přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 9 "Ekonomika, právo a politika"

150 stran, brožovaná vazba
vyšlo: únor 2001
cena: 50,- Kč

Zdánlivě banální otázka spjatá s budoucností NATO může znít, zda má existence NATO ještě nějaký smysl. Vzniklo jako produkt hrozby ze strany komunistického bloku, jako odezva na agresivní politiku Sovětského svazu. Komunistický blok ani Sovětský svaz dnes neexistují. Má tedy dál existovat NATO?

Aliance však funguje na základě Washingtonské smlouvy, a ta o žádném sovětském nebezpečí nemluví. Posláním Aliance je chránit systém hodnot západní civilizace proti civilizačním hrozbám. Sovětské nebezpečí bylo pouze jednou, prostorově a časově podmíněnou formou civilizační hrozby. Tato forma zanikla, ale objevila se celá řada nových forem hrozeb, kterým je třeba čelit. Proto má NATO smysl i v postsovětské éře.

Další zdánlivě banální otázkou je, zda je svět jiný po 11. září 2001. Můj základní pohled na svět a bezpečnostní prostředí je, že rozhodně nikoliv. Terorismus není novým jevem. Silné vlny mezinárodního terorismu bylo možné zaznamenat v 70. i 80. letech, s rizikem terorismu počítala i strategická koncepce NATO z roku 1999.

Aliance prošla rozsáhlou transformací a přizpůsobila se světu po konci studené války jako žádná jiná mezinárodní instituce. Její transformace bude dále pokračovat. Tuto transformaci musíme vnímat jako 3 dimenzionální proces.

Prvním rozměrem je transformace poslání NATO. Aliance začala v průběhu 90. let plánovat a provádět operace, které probíhaly mimo její území a nesouvisely bezprostředně s kolektivní obranou členů. Jednalo se především o mírové operace na Balkáně. Ve strategických dokumentech se objevila také nová rizika, jako je mezinárodní terorismus, organizovaný zločin či přerušení přístupu k životním strategickým zdrojům. Aliance se tedy připravila pro operace mimo své území a mimo článek 5 Washingtonské smlouvy, který mluví o závazku kolektivní obrany.

Klíčovým úkolem Aliance však musí i nadále zůstat kolektivní obrana aliančního teritoria. NATO se nesmí změnit v peacekeepingovou organizaci. Jeho základním posláním je nadále připravit se nikoliv na mírové operace, ale na potenciální válečný střet a udržet si dostatečný odstrašující potenciál.

Dalším rozměrem transformace NATO je transformace jeho velikosti. Aliance se rozšířila před 3 lety o 3 nové členy. Bylo to rozhodnutí primárně politické nikoliv vojensko – bezpečnostní. Rozšíření Aliance znamená totiž i rozšíření pásma stability v Evropě. To je i hlavní důvod pro další vlny rozšíření. Nechci zde hodnotit jednotlivé uchazeče o členství. Chtěl bych však zdůraznit důležitost přijetí Slovenska do NATO, které je v našem vitálním národním zájmu. A musím dodat: Jde o členství Slovenska bez ohledu na stranické a personální složení jeho vlády. Jakékoliv rozšíření Aliance však nesmí ohrozit její vnitřní soudržnost a akceschopnost.

Třetím rozměrem transformace NATO je změna vnitřních procesů v Alianci. Uvnitř 2. pilíře EU, tedy společné zahraniční a bezpečnostní politiky byly v rámci budování evropské bezpečnostní a obranné politiky (

ESDP) vytvořeny struktury jako je Politicko bezpečnostní výbor EU či Vojenský výbor EU. Klíčovým prvkem české politiky musí být, aby se ESDP nevyvíjela jako konkurence či náhrada NATO. Aliance musí zůstat základním kamenem naší obranné politiky.

