přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Začnu hned komplimentem. Když jsem působil ve Spojených státech, tak jsem se naučil dělat pravidelně dvě věci. Za prvé pracovat denně s internetem. Tam je to jednoduchý, protože paušál stojí 20 $ měsíčně a není to problém ani pro střední třídu. A ta druhá věc je téměř denní styk s institucemi, které se zabývají reprodukcí myšlenek a komunikací. Občas jsem zatoužil vrátit se alespoň virtuálně domů. Hledal jsem na internetu, kdo se u nás seriózně zabývá takovouto činností. Ať jsem hledal sebelépe, tak jsem vždy skončil u CEPu Jiřího Weigla. A byl to pro mě, nemyslím teď noviny, takovou tu zkratkovitou žurnalistiku, ale právě odborné referáty, každý měsíc pravidelná diskuse na nejrůznější témata, nesmírně cenný zdroj. Pozvání na Žofín je nyní dobrá příležitost, jak Jiřímu Weiglovi poděkovat.

Téma, pro které jsem byl dnes pozván, je samozřejmě jiné-budoucnost aliance. Mnohé zde řekl již Petr Nečas. Já si ho nesmírně vážím, protože je to jeden z mála lidí, kteří se této tématice v těch vyšších politických kruzích skutečně věnují na vysoké odborné úrovni řadu let. Díky práci takových lidí, jako je Petr Nečas, jsme dneska tam, kde jsme.

Aliance pro mě osobně má velký význam. Sám jsem strávil značný kus svého profesionálního života úsilím, aby se Česká republika stala členem aliance a aby celý proces byl završen úspěšnou ratifikací v Senátu. Nechci tu zpochybňovat suverenitu parlamentu, ale na rozdíl od evropských poměrů, kde v mezinárodních otázkách zastupitelské sbory zpravidla odsouhlasí to, k čemu se přikloní vláda, to ve Spojených státech zdaleka není pravidlem. Ratifikace v Senátu byla dlouhou dobu značně otevřenou záležitostí. Příklady odmítnutí mezinárodní smlouvy v Kongresu nejsou výjimečné.

Odrazil bych se ve svém příspěvku od citátu Václava Klause, že naším členstvím neskončila epocha bezstarostnosti. Naopak starost o NATO, pokud jsme věděli, do čeho jsme šli, by měla naše úvahy vést k jeho budoucnosti. Taková alfa a omega, alespoň jak já to vidím, by pro nás měla být existence transatlantické vazby. Je ve vitálním zájmu našeho státu. Americká přítomnost v Evropě a existence atlantické aliance jsou spojené nádoby, nejde jedno bez druhého. Nebude NATO, pokud Američané nebudou v Evropě, a nebude americká přítomnost v Evropě, nebude-li NATO.

Když se vrátíme do historie, je obecně známo, že hrozba sovětského stalinismu a komunistického expansionismu byla jedním z důvodů vzniku aliance v roce 1949, avšak nebyla důvodem jediným. Lze vydedukovat asi čtyři základní roviny-raison d´etre aliance od jejího vzniku a existence za dob studené války. Jednak to byla ona sovětská hrozba, a s ní spojený článek 5 o společné obraně. Kooperace v militární a politické oblasti ovšem souvisela s celým systémem, jenž zavedli Američané do evropských vztahů také jako nástroj kontroly nad Německem, poraženým ve druhé světové válce. Třetím nepochybným důvodem byla podpora myšlenky evropské spolupráce a následné integrace jako cesty, jak překonat tradiční vnitroevropské animozity. A konečně čtvrtým, nikoliv nedůležitým faktorem byla existence atlantické vazby v jejím širším smyslu, tedy nejenom v tom úzce militárním. Týká se i kultury a hledání společného jazyka jako prostředku komunikace v podobě angličtiny, protože jenom těžko bychom dnes měli základní dorozumívací jazyk v Evropě, pokud by nebylo setrvalé poválečné americké přítomnosti na kontinentě. Elementární je obecně vliv anglosaského světa, a to jak v podobě britského common sense, tak v základním americkém přístupu, který je na rozdíl od přístupu evropského méně skeptický, méně relativistický, a který klade větší důraz na to, že něco je skutečně černé a něco skutečně bílé. To je přístup, který evropské národy po válečné devastaci potřebovaly asi nejvíce.

