články

Když jsem v polovině 90. let cestoval napříč "smaragdovým ostrovem", absolvoval jsem velmi zajímavý rozhovor s jedním echtovním domorodcem. Na dotaz, jak místní snášejí invazi Němců skupujících nemovitosti na nejhezčích místech, s odzbrojujícím klidem odpověděl: "Když chceme jejich peníze, musíme jim prodat i to, co bychom si jinak radši nechali. Třeba nám to jednou prodají zpátky."

Ta příhoda se stala v roce 1997, kdy už za sebou Irská republika měla dekádu, která jako by nezapadala do ostrovních dějin. Země, jež dala světu svatého Patrika a Jamese Joyce, se po staletí řadila k těm vůbec nejchudším výspám Evropy (hůř bylo jen na Islandu). Dodnes má Irsko podstatně méně obyvatel, než tomu bylo před hladomorem, který zemi postihl v polovině 19. století. Ještě před patnácti lety patřili ke koloritu evropských velkoměst irští námezdní dělníci vydělávající si na živobytí pro sebe i rodiny doma.

Ale právě v 90. letech se vše začalo dramaticky měnit. Země začala sklízet plody radikálních liberalizačních reforem započatých v roce 1987. Ty zahájil premiér Charles J. Haughey z Fianna Fáil (mimochodem z téže strany je dnešní irský předseda vlády Brian Cowen), v době, kdy země snesla co do své vyspělosti srovnání s některými komunistickými státy střední Evropy. Životní úroveň v polovině osmé dekády byla něco nad polovinou průměru evropského společenství, ekonomiku škrtily vysoké daně, inflace i úrokové míry, nezaměstnaný byl téměř každý pátý práceschopný Ir a zadlužení přesahovalo 120 % HDP.

Až zase přijedou Němci

Následující dvě dekády však přinesly Irsku nebývalou prosperitu, díky níž se země vyšvihla co do HDP na hlavu na druhé místo v EU, hned za výjimečné Lucembursko. Země tak předstihla i životní úroveň Velké Británie, k níž do roku 1921 patřila jako kolonie. Nezaměstnanost se pohybovala mezi 4 a 5 procenty a veřejné finance byly příkladem pro zbytek Evropy. Příliv Němců do Irska sice neustal, ale zajímavě se proměnil - jestliže ještě v 90. letech jezdili Němci do Irska na dovolenou a za nákupy levných nemovitostí, o desetiletí později se tam vydávali za výdělkem, kterého se doma nedostávalo; stejnou cestou se nakonec vydala spousta mladých Čechů.

Se směsí sympatií a závisti se po celé Evropě psalo o "keltském tygrovi" - ty tam byly doby, kdy týdeník The Economist o zeleném ostrově psal jako o "nejchudším z bohatých". Na irském hospodářském zázraku se přiživovali jak liberálové (argumentů měli víc než dost), tak stoupenci evropské integrace, podle nichž byly hlavním motorem zdejšího růstu peníze z evropských fondů.

Je-li irský příběh zdrojem poučení, pak zejména v tom smyslu, že dějiny mohou cválat překvapivě rychle - tím i oním směrem. Průměrný růst irské ekonomiky činil mezi roky 1990 a 2007 6,5 %, přičemž v některých letech dosahoval až dvouciferných hodnot. Od počátku roku 2007 do dneška však Irsko rostlo jen jedno čtvrtletí a pokud jeho ekonomickou výkonnost poměřujeme ukazatelem HNP (hrubý národní produkt - zjednodušeně po odečtu toho, co si do svých mateřských zemí odvedou zahraniční společnosti), vidíme dokonce pokles devět čtvrtletí v řadě.

Ještě zajímavější pohled nabízejí veřejné finance - jestliže bylo Irsko v první fázi svého zázračného vzestupu vzorným hospodářem, pak jen za poslední tři roky přidá ke svému zadlužení takřka polovinu HDP a celkový dluh veřejného sektoru se vyšplhá až ke 100 % roční produkce země. Nezaměstnanost je na úrovni 14 %, ceny nemovitostí klesly oproti svému vrcholu z posledního předkrizového roku již téměř o dvě pětiny.

Svět zaplavený penězi

Klíčů k pochopení toho, co se v Irsku od roku 2007 děje, je hned několik. Za prvé jde o malou otevřenou ekonomiku, která je z definice náchylnější k výkyvům souvisejícím s globálními cykly - navíc ekonomiku, která minimálně v Evropě nemá srovnání co do propojení s nejmodernějšími trendy a co do závislosti na zahraničních investicích. Zde však najdeme jen malou část vysvětlení, protože podle dostupných čísel zůstal právě tento sektor takřka nedotčen, respektive se zotavuje velice rychle.

Zásadnější informace podává pohled na irský trh nemovitostí a s ním související vývoj soukromého zadlužení. Během předkrizového desetiletí stouplo zadlužení irských domácností třiapůlkrát a jeho dnešní úroveň dosahuje 215 % HDP (u nás je toto číslo zhruba čtvrtinové). Podstatná část tohoto nárůstu spadá do let 2001-2007. To již roli tahouna ekonomického růstu převzal nemovitostní trh a hospodářství se zrychlujícím tempem přehřívalo. Dramaticky rostl objem poskytovaných hypoték a obecně zadluženost sektoru souvisejícího s bydlením.

Kdo v té době pobýval v Irsku, jistě si pamatuje na ceny nemovitostí šplhající do nebes. Až tam, kam dosáhla nafukující se bublina. Expanze přitahovala další a další investory a výsledkem byla situace, kdy stavební průmysl a související odvětví zaměstnávaly nevídaných 20 % pracovní síly. Něco takového by nepřicházelo v úvahu bez dvou vnějších faktorů. Prvním je irské členství v eurozóně, druhým uvolnění stavidel americké měnové politiky po útocích na Světové obchodní centrum. Jak Evropská centrální banka (ECB), tak americký Fed zaplavovaly svět snadno dostupnými penězi. Právě zde a nikde jinde byly položeny základy dnešního průšvihu a zdaleka to neplatí jen pro Irsko. Vše pak bylo završeno jevem dobře známým i z naší ekonomiky - od roku 2002 prudce rostly platy ve veřejném sektoru a podobným způsobem se vyvíjely i takzvané sociální výdaje.

Ecce Globus

Poslední ranou se tak trochu paradoxně stala státní záruka za kolabující bankovní sektor - vláda se v září 2008 zaručila za Anglo Irish Bank (a pět dalších bank), potácející se v důsledku splasknutí realitní bubliny na hranici přežití. Mělo jít o čistě psychologickou záležitost - předpokládalo se, že taková garance bude sama o sobě dostatečná a nebude třeba dostát závazkům, které na sebe faktickým znárodněním této banky vláda vzala. Dopadlo to trochu jinak a vše, co se dnes děje, je reakcí těch, které trh opět překvapil.

Nemylme se. Tohle sice souvisí s eurem, ale stalo by se to i bez něj. Jde o mnohem obecnější problém měnové politiky, který nabývá - některými předpovídaných - globálních rozměrů.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.