přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Nastávající dohoda z Nice bude pokračováním antidemokratického trendu, na kterém Evropská unie stojí posledních více než patnáct let. Již dnes jsou instituce Evropské unie výrazně netečné vůči principu demokratické kontroly (tzv. demokratický deficit). Až bude dohoda z Nice ratifikována, dojde k další centralizaci moci v mezivládních a nadnárodních institucích EU na úkor národní demokratické kontroly. Vzhledem k tomu, že se tyto změny týkají všech demokratických zemí Evropy, měly by být středem pozornosti obzvláště pro menší státy, které se chystají na vstup do EU.

Navrhuje se, aby se dohoda z Nice zabývala následujícími třemi nejdůležitějšími oblastmi:

1. princip flexibility a vývoj "tvrdého jádra" EU

2. charta základních práv

Třetím důležitým elementem je zrušení národního veta a prosazení většinového hlasování v Radě ministrů pro všechny oblasti. Pro účel ústavní analýzy v této studii lze však tento element zahrnout pod první bod.

Historický kontext

Ještě před podrobnou diskusí o těchto návrzích je důležité pochopit dosavadní vývoj EU. To nám pomůže rozpoznat směr, kterým se EU ubírá nyní.

EU je nedemokratická ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, existuje v ní převaha nevolených institucí. Za druhé, evropská agenda je určována národními vládami, které jednají ve vzájemné shodě nebo jako kartel. Tento kartel funuje v rozporu s demokratickými právy národních reprezentací.

Převahu demokraticky nekontrolovatelných institucí v EU není třeba zvýrazňovat. Hlavními jsou Evropská komise (EK) v Bruselu a Evropská centrální banka (ECB) ve Frankfurtu. Role Evropského soudního dvoru v Lucembursku, který sám sebe považuje za motor evropské integrace, je též důležitá.

Evropská komise má řadu pravomocí, z nichž nejdůležitější je exkluzivní monopol na iniciování legislativy a na vytváření a monitorování sekundárních předpisů. Politika hospodářské soutěže je oblastí, ve které je EK soudcem, porotou a vykonavatelem sankcí zároveň. To je důvod, proč EK trpí běžnými nešvary, které se objevují všude tam, kde moc není postoupena demokratické kontrole: zvláště korupcí a arogancí.

Vytvoření Evropské centrální banky, která od 1.1. 1999 převzala monetární politiku států Eurolandu, reprezentuje druhý nejdůležitější přesun moci z národních reprezentací na nekontrolovatelnou nadnárodní instituci. Stejně jako EK, je ECB ústavně nezakotvená, což odráží skrytou filosofii EU, že je lepší vláda demokraticky nekontrolovatelné administrativy než demokraticky zvolených orgánů.

V rukou moderních vlád téměř neexistuje závažnější kompetence, než je nabídka peněžní zásoby, která s sebou nese mimořádnou politickou odpovědnost. Přesto je tato kompetence používána ve státech Eurolandu bez jakékoliv kontroly.

Nicméně převaha takových demokraticky nekontrolovaných institucí v EU by neměla odvádět pozornost od základní ústavní anomálie EU. Tím je tvorba evropského práva v Radě ministrů, tedy uvnitř "patnáctky" národních vlád, skrývající se v utajeném konkláve. Je téměř nemožné představit si větší porušení principu dělby moci, než jsou rozsáhlé legislativní pravomoci, tímto způsobem předávané exekutivě. Tato deformace je ekvivalentní úplnému přenosu legislativní moci z národního parlamentu na vládu, nebo na instituci, která vládne pomocí dekretů. Slovy slavného pamfletu, který napsal kandidát na prezidenta a pozdější francouzský prezident Francois Mitterand při svém útoku na ústavu 5. Republiky, se jedná o permanentní státní převrat.

Proto je politická síla v Evropě rozdělena mezi tyto dva typy demokraticky nekontrolovatelných institucí. Obecně řečeno, můžeme hovořit o tom, že ideologie, prostupující proces evropské integrace, spočívá ve vybudování systému, který dovolí národním vládám vymknout se z hranic národní parlamentní kontroly a namísto toho přesune veškerou státní moc do rukou výkonných složek. Z tohoto důvodu se o kompetencích EU diskutuje vždy jen na úrovni rozhodovacích procesů, ale nikdy na úrovni zákonodárných procesů. Demokraticky nekontrolovatelné exekutivní instituce jako EK a ECB jsou konečnými výtvory této usurpace legislativních pravomocí evropskými exekutivami.

