přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 6 "Ekonomika, právo, politika"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: listopad 2000
cena: 50,- Kč

Joseph A. Schumpeter (1883 - 1950) pocházel z rodiny moravského podnikatele, vlastníka textilní továrny. Vystudoval práva a ekonomii na Vídeňské univerzitě. Krátce zastával funkci ministra financí v poválečném Rakousku v roce 1919. Nějaký čas byl ředitelem menší banky. V obou funkcích byl však neúspěšný. Pak se již věnoval akademické kariéře. Nejprve působil na universitě v Bonnu a od roku 1932 až do své smrti vyučoval na Harvardské univerzitě v USA.

K Schumpeterovým hlavním pracím patří "Podstata a obsah teoretické národní ekonomie" (1908), "Teorie hospodářského vývoje" (1911), dvojsvazkové "Hospodářské cykly" (1932), "Kapitalismus, socialismus a demokracie" (1942) a monumentální dílo "Historie ekonomické analýzy" (1964) vydané po jeho smrti.

Za zmínku stojí vztah Josepha Schumpetera k rakouské škole. Byl "vychován" v její tradici a velmi si vážil svého učitele Eugena von Böhm-Bawerka. Avšak odlišoval se od rakouské školy ve svých názorech na metodologii ekonomie i na perspektivy kapitalismu natolik, že jej nelze při nejlepší vůli k rakouské škole přiřadit. Nesdílel averzi žáků rakouské školy k matematizaci ekonomie ani k tzv. scientismu (používání metod přírodních věd v ekonomii). Používání kvantitativních metod považoval za přirozené a pro rozvoj ekonomické vědy nepostradatelné. Slavný methodenstreit - spor o metodu mezi rakouskou školou a německou historickou školou - nazval dětinským "bojem s větrnými mlýny", ve kterém každá z obou stran zbytečně jednostranně favorizovala jednu metodu proti druhé ("rakušané" deduktivní metodu a představitelé německé školy empiricko-historickou metodu), ačkoli podle Schumpetera se obě metody vzájemně nevylučují nýbrž se nezbytně doplňují.

Na druhé straně Schumpeter samotnou rakouskou školu dosti ovlivnil, a to zejména svým dynamickým přístupem k ekonomickým problémům a zejména pak svou teorií podnikatele.

V názorovém vývoji Josepha Schumpetera sehráli pozoruhodnou roli dva ekonomové, jejichž intelektuální přínos do ekonomické vědy byl velmi odlišný. Prvním byl Léon Walras a druhým byl Karl Marx. Schumpeter sdílel Marxovu myšlenku, že ekonomický proces je součástí celkového společenského procesu. Zároveň ale souhlasil s velkými neoklasiky (Walrasem a Marshallem), že ekonomická analýza začíná zkoumáním vztahů mezi rovnovážnými ekonomickými proměnnými.

K dílu Léona Walrase měl Schumpeter hlubokou úctu - nazval Walrase "největším z ekonomů" a jeho teorii ekonomické rovnováhy nazval "magnou chartou" moderní ekonomie. Není ale jasné, proč vlastně Schumpeter tolik oceňoval Walrasovo dílo. Vždyť to byla právě Walrasova teorie ekonomické rovnováhy, která dala pozdějšímu vývoji neoklasické ekonomie tolik statický ráz. Dokonce mnohem statičtější, než jaký nalézáme u Alfreda Marshalla a jeho cambridgeské školy. Přitom Schumpeter sám rozvíjel zcela odlišný druh ekonomické analýzy než Walras - dynamický, dlouhodobý, spojující ekonomii s historií a sociologií. Zatímco Walrasova "čistá ekonomie" je (zhruba řečeno) analýzou "vyčišťování trhů", Schumpeter razil myšlenku, že ekonomická analýza by měla začínat preanalytickou vizí - jakousi intuicí ekonoma, kterým směrem se bude vývoj kapitalismu ubírat a kterým směrem je tudíž třeba samotnou ekonomickou analýzu směřovat. Metodologické odlišnosti v díle Walrase a Schumpetera byly tedy zcela zásadní.

