh souhrnného rozpočtu Evropských společenství na rozpočtový rok 2006

Navíc je známým faktem, že do této bilance čistých plateb nejsou započítány další platby do parafiskálních institucí EU, v roce 2004 šlo o splátky kapitálu a rezerv do Evropské investiční banky a do Evropské centrální banky.

ČR má na základě Smlouvy o přistoupení splatit 6 % svého podílu na kapitálu Evropské investiční banky (EIB), jmenovitě 60 629 500 euro, a to v osmi stejných splátkách po 7 578 687,5 euro splatných k 30. 9. 2004, 30. 9. 2005, 30. 9. 2006, 31. 3. 2007, 30. 9. 2007, 31. 3. 2008, 30. 9. 2008 a 31. 3. 2009.[1] Kromě toho mají být splaceny – opět v osmi stejných splátkách – vklady do rezerv a rezervního fondu. Podíl ČR na těchto rezervách byl ve Smlouvě o přistoupení stanoven na 0,8084 %, což představuje osmkrát 20,121 milionu euro.

Česká národní banka jako centrální banka země, která se stala členem Evropského systému centrálních bank, ale která dosud nepřijala euro, musela k 1. 5. 2004 zaplatit z rozhodnutí ECB 7 % svého podílu na upsaném kapitálu ECB, který byl stanoven na 5 564 669 247,19 euro. Podíl ČR byl stanoven na 1,4584 %[2]. Částka odvedená Českou národní bankou k 1. 5. 2004 proto měla činit 5 680 859,54 euro, tj. 170 milionů korun. Zbylých 93 % upsaného kapitálu, tedy 75 474 272 euro, neboli 2,264 miliardy korun bude třeba splatit později, pravděpodobně při vstupu do eurozóny. Náš celkový vklad tak bude odpovídat vkladům zhruba stejně velkého Řecka či Portugalska (řecká centrální banka musela k 1. 5. 2004 zaplatit celkem 105 584 034,30 euro a portugalská centrální banka 98 233 106,22 euro[3]).

Tab. č. 1: Plánované splátky vkladů do evropských institucí (mil euro)

Zdroj: Smlouva o přistoupení

Ani takto doplněný finanční náklad členství v EU není vyčerpávající. Česká republika platí nad rámec svých příspěvků např. platy svých evropských poslanců (19 milionů korun), ale především veškeré administrativní náklady na získávání a rozdělovaní evropských dotací, které čítají ročně několik miliard korun. Např. jen správní výdaje na Státní zemědělský intervenční fond činí letos 831 milionů.

Dalšími platbami jsou náklady spolufinancování. Evropské dotace jsou proplaceny jen tehdy, pokud k nim Česká republika další peníze přidá. Jde vlastně o fiskální trik. Např. nutnost financovat letos evropské dotace částkou 14 miliard korun je fiskálně ekvivalentní situaci, jako kdyby český příspěvek do EU byl o 14 miliard vyšší a EU poskytovala 100% dotace.

Tabulka č. 2 ukazuje potřebu kofinancování dotací z Fondu soudržnosti. Celkové náklady spolufinancování dotací z Kohezního fondu v období 2004 až 2006 představují 7,4 mld Kč.

Tab. č. 2: Spolufinancování dotací z Fondu soudržnosti

Zdroj: Dokument "Limity národního spolufinancování podpory získané ze strany Evropské unie v rámci politiky hospodářské a sociální soudržnosti" předložený vládě ČR k jednání Ministerstvem financí

Tabulka č. 3 ukazuje potřebu kofinancování dotací ze strukturálních fondů a fondů "iniciativ společenství". Celkové náklady spolufinancování strukturálních dotací v období 2004 až 2006 představují 20,5 mld Kč.

Tab. č. 3: Spolufinancování dotací ze Strukturálních fondů a fondů Interreg a Equal

Zdroj: Dokument "Limity národního spolufinancování podpory získané ze strany Evropské unie v rámci politiky hospodářské a sociální soudržnosti" předložený vládě ČR k jednání Ministerstvem financí

Tabulka č. 5 ukazuje potřebu kofinancování zemědělských dotací. Celkové náklady na spolufinancování dotací v programu "Rozvoj venkova" na léta 2004 až 2006 představují 4,2 mld Kč, fakultativní náklady na dorovnání přímých plateb[4] představují 15,2 mld Kč.

Tab. č. 5: Spolufinancování dotací ze zemědělských fondů

Zdroj: Dokument "Limity národního spolufinancování podpory získané ze strany Evropské unie v rámci politiky hospodářské a sociální soudržnosti" předložený vládě ČR k jednání Ministerstvem financí

Tabulka č. 5 shrnuje celkovou potřebu kofinancování evropských dotací z tabulek č. 3 až 5. Celkové náklady dofinancování dotací na léta 2004 až 2006 jsou vyčísleny na 47 miliard korun.

