články

Vlny regulace finančního trhu doposud vždy kopírovaly vlny a hloubky jednotlivých finančních krizí. Samotný, již delší dobu jasně pozorovatelný trend směrem k rozsáhlejší regulaci bývá často zdůvodňován posouváním finančního trhu od volné konkurence k oligopolní struktuře. Nicméně dnešní období doslova překotné tvorby úplně nových regulačních pravidel spíše reflektuje sílu politického volání po přitvrzení regulace než skutečnou potřebu její změny. Bylo by velmi užitečné si uvědomit, že řada dnes navrhovaných regulačních opatření tu již někdy byla, postupem času však byla změkčena, přešla z direktivní do indikativní formy nebo dokonce byla zcela zrušena. Například nástroje regulující likviditu bank s direktivním plněním předepsaných ukazatelů se běžně používaly ve většině vyspělých tržních ekonomik v šedesátých až sedmdesátých letech minulého století. Četné diskuse o kontrole "rychlého" pohybu spekulačního kapitálu a o nebezpečích spojených s fungováním neregulovaných daňových rájů, tzv. off–shore center, atd. jsou rovněž staré již téměř padesát let. Podobně i Tobinova daň je již desetiletí evergreenem bojovníků s "nezdravými" pohyby finančního kapitálu. A v tomto kontextu zkušeností vzniká řada otázek, které si každý zodpovědný ekonom musí klást: Představuje regulace skutečně vylepšení tržního systému? Je regulace objektivně nutná z pohledu dosažené úrovně koncentrace a centralizace kapitálu? Nebo je naopak rostoucí regulace projevem degenerace systému stále více zatěžovaného parazitujícími regulátory, kteří mimo jiné brání volnému vstupu do odvětví?

Jako ekonom se obávám, že problémy spojené s pohybem finančního kapitálu jsou v současné době velmi silně politizovány, přičemž kritika je až příliš často založena na dehonestaci spekulace a subjektů, které ji uskutečňují. Zcela se opomíjí myšlenky, které byly jasně formulovány již v padesátých letech minulého století ze strany neoliberálních ekonomů (např. rozlišení spekulačního a podvodného jednání, teoretické vysvětlení stabilizační a destabilizační spekulace, zdůraznění pozitivní role spekulantů jako protistrany hedgerů). Vývoj neoliberálních pohledů na tuto problematiku je možno velmi dobře vysledovat např. v již několik desítek let starých článcích M. Friedmana (The Case for Flexible Exchange Rate, 1953) a H. G. Johnsona (Destabilizing Speculation: A General Equilibrium Approach, 1976). Je nesporné, že regulace by měla mít ambice snížit podvodné jednání. Omezování spekulačního chování je však v přímém rozporu s principy fungování tržní ekonomiky. Spekulace je činnost, která umožňuje prosazení očekávání tržních subjektů do cen. Omezení spekulace prakticky znamená trvalou deformaci cenového systému, vznik cenových rigidit a nebezpečí chybných alokací. Vyšší volatilita cen v procesu hledání nové rovnovážné úrovně je stále lepší než trvalé omezení přirozené tvorby cen prostřednictvím regulace finančních toků.

Regulace a bankovnictví

Bankovnictví (či chcete-li celý finanční sektor) je specifický sektor národního hospodářství, neboť se vyznačuje výraznou asymetrií informací, existuje zde potenciální riziko nelegálního vyvedení aktiv a zároveň zde hrozí vysoké národohospodářské ztráty při naplnění systémového rizika. Za těchto podmínek není nutné se příliš zabývat teoretickou otázkou zda regulovat, ale je nutno řešit daleko techničtější problém, který zní, jak a v jakém rozsahu regulovat bankovní sektor, aby i zde bylo zachováno maximální tržní prostředí a principy fungování trhu. Prakticky všechny významné teoretické směry doporučují (resp. nevylučují) určitý stupeň regulace. Spor se však vede o rozsah a tvrdost regulace bankovnictví, zda má mít regulace výhradně makroekonomický cíl, nebo zda má mít jak makroekonomické, tak i mikroekonomické zaměření.

Existenci tržních selhání nelze považovat za postačující podmínku pro zavedení mikroekonomické regulace v bankovnictví, poněvadž regulace nezajišťuje automatické vylepšení tržního systému. Z pohledu liberálního proudu ekonomického myšlení je tomu spíše naopak, neboť regulace sama narušuje přirozené tržní interakce a podléhá zájmovým skupinám. Problém účinnosti regulace tak je vždy nutno zkoumat ve dvou úrovních – a v bankovnictví to platí obzvláště. Za prvé, zda regulace je vůbec schopna snížit původní rozsah tržního selhání. A za druhé, zda přínos regulace ze snížení tržních selhání je vyšší než náklady tržních selhání vyvolaných samotnou regulací. Navíc regulace zatěžuje systém vysokými přímými i nepřímými náklady v dlouhém období. Na druhé straně pro regulaci můžeme najít ospravedlnění, pokud je schopna zabránit vysokým národohospodářským ztrátám spojeným s bezprostředním rozpadem systému nebo je schopna předcházet nákladným intervenčním zásahům. Proto je vhodné o ekonomické regulaci uvažovat v sektorech, jejichž kolaps může ohrozit fungování celé národohospodářské soustavy a bankovnictví, resp. finanční sektor je toho dobrým příkladem. Každý tvůrce regulace by si však měl být velmi dobře vědom skutečnosti, že regulace vede k trvalé deformaci cen a tím narušuje tržní prostředí. Z tohoto důvodu každý, kdo je tvůrcem regulace finančního trhu, by se měl snažit respektovat následujících pět základních principů.

