přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 10 "Ekonomika, právo, politika"

103 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2001
cena: 70,- Kč

Vážené dámy, vážení páni, účastníci semináře Centra pro ekonomiku a politiku.

dovolte mi, abych bez přímých komentářů některých tezí pana ministra Grégra, což bude ovšem někdy velmi obtížné, předložil svoji představu budoucnosti velkých průmyslových podniků v České republice, doufaje, že tato budoucnost bude na mých a hlavně na páně ministrových vizích nezávislá. Neobejde se to bez krátkého exkurzu do nedávné minulosti, bez polemiky s některými přežívajícími a nově vytvářenými mýty a bez pokusu o analýzu narůstajících makroekonomických rizik. Závěrem bych chtěl identifikovat některé hrozby a příležitosti velkých podniků. Nebudu se zcela záměrně zabývat problematikou, kterou budou nepochybně preferovat další řečníci, tj. restrukturalizací českého ocelářství a některé podniky budu jmenovat pouze jako příklad pro možnost zobecnění. Obr.2

V poslední době mne zaujaly tři dobré zprávy. Bylo to zvolení George Walkera Bushe prezidentem USA, a to nejenom proto, že odmítl megalomanský Kjótský protokol a snížil federální daně. Za druhé to byla kalifornská energetická krize a black-out sedmé největší energetiky světa, a to nejenom proto, že se tím potvrdila úskalí polovičaté liberalizace a deregulace (mimochodem kráčíme neomylně stejnou cestou, i když nám takový kolaps díky propustnosti evropských sítí asi nehrozí). A konečně za třetí to byl pád indexu NASDAQ a vyšumění mýtu "nové ekonomiky" a nadřazenosti dot-com společností, a to nejenom proto, že ekonomické zákony platí pro všechny. Všechny tři skutečnosti mají svůj původ ne náhodou v USA a zaujaly mne hlavně a především proto, že velmi výmluvně dokumentují můj pohled na svět a rámují tak i mé dnešní vystoupení. Obr.3

Velké průmyslové podniky VČERA:

Co si vlastně máme představit, když se řekne velký podnik přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století? Jsou to kilometry čtvereční hal, zastaralá a zanedbaná technologie, desítky černě a barevně kouřících komínů, skládky plné neidentifikovatelných hmot a tekutin, palčivé ovzduší, kilometry, tuny, kubíky a hektolitry vyrobeného a nikdy neprodaného zboží, byzantská řídící struktura, desetitisíce špatně zaplacených, špatně pracujících zaměstnanců = odborářů, telefonáty na všemocný Státní plánovací úřad a ÚV KSČ s žádostmi o úpravu plánu, nezaplacené faktury za dodávky do zemí RVHP a do nejrůznějších Arábií a Kub, pseudoúvěry na trvale obracející se zásoby, Lidové milice a STB? Ano toto všechno a mnohem víc jsme zdědili po minulém režimu. Výjimky mezi podniky potvrzovaly pravidlo a staly se tak bezprostředně po revoluci svými komparativními výhodami snadněji privatizovatelnými (podniky již tehdy vázané na světový trh, podniky stranicky preferované, s embargovanými technologiemi, podniky využívající jakési české exkluzivity, některé podniky s dominantním podílem na českém, československém trhu, strategické podniky atd.). O tyto podniky byl okamžitý zájem a dodnes vytvářejí argumentační základnu proprvní velký transformační mýtus - "všechny velképodniky měly být privatizovány ala Škoda Mladá Boleslav". Kromě toho, že bezprostředně po roce 1989 valná část tehdejších politiků OF (a nejsou to dnes pouze socialisté) privatizovat vůbec nechtěla a slovo kapitalismus tito považovali a považují za překonané a fakticky sprosté a kromě toho, že většinu tehdejších velkých a problematických podniků nechtěl už tehdy nikdo ani za korunu (a bylo by to při pohledu zpět to nejlevnější řešení a jen přítomnost manažerů některých těchto společností v sále mi brání je jmenovat), to nebyla vůbec z pohledu státu levná záležitost. Prisco, zbytkový podnik v likvidaci, daňové prázdniny, dotace na odstranění starých ekologických zátěží a některá opatření na ochranu tuzemského trhu, to vše byla daň za tuto podařenou, nicméně pouze několika dalšími úspěšnými, ale i neuspěšnými případy následovanou privatizaci.