Tab. č. 5: Spolufinancování výdajových programů EU celkem

Zdroj: Dokument "Limity národního spolufinancování podpory získané ze strany Evropské unie v rámci politiky hospodářské a sociální soudržnosti" předložený vládě ČR k jednání Ministerstvem financí

Teoreticky ČR nemusí vydat výše uvedených 47 miliard korun na spolufinancování, ale za cenu toho, že by se tomu úměrně snížily toky ze strukturálních a obdobných fondů EU. Prioritou Ministerstva financí je však toky z EU maximalizovat, tj. vynaložit veškeré výše uvedené náklady spolufinancování.

Výše uvedené náklady spolufinancování dokládají, že členství v EU zvyšuje mandatorní výdaje nejen o vlastní příspěvek do EU (z nějž se financují zejména strukturální fondy a zemědělské dotace), ale též o náklady spolufinancování. EU tak kontroluje přímo zhruba 1,8 % HDP členských zemí. Konkrétně v roce 2005 fiskální náklady členství vážou 30 mld odvodu do EU, 7 mld odvodů cel a 15 mld nákladů spolufinancování, dohromady 52 mld Kč, neboli 1,8 % HDP, což představuje 4 % veřejných výdajů. Jde o 52 miliard korun odebraných daňovým poplatníkům a nuceně vynaložených na dotace podniků a zemědělců. A to nepočítáme vklady do parafiskálních institucí, náklady na mzdy europoslanců a administrativní výdaje vynakládané na černání evropských fondů.

Že tyto dodatečné nároky na státní rozpočet povedou k zadlužování (než že by se našly jiné úspory), předpokládá i rozhodnutí Komise, které zavázalo Českou republiku ke spolufinancování výdajových programů EU. V rozhodnutí se doslova předpokládá využití úvěrů od Evropské investiční banky.[5] Ministerstvo financí odhaduje, že členství ČR v EU zvyšuje deficit o 1-2 % HDP. Česká republika je nucena platit do rozpočtu EU, následně žádat o dotace, aby finančně netratila, dále platit vklad do Evropské investiční banky a nakonec je vyzvána k zadlužení u této Evropské investiční banky, aby mohla k dotacím na projekty kontrolované Evropskou unií přispět dodatečnými penězi.

2. Evropské dotace jsou neefektivní

Každé přerozdělované peníze růst ekonomiky snižují, tedy i evropské strukturální a zemědělské dotace celkový růst evropské ekonomiky snižují. Principem strukturálních fondů je, že uspěje podnikatel, který uspěje u úředníků s žádostí o dotaci. Naproti tomu na trhu uspěje podnikatel, který uspěje u klientů, kteří jsou ochotni za jeho zboží a služby dobrovolně zaplatit.

Systém evropských financí snižuje díl HDP, s kterým je nakládáno na principu dobrovolného kontraktu, a zvyšuje díl HDP, s kterým je nakládáno na principu nedobrovolného přerozdělování. Tím nutně snižuje tempo ekonomického růstu. Zatímco u dobrovolné směny každý kontrakt zvyšuje užitek oběma stranám směny, u přerozdělovaných peněz sice má konečný příjemce dotací dodatečný užitek, současně ale daňový poplatník nese čistý náklad, jde o hru s nulovým součtem. Vedou-li navíc přerozdělovací programy EU k prohlubování zadlužení, přispívají skrze efekt vytěsňování soukromých investic k dalšímu podvázání ekonomického růstu oproti stavu, kdy by tyto přerozdělovací programy neexistovaly.

Pokud by výše uvedených 52 miliard nákladů členství v EU mohlo každý rok zůstat daňovým poplatníkům k dispozici pro dobrovolné (tj. oboustranně výhodné) kontrakty, bylo by těchto 52 miliard prorůstových (šlo by o hry s nenulovým-kladným součtem). Pokud je 52 miliard přerozdělováno, jde o hru s nulovým součtem – výhoda jednoho (podnikatel, který získá dotaci) je vykoupena újmou druhého (poplatníka, který ji zaplatil).

Uvedená úvaha o neefektivnosti dotací platí samozřejmě pro jakékoliv, tedy i pro národní dotace. Problém nadnárodních evropských dotacích tkví ale v principu adicionality. Má jít o nové dotace, nikoliv o prosté nahrazení dřívějších dotací dotacemi evropskými. Po naběhnutí na systém evropských dotací se tedy celková míra přerozdělování zvyšuje.

