přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 20 "Povodeň a veřejné finance"

96 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2002
cena: 70,- Kč

Začnu státem. Od státu automaticky jako občané očekáváme, že se postará o obnovu poničeného veřejného majetku. Pokládali bychom jistě za neakceptovatelné, kdyby stát vydal prohlášení, že určitý poničený úsek silnice nebo pražského metra nezprovozní, protože na to nemá. Stát má široké spektrum možností jak prostředky na úhradu najít. K diskusi o nich se ještě dostanu. Může se ovšem stát, že se do potíží s úhradou škod dostane některý článek státního aparátu, například obec. Byly slyšet prohlášení obcí typu "bez pomoci státu to nezvládneme", které mohly být i pravdivé. Na pomoc státu obcím se dívám celkem s pochopením, ostatně jde jen o přerozdělování prostředků v rámci stejného měšce, do nějž přispíváme jako daňoví plátci. Ze státní kasy se pochopitelně hradí i škody státních institucí a státních podniků. V této souvislosti zazněl z jedné postižené instituce výrok hodný zaznamenání. Na dotaz zda byla proti povodním pojištěna, odpověděl její představitel, že přece "stát je nejlepší pojišťovnou". De facto měl pravdu. Zavání ale nepochopením smyslu pojištění. Je také koncepční otázkou, do jaké míry má být veřejný majetek soukromě pojištěn, to je těžko myslitelné např. u komunikací, ale samozřejmé u automobilů. Pokud by se okruh rozšířil na budovy a techniku, určitě by to zvýšilo stabilitu výdajů státního rozpočtu. Takže to je první interakce mezi veřejnou a soukromou věcí při úhradě škod.

Pokud jde o soukromé subjekty, rozlišme na podniky a jednotlivce. Společné mají to, že obnova poničeného majetku je především jejich zájmem a jejich věcí. Společné je i to, že pokládají za samozřejmost, že jim přitom stát striktně vymezeným způsobem pomůže. Hasiči jim odčerpají vodu z objektů. Policie pohlídá, aby v zaplavených objektech nedošlo k rabování. Za interakci mezi soukromým majetkem a veřejnými zdroji lze považovat i to, když finanční úřad promine daňovému plátci opoždění platby a nenaúčtuje mu penále. K tomu je oprávněn a spíš bychom byli pobouřeni, kdyby v takové situaci zareagoval jinak.

Jiné formy interakce mohou ale být už kontroverznější a je žádoucí při nich rozlišovat situaci podniku a jednotlivce. Pokud nebyl podnik pojištěn nebo nebyl dobře pojištěn a škody přesahují jeho finanční možnosti, budou vlastníci při hledání východiska zkoušet i lobbying, zda by pro jejich podnik z veřejných peněz něco nekáplo. Pak se objeví prohlášení typu "bez pomoci státu nemůžeme rozjet výrobu" s hrozbou regionální katastrofy na trhu práce. Taková prohlášení zní mým uším od soukromého podniku nemístně a stát by se neměl nechat vmanévrovat do situace, aby na takové výzvy reagoval. Pokud by stát takto pomohl podniku A, vzniká tím precedens který by měl v zájmu spravedlnosti vést k pomoci další stovce podniků. A kde je hranice mezi skutečnou potřebností a šikovným lobbyingem. Povodně jsou z hlediska podnikové sféry ekonomickým jevem a měly by se řešit standardními ekonomickými nástroji. Máme standardní mechanismy jak řešit problémy podniků, možná nefungují dobře, ale to nemůže být důvod k zavádění nesystémových kroků s použitím peněz daňových poplatníků. Objem státních dotací ekonomickým subjektům je u nás mimochodem jeden z největších na světě ve srovnání s velikostí ekonomiky.

