ENEN CZE
===

publikace

obálka publikace CEP: "Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě"

58 stran, brožovaná vazba
vyšlo: duben 2005
cena: 30,- Kč


Evropská ústava (nebo, snad přesněji, Smlouva o Ústavě pro Evropu) je příliš dlouhým, příliš složitým a pro normálního smrtelníka nerozluštitelným textem, který – ač nečten, nestudován a proto ve své podstatě nepochopen – zásadním způsobem ovlivní životy obyvatel těch zemí evropského kontinentu, pro které se stane jejich nejvyšším ústavním dokumentem. Ovlivní životy všech z nich, tedy jak těch, kterým se nelíbí, tak i těch, kteří si myslí, že ho dokonce ani nemusí brát na vědomí. Někdo namítne, že je takovýchto nečtených, a přitom důležitých dokumentů kolem nás více. To samozřejmě pravda je, ale není to pravda úplná.

Není to pravda hlavně proto, že se v tomto případě jedná o dokument klíčový, svou podstatou revoluční. Tím, co přináší, je mimo jakoukoli pochybnost zcela mimořádný, i když se jeho tvůrci a zastánci snaží jeho význam všemožně zastírat. Z dobrých a pro sebe rozumných důvodů si nepřejí, abychom o jeho skutečném významu věděli.

Ve své podstatě představuje tento dokumentrozhodující krok od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu.

Představuje krok od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí celoevropských nad orgány a institucemi národními.

Představuje krok od států jako výchozí kolektivity veřejného života lidí žijících v Evropě k potlačení jejich suverenity a k předání suverenity nadnárodním útvarům.

Představuje krok od dosud nikým a ničím nezpochybňované různorodosti a samostatnosti evropských národů (od pokory vůči nim) k pokusu vytvořit společný, proto co nejvíce "stejnorodý", úplně nový, dosud neexistující evropský národ (a spolu s ním i společné evropské symboly, znaky a další vnější atributy).

Toto všechno, a ještě mnoho dalšího, není možné v žádném případě popřít, i když se o to různí "evropané" či samozvaní "majitelé evropanství" již dlouhou dobu snaží.

K ratifikaci předložená "ústavní smlouva" – a není pochyb o tom, že se samotným použitím slova ústava chtělo zvýraznit, že se jedná o dokument zcela zásadního významu – byla napsána a ve vládách jednotlivých členských zemí prosazena těmi, kteří si výrazně urychlovaný unifikační vývoj na evropském kontinentu přejí a kteří o něj již řadu let či dokonce desetiletí usilují. Argumenty, které pro jeho obhajobu používají, jsou staré a známé po celé dvacáté století. A nepoužívali je jenom lidé s ušlechtilými úmysly.

Národní stát považují tito lidé za přežitek neblahé, více méně barbarské evropské minulosti (která v jejich očích trvala až do vzniku evropského integračního projektu v padesátých letech), za hlavní, ne-li výlučnou příčinu válek, ke kterým na evropském kontinentě v této barbarské minulosti docházelo, za živnou půdu pro opakující se vznik nedemokratických, totalitárních režimů, za příliš malé teritórium pro rozhodování o "velkých věcech" lidstva, a v neposlední řadě za slabou protiváhu velkým zemím jiných kontinentů, které jsou nebezpečné tím, že jim chybí onen osvícený evropský pohled na svět, jehož výlučnými majiteli jsou právě dnešní autoři evropské ústavní smlouvy.

Celoevropský stát tito lidé naopak považují za předstupeň osvícené, bezproblémové, shora a moudře řízené budoucnosti, za záruku neexistence válek, za důvěryhodného garantora svobody, demokracie a lidských práv (a to dokonce navěky), za majitele velkého rozhledu a nadhledu, za účinnou – a lepší ideologií a "vyššími hodnotami" vybavenou – protiváhu jiným velmocem.

