vyhledávání na serveru:

Vážené dámy a vážení pánové,

je mi ctí vystoupit na tomto fóru, které má mj. za cíl rozbíjet mýty naší současnosti. Někdejší agro-potravinářský komplex, který dnes přetřásáme, je plný těchto mýtů. Drtivě převládající interpretace jeho dnešních hospodářských a strukturálních problémů je vlastně jedním velkým zastíracím manévrem. Stejně tak, jako tvrzení, že v Evropské unii čekají naše zemědělce jenom samá pozitiva. Zmíním zde jednu generální nepravdu z poslední doby: Podle jednoho z prezidentských kandidátů je zemědělství jediný plně transformovaný resort. Alespoň něco konkrétního od Petra Pitharta. Kdyby to však nebylo úplně jinak. Jak podmínky pro zemědělské podnikání, tak transparentnost veřejných výdajů na agrární politiku by nemohly podle mého názoru vydržet dlouho, i kdybychom do Evropské unie nevstupovali.

Zemědělství ČR je stále na rozcestí i po deseti letech, kdy se na něm po posledních skutečně reformních krocích ocitlo. Vedle slábnoucí politické reprezentace sílil vliv lobby a její základní nástroj - zastínit vlastní nedostatky, stejně jako smrsknout veškeré diskuse na pouhý objem dotací na příští rok. Nyní jakoby se jen čekalo, co s odvětvím až příliš vymknutým veřejné kontrole udělá vstup do Unie. Dopady tohoto procesu rozhodně nebudou naší vlastní vinou bezbolestné a budou ku prospěchu naší budoucí přímé konkurence, která má tu výhodu, že dlouhá léta funguje na míru šitou, z vlastní iniciativy postupně vyvinutou a pro vnější účastníky velmi silně svazující Společnou zemědělskou politikou.

 

Současný stav a jeho příčiny

Jeden paradox na úvod za všechny. Ačkoli je tato Společná zemědělská politika obhajována a u nás přijímána mj. pro udržení života na venkově, nesplňuje pro to české zemědělské hospodářství už základní předpoklad, kterým je vlastnictví půdy. Více než devadesát procent zemědělské půdy v ČR totiž obhospodařuje nájemce, nikoli její vlastník. Jak může takový nájemce investovat? Jak může své podnikání myslet vážně, když nemá to nejzákladnější, co za pár let nemusí být jeho? Jak to, že neexistuje trh s nezastupitelným výrobním prostředkem a tudíž ani jeho cena?

Sice pomalu, ale probíhá privatizace půdy, kterou až dosud vlastní stát. Není jí sice rozhodující množství (asi pětina) a ten proces nebude nikterak bleskový, ale rozeběhnutí jejího prodeje farmářům přispěje k postupnému vzniku skutečného trhu s půdou, jejíž současná cena je zlomkem té, kterou musejí platit za nájem či nákup farmáři v zemích západní Evropy. Nájemci půdy v ČR nikdy neměli vážný zájem, aby trh vznikl, protože by se zvýšily náklady a neměli zájem si ji ani koupit, protože by se museli dlouhodobě zadlužit a tento svůj zájem jako mnoho dalších také prosadili. To je velké riziko a nevýhoda každého z nich v právě nastávajícím období. Bývalá Jednotná zemědělská družstva či jejich tzv. nástupnické organizace navíc nehodlají vyrovnat závazky plynoucí ze zákona o transformaci družstev a nechávají je klidnými zástupy mnoha tisíc věřitelů a restituentů. Z čeho pramení jejich klid po třinácti letech?

Další příčinou nepodporující ve svých důsledcích připravenost agrárních podniků na vstup do EU je neuvěřitelně paternalistický vztah státu. I to je výsledkem slabosti exekutivy vůči agrárníkům, jejichž hlas v posledních letech ovládl rozhodování v resortu. Jeden z nástrojů atomizovaných zemědělců, kteří jsou právě proto nejslabším článkem potravinové vertikály, jak udržet svůj odbyt, jsou tzv. odbytová družstva. Producenti jedné komodity se dohodnou a spojí své síly a tak i vyjednávací pozici vůči odběratelům. Tyto organizace se však u nás nemohly plně rozvinout, přestože již některé delší dobu fungují. Jejich roli totiž ve skutečnosti suploval a do určité míry stále přebírá Státní zemědělský intervenční fond (dříve Státní fond tržní regulace v zemědělství), který dlouhá léta a na nemalé náklady daňových poplatníků určoval především obchod s mlékem a obilovinami. Vždy ještě na úkor zpracovatelů a potravinářů určoval a určuje administrativně co nejvyšší cenu klíčových komodit, v případě obilovin s negativním vlivem na cenu krmného obilí a tedy i masa. Pravidla této regulace nebyla nikdy nastavena dlouhodobě, což znamenalo velkou nejistotu nejen pro všechny pěstitele a chovatele, ale také právě pro zmíněný zpracovatelský a potravinářský průmysl.