Rozpad trhu RVHP a nutnost přesunu na nové, tvrdé trhy, ekologické zátěže a díky tlaku EU a vlastních ekologistů jejich okamžité řešení se všemi dopady do bilance a následné kredibility, nedoinvestovanost a potřeba investic do nových technologií bez úvěrových linek, bez fungujícího bankovního sektoru a bez detailní znalosti marketingu a světového trhu, podkapitalizace a přitom nadbytek neproduktivních aktiv, nízká produktivita, přezaměstnanost, mizivé obchodní dovednosti, totální právní bezvědomí, fatální ztráta jakýchkoli podnikatelských instinktů a do toho všeho recyklovaní, geniální, všehoschopní postsocialističtí manažeři, pohybující se v předprivatizační agónii jako ryby ve vodě a nejistota všech nás ostatních, živená staronovými odborářskými bossy, co vlastně ten kapitalismus znamená a jestli náhodou nebudeme muset začít pracovat. To byla startovací pozice většiny velkých průmyslových podniků v roce 1990. Pokud má někdo z Vás pocit, že přeháním, tak ztratil paměť a uznávám, že někdy je to dokonce výhodnější.

Zde někde vznikl druhý velký transformační dvojmýtus - "nejdříve měly být privatizovány banky a pak měly nastoupit standardní metody". První myšlenkou naší transformační strategie byl tlak na zkracování doby nejistoty a tudíž tlak na rychlost privatizace. Nebyl to žádný liberální fundamentalismus, byla to ekonomická a politická nutnost. Opačný zájem měli buď socialisté nebo ti, kteří chtěli na pomalé privatizaci vydělat. Privatizace postupovala od "malého po velké", od jednoduššího po složitější, od nestandardních metod po metody standardní a časově náročné. Kupónová privatizace představovala pouze mezikrok, protože teprve následně docházelo ke koncentraci majetkových podílů (pikantní je, že otcové kupónové privatizace konstruovali tento instrument bez investičních fondů a teprve tlak pseudoliberálů a socialistů v OF a nutnost kompromisu instalovaly kontroverzní a později odsuzované PIF). V bankovním sektoru byl otevřen prostor pro vznik nestátních, soukromých subjektů s tím, že privatizace těch státních bude následovat bezprostředně po rozhýbání ekonomiky. Banky přece nemohly blokovat potřebné transformační a restrukturalizačni procesy a musely se na transformaci také podílet. Překotný a centrální bankou nekontrolovaný vznik 56 nových bank, špatný bankovní dohled, přehnaná měnová restrikce ČNB (v mé terminologii "brždění levou nohou"), vyvolávající v roce 1998 recesi a tím změna "dobrých" úvěrů ve "špatné" a dobrých podniků v podniky problémové, následný credit crunch, ambiciózní, nicméně smrtící inflační cílení a podíl na pochybném převedení IPB do ČSOB tuto premisu nevyvracejí. Naopak. Zablokování privatizace bank po roce 1996 soc. demokracií pouze násobilo problémy bankovního sektoru a vznik velkého množství nebonitních aktiv v těchto bankách. Cílem privatizace v počátcích transformace nebylo nalézt strategického, konečného vlastníka, ale podniky odstátnit. Nefungující corporate governance dnešních státních a polostátních reliktů, prodražování resuscitačního programu a stále složitější hledání tzv. strategického partnera nám dává i dnes zapravdu

Třetím mýtem je starý a opakovaně diskutovaný problém, jestli je možné napsat nejdříve dokonalé zákony a ustavit dokonalé tržní instituce a teprve do nich dosadit reálné lidi a řešit reálné problémy. Praxe ukázala, že jen trvalý tlak na kvalitu zákonů a trvalé usilování o kvalifikované instituce postupně, evolučně vyrovná logické defekty vyplývající z nutně daleko rychlejších transformačních změn a z potřeby rychlosti vytváření tržního prostředí. Na příkladu ODA a lidovci vyvzdorované balíčkovské Komise pro cenné papíry, jako nezbytného prvku očisty českého kapitálového trhu se dá prokázat nesmyslnost a redundance tohoto regulačního institutu. Čemu měl zabránit tomu nezabránil a náš kapitálový trh je de facto očištěn dočista. Neexistuje, nesehrává úlohu alokátora kapitálu, podniky nezískávají potřebnou likviditu na kapitálovém trhu, hráči se přemístili na státními dluhopisy zasycený trh s dluhopisy a vzhledem k malé výnosnosti skomírá i tento. Výsledek regulace se záhy dostavil. Nepoučili jsme se a zřídili jsme celou řadu dalších regulátorů, kteří budou mít nulovou efektivitu a nenulové náklady.