V žádném stadiu Evropské unie nikdy nedocházelo k decentralizaci moci. Ve skutečnosti je to zakázáno dohodami, které od členských států EU požadují plně akceptovat "acquis communautaire": decentralizace moci je v EU ústavně nemožná. Kompetence jsou vždy posouvány směrem nahoru k demokraticky nekontrolovatelnému centru.

1. Princip flexibility

V současné době se navrhuje, aby se Evropská unie ubírala směrem k novému uspořádání, přičemž určitým státům by byla – pokud o to budou stát – povolena hlubší integrace s tím, že ostatní státy je poté mohou "dohnat" avšak nemohou jejich snahy předem vetovat. Tato myšlenka je prosazována zejména Francií a Německem. Samotný návrh pochází od německého ministra zahraničí Joschky Fischera, který ovšem prohlásil, že mluví jako soukromá osoba, když v květnu 2000 přednesl projev na Humboldtově univerzitě. Navrhl, aby flexibilita umožnila některým státům (rozuměno Francie, Německo, Benelux a možná Itálie) formálně založit evropskou federaci s vlastní ústavou. Ostatním státům by bylo případně umožněno připojit se k této skupině později, ale neměly by možnost vetovat směr, určovaný "evropským jádrem".

Představa o vytvoření "tvrdého jádra" států má však o něco delší historii. Myšlenka Evropy, založené na principu koncentrických kruhů, byla původně navržena dvěma úředníky z úřadu německého kancléře 19. července 1989 ("Das verhängnisvolle Irrtum eines Entweder-Oder: EineVision für Europa" od Michaela Mertese a Norberta Prilla ve Frankfurter Allgemeine Zeitung).Datum zveřejnění je příznačné: bylo to pouze tři týdny po návštěvě tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova v Bonnu. Po večeři Helmut Kohl pozval Gorbačova do zahrady kancléřství a oba muži se zastavili na břehu Rýna, třpytícího se ve svitu měsíce. "Německé sjednocení je jako Rýn", řekl Kohl, "bez ohledu na to, jak moc se snažíte, přece je nemůžete zastavit." Gorbačov Kohlovi neodpověděl a Kohl – podle vlastního dodatečného zdůvodnění – si to vysvětlil jako znamení, že by Gorbačov jistě nestál v cestě německému sjednocení.

Jinými slovy, rozhodnutí přetvořit Evropu podle systému koncentrických kruhů, s Německem v jejím středu, diktujícím politiku "periferním" státům, bylo pečlivě připraveno jako kompenzace očekávané ztráty sovětské kontroly nad východní částí Evropy. Ve stejné době zcela příznačně všichni "euronadšenci" varovali před nebezpečím "nacionalismu", pokud se státy střední a východní Evropy osvobodí ze sovětského objetí.

Němci se vrátili k myšlence Evropy koncentrických kruhů v roce 1994. Dva čelní politici CDU, Karl Lamers a Wolfgang Schäuble, publikovali politickou studii s názvem "Betrachtungen zur europäischen Politik". Představili v něm koncepce "evropského jádra", tvořeného Francií, Německem a zeměmi Beneluxu, coby vykonavatele nadvlády nad zbytkem EU. Byl to zřetelně stejný model jako předtím v roce 1989 a stejný jako později v roce 2000: "evropské jádro" mělo mít právo určovat směr evropské integrace bez toho, aby také ostatní státy k tomu mohly říci své. Tato představa samotná byla také explicitně zdůrazněna během jednání o Maastrichtské dohodě. Tehdy bylo Britům řečeno, že pokud se budou snažit vetovat monetární unii, potom v ní přesto budou ostatní státy pokračovat, bez ohledu na již existující smlouvy.

Vyjádření Lamerse a Schäublea obsahovalo jednu velmi znepokojivou a varující větu. "Bez tohoto dalšího vývoje evropské integrace", napsali, "by mohlo být pro Německo žádoucí nebo nezbytné z důvodů své vlastní bezpečnosti zajistit stabilizaci východní části Evropy na vlastní pěst a tradičními způsoby." Hrozba byla zřetelná: pokud Evropa nedá Německu, co požaduje, tj. kontrolu nad evropským aparátem, potom se samo vyváže ze struktury dohod a použije vojenskou sílu podle vlastního uvážení.