Počátkem devadesátých let vznikla nová situace. Mnozí si kladli otázku, zda další existence aliance má smysl. Záhy většina diskutujících nalezla odpověď, že další existence NATO rozhodně smysl má. Jednak s ohledem na tradiční raison d´etre. Mnohé se sice změnilo, ale nezanikly zcela původní důvody k existenci NATO, jak byly formulovány počátkem padesátých let. Sovětská komunistická hrozba sice již neexistuje, imperiální komunismus se rozplynul. Avšak budoucnost Ruska jako obrovské země, stojící před demokratickou a ekonomickou transformací, před úkolem, který je nesouměřitelný s tím, před čím jsme stáli my, Poláci a další, není bez rizika. Dále Německo sice dokončilo etapu sjednocení, ale stalo se tak se svými osmdesáti milióny obyvatel znovu největší evropskou zemí. Do popředí opět vystupuje otázka elementární rovnováhy na evropském kontinentě. Bývalý první tajemník atlantické aliance britský lord Ismay kdysi formuloval raison d´etre aliance slovy: Keep Americans in, Russians out and Germans down, česky řečeno Američany uvnitř, Rusy ven a Němce při zemi. Samozřejmě formulovat to takto začátkem devadesátých let nebylo možné, ale zároveň by jistě nebylo praktické formulovat pravý opak nebo-li zrcadlovou podobu této formulace. Proces evropské integrace, která měla odstranit vnitroevropské napětí, sice získala v sedmdesátých a osmdesátých letech svou vlastní dynamiku, ale je to stále projekt, který není dokončen a jehož budoucnost je svým způsobem nejistá. V odborných kruzích se vedou vážné diskuse o tom, na kolik je kupříkladu projekt Evropské měnové unie dlouhodobě udržitelný apod. Další důvod k udržení transatlantické vazby spočívá i v kulturní oblasti. Jak jsem již řekl, angličtina slouží jako elementární komunikační prostředek a my nemáme žádný zájem na změně. Česká republika jako menší země si nemůže nárokovat, aby velícím jazykem na mezinárodním poli byla čeština, a s naší historickou zkušeností je angličtina lepší volba než volby jiné, které by se mohly nabízet. V neposlední řadě počátek devadesátých let byl obdobím hledání nové strategické rovnováhy a hrozilo nebezpečí, že nová dynamika evropské integrace, byla-li by doprovázena prohlubující se desintegrací v transatlantickém prostoru a větší soutěživostí potencionálního amerického a evropského bloku, by se mohla v dlouhodobém horizontu stát zdrojem nových konfliktů.

NATO vyšlo z této diskuse, dá se říci, posíleno. Krmě tradiční role organizace zabývající se společnou obranou, která je ukotvena v článku 5, se rozvinul koncept misí out of the area. Ten poprvé formuloval generální tajemník Manfred Wörner začátkem devadesátých let heslem: Go out of the business or out of the area. Nejednalo se o žádnou policejní nebo humanitární práci, ale o základní strategickou prevenci v případě konfliktů, které pokud by se rozhořely, hrozily destabilizací ve velkém měřítku. Aliance si vždy dávala pozor, pokud se účastnila peacekeepingových operací, aby to byly operace na základě článku 7 Charty OSN, který umožňuje využít donucovací opatření, tedy něco mezi peacekeepingem a peacemakingem a nikoliv klasická policejní práce. Jakmile aliance, ať již v Bosně, Makedonii nebo jinde, dokončila základní stabilizační práci, vždy měla tendenci, Američané zejména, předávat práci, která se odehrávala již v civilní oblasti, jiným organizacím.

Nová situace nastala po 11. září. S útokem na Spojené státy aliance nepočítala. Aliance byla původně konstruována spíše s předpokladem, že útok bude veden proti Evropě, nikoliv proti Spojeným státům. Zaskočeni byli ale také Američané, kteří se ve svých aktuálních strategických konceptech připravovali v prvé řadě na dvě možné velké války, a to tak, aby je v případě globální krize mohli vést obě současně. Modelově v devadesátých letech předpokládali jedno válčiště na Blízkém východě a druhé někde v oblasti východní Asie, nejspíše v souvislosti s nekontrolovatelným vývojem na Korejském poloostrově. Současně se v teoretické diskusi výrazně posunul koncept vnímání hrozeb, a to zejména ve Spojených státech. Hrozby v tradičním smyslu, tedy masivní, s přesně lokalizovatelným a definovaným nepřítelem, se postupně mění v dominantní hrozbu, které se říká asymetrická. Zde nepřítel není jasně definovatelný, má spíše rozptýlenou povahu, ve formě mezinárodního terorismu není ani omezen na jeden stát. Zatímco velké války v minulosti, jakkoliv byly kruté, se většinou odehrávaly podle určitých definovaných pravidel, podstatou asymetrické války je, že nepřítel je sice opticky i reálně slabší, ale aby tu nerovnováhu vyrovnal, neváhá použít zbraně hromadného ničení proti civilnímu obyvatelstvu, zaútočit metodou guerillového boje ze zálohy apod. To všechno, co bylo v teoretické rovině značně rozpracovávané, se najednou v září ukázalo v praktické podobě. V Americe tím byla vyvolána diskuse. Ta má své krátkodobé konsekvence a bude mít i své dlouhodobé konsekvence v podobě diskusí o budoucnosti NATO.

