Na této stránce najdete chronologicky řazené články představitelů a spolupracovníků CEPu, které vyšly v novinách a časopisech.
Chcete-li vyhledat články ke konkrétním problémům, využijte vyhledávací okénko "vyhledávání na serveru" v levé části této stránky.
předchozí | 58 | následující Jsou zobrazeny články 571-580 z celkových 774
Požadavek volného mezinárodního obchodu patří mezi základní principy klasického liberalismu. Tento požadavek se opírá o filosofický princip svobody jednotlivce a o ekonomický princip efektivnosti mezinárodní dělby práce na základě využívání komparativních výhod. Evropská unie klasický princip volného obchodu v zásadě nesdílí. Místo toho je inspirována zcela opačnou ideologií. Jako alternativu volnému trhu rozvíjí politiku "jednotného trhu", jakožto rozsáhlého ekonomického bloku podléhajícího jednotné regulaci, který soutěží s jinými bloky ve velikosti HDP a potažmo v míře globální politické moci.
Ministerstvo financí ČR 8.2.2005 zveřejnilo čistou pozici ČR s EU za rok 2004, kde ovšem zamlčuje některé další platby nad rámec hlavního odvodu, které ČR do EU v roce 2004 zaplatila, a po jejichž započtení se ukazuje, že ČR v roce 2004 zaplatila do EU více, než kolik z EU získala.
Politickou scénu čeká spor o to, zda stát paternalisticky bude chudé i bohaté lidi nutit platit vysoké částky POVINNĚ do fondů, nebo zda nám stát rozšíří svobodu volby a nechá na nás jak se svými penězi dobře nebo špatně naložíme.
Zavedení eura bylo uspěchané a jeho pravidla nemohou být kompletně dodržována, a to ku škodě všech zúčastněných. Příklad (ne)dodržování Paktu stability a růstu také ukazuje, že v EU jsou si všichni rovni, ale někteří rovnější.
EU plánuje příjmy a výdaje standardně v pětiletkách nazývaných finanční perspektiva (finanční rámec). Perspektiva předurčuje, kdo bude čistým plátcem v EU a kdo čistým příjemcem. Ani perspektiva, ani konkrétní roční rozpočet neurčují přesně, kdo bude kolik z EU dostávat, ale nastavením pravidel pro přidělování peněz to do značné míry předurčují. Současná pravidla jsou dojednána do roku 2006. Nyní probíhají jednání pro finanční rámec 2007-2013. Debatu o chystané finanční perspektivě lze považovat vedle debaty o návrhu Evropské ústavy za klíčový moment pro budoucnost Evropské unie, za test schopnosti členských zemí hájit národní zájmy.
V referendu o přistoupení k EU jsme mohli zvažovat, zda výhody převažují nad nevýhodami. Nyní je nám předkládán návrh euroústavy, kde se pouze vzdáváme dalších práv a nic za to nezískáváme. Bylo by tudíž naprosto nerozumné, aby Česká republika s takovým návrhem souhlasila.
V listopadu letošního roku schválil "zákon o evropské společnosti" velkou většinou hlasů český parlament. Pro zákon hlasovali poslanci všech politických stran a k návrhu se ani nevedla žádná diskuse. Vlastně nikdo z poslanců a senátorů netušil, o co jde – a ani to nebylo potřeba – zákon přeci pouze "implementoval směrnici EU" a poslanci topící se v direktivách a návrzích zákonů jej chtěli mít rychle za sebou. Většina z 29 stran zákona popisuje procedury zapojení zástupců zaměstnanců do řízení firmy.
V pátek 29. října 2004 premiér Stanislav Gross podepsal v Římě Evropskou ústavu, která přenáší další kompetence z členských zemí na Brusel a která snižuje váhu českého hlasu v Radě EU. Ohlédnutí se za procesem vzniku euroústavy nám tristně připomíná, jak se během celého procesu česká diplomacie hluboce mýlila v tom, co návrh evropské ústavy obsahuje, a že premiér před pár dny podepsal text, který ani nečetl.
Vláda staví jako jednu ze svých programových priorit tzv. pro-rodinnou politiku. Tato politika má mít podobu daňových odpočtů pro rodiny s dětmi, společného zdanění manželů s dětmi a zvýhodněných úroků z "novomanželských" půjček. Tyto programy něco stojí a zvýšené výdaje na pro-rodinnou politiku vláda pokryje zejména zvýšením DPH.
Ačkoliv sociálně-demokratická vláda ráda opakuje, že gigantické zadlužování souvisí s ničivou povodní či s náklady očištění bankovního sektoru, jednoznačně to není pravda. Podstatu zadlužování je nutné hledat jinde. Vláda sociální demokracie usilovně ničí pracovní místa. Tím snižuje počet osob platících daně a zvyšuje počet osob pobírajících dávky. Vládě tak klesají příjmy a rostou výdaje. Právě náklady nezaměstnanosti tvoří každoroční přírůstek státního dluhu.
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024 design, kód: Jan Holpuch nejml. |
RSS 2.0 |