V roce 1996 vyšla další studie na stejné téma a od stejných autorů. Znovu byl zdůrazněn požadavek vlastní evropské vojenské kapacity. Studie požadovala integraci ZEU, jediné výlučně evropské vojenské organizace do EU, k čemuž došlo o čtyři roky později v roce 2000, kdy byl Javier Solana, bývalý generální tajemník NATO, současně jmenován vysokým zmocněncem EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku a generálním tajemníkem ZEU. Evropa byla na cestě stát se supervelmocí.

Poslední ukázka supervelmocenských pokušení Německa a EU se objevila ve studii profesora Wernera Weidenfelda z univerzity v Mnichově v roce 1998. Profesor Weidenfeld byl poradcem kancléře Kohla a proto jeho myšlenky znamenají mnohem více než jen osobní vyjádření. V Neue Zürcher Zeitung napsal 10. července 1998: "Vytvoření eura katapultovalo Evropu do postavení světové velmoci… Ale to, co Evropanům stále chybí, je schopnost uvažovat v politických kategoriích světové mocnosti… EU se rychle stává jedním z nejdůležitějších center globální architektury…".

Když tedy Joschka Fischer přednesl v roce 2000 svůj projev, nebylo to nic nového pod sluncem. Namísto toho šlo o pokus obnovit francouzsko-německý sen o institucionalizaci jejich vedoucí role v EU odstraněním národního veta ostatních "menších" států a přivlastnit si vojenskou úlohu, do které by ostatní státy nemohly zasahovat. Byla to ukázka mocenské politiky ve své nejsyrovější podobě.

Dohoda z Nice proto odstraní poslední zbývající stopy kontroly a překážek bezmezného rozšiřování exekutivních pravomocí velkých států. S odstraněnými národními vety a umenšenou úlohou EK, budou moci Francie a Německo řídit evropské záležitosti, jak se jim zlíbí bez toho, aby se zpovídaly jakýmkoliv voličům. Jak se zdá, konat jménem "Evropy" má být dostatečným důkazem ušlechtilosti jejich činů. Odstraněním principu rovného evropského práva získají nejsilnější státy Evropy možnost jednat, jak se jim zlíbí. Po léta jsme slýchali, že EU je nezbytná, aby držela Německo na uzdě. Nyní Německo obrátilo zasedací pořádek a snaží se upravit institucionální rámec tak, aby EU již nejen dále neomezovala jeho moc, ale stala se místo toho jeho mocenským nástrojem.

3. Charta základních práv

V Nice je také navrženo vyhlášení Charty základních práv. Charta byla připravena v téměř utajených podmínkách mimo jakoukoliv veřejnou debatu. Ačkoli byla zveřejněna na internetu pár měsíců před plánovanou ratifikací, nikdy nebyla předložena žádnému voličstvu nebo parlamentu. Místo toho byla sepsána sborem, vedeným bývalým německým prezidentem (a bývalým předsedou německého Ústavního soudu) Romanem Herzogem. Členy sboru byli někteří poslanci EP i národních parlamentů a proběhlo zde také slyšení mnohých "lidsko-právních" oranizací, které v mnoha případech pobírají rozsáhlé příspěvky od evropských institucí (alespoň v jednom případě je to dokonce 100% podpora!).

Je zřejmé, že Charta povede k destrukci všech národních soudních pravomocí a podrobí veškeré národní politiky posudkům Evropského soudního dvora v Lucemburku. Jak už bývá typické pro podobné dokumenty, je Charta psána neurčitou vágní frazeologií. Na čem potom opravdu záleží, je samozřejmě způsob výkladu jednotlivých soudců. Jak, například, sladíte právo na informace s právem na soukromí, nebo právo na život s právem na potrat? Takové konflikty jsou podstatou soudních rozhodnutí a bez ohledu na to, jak přesná formulace bude použita v Chartě, jejím konečným záměrem je právě podrobení všech evropských a národních zákonů rozhodovacím pravomocemi Nejvyššího soudu v Lucemburku.

Od prvopočátků Evropských společenství chápal soud v Lucemburku sám sebe jako jeden z hlavních motorů evropské integrace, ženoucí kupředu centralistickou a autoritativní koncepci evropského práva na základech vágně formulovaných závazků v preambulích dohod, jako je např. snaha podporovat "stále užší unii mezi národy Evropy".