Především je třeba si uvědomit, že role a odpovědnost Ameriky je jiná než stávající role a odpovědnost evropských zemí nebo Evropské unie. Amerika má globální odpovědnost, Amerika nemá závazky jen vůči Evropě, nemá jen NATO, nemá jen článek 5, nemá pouze vojáky rozmístněné v západním Německu a ve Středozemním moři. Američané mají přibližně stejně velký kontingent v oblasti východní Asie, v Japonsku, v Koreji a v Tichomoří. Američané mají v této oblasti spojenecké smlouvy s Japonskem a s Korejskou republikou, svojí ambivalentní politikou do jisté míry rovněž garantují svobodu, demokracii a nezávislost Taiwanu. Závazky vůči této oblasti jsou zhruba rovnocenné jejich závazkům vůči Evropě. Spojené státy mají smluvní závazky také v oblasti Blízkého a Středního východu, jsou garantem nejen mírového procesu na Blízkém a Středním východě, ale mají závazky i vůči Izraeli a rozmístněná vojska v oblasti Perského zálivu. Jestliže tradiční evropské země jako Francie a Británie přemýšlejí nad tématem budoucnosti Číny, v prvé řadě je napadá, kolik nových airbusů do této oblasti mohou prodat. Jejich zájmy jsou tedy jen dílčí a převážně obchodní. Naopak Spojené státy mají zájmy globální, mají zájmy na strategické rovnováze a stabilitě a tyto zájmy jsou podpořeny praktickými závazky. Všechny budoucí euroamerické diskuse, jakož i samu budoucnost atlantické aliance je třeba nahlížet v tomto širokém spektru.

Jak Američané budou vidět budoucnost aliance po 11. září? Dávat definitivní odpověď na tuto otázku je předčasné. Zajímavé je studovat některá poslední vystoupení senátora Lugara, který se v americkém Kongresu intenzivně věnuje tématice NATO. Začátkem tohoto roku přijel do Evropy a v Bruselu měl velmi dlouhou a pro mnohé do jisté míry šokující přednášku. Shrnul tři pohledy Američanů na budoucnost NATO. Jeden pohled, který má většinové zastání v prostředí Pentagonu, se snaží držet alianci konzervativně v současném rámci, to znamená s dominantním článkem 5. Na další válce "velících států", jaká se odehrála v Kosovu, nemá Pentagon zájem. A pokud budou Američané chtít podnikat nějaké operace mimo tradiční akční radius, ať již v Afganistanu nebo Iráku, tak je mají uskutečnit pod americkým vedením a ve spolupráci jen s některými přísně vybranými spojenci. Ten druhý pohled naopak prosazuje určitou postupnou transformaci aliance v organizaci více politickou. Nejvíce příznivců má asi v amerických diplomatických kruzích jako například na ministerstvu zahraničí apod. Třetí pohled, o kterém Lugar mluví, má nejvíce příznivců v prostředí Bílého domu, tedy v koordinačních složkách, kde se objevují prvky diplomatické, obranné, zpravodajské a jiné, a částečně také v Kongresu. Tento pohled by se v tom drastickém vyjádření dal formulovat jako Go global or go out of the business. To tradiční dělení na in area a out of the area ve světle toho, co se stalo 11. září, postrádá smysl, poněvadž byl podniknut útok na členskou zemi atlantické aliance, ale byl veden lidmi, kteří mají zázemí někde na druhé straně zeměkoule. NATO by mělo rozšířit svůj záběr. Výsledek diskuse nebude nejspíše jednoznačný příklon k některé z těchto tří variant, ale spíše jakási syntéza všech tří. Je však nepochybné, že se Američané ve svých úvahách posunou dále. Bude poté na nás, abychom tuto situaci reflektovali. Pro nás je klíčová transatlantická vazba, udržení euroamerického spojenectví. Má-li se NATO udržet dlouhodobě, základní předpokladem je, aby Spojené státy udržely svůj vstřícný vztah k NATO, aby o něj neztratily zájem, aby k NATO nezačaly přistupovat bezstarostně. A Evropané budou muset na jedné straně velmi důsledně trvat na tom, aby aliance nadále plnila svou základní roli, tzn. roli organizace společné obrany, a na straně druhé budou muset spolupracovat se Spojenými státy při řešení některých základních úkolů, které budou vyplývat z jejich role a odpovědnosti ve vztahu zejména k těm dvěma klíčovým regionům, k východní Asii a Blízkému východu. To vše bude tématem diskusí tady v Praze koncem listopadu, kdy budeme hostit summit aliance.

