články

Eurozóna odpovídána propletenec dlouhodobých vnitřních nerovnováh se současnou dluhovou krizí tím, že vytváří dočasné a chystá i trvalé "záchranné fondy". Jsou určeny pro vlády těch zemí eurozóny, kterým finanční trhy již nechtějí půjčovat za ekonomicky zvládnutelné úrokové sazby. S mechanismem de facto vzájemných finančních transferů (skrytých pod název záruk a půjček, které ovšem budou prakticky nesplatitelné) se počítá i do budoucna. Kromě toho mají být banky jako držitelé vládních dluhopisů přinuceny předem se smířit s možností jejich neúplného splacení. A třetím receptem je vytváření centrálních dozorových institucí pro bankovní a finanční trhy v rámci Evropské unie. Zásadní otázka však zní: mohou připravovaná opatření přispět také k větší vnitřní soudržnosti eurozóny, k tomu, aby v ní znovu nenarůstaly vnitřní nerovnováhy? Na to odpoví až budoucnost.

Na konci roku 2010 se hovoří o několika možných scénářích budoucího vývoje eurozóny:

1. Vystoupení nejvíce problémových zemí (dočasné či trvalé), což znamená návrat k národní měně, ovšem s devalvovaným kurzem pro zvýšení konkurenceschopnosti. Postupné snížení zadlužení díky rychlejšímu růstu a znehodnocené měně, postupné odstranění nerovnováh, pak – eventuálně - opětovný vstup do Evropské měnové unie. Problémem tu je a) neexistence právně definovaného mechanismu vystoupení z eurozóny, b) pravděpodobný silně destabilizační vliv takového kroku na euro. Samozřejmě při devalvaci měny vystupujícího státu by se zároveň znehodnotily jeho vládní dluhopisy, držené bankami ostatních členských zemí, které by v extrémních případech opět musely být sanovány. Proto se tomuto scénáři všechny země eurozóny snaží zabránit.

2. Po roce 2013 řízený bankrot, či, jak se eufemisticky říká, restrukturalizace dluhu nejvíce zadlužených zemí (Řecko, Irsko, případně další země tzv. jižního křídla). Tento scénář je dosti pravděpodobný, ale má opět zásadní problém: postiženy by byly nejen národní subjekty. Velmi nákladné by to bylo též pro banky a další finanční instituce ve Francii, Německu, Velké Británii či Španělsku. Nicméně se zdá, že bankrotu některých zemí se bude těžké vyhnout, a eurozóna již pro něj chystá určitý mechanismus. Rozhodovat o řízeném bankrotu země ale nemá ona sama, nýbrž evropské orgány, což přinese značnou ztrátu národní suverenity.

3. Vytvoření "dvourychlostní" eurozóny: Německo, Benelux, Finsko, Rakousko, pravděpodobně i Francie, která tam ekonomicky příliš nepatří, ale politické zájmy by sotva dovolily její opomenutí. Tyto země by vytvořily měnovou unii se silným eurem. Ostatní by byli ponecháni svému osudu se slabší variantou společné měny – nebo by byli odkázáni zpět k národním měnám. V případě větších turbulencí a nezdaru jejich řešení pomocí záchranných fondů tato varianta není zcela nepravděpodobná. Rozhodujícím faktorem by zřejmě bylo Německo – pokud by si spočítalo, že ekonomické nevýhody měnové unie převažují nad jeho politickými ambicemi hrát stále významnější roli v rámci celé Evropy.

4. Protloukání se za pomoci záchranných fondů: Zachování eurozóny ve stávajícím složení (plus Estonsko), ovšem s novými pravidly, které umožňují vzájemné přesouvání dluhů - pomocí záruk a fiskálních transferů, i pomocí monetizace vládních dluhů Evropskou centrální bankou. Jde o kroky k zastřené fiskální unii. Plnohodnotná fiskální unie, s jednotným daňovým a sociálním systémem, a s centrálním (federálním) rozpočtem, může těžko existovat bez unie politické.

K přijetí politické unie se eurozóna zatím neodhodlala, a sotva se k ní dopracuje bez brutálního potlačení demokratických principů. V této chvíli zde zatím vzniká mechanismus, který má umožnit fiskální transfery vždy poté, kdy se vnitřní problémy silně vyhrotí. Směr transferů pravděpodobně zůstane velmi specifický – od disciplinovanějších k méně disciplinovaným, od pomaleji rostoucích zemí k těm, které prošly boomem růstu na dluh, od spořivých věřitelských zemí k zemím, kde zadlužení vlády či soukromého sektoru se stane neudržitelným. Výhoda pro nedisciplinované je jen zdánlivá – i s finanční pomocí je náprava vyhrocených problémů vždy bolestivější, než jejich včasné rozpoznání a prevence. Potlačení varovných signálů, plynoucí z odstranění vzájemných měnových kurzů, je tak nakonec nákladem pro všechny.