Čtvrtým a pro dnešek mnou vyvraceným poslednímmýtem je v poslední době stupňovaná kritika tzv. české cesty. To, že pro většinu privatizovaných podniků neexistovali zahraniční zájemci, kteří by chtěli přinést svůj vlastní kapitál mimo jiné znamenalo, že vznikla nutnost odstátnění těchto podniků na úvěr (řada, ale zdaleka ne většina těchto úvěrů tvoří portfolio špatných bankovních úvěrů, přemístěných dnes do Konsolidační banky - agentury) metodou MBI, MBO, příp. jinou. Ne na všechny podniky čekala bohatá nevěsta v podobě VW, ne všechny měly štěstí na nové vlastníky, u mnoha se zázrak nekonal a jsou z trhu. Drtivá většina však řešila a řeší restrukturalizaci a vyrovnává se z konkurencí poměrně dobře. To mně vede k závěrečné tezi této pasáže.

Žádný privatizační model nebyl všelékem, byl pouze nutným, nikoli postačujícím předpokladem rozvoje, záchrany, udržení se na trhu. Zvolený privatizační model neměl primární vliv na úspěch konkrétního podniku!

Jaký je stav velkých průmyslových podniků dnes? Ty, které jsme díky laskavému dohledu tehdejší opozice, ale i našich koaličních partnerů nezprivatizovali my, nejsou až na výjimky doprivatizovány dodnes. Tato vláda nechce privatizovat proto, že to pokládá za správné, ale proto, že potřebuje tímto jedinečným a neopakovatelným příjmem zalepit zvětšující se díry ve státním rozpočtu, nedejbože profinancovávat nejrůznější předvolební velké třesky. Nejde jim o privatizaci, ale pouze o fiskální výnos. V uplynulém období nedošlo u realizace majetku ke snížení rozpracovanosti privatizačních jednotek a nedošlo ani k významnému snížení počtu akciových společností, u kterých drží FNM majetkové podíly (k 31.12 2000 Fond drží akcie u 264 společností v nominální hodnotě 169,4 mld. Kč. ). Na privatizaci, s jejímž principem nechci teď polemizovat, čeká elektroenergetika, plynárenství, dále Unipetrol, Vítkovice, NH, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, z neprůmyslových Český Telecom, České radiokomunikace, České aerolinie, Komerční banka a další. Aero a Sevac jsou po smrti, OKD není dořešeno, Zetor, Tatra a Škoda a.s. jsou řešeny agenturou Odien. Všechny podniky trpí vysokou mírou nejistoty, častými personálními změnami, politickými turbulencemi, prosazováním partikulárních zájmů, lobby, předlužeností a některé z nich by ve standardních ekonomikách byly již v konkursu. Hutní a chemické podniky se potýkají s drahými vstupy a s nedostatkem investičního a provozního financování. Nejčastějšími příčinami finančních problémů byly a asi ještě jsou :

- zdrojově adekvátně nezajištěné regulované zásoby

- zdrojově adekvátně nezajištěné pořizování stálých aktiv

- generování ztrát bez adekvátních majetkových redukcí

- úhrady dlouhodobých a střednědobých cizích splatných zdrojů finančním majetkem určeným k úhradě krátkodobých cizích splatných zdrojů

- záporné vlastní jmění

- zdrojově nezajištěné krátkodobé potřeby v důsledku nedostupnosti cizích zdrojů

- příp. diletantské financování, chybná investiční rozhodnutí Řešením nejsou kroky jako je snižování základního jmění za účelem úhrady kumulovaných ztrát, zvyšování zákl. jmění nefinančním majetkem, kapitalizací cizích zdrojů, nemusí pomoci sama o sobě ani stabilizační dohoda s úvěrujícími bankami bez dohody s dodavateli energií, služeb, materiálu apod. Neúčinné jsou i změny vlastnických vztahů s nulovým dopadem na zdrojovou vybavenost podnikatelského subjektu (a to bude dnes má jediná reakce na vytvoření Českého ocelářského podniku, protože jinak s myšlenkou fúze plně souhlasím), špatně prováděný konkurz - neprofesionalita, neúměrné trvání a někdy podivné jednání správců konkurzní podstaty, špatně řešené vyrovnání (Let, Královopolská a to doufám, že Vítkovice dopadnou lépe). Revitalizace jena samostatnou přednášku a tak se omezímnakonstatování, žemusí být profesionální, rychlá, legální a úplná.