Platí tedy, že peníze nepřerozdělované představují "first best" a peníze přerozdělované na národní úrovni "second best", až za nimi, jako nejméně efektivní, leží evropsky přerozdělované peníze. Např. jeden z největších projektů financovaných ze strukturálních fondů je projekt "Hodina" v rámci něhož se rozdělilo 164 milionů (z toho 123 z EU a 41 milionů, neboli ¼ z dalších českých zdrojů) mezi 2397 základních škol na posílení volitelných předmětů pro žáky 7. tříd o 1 vyučovací hodinu týdně. Jedna škola tak v průměru dostala navrch na měsíc 5 700 korun, které musí velmi komplikovaně vyúčtovávat, a učitelé musí absolvovat všelijaká školení o správné výuce odpovídající požadavkům Evropského sociálního fondu.

Nabízí se otázka, proč nenechat jako dosud uvedených 164 milionů korun daňovým poplatníkům, a nechat na nich, zda zaplatí dětem keramické, počítačové nebo jazykové kroužky. Za druhé se nabízí otázka, proč, když už by se měly tyto kroužky financovat přes stát, proč musí jít o přerozdělování skrze Evropskou unii. Není to v příkrém rozporu s deklarovaným principem subsidiarity?

Evropské přerozdělování navíc leží mimo demokratický proces. O použití 164 milionů korun daňových poplatníků na volitelné předměty pro sedmáky v rámci projektu Hodina Evropského sociálního fondu se nerozhodlo v demokraticky voleném parlamentu zastupujícím zájmy voličů v procesu schvalování státního rozpočtu. Rozhodlo se o nich v úřednicko-lobbyistických komisích.

52 miliard ročně odebraných daňovým poplatníkům a přerozdělovaných na všech možných úrovních představují rozšířený prostor pro korupci.

Nedávno proběhla tiskem zpráva, že policie stíhá zaměstnance MMR pro podezření z ukradení 229 milionů korun evropských dotací.

Ať již se konkrétně tento případ prokáže nebo ne, je jisté, že evropské fondy jsou náchylné na zpronevěru. Těch zmiňovaných 229 milionů byly původně peníze patřící milionům daňovým poplatníkům. Byl to stát, resp. EU, kdo je soustředil na jedno místo a umožnil tak jejich odcizení najednou. Bez státu nebo bez EU by zloděj, který by chtěl připravit 10 milionů občanů o 229 milionů, musel každému v této zemi ukrást 22 korun 90 haléřů. To by bylo velmi pracné. Soustředění peněz na jedno místo usnadňuje krádeže, navíc je spojeno s korupcí, na rozdíl od krádeží mezi soukromými osobami je tedy morálně pokleslejší.

Vzdejme se některých dotací, ušetříme

Ukázal jsem, že existence evropských dotací je pro nás nevýhodná. Existují dvě možnosti. 1) Snažit se převrátit finanční bilanci v náš prospěch, aby zisk z EU převážil negativa, které jsou tak jako tak se systémem těchto dotací spojena. 2) Snažit se snížit celkový objem přerozdělovaných evropských dotací, aby i při nulové nebo záporné finanční bilanci byly celkové náklady včetně negativ spojených se systémem těchto dotací minimalizovány.

Objem dotací z EU v principu navýšit nejde, alespoň co se týče rámce do roku 2006, který je dán implicitně Smlouvou o přistoupení.[6]

Ať již budou základní pravidla rozdělování stanovena jakkoliv, lze bilanci vylepšovat pomocí různých triků. Jedním je změna hranic regionů sloužících k alokaci strukturálních dotací.

Obrázek č. 3 ukazuje, které části ČR se kvalifikují pro evropské dotace. Mluvíme-li o tom, zda jsou strukturální fondy černou dírou, pak na mapě uprostřed vidíme naopak unikátní bílé místo. Červené plochy se kvalifikují pro hlavní strukturální dotace v rámci "Cíle 1"m, což jsou regiony s úrovní HDP pod hladinou 75 % průměru EU.

Domníval jsem se nejprve, že se dnes [v Autoklubu] nacházíme na unikátním šťastném bílém území, kam nemohou jít žádné evropské strukturální dotace, ale pak jsem zjistil, že Komise rozhodnutím č. 559 z 21.6. 2004 rozhodla, že i oblast Prahy 1 patří mezi "oblasti vážně zasažené strukturálními problémy"[7] a má tudíž nárok na dotací celé řady školení, zejména určené na "vzdělávání a školení skupin postižených sociální exkluzí".

Za všimnutí stojí, že oblasti na obrázku se nepřekrývají s našimi kraji. Jsou to tzv. NUTS, neboli "teritoriální jednotky statistické nomenklatury", na nichž se posuzují kritéria kvalifikace pro strukturální fondy.