Statičnost Walrasova přístupu a dynamičnost Schumpeterova přístupu obzvláště vynikla, jakmile byla nastolena otázka podnikatele a podnikatelského zisku. Ve Walrasově teoretickém systému neměl podnikatel žádné místo, protože ve stavu rovnováhy neexistuje riziko ani podnikatelský zisk. Jakýkoli odklon od rovnováhy znamená pro výrobce ekonomickou ztrátu a proto neexistují žádné vnitřní podněty ke změnám. Samy síly, které ve Walrasově systému vychylují ekonomiku z jedné rovnováhy a vedou ji do nové rovnováhy, jsou exogenní a Walrasova ekonomie je tudíž neumí vysvětlit. Kromě toho Walrasova ekonomická rovnováha trhů spočívala na předpokladu dokonalé konkurence, kterou Walras pokládal za první aproximaci reality a tržními nedokonalostmi se nezabýval - přesněji řečeno, nedokonalosti konkurence nebylo možné do Walrasova systému zabudovat.

Schumpeterova ekonomická analýza byla zcela jiná. Začíná tím, co Mises nazval rovnoměrně rotujícím hospodářstvím. Představme si zemi v 19. století, kde jezdí koňské povozy a vlaky, dopravující náklady a lidi sem a tam - všechno se v klidu stále opakuje. Náhle do toho přijde "schumpeteriánský podnikatel", který začne vyrábět a na trh uvádět automobily. "Vpád" nového výrobku - automobilu - je inovací , a to nejen v technickém, ale především v hospodářském smyslu. Tato inovace má ovšem na počátku destruktivní charakter. Narušuje předchozí rovnováhu, stabilitu a klid na trzích. Vlastně je tím narušen "klid" ve společnosti jako takové. Zdroje jsou přemisťovány, lidé přicházejí o práci, jsou ničeny některé kariéry, mizí některé podniky, dokonce celá odvětví mohou zažívat krizi. Toto je, řečeno slovy Schumpetera, tvořivá destrukce. Teprve postupně se ekonomika dostává do nové rovnováhy na vyšší úrovni - stává se opět "rovnoměrně rotujícím hospodářstvím", jen místo kočárů tam teď jezdí automobily.

Ale jak vůbec "schumpeterovský podnikatel" přišel na automobil ? Vynalezl jej ve své dílně tak, jak například Isaac Newton ve své pracovně objevil zákon gravitace ? Ne, v pojetí Josepha Schumpetera automobil není pouhým vynálezem a jeho výrobce není pouhým vynálezcem. Automobil je inovací a ten, kdo jej uvádí na trh je podnikatelem - inovátorem. Podnikatel je člověk, který objeví mezeru na trhu - mezeru, která naznačuje, že by mohl hodně vydělat, kdyby ji zaplnil. Koňské povozy přepravují náklady příliš pomalu a vlaky zas potřebují koleje. Kdyby se našlo "něco" rychlejšího a mobilnějšího, přineslo by to velké zisky. Na počátku "schumpeterovské inovace " tedy není geniální myšlenka vynálezce, ale spíše touha po zisku, která se začíná zhmotňovat objevením mezery na trhu. Bez toho by geniální myšlenky vynálezců nebyly schopny opustit jejich dílny a laboratoře. Nebo možná že by dokonce takové geniální myšlenky nikoho ani nenapadly - lidé přece obvykle vynalézají věci, které jsou pro někoho potřebné a užitečné. Položte si třeba otázku, proč nebylo bezpečnostní lyžařské vázání vynalezeno a uvedeno na trh už v době, kdy se objevily první lyže ? Proč přišla tato inovace až v době, kdy se lyžování stalo masovým sportem ? Byla to náhoda ? Nebo v tom lze spatřit logiku "schumpeterovské inovace" ?

Nyní už vidíme zřetelný rozdíl mezi Walrasovým a Schumpeterovým pohledem na ekonomický vývoj. Ve Walrasově systému jsou inovace exogenními silami, které walrasovská ekonomie nevysvětluje - mají tedy povahu náhodných událostí nebo povahu "jakéhosi" technického pokroku, který "prostě probíhá". V Schumpeterově pojetí jsou však inovace endogenní silou, kterou plodí sám kapitalistický systém. Nositeli inovací jsou podnikatelé, kteří mají proto v ekonomickém systému velmi důležitou funkci. Dalo by se dokonce říci, že podnikatelé jsou v kapitalismu hybnou silou ekonomického pokroku.