Dalším neméně důležitým tématem bude proces rozšíření. Já sám se osobně kloním k tomu, že by Česká republika měla podpořit rozšíření větší, ale zároveň takové, které nebude mít na alianci výrazně rozkladný vliv. Pokud jde o některé země na Balkáně, pohled se změnil v důsledku 11. září. Rozhodující západní země se nyní přiklánějí k myšlence využití rozšíření také jako prostředku, jak pomoci řešit některé aktuální problémy v celém pásu toho "huntingtonovského" neklidu, tedy v oblastech od Blízkého východu přes Kavkaz až po Střední Asii. Kdybychom proto z těch sedmi zemí, jejichž členství je vážně zvažováno, měli nezaujatě vybrat tu, která by byla největším přínosem pro alianci z hlediska strategického, nebude to ani Slovensko, ani Slovinsko, ale spíše Bulharsko a Rumunsko.

Třetím tématem krom budoucnosti a rozšíření NATO je vztah aliance a Ruska. Myšlenka přijetí Ruska jako plnoprávného člena do aliance nepřichází v úvahu, tato alternativa není ani nějakým způsobem seriózně zvažována. Jednání probíhají především o tom, jak přesně definovat oblasti, kde aliance a Rusko mohou spolupracovat větší měrou. Jsou to spíše ty oblasti, které pokrývají nové hrozby,než že by šlo o spolupráci na základě článku 5. Spojené státy potřebovaly spolupráci Rusů v říjnu a v listopadu a na této spolupráci má zájem i Rusko. Pokud Rusko bude nadále k té spolupráci přistupovat tak vstřícně, jako k ní přistupovalo v posledních měsících, otevírají se tím cesty k institucionalizaci této spolupráce.

Zatím s přesností nevíme, kolik summitů tu v listopadu bude, v tuto chvíli je rozhodnuto o summitu 19-ti členských zemí aliance a 46-ti členských zemí EAPC, což jsou země NATO a země, které s aliancí mají formalizované partnerské vztahy zejména prostřednictvím programu PFP. Rovněž se možná bude konat summit NATO-Rusko, pravděpodobný je summit NATO-Ukrajina. A konečně se snad uskuteční summit NATO-Evropská unie, a to v případě podaří-li se uzavřít dohodu o užší spolupráci mezi aliancí a unií. S tím souvisí poslední bod mého vystoupení. Hodně se diskutuje o tom, nakolik budování evropské obrany alianci posílí či oslabí, nakolik oslabí nebo posílí transatlantickou vazbu. Podle mě je to otázka, která nemá jednoznačnou odpověď. Na jedné straně se Evropané při budování evropské obrany v posledních letech vydávali spíše cestou vytváření nových institucí a dalších byrokracií nežli posilování obranných kapacit. Toto je cesta, která alianci a transatlantickou vazbu spíše oslabuje a Evropu od Ameriky odděluje. Na druhou stranu nebude-li Evropa schopna posilovat své obranné schopnosti a v NATO bude hrát jen "druhé housle", může tu vzniknout něco, co lze označit jako mentalitu sluhů. A od mentality sluhů je už jen krátká cesta ke vzpouře sluhů, kteří závidí a žárlí na své pány. Obávám se, že pokud Evropané rezignují na budování evropských obranných kapacit a soustředí se jen na posilování svých institucí, tak v konečném důsledku se transatlantické vztahy oslabí. Američané ztratí zájem a budou jednat samostatně a Evropané, věčně nespokojení, že s něčím musí souhlasit a na nic nemají vliv, se vzepřou. Výsledek, obávám se, nebude ku prospěchu ani Evropy, ani Ameriky. Ideální by proto bylo budovat evropské obranné kapacity v úzké a institucionální spolupráci s americkým kontinentem, nejlépe v rámci aliance. Jestli se to podaří, zůstává otevřenou otázkou.

Alexandr Vondra