Evropští demokraté, ke kterým se hlásím (a to jak ke slovu evropští, tak ke slovu demokraté), to vidí naprosto opačně. Jádrem Evropy a zárukou její dobré budoucnosti pro ně jsou (a vždy byly) národní státy. Nadnárodní či panevropské instituce a veškeré pokusy Evropu ovládnout a řídit z jednoho místa vždy vyvolávaly nesvobodu, národnostní útisk, podřízenost velkým a další podobné jevy. Proto byly dříve či později opuštěny.

Autoři tohoto textu, vzniklého na počátku nadějného 21. století, dobře vědí, že si obyvatelé evropského kontinentu, kteří si – na základě zkušeností svých vlastních a zkušeností celých generací svých předků – váží svého občanství a svých občanských práv v rámci existujících národních států, takovýto zásadní a svými důsledky nedohlédnutelný, dá se říci přímo "misesovský" krok či skok do neznáma nepřejí. Proto se snaží jejich skutečný názor na tyto věci nebrat v úvahu – pod záminkou, že obyčejní lidé k rozhodování o takových velkých věcech ještě nedorostli (a ostatně nikdy nedorostou) a že proto musí být naváděni těmi, kteří k tomu – jako samozvaná avantgarda – dorostli již dávno. Mnoho by se dalo napsat o tom, co je skryto za tímto jejich pocitem. Dalo by se napsat mnoho i o jejich skutečné motivaci. Nemyslím si, že je jejich chování způsobeno jakýmsi jejich intelektuálním defektem, tedy jejich neschopností domýšlet různé souvislosti a následky, které snad na první pohled, nedíváme-li se dostatečně pozorně, není vidět. Jejich chování je spíše způsobeno jejich pomýlenými názory, jejich chybnou interpretací minulosti, jejich nepochopením klíčových předpokladů svobody, demokracie a prosperity. Jsou obětí "osudového klamu" (Hayekův fatal conceit) a pýchy člověka a jeho rozumu. Je to ale také způsobeno jejich velmi přízemními (i když v jistém smyslu možná pochopitelnými) zájmy, jejich vírou v možnost uplatnit se v dnešním přebyrokratizovaném celoevropském státě a v jeho mnoha institucích (které mají tu výsadu, že se – na rozdíl od institucí jednotlivých států – nacházejí daleko od autentické občanské kontroly). Protože to všechno tito lidé dobře vědí, je jejich "ústavní smlouva" záměrně nejasná, záměrně mnohomluvná, záměrně nekonzistentní. Proto řadu věcí zakrývá. Proto tam leccos ještě není dořečeno a dovysloveno. Proto ji není snadné pochopit a proto zejména není snadné domyslet všechny její důsledky pro životy nás všech. Proto je sám její text jen mezidokumentem, po kterém budou muset následovat další, na které zbyde udělat onen malý, poslední, závěrečný, už zcela jasný a srozumitelný krok.

Centrum pro ekonomiku a politiku se rozhodlo přispět k pochopení textu "ústavní smlouvy" publikací překladu "Analýzy Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která z Evropské unie dělá stát", která byla v závěru roku 2004 pod vedením Anthony Coughlana, profesora Trinity College, vydána v irském Dublinu, v rámci publikací instituce, která se jmenuje EU Research and Information Centre. Analýzu tohoto typu bychom si jistě mohli udělat i my sami, ale protože doma není nikdo prorokem, dali jsme přednost překladu textu, který považujeme za mimořádně zdařilý a snad i za poměrně srozumitelný a snadný ke čtení. Velmi bychom si přáli, aby si tuto analýzu přečetlo co nejvíce občanů naší země a aby se i díky ní ve svých názorech na "ústavní smlouvu" opírali o skutečné argumenty a ne o nezodpovědné, cyrilosvobodovské neargumenty o hrůze z toho, co by se stalo, kdybychom – nedej Bůh – právě v naší zemi tento dokument neschválili. Věřím, že je předložený text pro každého, kdo se na rozhodování o této věci chce podílet, dostatečným návodem. Udělat si svůj vlastní názor je nejen občanským právem každého z nás, ale i naší občanskou povinností.