Schumpeterovo pojetí inovací je neslučitelné s předpokladem dokonalé konkurence na trzích. Dokonalá konkurence neposkytuje prostor pro žádné mezery na trzích, které by bylo možné zaplnit inovacemi. V dokonalé konkurenci jsou všechny mezery již zaplněny. V rámci dokonalé konkurence, který je také rámcem walrasovské verze neoklasické ekonomie, tedy mohou mít inovace skutečně pouze povahu exogenních technologických šoků, k nimž dochází náhodně a které mají "mimoekonomický" charakter.

Naopak monopol má v Schumpeterově teorii významnou funkci. Monopol je svým způsobem předpokladem toho, aby inovace probíhaly. Každá úspěšná inovace, přinášející mimořádné zisky, totiž hned motivuje jiné podnikatele k tomu, aby ji imitovali. Kdyby imitace inovací mohly být okamžité, inovátoři by nebyli vůbec schopni docilovat vysokých zisků ze svých inovací, protože konkurenti by inovace okamžitě napodobili, ceny by okamžitě klesly a zisky z inovací by se okamžitě rozplynuly. Inovátoři musí být schopni alespoň dočasně zabránit konkurentům v napodobení jejich inovací. K tomu slouží různé způsoby utajení (včetně zákonné ochrany jakou jsou patenty). Inovátoři si tak zajišťují alespoň dočasný monopol, který jim umožňuje docilovat zisky z inovací. Bez toho by podnikatelé nebyli motivováni inovovat a inovace by ustaly. Tyto monopoly mají jen dočasný charakter. Inovace jsou nakonec imitovány a mimořádní zisky z inovací mizí. Podnikatelé však v touze po dalších ziscích hledají nové mezery na trzích a přicházejí s dalšími inovacemi. To je podstata ekonomického vývoje kapitalismu.

Toto pochopení ekonomického vývoje také umožnilo Schumpeterovi odmítnout všechny vize stagnace kapitalismu, které nalézáme v neoklasické i v keynesiánské ekonomii. V neoklasických teoriích růstu vede akumulace kapitálu postupně k poklesu míry zisku, nna základě působení zákona klesajících výnosů. V keynesiánské ekonomii je vývoj kapitalismu závislý na sklonu k úsporám a na podnětech k investicím. Protože v bohatých společnostech sklon k úsporám sílí a podněty k investicím naopak slábnou, spěje hospodářský systém ke stagnaci a jedinou záchranou jsou permanentní poptávkové podněty ze strany státu. Neoklasikové i keynesiánci tak "uzavřeli" své teorie do statického rámce, kde technický pokrok má exogenní charakter. Inovace jsou odkázány "za hranice ekonomie" jakožto "vnější síly", které ekonomie neumí analyzovat. Joseph Schumpeter ukázal, že tomu tak není.

Teorie inovací přivedla Schumpetera též k teorii hospodářského cyklu. Teorie hospodářského cyklu lze zhruba rozdělit do dvou skupin. Monetární teorie cyklu hledají příčiny cyklů v peněžním oběhu. K autorům monetárních teorií cyklu patří zejména Knutt Wicksell a Friedrich von Hayek. Druhou skupinu představují reálné teorie cyklu, které vidí příčiny cyklického vývoje mimo peněžní oběh. K autorům reálných cyklů patří Karl Marx, John Keynes a také Joseph Schumpeter. Většina teorií hospodářského cyklu se ovšem soustřeďuje na investiční cykly. Na rozdíl od nich u Schumpetera nalézáme inovační cykly. Přesně řečeno nejedná se o "cykly" v pravém slova smyslu, nýbrž spíše o shluky inovací. Inovace nejsou rovnoměrně rozděleny v čase, protože významnější inovace (jako je třeba automobil nebo počítač) obvykle s sebou přinášejí silné podněty pro další inovace, které mají návazný nebo doprovodný charakter. Některé inovace jsou tak průkopnické, že mohou otevřít dříve zcela netušené prostory pro celé další série inovací. Ty se ovšem postupně vyčerpávají a vzedmutá inovační vlna klesá, dokud se neobjeví nové mocné inovační impulzy.

Inovace souvisejí s investicemi : vyvolávají investiční optimismus a tak inovační vlna vyvolává vznik investiční vlny. Úspěšní a schopní inovátoři jsou napodobováni méně schopnými imitátory, kteří investují v očekávání velkých zisků. S tím, jak se inovační vlna postupně vyčerpává, zjišťují méně schopní imitátoři, že jejich investice neponesou očekávané zisky. Investice se obracejí v desinvestice a hospodářská expanze přechází v depresi. Schumpeterovo pojetí cyklického vývoje ovšem skrývá s sobě jeden hluboký smysl, který nenajdeme u jiných autorů : každý takový cyklus je tvořivou destrukcí, která vynese ekonomiku na vyšší úroveň produktivity.