Nejen z těchto důvodů se stále více ukrajoval prostor pro vlastní iniciativu prvovýrobců, která valné části z nich bude nyní chybět.

Stejně zhoubný musel nutně být také plýtvavý dotační systém. Pro ministerstvo byl prioritní spíše objem celkových subvencí, než způsob jejich alokace. Rychlost a přímočarost přesunu veřejných prostředků k zemědělským podnikům slavil úspěch nad rozlišením perspektivy toho či onoho žadatele nebo vyhodnocení účinnosti podpor. Obětí toho se stal i jediný správný nástroj dotační politiky. Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond. Garance úvěrů a dotace úroků z úvěrů byly ze strany státu tak štědré a kontrola žadatelů tak benevolentní, že banky, jež udělovaly půjčky, se nemusely chovat jako banky, ale logicky si jen díky státním garancím snižovaly svá vlastní rizika.

Sílícím vlivem prvovýroby na resort došlo k velmi nežádoucímu vývoji zahraničního agrárního obchodu. Již několik let po sobě, a letos tomu nebude jinak, se vždy ocitne v bezmála dvacetimiliardovém deficitu. Co je však alarmující: V dovozu stále více roste podíl finálních výrobků či výrobků s vyšší přidanou hodnotou a u vývozu je to přesně naopak. Dovozní ceny se zvyšují, vývozní klesají. Největší rozdíly v průměrných dovozních a vývozních cenách jsou právě v agrárním obchodě s EU. V posledních šesti letech činily naše exportní ceny pouze 33 až 74 procenta cen dovozních. Zjednodušeně řečeno: K vyprodukování prostředků na dovoz l kg agrárního zboží z EU musíme exportovat téměř 3 kilogramy českých zemědělsko-potravinářských produktů.

 

Výchozí pozice

Výchozí pozice našeho zemědělství k soutěžení s připravenějšími tak byla dosavadní neřízenou agrární politikou silně podkopána. Resort vykazuje neuspokojivou úroveň reálné produktivity. Rovněž dosahované hektarové výnosy obilovin jsou o dvacet procent nižší než v EU a například v dojivosti krav zaostáváme zhruba o 15 procent. Na druhou stranu, výhodami vůči západu jsou naopak nižší cena pracovní síly, která nedosahuje ani 30 procent sousedních členů EU a nesrovnatelně nižší a již zmíněná cena půdy. Také většina ostatních nákladů je u nás zpravidla na nižší úrovni. Jak se tyto rozdíly projeví v soutěžení v rozšířené EU je naprosto otevřené. Ještě nevíme přesně:

- jakou výši kvót se našim vyjednavačům podaří usmlouvat,

- jaké výši dotací nakonec budou naši zemědělci z Bruselu dostávat,

- jak moc tedy budou prvovýrobci tlačeni na další snižování nákladů a

- jak se vypořádají s vlastnickými vztahy.

 

Co nám Unie nabízí?

Pouze výše produkčních podpor, tedy subvencí, z EU určitě nebude jediným rozhodujícím faktorem úspěchu či neúspěchu českých podniků v EU, jak by se mohlo zdát z nedávných demonstrací prvovýrobců. Perspektiva jednotlivých producentů zůstane podle mého názoru i v případě přiznání pouze čtvrtinových plateb jen a jen v jejich rukou. Samozřejmě, pokud již nebyli odsouzeni k nezdaru spoléháním se na dosavadní chybnou domácí politiku.

