články

Intuitivně je pro většinu lidí pochopitelné, že důchodová reforma by měla směřovat k většímu odstátnění, dobrovolnosti a ekvivalenci. Ne ale pro všechny. Například na nedávném setkání institutu CESTA pronesl bývalý eurokomisař Vladimír Špidla, že důchody jsou buď sociální ochrana, nebo finanční produkt. Mnohé debaty tak jdou často jen po povrchu a skutečný historicko-společenský rozměr problému tím mizí. Není tomu totiž tak. Důchod a stáří nejsou žádnou pojistnou událostí a ani důvodem k tomu, aby byl člověk uzavřen do "ochranné" klece státu. Naopak se má jednat o aktivní a sebevědomé vyvrcholení produktivního úsilí během celého života. To, že tomu tak v západním světě často bohužel není a nebylo, rozhodně není náhoda.

Zprvu proto, že se důchodu lidé často vůbec nedožili. Na sklonku devatenáctého století se totiž postupně začal šířit kolektivistický sociální mor, který způsobil nárůst moci států a globálních zájmů. Tím si čím dál tím víc začaly konkurovat hlavně národy a méně jednotlivci a firmy. Tento nacionální rozměr pak utopil vyspělý svět v krvi a navždy ve své době zpochybnil jeho civilizační velikost. Dnešní věrozvěsti sociální státu často poukazují na to, že právě díky této minulosti má existovat široká sociální ochrana a průběžný důchodový systém jako jeho jediný pilíř.

Celé je to ale úplně naopak. Právě bismarckovský typ "sociálního" státu a důchodového etatismu, motivován i pro posílení militaristických tendencí tehdejších mocností, byl bohužel nezbytným předpokladem pro to, aby se bohatství a civilizační vzestup devatenáctého století neuvěřitelně promrhaly. Navíc znamenal ideologickou předzvěst pro růst socialistického totalitarismu v poválečném období.

Logika sociálních ideologů, kteří chtějí manipuloval s lidmi jako s "nelidskými" agregáty, je v minulosti i dnes stále stejná. Aby jedinec šel do nesmyslné zákopové války, či plnil příkazy iracionálního ekonomického plánování, musí se stát méně nezávislou osobností a více kolektivistickou figurkou závislou na jakékoliv státní podpoře během života i ve stáří. Tím se otupuje individuální odpovědnost, posiluje morální hazard a negativně to ovlivňuje naše celoživotní jednání a dlouhodobé investiční rozhodování, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Méně se spoří a má to destruktivní dopad na rodinu a její úlohu ve společnosti. Průběžný důchodový systém neposiluje mezigenerační solidaritu, ale naopak jí systematický likviduje.

Přímo do očí bijící je srovnání s nyní rychle rozvíjejícími se asijskými ekonomikami. Společnost je tam mnohem více postavena na spoření, dobrovolné solidaritě a rodině, jako základní ochranné instituci během života i ve stáří. To, spolu se svobodným obchodem a globálním růstem produktivity, namíchává přesně ten podobný koktejl, díky kterému západní svět po Napoleonských válkách začal konečně zásadně bohatnout.

Socialistické elity současného západního světa si jsou však velmi dobře vědomi toho, jaké nebezpečí by pro ně znamenalo, kdyby lidé už nechtěli být "chráněni" před vlastní odpovědností a to zejména ve stáří. Rozložil by se totiž jejich populistický politický kapitál založený na vyvolávání strachu ze skutečného produktivního kapitálu. Je třeba absurdní strašit před soukromými fondy, když v historickém kontextu byla zpronevěřena většina prostředků a úspor státními socialistickými populisty. A to právě často ve jménu těch, kteří se proti své vůli stali oběťmi sociální "ochrany" s tím, že kolektivistická ideologie a nucená mezigenerační "solidarita" jsou nejlepším pojistným "produktem" pro stáří…

Ekonom, externí pedagog na VŠE

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.