Poslední, čtvrtá varianta je nejpravděpodobnější, ale bude také nejnákladnější. Přerozdělování bohatství od efektivnějších k méně efektivním se nutně stane překážkou jeho tvorby. Je paradoxní, že (jak ukazuje tabulka), i chudší země jako Slovensko bude platit na bohatší členy – Řecko, Irsko. Spolu s pokračováním nákladného sociálního státu to povede k pomalejšímu růstu eurozóny i jejího okolí. Vedoucí představitelé eurozóny však nainvestovali do tohoto projektu už tolik politického kapitálu, že se domnívají, že nemohou couvnout a dovolit jeho viditelný kolaps. Důsledkem bude, že eurozóna (a tedy Evropská unie) zůstane i nadále nejpomaleji rostoucím regionem světa, se snižující se konkurenceschopností a postupným zaostáváním. Pokud se eurozóna nerozpadne, bude přes periodicky se opakující krizové situace nakonec směřovat k plnohodnotné fiskální unii, ovládané z jediného centra, a tedy – bez ohledu na potlačení demokratických svobod - i k unii politické. Ovšem rozpory v eurozóně a zájmové konflikty jsou velmi silné. Je velkou otázkou, zda Německo bude dlouhodobě snášet neopodstatněné kritiky své exportně výkonné ekonomiky a svých přebytků platební bilance, a hlavně: do kdy němečtí občané budou ochotni platit dluhy jiných členů eurozóny. Pokud by Německo z politických či ústavních důvodů odmítlo se zúčastnit záchranných mechanismů, jejich financování se zhroutí a s největší pravděpodobností by se rozpadla i eurozóna v současné podobě.

HDP vybraných zemí EU v roce 2009

(HDP na hlavu v paritě kupní síly v % průměru EU-27)

Pramen: Eurostat

Důsledky pro ČR

Současné změny jak formálních, tak reálných pravidel fungování eurozóny jasně prokazují, že tato měnová unie není tou, do které jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit. Již realizované a připravované změny zásadním způsobem mění situaci směrem k fiskální unii. Je proto závažnou otázkou, zda náš závazek – jednou v budoucnu euro přijmout – vůbec platí. Zajisté je to komplikovaný mezinárodně právní a ústavně-právní problém. Ještě důležitější je fakt, zda do takovéto měnové unie je výhodné a prospěšné vstupovat. Při zvažování tohoto kroku je na prvé místo nutno klást zájmy české ekonomiky a prosperity jejích obyvatel a ptát se, zda existence samostatné měny není výhodnější, než přijetí eura. Odpověď na tuto otázku je jednoznačná – ostatně existence samostatné měny evidentně pomohla zmírnit i dopady finanční a hospodářské krize na naši ekonomiku.

Rozhodnutí prozatím nevstupovat ovšem nezaručí, že nyní či v budoucnu nebudeme tlačeni k povinnosti finančně se podílet na trvalých záchranných fondech, které eurozóna připravuje a které mohou být pro nás vysoce nákladné. Jejich zavedení si však vyžádá změny Lisabonské smlouvy. A znovuotevření tohoto dokumentu by nám poskytlo příležitost vyjednat si tzv. opt-out, tedy přeměnit náš závazek vstoupit do eurozóny na naše právo vstoupit či nevstoupit podle našeho uvážení. V závislosti na tom, zda si přejeme podílet se na projektu, který málo demokratickými metodami směřuje k fiskální a politické unii. Dobrovolnost vstoupit či nevstoupit by nám zároveň mohla poskytnout i dobrovolnost platit či neplatit – opět podle našeho uvážení – do trvalých záchranných fondů. Náklady problémového vývoje v eurozóně nepřímo neseme i my v podobě nižší prosperity celé EU, a poneseme je i nadále – jen budou přece jen o něco nižší, pokud se nám alespoň podaří neplatit cizí dluhy.

Stanislava Janáčková, poradkyně prezidenta republiky; Kamil Janáček, člen bankovní rady ČNB

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 3, poslední 05.01.2011 10:46

05.01.2011 10:46 | ekonomické, ale i jiné potíže EU (Miroslav Bezouška)

05.01.2011 10:47 | (Miroslav Bezouška)

19.01.2011 23:06 | Jako ve Svedsku (Pavel Spacek)