Součástí transformace vnitřních procesů Aliance je i zapojení Ruska. Plnohodnotné zapojení Ruska do práce NATO si nedovedu představit z několika důvodů:

Aliance by nebyla schopna garantovat Rusku závazky podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Rusko je také ve strategickém doteku s celou řadou rizikových oblastí, jako je Zakavkazsko, Střední Asie či Čína.

Není jisté, zda současné bližší partnerství Ruska s NATO je pouze taktickým manévrem nebo trvalou součástí ruské politiky. Otázkou je také, zda spojenectví s Aliancí je pouze politikou prezidenta Putina, či zda je sdíleno širší ruskou politickou reprezentací.

Nesmí dojít k izolaci Ukrajiny, k jejímu zatlačení na východ a ke vzniku situace, kdy by se Rusko stalo mluvčím Ukrajiny vůči NATO.

NATO se nesmí změnit v novou OBSE. Cestou je další budování a rozvoj vojenských struktur a společenských strategických konceptů.

V souvislosti s budoucností NATO existuje celá řada rizik.

Prvním z nich je technologická mezera ve vojenských záležitostech mezi USA a Evropou. Je důsledkem nižších obranných výdajů v Evropě, především v oblasti výzkumu a vývoje, které jsou důsledkem falešné filosofie "mírových divident". Uvnitř Aliance tak najdeme dvě mezery. Mezi "starými" a "novými" členy Aliance a mezi USA a evropskými spojenci. Důkazem je šestkrát větší export zbrojních technologií z USA do Evropy než opačným směrem.

Druhým rizikem je vznik koordinovaně fungujícího evropského tábora (european caucus) uvnitř Aliance a konflikty mezi NATO a EU, respektive mezi USA a evropskými spojenci.

Třetím rizikem je nadstandardní spolupráce některých členů NATO s Ruskem vybočující z hlavního proudu politiky Aliance. V posledních dnech se objevily v některých německých médiích články projevující znepokojení nad hlubší spoluprácí USA a Ruska. Musím otevřeně říci, že jako občana malé středoevropské země s její specifickou historickou zkušeností by mne podstatně více znepokojila zpráva o nadstandardní spolupráci např. Německa či Francie na jedné straně a Ruska na straně druhé.

Čtvrtým rizikem je něco, co nazývám "mentalitou mírových operací". Jedná se o pocit, který může sdílet politická reprezentace i širší veřejné mínění v aliančních zemích, že základním úkolem NATO jsou mírové operace či boj proti terorismu. Hlavním úkolem Aliance je však kolektivní obrana, hlavním posláním aliančních ozbrojených sil je příprava na intenzivní válečný konflikt a schopnost mít tak dostatečný odstrašující potenciál. Účast v mírových operacích či v protiteroristických operacích je pouze onou pomyslnou šlehačkou na dortu.

Pátým rizikem je zanedbání problematiky rozšiřování zbraní hromadného ničení, tedy nukleárních, biologických a chemických, a raketových technologií, které by mohlo vést některé členské země Aliance pociťující ohrožení těmito prostředky k hledání alternativních, mimo NATO stojících, řešení problému.

Šestým rizikem je oslabení prvku jaderného odstrašování ve strategických koncepcích Aliance. Musíme mít na paměti, ať se to někomu líbí nebo ne, že za záchranu svobody a demokracie v západní části evropského kontinentu vděčíme odstrašujícímu potenciálu jaderných zbraní. Tento potenciál si musí Aliance, byť v modifikované podobě, podržet tváří v tvář neurčitému bezpečnostnímu prostředí dneška i budoucnosti.

Sedmým rizikem je podminování projektu protiraketové obrany. Hrozba zbraní hromadného ničení ve spojitosti s balistickými raketami a režimy v "nezdárných" zemích je tou největší hrozbou vojenského charakteru následujících desetiletí. Jediným řešením je vybudování protiraketové obrany pokrývající celé alianční teritorium.

Jsem přesvědčen, že všem těmto rizikům bude NATO úspěšně čelit a pro další léta a desetiletí bude představovat hlavní pilíř naší obranné politiky.

Petr Nečas