Jestli se někomu přesto zdá, že je i tato, z angličtiny přeložená analýza příliš dlouhá nebo příliš obtížná, pak ať si přečte aspoň mé shrnující "desatero" toho, co podle mého názoru "ústavní smlouva" ve svém celku a ve své podstatě přináší:

1. Evropská unie se stane státem a bude mít všechny základní rysy státu. Bude mít svou ústavu, své občany, své území, svou vnější hranici, svou měnu, svého prezidenta, svého ministra zahraničních věcí, atd. Bude mít vlastní vlajku, hymnu a státní svátek. (Některé z těchto věcí již existují dnes, ale jiné jsou tímto dokumentem teprve zakládány nebo výrazně posilovány.)

2. Dnešní členské státy se budou v tomto nově vzniklém státě sice i nadále jmenovat jako dosud, ale ve skutečnosti budou svými pravomocemi jednotlivé členské státy pouhými regióny nebo provinciemi. Prezident republiky bude evropskými úředníky i nadále zdvořile oslovován "pane prezidente", ale "evropské směrnice" budou prováděny bez ohledu na jakékoli domácí státní orgány.

3. Ústava státu Evropská unie bude nadřazena ústavám jednotlivých členských států. I celý právní řád Unie bude nadřazen právním řádům členských států.

4. Sám termín "ústavní smlouva" je nepřesný a pouze dočasný. Smlouvou mezi suverénními státy bude tento dokument jen do té doby, než bude v členských státech – jako smlouva – ratifikován. Pak se tento dokument stane skutečnou ústavou.

5. Oslabuje se – v dnešní, tedy staré EU dosud dominantní – koncept "sdílení suverenity" a místo toho vzniká suverenita nová, celoevropská. V nové EU členské státy ztratí definitivně své výlučné právo tvořit si své vlastní zákony.

6. Občané jednotlivých členských států se stanou občany státu Evropská unie, s právy a povinnostmi přímo vůči institucím tohoto evropského státu. Že se jedná o stát je zřejmé – je možné být jen a jedině občanem státu, není možné být občanem mezinárodní organizace.

7. Členské státy budou moci vykonávat jen ty pravomoce, které jim ústava EU ponechá, nikoli opačně, což bylo původní myšlenkou evropské integrace. Odvozené (sekundární) právní akty EU budou nadřazeny původním (primárním) právním aktům členských států. Dochází k obracení toho, co je primární a co sekundární.

8. EU, nikoli členské státy, bude ve své výlučné pravomoci uzavírat většinu mezinárodních smluv s jinými státy. Členské státy budou moci se zahraničím podepisovat jen takové smlouvy, které "bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečností politiku Unie".

9. Ústavní smlouvou se v hlasovacích procedurách snižuje váha menších členských států, tedy i České republiky (oproti dnešnímu stavu, vycházejícímu ze smlouvy z Nice).

10. Unie může tzv. "doložkou flexibility" a tzv. "překlenovací doložkou" sama sobě rozšířit pole své působnosti. I ty oblasti rozhodování, v nichž členským státům zůstane do budoucna právo veta, mohou být v libovolné chvíli převedeny pod většinové hlasování (stačí, aby s tím jednomyslně souhlasili prezidenti nebo premiéři zemí EU, nemusí o tom tedy rozhodovat národní parlamenty, o souhlasu občanů ani nemluvě).

Chce-li někdo ještě větší zkratku, klíčem ke všemu je obsah pojmu "svrchovanost" (suverenita) tak, jak je použit v čl. 1 Ústavy České republiky. Dle tohoto článku "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát…". Klíčové je v tomto ohledu slovo svrchovaný. Slovník českého práva chápe svrchovanost jako "nezávislost moci daného státu na jakékoli jiné moci uvnitř státu i navenek…". Jsem více než přesvědčen o tom, že se do tohoto vysvětlení pojmu svrchovanost Smlouva o Ústavě pro Evropu "nevejde".

Václav Klaus, Publikace CEPu "Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě", duben 2005

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2018
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­