články

Uvnitř britské vládní koalice to znenadání zajiskřilo: liberálové prý chtějí nechat zjišťovat, zda válka v Iráku, kterou mimo řady jiných podporoval také současný premiér Cameron, byla, či nebyla legální.

Nutno říci, že vůbec není co zkoumat. Všeobecně se přece ví to, co nedávno jasně připomněl Gareth Evans, významný australský diplomat a celosvětově uznávaný odborník na mezinárodní veřejné právo: válka je legální tehdy, když má jasný mandát Rady bezpečnosti OSN a legitimní je v případě, když se potvrdí důvody, pro něž byla zahájena.

Podívejme se tedy pod tímto zorným úhlem na nedávnou minulost. Pokud jde o mandát RB OSN, musí obsahovat dvě klíčové věty. Ta první daný stát nebo danou událost označuje za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Potom přichází na řadu další jednání a RB musí schválit "zmocnění použít všech dostupných prostředků". Teprve pak je možné hovořit o jasném mandátu a na jeho základě také o legálním použití síly.

Jako konkrétní příklad takto čistého postupu si můžeme připomenout kroky 41. prezidenta Spojených států George Bushe staršího. Ten byl v létě roku 1990 postaven před otázku, jak reagovat na Saddámovu vojenskou agresi proti Kuvajtu a na jeho následnou vojenskou okupaci a anexi. V dané situaci - jako čerstvý vítěz studené války - mohl podlehnout triumfalismu a rozpoutat rychlou válku bez ohledu na OSN a na názory jiných států světa. Nic takového se ale nastalo. Naopak, Bush starší se nejprve obrátil na RB a poté na své spojence a nakonec i na další partnery včetně tehdejšího sovětského prezidenta Gorbačova, na čínské činitele, na šéfy afrických, asijských i latinskoamerických států. A výsledek stál skutečně za to: Spojené státy dostaly od RB "zmocnění použít všech dostupných prostředků" a po jejich boku do této první irácké války šli všichni spojenci a spolu s nimi státy ze všech civilizačních okruhů včetně vojáků z ČLR, tehdejšího SSSR a také z Československa.

Tzv. první irácká válka tedy byla zcela legální, protože měla jasný mandát RB. Ale byla zároveň i legitimní - potvrdily se všechny důvody, kvůli nimž byla zahájena: všichni, ale skutečně všichni se v tehdejším návalu radosti z bezbolestného konce studené války shodli na nepřijatelnosti toho, co tehdejší irácký diktátor provedl. Postup 41. prezidenta USA bude nadlouho vzorem všem, kdo chtějí postupovat legálně, legitimně a také politicky elegantně a noblesně.

Zato jeho syn se do dějin zapsal zcela opačně. Rozpoutal dvě války a v obou případech se spokojil pouze s první větou, tedy s tím, že Tálibán v roce 2001 a Saddámův režim v roce 2003 byly označeny za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Ani v jednom z těchto dvou případů neměl však G. W. Bush tu trpělivost, aby si počkal i na onu druhou větu, kterou by mu RB dala - "zmocnění použít všech dostupných prostředků".

Zvlášť velká škoda to byla v prvním případě, kdy USA za sebou měly sympatie a podporu téměř celého světa. Ale touha po rychlé a demonstrativní pomstě ovládla tehdejšího prezidenta a jeho nejbližší spolupracovníky natolik, že spustili operaci Trvalá svoboda 2001, která nakonec pokračuje až dodnes.

Pak přišla tzv. druhá irácká válka v roce 2003. Ani v tomto případě Bush mladší nečekal na zmocnění použít všech dostupných prostředků. Navíc svým jednostranným a militaristickým přístupem vyvolal odpor nejen Číny a Ruska, o jejichž politice si každý může myslet, co chce, ale protože to jsou dva stálí členové RB, bez nich mandát dostat nelze. Jenže: jasný odpor vyjádřil i další stálý člen RB, a to Francie, a k té se přidalo i několik členských zemí NATO - Německo, Belgie a Lucembursko. Válka přesto byla zahájena. Oficiálně byla ukončena 1. 5. 2003, ale i to bylo jedno z mnoha ukvapených rozhodnutí Bushe mladšího.

Boje v Iráku pokračují dodnes, stály desetitisíce obětí, 4 milióny lidí ztratily domovy a vandrují buď po Iráku, nebo se uchýlily do Sýrie či Jordánska.

Tzv. druhá irácká válka tedy především nebyla legální. Nebyla ani legitimní, vždyť se nenašel ani jeden důkaz o důvodech, pro něž byla zahájena. Žádný důkaz o existenci iráckých zbraní hromadného ničení ani o propojení mezi Saddámem a teroristou Usámou bin Ládinem. Všechno skončilo velkou blamáží, a to nejen pro tehdejšího amerického prezidenta. Z ostudy kabát mají i ti, kdo Bushe mladšího - ať už to bylo z jakéhokoli důvodu - vehementně podporovali.

Vedle britských konzervativců to byli i španělští lidovci. Do příslušné propagandistické masáže veřejnosti se však zařadil i tehdejší český prezident Václav Havel, který tenkrát dokonce neváhal použít příměr s koncentračními tábory v Evropě na konci 2. světové války: řekl, že tenkrát Američané nechtěli věřit, že by v Evropě mohlo něco takového existovat, a uvěřili, až když vše spatřili na vlastní oči. Tím naznačoval, že stejně tak svět uvěří, až američtí vojáci v Iráku najdou nebezpečné jaderné zbraně.

Nic takového se ovšem nestalo. Celá tato mezinárodní kauza a její dalekosáhlé následky nesou tedy vážné poučení - a rozhodně nejen pro Brity.

Jan Eichler, historik

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 17.08.2010 15:09

17.08.2010 15:09 | Vzhledem k rozdilnym zajmum clenu rady... (Jenda)