přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 20 "Povodeň a veřejné finance"

96 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2002
cena: 70,- Kč

Název dnešního semináře je: "Úhrada povodňových škod, věc veřejná nebo soukromá?". Zastávám názor, že úhrada povodňových škod i když je skrývána za věc veřejnou bude vždy věcí soukromou. Uvědomme si, že stát nikomu nic nezaplatí, protože žádné vlastní peníze nemá. Může se nanejvýš "chlubit" dluhy, penězi odebranými formou berní (od slova brát, podobně krást) a majetkem získaným v dlouhé historii tzv. pozemkových reforem (vyvlastňování šlechty a tzv. velkostatkářů), znárodňování po roce 1945, konfiskací a perzekucí, např. Židů a sudetských Němců. Vše, co se privatizuje, bylo dříve nějakým způsobem ukradeno. Slovní spojení "pomoc státu (vlády)" je nesmyslné, a proto jej prosím nepoužívejme. Veškeré náklady obnovy země ponesou na svých bedrech občané-daňoví poplatníci, někdo více a někdo méně, postižení, i ti co zůstali v suchu.

V souvislosti s povodněmi někteří z nás upínáme své zraky k autoritě státu a žasneme, jak dobře o nás politici pečují. Definujme si proto politika. Je to člověk, který rozdáváním privilegií a cizích peněz se sám udržuje u zdroje koncentrovaných privilegií a peněz. V případě zničení jednoho domu (bleskem, výbuchem plynu...) politik, prostřednictvím organizování pomoci za cizí peníze, může získat vděčnost pouze několika lidí, jedné rodiny. Když jsou zničeny tisíce domů, získává tisíce voličů. Proto, a pro nic jiného jsou politici po každé katastrofě velkého rozsahu tak činorodí. Lze také hovořit o hyenismu. Někdo profituje na povodni prodejem láhve balené vody za 60 korun, jiný snahou zvýšit daně pod záminkou úhrady povodňových škod.

Jedním ze způsobů zmírnění důsledků nahodilých přírodních pohrom je pojištění. Stát, kraje ani obce však majetek, který mají od občanů svěřený do péče, nepojistili. Namísto toho politici, vedeni krátkodobým hlediskem zisku volebních hlasů, utráceli peníze za "chléb a hry". Ministři a poslanci rozhazovali vybrané berně na dotace, sociální dávky a paláce státní byrokracie, komunální politici na profesionální sport, ohňostroje, rozdávání bytů "nebydlícím" a paláce obecní byrokracie. Příkladů existuje nesčíslné množství. Dnes by měl být těmto "správcům" předložen účet v podobě trestního stíhání za porušování povinnosti při správě cizího majetku (kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, bude potrestán...) a žalob na náhrady škody.

Proti veškeré logice, záplavy v roce 1997 nevedly k masovému zájmu o pojištění ze strany občanů. Podle odhadů má pouze polovina domácností uzavřeny pojistky, a je ve hvězdách, jak jsou kvalitní. Jak se ale ukazuje, je to správný model chování protože spoluobčané vždy všechno zaplatí. Od vytunelovaných bank až po povodně. Dnes opět, lidé, kterým velká voda vzala obydlí, obdrží nevratný příspěvek 150 000 Kč, půjčku 850 000 Kč na dvacet let s dotovaným úrokem 2 procenta a již teď dostávají sociální dávky ve výši 30 000 Kč. Nebudu zřejmě populární, ale většina poškozených nemá správně dostat nic, kromě dobrovolné charitativní pomoci. Každý si mohl pojistit dům i vybavení domácnosti a politici rozdáváním cizích peněz dávají najevo, že kdo to skutečně udělal, je úplný hlupák. Neměli bychom v této souvislosti zapomenout na požadavek ministerstva pro místní rozvoj, reprezentovaného ministrem Němcem, aby ti starostliví občané vraceli 35 procent z vyplaceného pojistného. Tento šílený nápad byl opuštěn až na nátlak medií.