Díky soudním aktivitám Evropského soudního dvora operuje například evropské právo podle zdvojené doktríny "přímého efektu" a "přímé aplikovatelnosti". To v podstatě znamená, že

- evropské právo má přímý dopad na jednotlivce, tedy ne pouze na členské státy EU

- přímá použitelnost, nadřazená národní legislativě, je rozšiřována v souladu s direktivami EK.

To je také důvod, proč evropské právo – na rozdíl od práva jakékoliv jiné mezinárodní organizace – proniká přímo dovnitř národních soudních pravomocí a nechává jim – slovy Lamerse a Schäubleho z roku 1994, popisujícími národní suverenitu – jen "prázdnou skořápku". Tato převaha evropského práva není nikde v dohodách zakotvena, to je důsledek pouhé soudní vyhlášky Evropského soudního dvora.

Za těchto podmínek je zřejmé, že jakákoliv Charta práv, ať už formálně zdůvodněná Evropským soudním dvorem či nikoliv, by jím byla brzy užívána jako kritérium pro posuzování veškerých národních politik. Je nepravděpodobné, že by soud připustil jakýkoliv jiný výsledek, když o jeho chování v posledních čtyřech dekádách víme to, co víme. Důsledkem toho bude, že zákony, přijaté národním parlamentem, zvoleným a zodpovědným svým občanům, mohou být smeteny ze stolu skupinou soudců z Lucemburku.

Soudci Evropského soudního dvoru nejsou v mnoha případech vůbec skutečnými soudci, ale jen politiky v důchodu. Například belgický soudce a bývalý ministr vnitra, nařídil předčasné propuštění pedofila, pornografa a vraha dětí Marca Dutrouxa z vězení a právě toto rozhodnutí mu umožnilo spáchat některé z jeho nejodpornějších zločinů.

3. Závěr

Za prvé: je často zmiňováno, že evropský model je nevyhnutelný a že není nic, čím by malé státy mohly zvrátit tento vývoj. To je ovšem nesmysl. Například Dánové, kteří jsou jedním z nejmenších národů v Evropě, hlasovali 24. září 2000 proti zrušení své národní měny. To se stalo navzdory masivní kampani na podporu eura, které se zúčastnily všechny hlavní politické strany, veškerý průmysl a odbory.

Švédsko mimochodem nikdy nepřijalo euro, přestože je mu to uloženo v podmínkách Maastrichtské dohody. Na rozdíl od Británie a Dánska si nikdy nevyjednalo žádnou výjimku – prostě má výjimku "de facto". Nyní, když Dánové volili proti euru a švédská populace je vůči němu nepřátelsky naladěna, je pravděpodobné, že Švédové nikdy euro nepřijmou.

Za druhé, jak výše zmíněné body měly ukázat, snahy o uchopení moci jsou zde přítomny v konkrétní podobě. Není na nich však nic nevyhnutelného. Jejich uskutečnění závisí na určitých změnách v evropském právu a nebudou realizovány, pokud tyto změny budou odmítnuty. Ponechat rozrůstající se moc na evropském kontinentě bez demokratické kontroly není ničím, čemu by se nedalo zabránit. Takový vývoj nastane pouze, pokud pro něj budou vytvořeny podmínky. Je povinností každého demokrata, aby tomu čelil.

Konečně, nebezpečí současného vývoje je velké zejména pro malé státy, pokud se rozhodnou plout s přílivem a vstoupit do EU. Velká země, jakou je Británie, může stát sama o sobě (přestože stejné argumenty o izolaci země v takovém případě se používají v Británii úplně stejně jako v České republice). Menší země, pokud se zapojí do kompletní výbavy politiky EU, tedy "acquis communautaire", budou jednoduše utopeny v cizí legislativě a z jejich národních orgánů budou odstraněny všechny pravomoci, kterými by se mohly něčemu bránit.

Všechny rady o tom, že malé státy budou mít větší vliv uvnitř EU než kdyby stály mimo ni, by měly být porovnány se skutečnými záměry mocnějších členů EU dělat si, co chtějí, ať s tím "periferní" státy souhlasí, či nikoliv.

V těchto podmínkách by si malí kandidáti měli velmi vážně ujasnit, zda je pro ně lepší – mít stoprocentní kontrolu nad řízením svých domácích záležitostí nebo mít pouhou jednu dvacetinu podílu na kontrole řízení záležitostí celého kontinentu – zejména pokud tato zbývající část možného vlivu je nyní formálně i skutečně ohrožována.

John Laughland