Jak do tohoto schématu zapadají zemědělci, kteří podobně jako v roce 1997 na úhradu škod formou dotací dosáhnou? Potíž je v tom, že podnikání v zemědělství není na zcela tržní bázi, a to ani jinde v Evropě. Do zemědělství proudí státní dotace bez ohledu na povodně, což je fakt, který mění způsob zacházení státu i v případě řešení povodní. Jakkoliv z toho jako ekonom radost nemám, jsem v tomto případě shovívavější než k dotacím jiným podnikům.

Pokud jde o fyzické osoby, je situace složitější. Ti odpovědnější se pojistili a jejich škody nemají aspoň rozměr finanční. Povodně ovšem nejsou jen ekonomickým jevem. Pokud zůstanu u těch finančních aspektů, existuje mnoho lidí, kteří z nejrůznějších důvodů nejsou schopni takovou mezní situaci finančně zvládnout. Máme sice štědrou sociální síť, již se stát stará o potřebné. Ta zahrnuje kromě pravidelných plateb i možnost jednorázových výpomocí. Je ovšem zřejmé, že pro případ takovéto rozsáhlé katastrofy není tato síť plně vyhovující. Doplňkovým zdrojem pomoci potřebným pro řešení mimořádných událostí jsou zdroje dobročinných neziskových organizací. Ty fungují na bázi lidské solidarity a těch více než 300 miliónů korun, které se od povodní vybraly, svědčí o tom, že solidarita funguje i u nás. Celkově je ale tento sektor stále podstatně slabší než bývá zvykem ve vyspělém zahraničí a 300 mil je proti celkovým škodám jen mizivý podíl.

Chtě nechtě musí dojít k tomu, že problémy skupin jednotlivců řeší politici ad hoc. Politici se rozjedou do postižených území, na vlastní oči vidí tragické osudy lidí a vymýšlejí, jak pomoci. A může se stát, že pak pod vlivem svých subjektivních pocitů a třeba v dobré víře vymyslí něco, co má daleko k všeobecně uznávaným ekonomickým normám. Tady narážím například na návrh (naštěstí již mrtvý), aby ti, kdo se pojistili, vraceli část přijatých státních dotací na rozdíl od těch, kdo se nepojistili. Že to byl ústřel, je zřejmé už z toho, že byl návrh stažen. Nicméně stojí za to domyslet tento návrh do konce, abychom viděli, jak byl nebezpečný. Zjevná nespravedlnost vůči těm odpovědnějším, kteří se pojistili, by je jistě nepřiměla, aby rezignovali na pojištění a místo toho příště natahovali ruku ke státu. Právem by se ale tázali, jaká křivda se jim stane příště. Jestli jim třeba stát vyměří nižší důchod kvůli tomu, že jsou připojištěni u penzijního fondu. Rozhodnutí by zaselo nedůvěru v systém rozhodování státu a část soukromých úspor by v důsledku toho mohla končit namísto v tuzemsku třeba na švýcarských kontech. Pokud jde o formu pomoci státu soukromým osobám, nabízí se v podstatě měkké úvěry a účelové dotace. Já osobně bych z ekonomického hlediska silně upřednostňoval formu úvěrů, třeba i bezúročných. S nimi je sice o něco složitější administrativa, ale to je více než vyváženo omezením rizika morálního hazardu. Pokud někdo něco dostává zadarmo, morální hazard reálně hrozí. Pokud dostává půjčku, o níž ví, že ji musí splatit třeba i za dlouhou dobu, má tendenci s penězi zacházet uvážlivěji a efektivněji.