Chtěl bych se nyní krátce zaměřit na některá měnová a rozpočtová rizika, která ohrožují velké průmyslové podniky z hlediska ceny zdrojů, exportuschopnosti a možných budoucích hrozeb. Nejdříve to vcelku pozitivní - růst stavební a průmyslové výroby, přes některé výhrady užíváním investment incentives růst přímých zahraničních investic, vývoj nezaměstnanosti obr.4, vývoj HDP obr.5, a cenový resp. inflační vývoj obr.6

Nyní již k tomu méně vítanému - pádu EURa proti dolaru obr.7,

posilování koruny proti EURu i díky přímým zahraničním investicím, bržděných dílčím způsobem ČNB zřízeným devizovým účtem

obr.8 a oslabování koruny vůči dolaru (graf nemám, ale je to nad 40 Kč/dolar), což společně s naší úzkou vazbou na trhy Eurozóny (70% exportu, 40% SRN), vysokou cenou ropy, plynu a chemikálií dovážených převážně z dolarové zóny způsobuje narůstající saldo obchodní bilance obr.9 a obr.10.

Samotné saldo obchodní bilance není nic smrtícího a není ani krátkodobě řešitelné, pouze středně a dlouhodobě snižováním energetické náročnosti naší produkce, úsporami a pokusy o diverzifikaci našeho exportu do dolarové zóny (NAFTA, Mercosul, východní trhy a další emerging markets), což ovšem má vysoké nároky na dopravní a transakční náklady. V kontextu dalšího obrázku obr.11,

hrozbou vážnou a bez reforem a strukturálních zásahů do mandatorních výdajů neřešitelná. Fiskální propad v letošním roce obr.13

a další trendy mohou vést a já nechci malovat čerta na zeď ke změně chování ratingových agentur, zpřísnění měnové politiky ČNB, zdražení peněz s tlakem na inflaci. Za jakou cenu současná vláda udržuje křehké oživení české ekonomiky je názorně vidět na obr.14,

kde není negativní ani tak absolutní výše státního dluhu, jako spíš rychlost změny a tempo zadlužování. Velké třesky negativní trendy čtyř posledních grafů posilují.

Velké průmyslové podniky ZÍTRA:

Domnívám se, že to, co bude zítra je především jejich starost a po státu mají požadovat ať je malý, neplete se do bussinesu, jasná pravidla, vymahatelnost práva, odstraňování barier pro podnikání, pokud možno, co nejmenší regulace a intervence narušující tržní prostředí a zvýhodňující pouze některé a co nejmenší ochranu tzv. přirozených monopolů, která by mohla změkčit tlak na ceny vstupů pro průmyslové podniky - telekomunikační, přepravní, energetické, surovinové a jiné.

Hrozby :

- přiškrcení ekonomiky v důsledku výše uvedených makroekonomických rizik

- příliš úzká vazba na EU bez výhod jednotného trhu - volný

pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu se souběžnou převahou

německého a francouzského kapitálu v našich podnicích

- pokles výkonnosti ekonomiky EU a zvláště německé

- nelepšící se fungování soudů, špatná vymahatelnost práva,

nefungující úpadkové právo, hrozba konkurzního výpalného

- sílící tlak na socializaci zákoníku práce a další právní

normy, zvyšování minimální mzdy, růst ceny práce

- zvyšování daní, regulací, razítek a barier

- zvyšování moci odborových centrál a touha podepsat tu nejvyšší kolektivní smlouvu, nejmíň v Bruselu

- rostoucí vliv podnikatele nezastupujícího podivného orgánu zvaného tripartita

- zpatlaná liberalizace síťových odvětví

- privatizační a resuscitační agónie

- Big Bangy všeho druhu

- politická nestabilita, nepořádek, neřád

Příležitosti :

- opak všeho, co jsem označil za hrozby a navíc

- vzdělanostní potenciál a rezervy ve zvyšování znalostí a dovedností zaměstnanců

- lepší využití výsledků vývoje a výzkumu

- plné využití e-commerce

- nástup nových, minulostí nezatížených, mladých profesionálních manažerů

- zvýšená kvalita bankovního sektoru, přesun zdrojů bank z pokladničních poukázek a dluhopisů do standardního provozního, investičního a rovněž projektového financování

- zařazení do mezinárodních výrobkových řetězců

- začlenění do struktury velkého globálního hráče

- získání nových exportních teritorií

Vím, že nabídka nejrůznějších subvencí, intervencí a výhod zní lákavěji než "blood, sweat and tears", přesto přeji všem velkým průmyslovým podnikům naplnění všech příležitostí a vyvarování se všech hrozeb. Pak o osud těchto podniků nemusíme mít strach.

Mirek Topolánek