Oproti investičním teoriím hospodářských cyklů ovšem trpí Schumpeterova teorie značným indeterminismem. Inovační cykly totiž nemají jasnou ani pravidelnou amplitudu. Schumpeterovy shluky inovací mohou být různě mocné, inovační vlny mohou být různě dlouhé a jejich délku nelze předvídat. Každá inovační vlna je svým způsobem jedinečná a neopakovatelná. Tudíž také každý hospodářský cyklus je jedinečný a neopakovatelný. Schumpeter rozlišoval tři typy inovačních "vln" a nazval je podle autorů, kteří je jako první empiricky pozorovali - byly to Kondratěvovy dlouhé vlny, Juglarovy střední vlny a Kitchinovy krátké vlny. Souvislost mezi těmito vlnami však zůstává neobjasněna. Stejně tak zůstává neobjasněno, zda se takové vlny pravidelně opakují nebo ne.

Schumpeterova teorie podnikatele a podnikatelských inovací byla působivou alternativou vůči Marxovu pojetí kapitalismu. Marxovi kritikové se většinou soustředili na tu část Marxovy politické ekonomie, v níž spatřovali její jádro - na pracovní teorii hodnoty. První fundamentální kritiku pracovní teorie podal Schumpeterův učitel Böhm-Bawerk, který ukázal, že v Marxově pracovní teorii existuje základní rozpor (tzv. transformační problém v pracovní teorii hodnoty). Většina Marxových kritiků hledala rozpory v Marxových teoriích hodnoty, vykořisťování a krizí. Schumpeterova kritika Marxe však byla robustnější a proto mnohem působivější. Marxisté byli totiž ve skutečnosti nejsilněji ovlivněni myšlenkou, že kapitalisté jsou zbyteční : dělníci posléze pochopí, že mohou sami řídit továrny, v nichž pracují, proto je převezmou do svých rukou a "zbytečné" kapitalisty z nich prostě vyženou. Pro Marxe byl kapitalista jen nenasytným "žokem peněz". Pro Schumpetera však byl kapitalista podnikatelem - inovátorem. Kdyby byli kapitalisté odstraněni, kdo by převzal jejich podnikatelské funkce ? Kdo by plnil v socialismu funkci inovátora ? Na to marxisté neměli odpověď. Jsou-li inovace onou vnitřní silou, která pohání hospodářství dopředu, pak jsou podnikatelé nepostradatelní. A dokud je podnikání svázáno s osobou kapitalisty, jsou kapitalisté nepostradatelní. To byla Schumpeterova vize kapitalismu, která se tak zásadně odlišovala od vize Marxovy.

Tato vize nakonec přivedla Schumpetera až k myšlence, že kapitalismus v té podobě jak jej známe z 19. století spěje neodvratně ke svému zániku. Velké firmy nahradí malé a stanou se nositeli technického pokroku. Inovace ve velkých firmách však nabývají stále více podobu týmové práce. Inovační proces je plánován a "automatizován". Není již zapotřebí individuální akce podnikatele-inovátora – jeho představivosti, odvahy, touhy vykonat něco pozitivního. Velcí podnikatelé patří minulosti. A s nimi mizí kapitalismus.

Schumpeterova vize se však nenaplňuje. Kapitalismus vstupuje do nového tisíciletí silnější a dynamičtější než byl v polovině dvacátého století. Malé firmy nemizí, nýbrž existují a prosperují vedle velkých firem a jsou rovněž zdrojem velkých inovací. Prototypem schumpeterovského podnikatele je Bill Gates, jehož inovace vznikly v malé firmě, která pak teprve na základě svého úspěchu vyrostla ve firmu velkou. Takových podnikatelů je jistě mnoho (i když ne o všech se můžeme dočíst v tisku jako o Gatesovi). Globalizace světové ekonomiky vystavuje i velké firmy stále větší konkurenci, v níž obstojí jen ty, které inovují a neztrácejí podnikatelského ducha.

Prof. Ing. Robert Holman, CSc., poradce prezidenta republiky