Pět principů

Za prvé, regulatorní orgán by si měl neustále klást otázku, zda direktivní pravidla (rules) jsou skutečně lepší než indikativní pravidla (principles), o jejichž plnění či neplnění by byla veřejnost pravidelně informována. Je nutné se soustředit na zajištění kvalitního vynucování již stávajících pravidel regulace a dopředu pečlivě zvážit reálné možnosti kontroly a vynucování nově navrhovaných pravidel. Regulační pravidla, jejichž plnění si nelze prakticky vynutit, by měla mít pouze formu indikativní a měla by tedy být pouze pod kontrolou veřejnosti. Regulační pravidla, jejichž plnění nelze zajistit ani kontrolovat, zbytečně diskreditují regulační systém.

Za druhé, regulace má smysl pouze v případě, pokud můžeme předpokládat její úspěšně fungování na parametrické úrovni. Snaha o diferenciaci regulace (regulačních pravidel a ukazatelů) podle specifik jednotlivých subjektů může představovat slepou uličku, neboť zvyšuje riziko, že regulace bude podléhat značnému subjektivismu u regulujícího orgánu a lobistickým tlakům ze strany regulovaných subjektů.

Za třetí, při zavádění nových pravidel regulace je nutné se vyvarovat efektu "nabalování" jednoho pravidla regulace na druhé. Například vysoké pojištění depozit je tradičně považováno za nejlepší prevenci proti runu na banky. Pojištění depozit však zároveň podporuje morální hazard na straně obchodních bank, které ve srovnání s optimálním stavem volí rizikovější a méně likvidní strukturu aktiv. Ohrožení bankovní stability může u zastánců regulace podpořit snahy o zavedení tvrdších pravidel regulace v oblasti řízení aktiv (např. vyšší požadavky na kapitálovou přiměřenost a předepsání složitých a nákladných modelů řízení rizik). Tato regulační pravidla však zároveň komplikují vstup do odvětví.

Za čtvrté, regulace by se měla vyvarovat duplicit v podobě dvojího zatížení subjektů finančního trhu. Zejména se jedná o nevhodnou kombinaci regulace na úrovni stavových veličin, která je následně doplněna o další regulaci na úrovni tokových veličin. Např. je nesmyslné regulovat otevřené devizové pozice a současně uvalit na zisk ze "spekulativních" operací speciální (tj. vyšší) daňovou sazbu. Podobně je nevhodné kombinovat ukazatele kapitálové přiměřenosti s uvalením speciální finanční daně.

A nakonec za páté, je vždy lepší preferovat regulaci stavových veličin před regulací tokových veličin. Při snaze o regulaci spekulativního kapitálu na úrovni toků (např. mimořádné zdanění zisku ze spekulace), není regulatorní orgán schopen rozlišit, zda zisk pochází ze spekulace, arbitráže nebo zajištění. Speciální zdanění zisku ze spekulačního kapitálu jako forma tokové regulace zpravidla vymezuje základ daně pomocí délky časového období, ve kterém je příslušné aktivum nakoupeno a následně prodáno. Tento přístup je však zcela chybný, neboť tímto způsobem nelze od sebe odlišit spekulaci na jedné straně a arbitráž a zajištění aktiv na straně druhé. Za citlivější přístup k regulaci spekulativního kapitálu lze proto považovat regulaci na úrovni stavů, tj. kvantitativní limity na otevřenost pozic. Tímto způsobem probíhá i řízení rizika v bankovním sektoru.

Při současné "novelizaci" regulačních pravidel je proto nutné si neustále klást otázky, jaké jsou výnosy a náklady z regulace, zda nově navrhovaná regulační pravidla se dají kontrolovat a jejich plnění vynucovat, zda direktivní pravidla jsou skutečně lepší než indikativní pravidla, a zda tlak na zvyšování regulace není vyvolán pouze politickou poptávkou. Chci věřit tomu, že výše uvedené principy budou při vytváření nové regulace pro český finanční trh respektovány nejen v České republice, ale zejména pak tvůrci regulace v Evropské komisi, neboť náklady plynoucí ze špatné regulace budou obrovské.

Vladimír Tomšík, viceguvernér ČNB

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 06.03.2011 09:47

06.03.2011 09:47 | Nove Idee aneb nove fungovani samotneho... (Jan Kysel)