Shrňme si stručně, co EU "nabízí" v jednotlivostech českým zemědělcům a co mimo to lze také očekávat?

ceny zemědělských výrobců zčásti porostou, na straně druhé ovšem porostou i náklady,

předpokládané postupné přiznání přímých dotací z EU posílí ve všech ohledech (především v možnostech dalších investičních podpor) tu část zemědělství, která bude mít kvótu. O tom ale rozhodnou převážně úředníci, a to na mnoho let dopředu, přičemž na paměti je opět třeba mít, že vzhledem k nevyjasněným vlastnickým vztahům je naše zemědělství do značné míry "na vodě". Při přiznání kvót a podpor to ale také může znamenat, že nájemci půdy a nevyrovnané společnosti s restituenty mají jakási Evropskou unií posvěcená "vyšší" práva – kvóty a dotace se přece přiznávají na roky dopředu,

převzetí strukturální politiky EU přinese také podle Bruselu podnikům kandidátských států další investiční podpory. Zemědělství nových zemí EU bude moci čerpat z programů rozvoje venkova, podporovaných ze zdrojů EU, které se stále více přiklánějí k podporám poskytovaným zemědělským podnikům ve znevýhodněných oblastech a prémie uvolňované v rámci programů ochrany životního prostředí. Dodejme, že za velké administrativní náročnosti, kterou budeme jako noví členové Unie také hned hradit. Zda budou stejně rychle i tyto podpory už není jisté. Navíc to není informace pro producenty v intenzivním zemědělství.

Výhodou jistě zůstává zrušení celních bariér.

Přechod z jednoho přeregulovaného prostředí do jiného, které nás čeká a nemine, nebude pro podniky ať už se v EU ocitnou v jakékoli podobě nic jednoduchého. Z jednoho úhlu pohledu budou nezvykle mnohem samostatnější, z druhého budou svázáni nařízeními, regulacemi, kvótami a intervencemi vlastně napořád. Pokud se nepodaří Společnou zemědělskou politiku zreformovat až k jejímu zániku, což je málo pravděpodobné.

Zemědělci se nebudou muset jen plně přizpůsobit legislativnímu prostředí EU, což především znamená stoprocentní dodržování všech norem a směrnic, ale také se budou muset umět vyznat v té části tržního prostředí, které Společná zemědělská politika svým subjektům ještě poskytuje.

V prvopočátcích, ještě než si na to najmou specializované konzultační firmy, se musejí detailně seznámit s tržními analýzami možného budoucího vývoje jednotlivých komodit a jejich regulačními omezeními. Bruselem nalinkované limity výroby jsou tak složité, že se v ní těžko orientují samotní vyjednavači. Od mléka, bramborového škrobu a cukru, kde je penalizována výroba nad kvótu, přes obiloviny (pěstitelé dostávají platbu za průměrný národní výnos), až třeba po chov telat se systémem prémií, kdy podnik či farmář dostane prémii na prvních dvacet telat, ale může jich mít, kolik chce. Možností, do jaké míry a do které komodity se pustit letos, je mnoho a k tomu musí unijní nováček znát nepřeberné množství, tržních, ale i administrativních informací. Už se nebude moci spoléhat na stát, ale na sebe a "svého" institucionalizovaného tržně-regulačního poradce.

Naši zemědělci sice ovládají lobbování a jistě splynou s obdobnými nátlakovými skupinami v Bruselu, rozdíl však bude v tom, že nebudou mít zástupce ve výkonných funkcích.

Naši zemědělci horlením za dotace, intervence, ochranu trhu a regulace trhu, tentokrát po téměř sto letech znovu nasměrované vně republiky, zapomínají, že Brusel a jeho ochranářská politika nejsou tou jistotou, po které chápu, že velice touží. Neměli ji od roku 1989, kdy ji ztratila valná část z nich a Brusel to dobře ví. Stejně tak v EU vědí, že právě vytoužená Společná zemědělská politika začíná stále více vadit těm, kteří v ČR mlčí – daňovým poplatníkům.

Jednoduchý život nebudou mít zemědělci ani se Společnou zemědělskou politikou, ani bez ní. Čím dříve se ale nastávající proces završí, tím lépe. Zemědělství je totiž přes všechny odlišnosti podnikatelskou činností, kterou by neprovozoval nikdo, kdo by věděl, že mu nic nepřináší. Vstup do EU bude určitě velkou zkouškou, po níž se ukáže, kdo to myslí se svým podnikáním vážně. Ať už díky či navzdory všem formám intervencionismu.

Jiří Fencl, publicista