ENEN CZE
===

publikace

obálka publikace IVK: Stanislava Janáčková: Peripetie české ekonomiky a měny aneb nedejme si vnutit euro

106 stran, brožovaná vazba
vyšlo: duben 2014
cena: 100,- Kč


Slávka Janáčková je jedním z nejkvalitnějších českých ekonomů, což sice já už vím dlouhou dobu, ví to i řada dalších opravdových ekonomů, ale veřejnost to neví. Slávka Janáčková se nikdy netlačila do popředí, ale o to více studovala a pracovala. Poznal jsem ji už v druhé polovině šedesátých let, kdy začala pracovat v Ekonomickém ústavu ČSAV. V 90. letech pracovala, jak dokazuje i řada odkazů v této publikaci, v Institutu ekonomie České národní banky.

Za tuto dobu napsala řadu důležitých textů, publikovaných v seriózních ekonomických časopisech u nás i v zahraničí a v posledních letech i v různých publikacích Centra pro ekonomiku a politiku a nakonec od loňského roku v publikacích Institutu Václava Klause. Jakkoli jsme např. neuváděli, kdo napsal kterou část kolektivní publikace Česká republika na rozcestí, její příspěvek byl velmi významný. Náš institut si velmi váží toho, že je naší sice externí, ale blízkou spolupracovnicí. Proto jsme uvítali, že nám nabídla svůj text "Peripetie české ekonomiky a měny, aneb nedejme si vnutit euro" a jsme rádi, že ho můžeme v edici publikací našeho institutu vydat.

Autorka se na problematiku české koruny či eura dívá v patřičném historickém pohledu. Začíná úlohou koruny při zrodu tržní ekonomiky v naší zemi, všímá si osudů koruny v momentu rozpadu Československa, zabývá se korunou v bezprostředně post-transformační fázi, zejména měnovou krizí roku 1997, cílováním inflace a nezvládnutím zavedení této formy měnové politiky (což vedlo k nadměrné dezinflaci). Dostává se až k otázce naší přípravy na vstup do EU a k závazku přijmout euro. To ji vede k debatě o finanční krizi a o krizi eurozóny a hlavně o problémech dnes stagnující české ekonomiky.

Pro dnešní čtenáře, kteří mohou znát novější publikace Slávky Janáčkové, bude určitě nejcennější první polovina knihy, která je věnována dnes už téměř zapomenutým a v každém případě mimořádně desinterpretovaným devadesátým létům. I já, jako pamětník, jsem si při čtení jejího rukopisu řadu věcí znovu připomněl. Např. jsem pozapomněl, že byla v průběhu roku 1990 provedena devalvace ve třech krocích – mně zůstává v paměti hlavně velký spor s Mezinárodním měnovým fondem o devalvaci na konci prosince, která byla nezbytným předstupněm liberalizace cen a zahraničního obchodu. Vždy zdůrazňuji, stejně jako Slávka Janáčková, že jsme měli zdaleka nejnižší inflaci ze všech středoevropských postkomunistických zemí, ale zapomněl jsem na to, že mělo Polsko v letech 1989 a 1990 inflaci až skoro 600 %. Málo zdůrazňujeme, a je cenné, že nám to Slávka Janáčková připomíná, jaký význam mělo ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi naše pevné ukotvení měnového kurzu a ne jeho permanentní devalvace, jako např. v Polsku a Maďarsku. Jasné věci říká autorka i o privatizaci. Její věta "Sebelépe zvolená metoda privatizace nemohla zázračně zachránit všechny státní podniky" by měla být vytesána do kamene a měli by ji mít stále před očima všichni naši poslanci a ministři. A novináři.

Jsem rád, že někdo připomíná zcela legitimní, tehdy velmi citlivou otázku, zda měnová politika poskytovala transformující se ekonomice v počátečním období dostatek likvidity. Vzpomínám si, že jsem tehdy byl velmi nejistý ohledně neuvěřitelně rychle rostoucí potřeby transakčních peněz, díky rostoucímu počtu podniků, a tím i transakcí. Transakce rostly rychleji než HDP. Slávka Janáčková správně říká, že významná část druhotné platební neschopnosti mohla být vyvolána tehdejší restriktivní politikou naší centrální banky.

Souhlasím s ní i v tom, že "Česká národní banka byla v období 1996-1997 vedena mimo jiné i politickými cíli a snahou vyvolat politickou změnu". Její rozbor období 1996-1999 je vůči ČNB velmi přísný, ale spravedlivý. Málokdo se odvažuje vyslovit tezi, že "recepty dodávané v této situaci mezinárodními institucemi, zejména Mezinárodním měnovým fondem, nepřispěly k řešení naší situace, spíše ji zkomplikovaly". Stejně tak souhlasím s její tezí, že krize let 1997-1998 a její řešení byly rozhodujícím krokem k "oslabení vznikajícího malého a středního domácího českého kapitálu, a k výprodeji ekonomiky do rukou kapitálu zahraničního".

Druhá polovina textu se přesouvá k problematice našeho členství v EU a k zásadnímu obratu, ke kterému v té době došlo "od deregulace k rostoucí regulaci, od rušení subvencí k jejich novému zavádění, od stahování státu z ekonomiky k růstu státních zásahů, od stimulů posilujících vlastní odpovědnost občanů k povzbuzování jejich závislosti na státu a na jeho sociálním systému". V podstatě takto nemilosrdně hodnotí přínos EU pro naši zemi.

Cenná je i její teze, že "jsme pozitiva spojená s EU z velké části zkonzumovali již před samotným vstupem do EU, tedy před rokem 2004". Zcela to odpovídá mému názoru, že jsme pozitivní ekonomické změny dělali pro nás samotné, že jsme v drtivé většině případů věděli sami, co máme dělat a že jsme tato opatření nedělali pro "modré oči toho či onoho eurokomisaře". Ale to už se dostáváme k dnešku a já v této předmluvě určitě nechci po svém převyprávět knížku Slávky Janáčkové. Nicméně, její hlavní teze "nedejme si vnutit euro" si zaslouží být dnes a denně opakována.

Václav Klaus, 27. března 2014

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2018
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­