Obr. č. 3: Oblasti ČR kvalifikující se pro strukturální dotace

Zdroj: Evropská komise

Okřídlené úsloví říká, že na velikosti nezáleží. Co se týče regionů EU, tak záleží jak na velikosti tak na tvaru. Pomocí změny hranic regionů lze zvýšit nebo snížit objem evropských dotací. Lublaň nebo Budapešť, kdyby byly posuzovány jako samostatný region, tak by stejně jako Praha neměly nárok na strukturální dotace. Slovinsko ale tvoří jediný evropský region a Budapešť je součástí regionu, který sahá daleko na venkov. Proto se i Budapešť i Lublaň kvalifikují pro evropské dotace a Praha ne. ČR by tedy mohla usilovat o změnu hranic regionů, podobně jako to před časem udělalo Irsko. Když Irsko zbohatlo, přestalo mít nárok na strukturální dotace a tak předělalo své regiony tak, aby se alespoň některé oblasti Irska dále kvalifikovaly pro strukturální dotace.

Jak uvedl někdejší irský ministr financí Charlie McCreevy (dnes eurokomisař), "změna hranic regionů s ohledem na možnosti strukturálních dotací znamenala pro Irsko získání dodatečných 600 milionů euro, nad rámec toho, co bychom získali jinak".[8] Změna hranic regionů tak Irsku přinesla navrch nějakých 18 miliard korun.

Další možností by bylo vyjednání dalších výjimek. Známou výjimkou je tzv. britský rabat, neboli dohoda, podle které dostává Velká Británie zpět dvě třetiny svého čistého příspěvku do EU, tj. dvě třetiny rozdílu mezi odvedeným procentem HDP na straně jedné a získanými zemědělskými a strukturálními dotacemi na straně druhé. ostatní země se na tuto vratku skládají, ale 4 země mají z této britské výjimky výjimku.[9] Letos tak Česká republika zaplatí na britský rabat 81 mil euro, zatímco skoro stejně velké, ale bohatší Rakousko zaplatí 26 mil euro a větší a bohatší Nizozemí zaplatí 49 mil euro.

Na loňském semináři CEPu o finanční perspektivě EU na léta 2007-13 jsem navrhoval, že by bylo nejlepší pokusit se v rámci EU dojednat, že bychom od EU žádné dotace nežádali výměnou za to, že bychom do EU nemuseli přispívat.[10] To je však nyní passé nejspíš až do roku 2013. Do té doby se na jedné straně budeme snažit ukořistit z přislíbených dotací maximum, na druhé straně budeme muset zvařovat, zda je rozumné dolovat evropské dotace za každou cenu. Vždy bychom měli zvažovat náklady spolufinancování, administrativní náklady i smysluplnost konkrétních evropských dotací.

Případně se i vyplatí být čistým plátcem, pokud si sami ušetříme některé administrativní náklady a náklady spolufinancování.

Pragmaticky bych navrhoval a) sjednotit Českou republiku do jediného statistického regionu (to neznamená zrušení krajů, jde sjednocení evropských statistických regionů NUTS), b) žádat jen o velké dotace, např. na dopravní stavby, c) zříci se jednostranně vysoce neefektivních dotací např. z Evropského sociálního fondu a zrušit Ministerstvo pro místní rozvoj, Regionální rozvojové agentury a některé další státní a kvazistátní instituce a ušetřit tak miliardy administrativních nákladů.

[1] Protokol o Evropské investiční bance, který je přílohou Smlouvy o přistoupení

[2] Rozhodnuti Evropské centrální banky č. ECB/2004/5 ze dne 23. dubna 2004 (http://www.ecb.int/ecb/legal/pdf/l_20520040609en00050006.pdf)

[3] Rozhodnutí ECB 2004/6 z 22.4.2004 (http://www.ecb.int/ecb/legal/pdf/l_20520040609en00070008.pdf)

[4] Dorovnání přímých plateb farmářům až na 65 % úrovně dotací farmářům ve starých zemích EU umožňuje Smlouva o přistoupení. ČR toto dorovnání může a nemusí provést. Částka 5,2 mld Kč byla podle MFČR v roce 2004 vyplacena a v letech 2005 a 2006 se předpokládá výplata po 5 mld Kč.

[5] Rozhodnutí Komise ze dne 17.4.2004 (http://www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=2935)

[6] Po sepsání tohoto příspěvku došlo k dohodě na finančním rámci pro léta 2007-13. Podle premiéra Paroubka z něj může České republice plynout až 93 miliard korun čistého ročně. Znění dohody je k dispozici na http://ue.eu.int/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/misc/87677.pdf

[7]http://europa.eu.int/eur-lex/pri/en/oj/dat/2004/l_249/l_24920040723en00260027.pdf

[8]http://www.gov.ie/debates-99/20apr99/sect3.htm

[9] Rozhodnutí Rady č. 597 z r. 2000 http://europa.eu.int/eur-lex/pri/en/oj/dat/2000/l_253/l_25320001007en00420046.pdf

[10] Sborník CEPu č. 36/2005 "Proč skomírá evropská ekonomika", str. 101

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku