přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 32 "Trvale udržitelný rozvoj"

100 stran, brožovaná vazba
vyšlo: duben 2004
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové, dobrý večer. Úvodem bych rád poděkoval panu Machovi za pozvánku na tento seminář.

V mém příspěvku se budu zabývat již konkrétní aplikací principů tzv. udržitelného rozvoje, a to na oblast zdánlivě nudnou - regulace výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů? Podle příslušného výměru jsou rozvodné společnosti povinny vykoupit elektřinu za následující ceny:

Tabulka 1: Minimální výkupní ceny z obnovitelných zdrojů (zkráceno):

Pramen : www.eru.cz (rozhodnutí energetického regulačního úřadu)

Jaké jsou ale původní cíle regulace a skutečné důsledky navrhovaného opatření? S jakými náklady se dosáhne jakých efektů? Obáváme se, že tato analýza nebyla provedena a proto se o ni pokusíme v našem příspěvku.

1. Původní cíle regulace – předpokládané efekty

Omezení skleníkových plynů. Myšlenkový postup tvůrců regulace je následující:

Oteplování klimatu je negativní jev, pramení ze skleníkového efektu, ten je způsoben lidskou činností - spalování fosilních paliv a vypouštěním CO2. Elektřinu tedy místo z uhlí budeme vyrábět z větru, a protože o takovou elektřinu dobrovolně nikdo nestojí, nařídíme její výkup za trojnásobnou cenu. Tím učiníme dobrou věc a vyhovíme také požadavkům Evropské Unie (ta stanovuje dokonce kvóty na procenta energie z obnovitelných zdrojů!).

Tento "řetězec" je široce populární, je nám doslova vtloukán do hlavy ze všech stran. Má ale jednu vadu: jednotlivé jeho články ze sebe logicky nevyplývají.

1. Není jasné, zda globální oteplování je pozitivní, nebo negativní změnou. Prezentaci případných pozitivních důsledků globálního oteplování je věnována minimální pozornost. Že by nebyly? (Prezident Putin žertem prohlásil, že oteplení o dva tři stupně by bylo na Sibiři přínosem.)

2. Není jasné, zda oteplování primárně způsobují skleníkové plyny. V první polovině 20 století mohla na růst globální teploty mít vliv například stoupající jasnost Slunce (Parker. E.N., "Mohou za globální oteplování lidé?", Ekonom 4/2002, str. 19). Ohřátí oceánů potom "vypudilo" část skleníkového plynu - oxidu uhličitého CO2 do ovzduší. V mořích je totiž valná část oxidu uhlíku, chování oceánu je důležitější, než samotné emise.

3. Není dokázáno, že zvýšenou koncentraci oxidu uhlíku způsobují lidé. Existují argumenty pro tvrzení, že celá teorie o rozhodujícím vlivu člověka na globální oteplování je pouze hypotetická (Kutílek K. : "Svět obchoduje jen s hypotézou", Hospodářské noviny 26.9.2002.).

• Modely předpovídaly daleko vyšší teploty, než ve skutečnosti nastaly.
• I v minulosti se střídaly doby ledové a doby teplejší, než máme dnes. Je známo, že pouhých 19 000 let před n. l., byla v době ledové mořská hladina o 134 metrů níže, než je dnes (MF DNES, 22.11.2003). Potom mořská hladina začala stoupat rychlostí až 2 metry za století. Byly doby, kdy byla mořská hladina naopak výše a Skandinávie byla ostrovem. To vše bez lidského přičinění.
• Lidské emise jsou malé - tlením humusu v půdě se do atmosféry dostává "desetkrát více CO2 než spalováním fosilních paliv" (Kutílek, tamtéž).

Vezmeme-li v úvahu daný stav lidských vědomostí o problému, musíme se ptát : jak je možné, že se podepisují mezinárodní dohody o snížení emisí CO2, když vůbec není jasné, zda to přinese jakýkoliv efekt? Když nelze odlišit vliv lidské činnosti od přírodně probíhajících procesů? Není to selhání politiků? Nejde dokonce o selhání vědců, kteří v honbě za atraktivními tématy a získáním finančních grantů prezentují přednostně katastrofické modely?

4. Není prokázáno, že nejlepším způsobem, jak snížit množství oxidu uhlíku v atmosféře, je snížení jeho emisí (možná, že vysazování lesů a jiných pohlcovačů je lepší a účinnější a levnější).

5. Není dokázáno, že nejlepší metoda, jak snižovat emise oxidu uhlíku je výroba elektřiny pomocí větru (a ne například úspory energie, jaderná energie apod.)

Kterýkoliv z těchto pěti argumentů dokonale stačí k vyvrácení původního "řetězce". Tento řetězec je tedy mýtus, nejde o kauzální souvislost. Vyvozovat ze skleníkového efektu nutnost dotované výkupní ceny elektřiny z větru je tedy myšlenkově chybné.

Jiný důvod regulace je deklarován jako "přechod k trvale udržitelné energetice" (Stráský D., Petržílek P.: Podpora větrné energie je správná, Hospodářské noviny 7.9.2002). Autorům vadí, že 97% české elektřiny se vyrábí "trvale neudržitelným způsobem". To, že energie z uhlí nebo plynu je vyčerpatelná, vypadá jako logická myšlenka.

Platí ale jen ve fyzikálním, přírodním či geologickém slova smyslu, neplatí ale v ekonomickém slova smyslu. Po vyčerpání jednoho zdroje se přejde k druhému, dražšímu, takže ekonomicky je problém vyřešen. Trvale udržitelné je tedy i postupné čerpání omezených fosilních zdrojů v řadě podle jejich efektivnosti. Proponovaný cíl budovat "trvale udržitelnou energetiku" je neudržitelný v tom smyslu, že nemá cenu čerpat dražší zdroje, i když jsou obnovitelné, dokud jsou k dispozici levnější zdroje neobnovitelné.

V podstatě nastanou dvě varianty : buď bude obnovitelný zdroj (elektřina z větru) trvale a navždy dražší, než elektřina ze zdroje neobnovitelného (uhlí apod.). Pak nemá cenu přecházet k obnovitelnému zdroji. A nebo nastane okamžik, kdy se ložiska neobnovitelných zdrojů zmenší tak, že – díky nedostatku a díky tržnímu mechanizmu - bude elektřina z neobnovitelného zdroje dražší, než z větru. Potom větrné elektrárny vzniknou jako efektivní tržní řešení i bez dotace (stejně jako již v minulosti vznikly elektrárny vodní). Navíc růst cen elektřiny v této variantě natolik donutí všechny spotřebitele šetřit, že zpětně omezí čerpání omezených zdrojů. Ani argument budování trvale udržitelné energetiky tedy nestačí k odůvodnění podpory výkupních cen elektřiny z větru.

Obr. 1 (folie 2): omezené a obnovitelné zdroje

Konečně se jako argument pro regulaci používá "dorovnání handicapu obnovitelných zdrojů, protože v ceně uhlí nejsou obsaženy externality v ceně 1,25 Kč/kWh" (tamtéž). Náš názor je tento: pokud tyto externality existují, pak by měly být zahrnuty ("internalizovány") do ceny uhlí. Sem by mělo směřovat úsilí vládních zásahů, nikoliv napravovat jedno pokřivení trhu (nezahrnutí externalit do jedné ceny) dalším pokřivením (nadhodnocením jiné ceny).

Původní cíle regulace jsou tedy myšlenkově chybné, prokazatelné efekty žádné.

2. Negativní důsledky regulace - zvýšených výkupních cen

Z ekologického hlediska znamená zamýšlená stavba větrných elektráren na hřebenech Krušných hor narušení vzhledu krajiny a rušivý efekt pro ptactvo a lidi v okolí (infrazvuky, znehodnocení pozemků).

Pikantní je energetické hledisko. Česká republika horko těžko prodává své přebytky elektřiny do zahraničí. Budovat další kapacity – to už opravdu lze těžko pochopit. Logičtější by bylo samozřejmě spořit energií.

Technické hledisko: vzhledem ke kolísání větru je nutno mít rezervu výkonu pro případ bezvětří nebo vichřice. "Klasické" zdroje, resp. jejich pohotová kapacita stejně neubudou, ale musí být v pohotovosti, včas "zaskočit"!

Ekonomické hledisko a jeho rozbor zasluhuje více prostoru. Dotace vzniklá nadhodnocením ceny pochopitelně přiláká mnoho firem stavících větrné elektrárny. Vznikne kapacita, kterou nikdo nepotřebuje, nikdo by na ní nechtěl být ve skutečnosti závislý ale přesto vznikne, protože je na to zákon, státní zásah. Prospěch z toho budou mít soukromé firmy provozující větrné elektrárny, ale ne ten poctivý tržní prospěch, který vzniká vzájemnou dohodou a oboustrannou prospěšností. Bude to prospěch plynoucí z někým nařízené předávací ceny, prospěch pramenící z vynuceného přerozdělování.

Je to asi stejné, jako kdyby cukrář dokázal donutit někoho, aby odebíral právě jeho koblihy ne za pět korun, jak je obvyklé, ale za patnáct. Navíc s upozorněním, že v případě bezvětří nebo naopak vichřice koblihy nebudou.

Položme si otázku, jakou cenu má pro odběratele (distribuční elektrárenská společnost) energie z větru. Tedy taková energie, která kolísá podle síly větru. Jelikož je nutno stále mít v záloze záložní "klasický" zdroj, a to v plné kapacitě větrných elektráren, mohou větrné elektrárny fungovat pouze v této kombinaci. Tedy kotle i personál v klasické elektrárně bude v pohotovosti a efekt větrné elektřiny bude jen ten, že dojde k úspoře paliva, když bude foukat vítr a větrná elektrárna bude vyrábět. Hodnota větrné energie tedy v této kombinaci je rovna jen úspoře paliva (uhlí, plyn) v klasické elektrárně. Dejme tomu, že výkupní cena elektřiny z klasických zdrojů je do 1 Kč, podíl nákladů na palivo je asi 60%. Tomu by odpovídala cena za větrnou energii, odrážející její užitečnost, tedy efekt z úspory, ve výši 0,60 Kč/kWh. Více by distribuční společnosti nebyly ochotny dobrovolně (tedy vzájemně výhodně) zaplatit. K uzavření obchodu, ze kterého by měly prospěch oba subjekty, by cena musela být ještě nižší!

Nucený výkup větrné elektřiny za 2,70 Kč/KWh představuje pro odběratele ztrátový obchod, protože jsou jiné, levnější a spolehlivější zdroje. Nepochybně se sníží zisk těchto distribučních společností anebo to zaplatí spotřebitelé formou vyšších cen elektřiny. Obojí znamená pokles blahobytu celé ekonomiky. Pokusme se tento pokles vyčíslit na přibližném hypotetickém příkladu.

Jsou-li náklady na větrnou energii dejme tomu 2 Kč/kWh, je zisk výrobce větrné energie při výkupní ceně 2,70 Kč/kWh roven 0,70 Kč/kWh (2,70-2). Ztráta distributora je rozdílem mezi vynucenou výkupní cenou a skutečnou "užitečností" větrné elektřiny, tedy 2,10 Kč/kWh (2,7-0,6). Společenská ztráta tedy celkem -1,40 Kč/kWh (0,7 – 2,1). Tato ztráta je přesně rovna výši rozdílu mezi skutečnou hodnotou větrné energie pro odběratele (0,60 Kč/kWh a náklady jež na její výrobu budou podle našeho modelu vynakládány (2,- Kč/kWh). Ekonomická teorie by použila formulaci, že mezní užitek větrné elektřiny (0,60 Kč) je menší než mezní náklady (2,- Kč). Zároveň došlo také k přerozdělení hodnoty resp. peněz. Z každé kilowathodiny vyrobené větrnou elektrárnou a vynuceně (dle zákona) odebrané distributorem se přerozděluje 2,40 Kč od distributora k provozovateli větrné elektřiny (2,70 – 0,60).

Závěr z tohoto modelového rozboru je, že každá kilowathodina elektřiny z větrné elektrárny ochudí ekonomiku jako celek o 1,40 Kč a způsobí deformaci trhu (donucené přerozdělení mezi soukromými firmami) ve výši 2,40 Kč/kWh a obohatí producenty větrné energie o 0,70 Kč.

Dalším negativem je přesměrování energie podnikatelů na lobování v parlamentu a vládě místo na produktivní činnost. Místo férové soutěže začíná bitva o příznivou podobu zákonů a regulačních opatření, boj o podobu předávacích cen.

Současná hospodářská recese v sousedním Německu je podle nás také mimo jiné důsledkem podobné regulace. Ohyzdné lesy větrníku zdražují elektřinu a oslabují konkurenceschopnost ekonomiky. Proto je na stole omezení dotací (HN 5-7. Září, str. 4).

Shrňme negativní důsledky vládního nařízení: Vizuální devastace krajiny, rušení klidu, produkce nadbytečné elektřiny, zbytečné vynakládání materiálu a práce na stavbu a provoz větrníků, ochuzení hospodářství jako celku, narušení tržního prostředí v energetice ve formě nuceného přerozdělení bohatství mezi soukromými firmami, přesměrování energie podnikatelů na lobování v parlamentu a vládě místo na produktivní činnost.

Nazvěme tyto efekty "negativní externalitou" státního zásahu. Externalitou proto, že vznikají jako neplánovaný efekt plánovací činnosti vlády.

3. Skutečné hybné síly regulace

Výše uvedená bilance původních cílů a skutečných dopadů růstu výkupní ceny elektřiny z větru nás nutí k zamyšlení. Je vůbec nějaký pozitivní důsledek takového vládního zásahu? Již samotné položení otázky je šokující, protože na začátku stály přece ty nejlepší úmysly. Stále se mluvilo o trvale udržitelném rozvoji, šetrném čerpání zdrojů, o ekologii. Místo lesů ale budou lesy větrníků, a negativní efekty výše uvedené.

Pozitivní efekty ale existují. Musejí existovat, jinak by regulace nevznikla. Najdeme je v růstu důchodů investorů a provozovatelů větrných elektráren. To je totiž jediný reálný a vyčíslitelný efekt vládního nařízení. Zde leží klíč, to je ta reálná hybná síla. Jde o peníze. Skleníkový efekt a trvale udržitelný rozvoj jsou ideje, které byly použity jako argumenty k regulaci, vedoucí novému rozdělení peněz ve společnosti.

Skleníkového efektu se chytily podnikatelé, jejichž byznys skomírá a jejichž produkty nikdo nechce. K pohonu větrníků nestačí jen vítr. Je ještě třeba někoho donutit, aby to zaplatil.

Povinné procento energie z obnovitelných zdrojů, (u nás navrhováno mimo jiné formou větrníků na Krušných horách), to, co je někým prezentováno jako "nejmodernější trend", "přibližování se EU", "realizace závěrů summitu v Johannesburgu" tak může být další ukázkou jevu, který popsal výstižně Milton Friedman jako obrácenou verzi slavné "neviditelné ruky trhu" Adama Smithe. Totiž že provozovatel veřejného blaha je jakoby neviditelnou rukou veden k prosazování soukromých zájmů…

4. Celkové schéma procesu regulace (shrnutí)

Na začátku je myšlenka trvale udržitelného rozvoje a omezení emisí CO2 a skleníkového efektu. Obojí je prezentováno jako nutná podmínka přežití lidstva, jako blaho, jež je třeba společnosti naordinovat. Vymyslí se větrná energie jako jedna z cest. Zvýší se výkupní cena za větrnou energii. Již v této fázi se udělá ta chyba, že se nestanoví jasné cíle a jasné náklady, které dané řešení má. Dokonce se ani nepočká na definitivní vědecké poznatky.

Tvůrci regulace ale nenesou odpovědnost za škody, které způsobí a neinvestují vlastní peníze. Chtějí jen vyjít vstříc svým voličům, profilovat se na tématu, které budí dojem péče o veřejné blaho a udržitelný rozvoj. Regulace vyjde vstříc také jistým zájmovým skupinám. Navíc vznikne mnoho nových pracovních míst, rozjedou se investice. Prezentují se pouze kladné aspekty. Negativní dopady, jichž je více, se zamlčují nebo převedou na soukromé firmy. Vše zaplatí ten, kdo elektřinu z větru musí vykoupit.

Záludnost státního zásahu ve formě povinného výkupu za vysokou cenu spočívá v tom, že vytváří iluzi, že se vše "vyřeší" v podnikatelském sektoru a že spotřebitele ani daňového poplatníka se to netýká. Vzniká dojem, že problém mají distribuční společnosti a ty ať si s povinným výkupem "nějak poradí". Vzniklá celospolečenská škoda a ztráta (my jsme ji vypočítali na 1,40Kč/kWh větrné energie) jakoby "nikoho nebolí" (rozuměj koncového spotřebitele, voliče). To umožní politikům a autorům regulace prezentovat pouze pozitiva, zatímco negativní externality státního zásahu "uklidit" do soukromého sektoru.

Nakonec vznikne mohutný průmysl větrné energie se všemi negativními aspekty a ztrátami výše uvedenými. Regulace se stává trvalou. Teď už jde o pracovní místa a důchody v existujícím sektoru. Výroba nadbytečné energie stoupá, stoupají zisky jedněch a ztráty druhých. Roste nevraživost, protože směna je nedobrovolná. Všechny firmy už musí platit zástupy "poradců", jež mají schopnost ovlivnit parlamentní debaty a rozhodnutí regulačního orgánu. To je totiž důležitější, než efektivní výroba…

5. Psychologie nátlakové skupiny

Producenti větrné elektřiny mají ten problém, že jejich drahou a nespolehlivou elektřinu z větru nikdo nechce. Dobrovolnou směnou to nepůjde. Zkoušejí tedy donutit společnost, aby elektřinu z větru kupovala. Ale jak na to? Jak přesvědčit někoho, aby dělal něco, co nechce?

Začnou s tvrzením že ta spolehlivá elektřina, kterou máme za dobrou cenu ze zásuvky, není ta správná elektřina. Že je to špatná elektřina, která vlastně škodí. Je totiž vyrobena tím nesprávným způsobem, protože vzniká při tom znečištění. Budou argumentovat například skleníkovým efektem. Je vlastně jedno, jak budou argumentovat. Hlavní je vyvolat u spotřebitelů pocit viny nebo ohrožení. Člověk, kterému je vnucen pocit viny, nebo se cítí ohrožen, je daleko snáze manipulovatelný. Takový člověk je ochoten leccos udělat, aby svou vinu odčinil nebo ohrožení zamezil. Je ochoten více pracovat nebo platit, aby nebyl opět obviněn, že spotřebovává tu nesprávnou elektřinu.

Když je veřejnost takto zpracovaná, přistoupí na myšlenku elektřiny z větru jako variantu, jistý druh odpustku. Uzákoní se povinný odběr větrné elektřiny za trojnásobnou cenu. V parlamentu regulace projde. Argumentem jsou vědci, klima, povodně, sucha, podmínky Evropské Unie. Poslanci budou moci předstoupit před voliče a říci jim: podívejte se, jak pečujeme o vaše životní prostředí. Podívejte se, kolik jsme vytvořili pracovních míst v továrnách dodávajících větrníky. Tyto myšlenky jsou dostatečně jednoduché, aby je voličstvo pochopilo.

Rozvodné společnosti budou proti nucenému výkupu protestovat, ale nakonec na to přistoupí. Podle zákona budou muset. Nakonec se zahojí na spotřebitelích, zvýší cenu pro konečného zákazníka. V jistém smyslu budou dokonce vděčné, že pro zvýšení ceny je další zdůvodnění. Rozvodné společnosti by si totiž jinak své vlastní důvody pro růst ceny horko těžko vymýšleli, když slibovali naopak zlevnění.

Ty milióny spotřebitelů, co zaplatí víc za elektřinu, nebudou protestovat. Kvůli pár korunám by se jim to totiž nevyplatilo.

Závěr

Důsledná analýza cílů regulace a jejich skutečných dopadů je podle našeho názoru cesta, jak zamezit plýtvání vzácnými zdroji (lidskými i materiálními), jak předejít nerozumným zásahům do dobrovolných smluv mezi podniky. Chybný zásah státu může i zdiskreditovat jinak pozitivní myšlenku trvale udržitelného rozvoje.

Literatura

• Friedmanovi M. a R., "Svoboda volby", Liberální institut , Praha 1992
• Kutílek K. : "Svět obchoduje jen s hypotézou", Hospodářské noviny 26.9.2002.
• Parker. E.N., : "Mohou za globální oteplování lidé?", Ekonom 4/2002, str. 19
• Stráský D., Petržílek P., : "Podpora větrné energie je správná", Hospodářské noviny 7.9.2002

PhDr. René Hladík CSc., vedoucí katedry ekonomie na FSE UJEP v Ústí n. L.