publikace

Možná už trochu zapomínáme, možná i rádi zapomínáme. Stránky této knihy nás ale velmi rázně probudí a vrátí do zoufalé atmosféry tehdejších dnů, kdy brutální lež vítězila nad argumentem, kdy právo ovládli "duchové" a kdy se veřejnost i politická reprezentace nechala koupit a zastrašit gangsterskými metodami manipulátorů.

Petr Žantovský si dal práci a popsal tehdejší dění krok za krokem. Aktéry jmenuje osobně, přikládá konkrétní fakta a dokumentační aparát, zahrabaný mnohaletým prachem překrucování. Nehraje si na nestranného pozorovatele (i když by někdy větší odstup asi nebyl na škodu), ale dělí se s námi o svá tehdejší východiska.

Televizní krize pro něj nespadla z Marsu, Žantovský ji zasazuje do kontextu "dělostřelecké přípravy" předchozích epizod boje o moc a ukazuje, že při televizní krizi nešlo o nic menšího než o přepsání výsledku voleb, o zpochybnění základů demokracie. Epizody mocenských bojů v 90. letech vedených prostřednictvím mediálních manipulací předkládá Žantovský jednu po druhé ve vzájemné návaznosti a ukazuje jednotlivé manipulační metody, dávno popsané, ověřené a vyzkoušené, které při těchto pokusech ukousnout větší podíl na moci byly použity.

To je u této knihy jedním ze zásadních přínosů. Mnohé klasické až školní produkty mediálních manipulací zažíváme dnes a denně, jsou nám prezentovány jako běžný život, jsou nám předkládány jako samozřejmá prvoplánová mediální reflexe. Když si je ale s pomocí Žantovského vysvlékneme donaha a objevíme zadní část barevných kulis, všechny ty nastrojené mechanismy, táhla, plátna, prkna a kladky, už se nám mediální obraz vůbec nejeví jako prvoplánový a samozřejmý, ale právě jako rafinovaný produkt propagandy.

O to průhlednější se nám pak jeví všechny denunciační, agitační, mystifikační a dezinterpretační praktiky, které za tzv. televizní krize zažívaly svůj první zlatý věk (protože – jak se obávám -  uprostřed druhého takového zlatého věku propagandy žijeme právě nyní).

Autor správně vystihl i zdroj politické manipulace. Tím je politika sama, její slabost, její neúcta k mandátu, její neukotvenost: "Čím vice se politici médií bojí, tím větší jim dodávají sílu a tím znatelněji oslabují sami sebe, svou vůli stát pevně za vlastním přesvědčením, díky němuž je voliči do příslušných institucí zvolili. Selhání parlamentu ve věci České televize v zimě 2000-2001 bylo příznakem selhání celého systému neusazených demokratických procedur v zemi a především selháním osobností, od nichž si občané slibovali konstrukci a stabilizaci, nikoli likvidaci či oslabování demokratických procedur a návyků."