Zbývá poslední téma kterému se chci věnovat, a to jak si stát opatří prostředky na úhradu nákladů svých i pomoc soukromým subjektům. Vláda teoreticky může na úhradu vydat dluhopisy, může použít mimořádné příjmy z privatizace, může různým způsobem restrukturalizovat své běžné výdaje aniž by změnila celkový objem veřejných výdajů, nebo může zvýšit daně. Každé z těchto řešení má své důsledky ekonomické a politické. Souhrnnou politickou otázkou přitom je, zda stát použije prostředky v rámci mantinelů, které jsme jako občané určili výsledkem voleb, nebo zda půjde zas tyto mantinely. Těmi mantinely míním platnou legislativu, která dává vládám (centrální i lokální) určité kompetence, plus mandát tyto kompetence změnit podle vládních prohlášení. Tady už máme náznaky, že politika vlády míří za uvedené mantinely například tím, že zavádí takzvanou milionářskou daň a tím, že zvyšuje některé daně aniž by jiné daně adekvátně snižovala, takže celková daňová zátěž stoupne. To si budou muset u voličů zodpovědět zejména strany, které před volbami slibovaly snížení daní a nyní se podílejí na opačném procesu. Pokrytecké se mně ale zdá také prohlášení jiných politiků, kteří v minulosti nejvíce brojili proti růstu zadlužení země a kteří po povodních navrhovali použít jako hlavní zdroj obnovy privatizační výnosy, tedy řešení, které by zadlužení v budoucnu zvýšilo. Tím se dostávám k ekonomickým souvislostem. Použít výnosy z privatizace by bylo technicky možné, výhodou by bylo odstranění nutnosti zásahu do struktury běžných veřejných rozpočtů. Nicméně neopakovatelné příjmy by měly sloužit k nadčasovým výdajům spíše než zahlazování škod, výdajů například na penzijní reformu. Pokud je tedy použije takto, můžeme říct, že nám voda odplavila část našich budoucích penzí. Pokud jde o další způsoby náhrady, škrtání ve výdajích rozpočtu je teoreticky také proveditelné, politicky jde ale proti zájmům vítězné strany voleb. Vláda přitom od začátku dává svými kroky najevo, že s reformou výdajové strany rozpočtu nepočítá. Takže je jasné, že se celková koncepce vlády asymetricky naklonila k opačnému pólu – zvyšování daní. Je mně těžko pochopitelné, jak jde dohodnuté zvýšení daní dohromady s vládním záměrem nezvýšit celkovou daňovou kvótu. Daňová kvóta by měla vzrůst už tím, že příští rok nedojde k valorizaci pásem daně z příjmu fyzických osob. O tom se zatím příliš nemluvilo. Pokud MF tvrdí, že z úprav daní dostane navíc 10mld Kč, mohla by daňová kvóta zůstat nezměněna jen při prudkém poklesu daňových příjmů například snížením ziskovosti podniků či zvýšením daňových úniků. Předpokládám, že takové scénáře netvoří součást vládních předpokladů. Při povodních hlásali vládní představitelé, že na úhradě se budou solidárně podílet všichni obyvatelé. Jak toto prohlášení koresponduje s navrženými změnami daní. Růst sazby DPH se dotkne především potravin a má tedy ze škály opatření nejblíže původnímu záměru, protože žaludky máme všichni přibližně stejné. Růst spotřebních daní sice znevýhodní jen určité skupiny populace – kuřáky a konzumenty alkoholu – ale je akceptovatelný aspoň tím, že se každý může svobodně rozhodnout, zda bude uvedené zboží v tuzemsku kupovat, nebo třeba každý týden v malém množství vozit legálně ze Slovenska, kde bude levnější, nebo se bez něj obejde. Největší principiální problém mám s tzv. milionářskou daní, která kromě toho, že nebyla součástí vládního prohlášení, je i například v rozporu s ekonomickou svobodou, jak ji pojímá Milton Friedman. Takže parafráze myšlenky z jeho knihy Free to Choose na konec: Rozhodne-li se 90% populace, že si zvýší daně, aby pomohli zbylým 10% populace, může to být rozumné nebo nerozumné, efektivní nebo neefektivní, ale není to v rozporu s principem rovných příležitostí a svobody. Pokud 80% populace odhlasuje zvýšení daní pro 10% populace s vysokými příjmy, aby tím pomohli 10% populace s nízkými příjmy, je to pokus o dosažení rovnosti příjmů, který je v příkrém rozporu se svobodou.

Pavel Sobíšek