Zajisté se objeví námitka, že ne všichni občané jsou schopni řádně pojistit svůj majetek a odolat nástrahám právnických formulací pojistných smluv. To má být záminka k převzetí úhrady škod na bedra daňových poplatníků. Lidé by si měli konečně uvědomit několik věcí. Pokud nechtějí o majetek přijít, musí o něj pečovat, tedy pojistit jej. Samotný akt uzavírání pojišťovací smlouvy není záležitostí pěti minut mezi vypnutím televize a odchodem na pivo. Stejně tak pojišťovací makléř (jak pohrdavě říkáme – pojišťovák) není žádný obtížný hmyz lezoucí do chalupy. Prý někteří občané nejsou schopni uzavřít pojistku. Ano, a stát nutí i onu pověstnou babičku z vesnice podávat neskutečně složitá daňová přiznání k berni z nemovitosti. K berni, kde náklady na její správu převyšují výběr. A to nehovořím o agendě tzv. sociálního a zdravotního pojištění, daní, auditů, kontrol statistických hlášení atd., kterou musí absolvovat každý podnikatel. Stát svými požadavky vlastně odvádí občany od péče o jejich vlastní majetek.

Stát není nejlepší pojišťovna, jak se pro vyjádřil místopředseda Českého statistického úřadu Jan Procházka (škody na výpočetní technice se zde odhadují na 400 mil. Kč). Ve skutečnosti odpovědní lidé nuceně jistí lidi neodpovědné. Proč vlastně, když je takhle všechno všech, věci komplikovat, a veškerý majetek neznárodnit?

Samozřejmě i mezi podniky je obrovský rozdíl v přístupu k riziku. Některé mají pojištěné i ztráty z výpadku výroby, jiné budou jako obvykle škemrat u vlády, aby občanům vzala majetek na úhradu jejich škod.

Socializace zemědělství je téměř dokonalá a o "povinnosti" daňových poplatníků hradit ztráty se nevede žádná diskuse. Obor, který profituje na zničené krajině, mám na mysli odlesnění, meliorace, odstranění mokřadů, lužních lesů, remízků, tuto krajinu dál ničí a tím nese velký díl viny na povodňových škodách, dostane od nás příspěvek, aby v tom mohl pokračovat. Již byl schválen přesun 0,5 mld. Kč z Pozemkového fondu.

V souvislosti s povodněmi v roce 1997 na Moravě byly vydány povodňové dluhopisy, které si jako výraz solidarity koupily všechny vrstvy obyvatelstva. Měl jsem jeden zarámovaný v kanceláři. Socialistická vláda, složená s politických stran podporovaných 25,7 procenty oprávněných voličů ochotných pouze přijímat, nikoliv dávat, dobře ví, že by se žádné vstřícnosti nedočkala. Dokonce ani "analytici" penzijních fondů a bank, kteří masivně zamořují portfolia cenných papírů "argentinsky" rizikovými vládními dluhopisy, by zřejmě nebyli ochotni k dalším nákupům. A tak když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Proto vláda začala chrlit návrhy na nové zdaňování, a to vše pod lacinou záminkou úhrady povodňových škod v odhadované výši 90 mld. Kč. Všimněme si eufemismu, kde zvýšení daní se halí do slov daňová reforma. Když se budeme držet stejné rétoriky, jedná se o daňovou kontrarevoluci.

Stát má ale několikanásobně více peněz než potřebuje. Mějme na paměti, že podle návrhu rozpočtu v roce 2004 hodlá erár vybrat 683 mld. Kč a půjčit si dalších 157 mld. Kč. Za tuto částkou lze bez problémů opravit poškozenou infrastrukturu, ba spolu s vodou v cisternách rozvážet i šampaňské, protipovodňovou hráz v Praze stavět příště ze stříbra a stržené mosty pozlatit. Pouze politici nesou odpovědnost, že všechny tyto peníze budou doslova rozházeny a s prominutím prožrány jinde a jinak. Dramatické záběry z povodní by proto neměly běžet v televizi, ale hlavně na vnitřním okruhu v parlamentních kuloárech. Část země vypadá jako po válce a v takových dobách přece nemůže nikdo dostávat peníze na nákup baget s kuřecím masem, cigaret a piva. Teď je ten pravý čas, aby parlament ve stavu legislativní nouze zrušil podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky pro nepracující, odstranil všechny dotace a subvence, propustil desítky tisíc zbytečných úředníků a prodal budovy, kde nyní sedí. Jako ve firmě. Když nejsou peníze, je třeba utáhnout opasky. Úvahy o zvýšení berní je nutné považovat za doprovodný syndrom bahenní horečky zamořující Strakovu akademii a Parlament. Pokud se jim podvolíme, jsme pouhé stádo ovcí.

Jestli je něco zkouškou, nikoliv srpnové záplavy, ale následná potopa socialismu.

Vilém Barák