články

Události posledních týdnů víceméně potvrzují názor, že pomoc Řecku je krok špatným směrem, že nebude účinná a že vytvoří nebezpečný precedens do budoucna (morální hazard). V situaci, kdy se evropská ekonomika po těžké recesi sotva postavila na nohy a hrozil kolaps důvěry, podobný tomu po krachu Lehman Brothers, se záchrana Řecka nemusela nutně jevit jako špatná volba. Minimálně na získání určitého času na vymyšlení řešení dluhového problému. Od doby řeckého balíčku se však stále jasněji ukazovalo, že restrukturalizace je pro postižené ekonomiky jedinou schůdnou cestou z dluhové krize. Evropští politici tuto možnost donedávna unisono popírali. To se však začíná měnit. Portugalsko oficiálně požádalo a pomoc a portugalské SOS počátkem dubna, jež včera doznalo oficiální podoby, a vyjádření některých (německých) představitelů, např. zástupce ministra zahraničí Wernera Hoyera, však naznačují, že i oni pomalu přicházejí na to, že ad hoc přístup a bezmyšlenkovité lití peněz automaticky nefungují.

Nedávno začaly na trhu kolovat zvěsti, že Řecko jedná o restrukturalizaci - Řekové zprávu samozřejmě rychle popřeli. A přestože politici stále ještě váhají, trhy mají jasno: řecký desetiletý dluhopis je ke koupi za 60 % nominální hodnoty. Dluhopisový trh tudíž předpokládá zhruba 40% odpis, což odpovídá historické zkušenosti.

Příliš velké dluhy

Podobně jako po irské žádosti je i nyní jasné, že se situace jinak než restrukturalizací vyřešit nedá. Proč je restrukturalizace nejlepším řešením a proč je jenom otázkou času, kdy Řekové, Portugalci, Irové a s nimi celá EMU přestanou blufovat a vyloží karty na stůl? Malou snahou vlád reformovat to není - Řecko prochází jednou z nejtvrdších fiskálních restrikcí, jakou kdy bohatý stát provedl. Tím hlavním důvodem restrukturalizace dluhu (a důvodem, proč Španělsko s dluhem kolem 60 % HDP k čekatelům na bankrot neřadím) je to, že dluhy Řecka (přes 140 % HDP v roce 2010), Portugalska (přes 80 %) a patrně také Irska (skoro 100 %) jsou vzhledem k růstovým vyhlídkám příliš velké. Na tom toho moc nezmění ani včera schválená 78miliardová pomoc Portugalsku. Tyto země prostě nejsou solventní. Ačkoliv byly konkrétním spouštěčem dluhových problémů rozličné události (nemovitostní bublina pro Irsko, čachry ohledně fiskálních statistik pro Řecko), ačkoliv dluh nabobtnal z různých důvodů (kolaps bubliny v Irsku, bezhlavé zadlužování v Řecku), to, co dluh dělá neúnosným, je masivní ztráta konkurenceschopnosti v rámci EMU v posledních 10 letech. A i když zkušenosti z let 2000-2010 z Irska jsou v mnoha ohledech jiné než například z Portugalska (to bylo i navzdory lehce dostupnému financování ve zmiňovaném desetiletí nejpomalejší ekonomikou EMU), nůžky mezi náklady a produktivitou a náklady těchto zemí a Německa se celé desetiletí rozevíraly. Zatímco jednotkové mzdové náklady v Německu od roku 2000 do roku 2009 vzrostly o 6 %, v Řecku to bylo skoro o 40 % a ve Španělsku a v Irsku o více než 30 %. Ve zkratce: produktivita nerostla tak rychle, jako rostly náklady práce. Jestliže však chtějí země periferie existovat v měnové unii vedle Německa, musejí se tyto nůžky přivřít.

Toho lze dosáhnout dvěma způsoby: pro zemi, jež má vlastní měnu, její depreciací nebo devalvací; pro zemi, která vlastní měnu nemá, jedině snižováním nákladů (dezinflací, anebo rovnou deflací). Protože postižené země sdílejí euro, je první možnost nereálná. Vzhledem k historickým zkušenostem však nedává moc nadějí ani druhá možnost - úspěšných epizod, kdy trvající deflace zafungovala jako způsob obnovy konkurenceschopnosti, je v moderních ekonomikách jako šafránu. I kdyby se periferie dokázala k něčemu podobnému přihlásit (a zde se nebavíme o roku či dvou utahování opasků), i tak se dostane do dluhové spirály. Současně se snižováním mezd a cen totiž narůstá reálné dluhové břemeno. I kdybychom nechtěli mít na zřeteli obtížnou politickou a společenskou průchodnost takové politiky, ekonomická logika věci je extrémně nepříjemná.

U postižených zemí není problémem samotná globální krize - ta jenom problémy ukázala v plné nahotě. Vzhledem ke struktuře ekonomik a jejich orientaci na produkty s nízkou přidanou hodnotou tyto země profitují pouze minimálně ze současného oživení taženého rozvíjejícími se trhy. Pro Portugalsko, Španělsko či Řecko je Čína spíše hrozbou než příležitostí. Například podle nedávné studie ECB se struktura exportu Portugalska kryje s čínskou z více než 50 %, v případě Španělska a Itálie je to více než 40 %.

Restrukturalizace a reformy

Jedinou cestou, jak z této prekérní situace ven, tak zůstávají zbavení se části dluhu a následné reformy. Situace je na to vhodná - dluhopisové trhy s touto možností evidentně počítají, a přestože může být krátkodobá reakce z hlediska eura hodně negativní, z dlouhodobého hlediska se ukáže, že je to jediné možné řešení. Navíc řešení, které ochrání solventní země, jako jsou Španělsko nebo Itálie, před ochromující ztrátou důvěry trhů.

Co tedy musí a bude následovat? Předně, otevřené přiznání si, že pokud dluhy nechce zaplatit jádro unie, jinak to nepůjde. Situace je nejakutnější v Řecku - restrukturalizace dluhu s cílem dostat zadlužení někam k 80-90 % tam bude první na řadě. Ačkoliv Řecko z pohledu dostupnosti peněz nemusí s restrukturalizací spěchat, čím dříve ji provede, tím lépe. Pak přijde na řadu zřejmě Portugalsko - a s nejmenší (nikoliv malou) pravděpodobností rovněž Irsko. Současně s ohlášením programu restrukturalizace musí zaznít závazek vlád a ECB, že budou stát za svými bankami (německé a francouzské banky mají za Portugalskem, Řeckem a Irskem pohledávky zhruba za 130 mld. eur ). A nakonec musí být potvrzen jak závazek zemí k reformám, tak ustavení nového mechanismu kontroly zadlužení. Jenom tak může tato krize definitivně skončit.

Martin Lobotka, analytik České spořitelny

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.