články

S megalomanskou výší evropského "záchranného" balíčku pro fiskálně laxní jihoevropany přišla nejprve "stabilizační" úleva s pořádně hořkou pachutí. Jak se ale ukazuje, opravdu jen dočasná... Stala se z toho postupně otázka "bytí a nebytí" celé Eurozóny. Ano, bylo a je jistě nehezké vidět létající zápalné lahve a rozvášněné davy, které ani pořádně nevědí, proti komu protestují. A to o to více, když si uvědomíme, že jde principiálně o boj proti faktům reality jako takovým. Lidská historie není sledem náhod, které plynou nezávisle na nás. Nejsme oběťmi nájezdů spekulantů, kteří si ze zlé vůle usmysleli, že třeba zrovna řecká kolébka civilizace by měla zbankrotovat. Těžko by třeba sám starořecký Aristoteles, jako zakladatel moderní logiky, tvrdil, že A není A, dluh je způsoben působením temných a hamižných konspirativních sil, nikoliv zadlužováním. Pojďme se tedy všichni v Evropě "solidarizovat" a nakupujme dluhopisy postižených zemí za nově vytištěné peníze a půjčujme jim na dluh, který stejně nebudeme muset nikdy splatit…

Valme dluhy před námi, užívejme. Žijme jako 14 měsíců v roce a k tomu přeci potřebujeme 14 platů. Naše postmoderní realita přeci hlásá, ošalme ji! Chceme něco jiného, blahobyt a život v naší "pravdě", nikoliv v pravdě trhu, kauzality a tvrdých dat. A kdo se postaví proti, má smůlu. Za námi přeci stojí deus ex machina, který je mocnější než veškeré starořecké božstvo dohromady. Tiskařský stroj Evropské centrální banky, který dokáže vytvářet peníze z ničeho. Ano slyšíme dobře. Z ničeho! A co hlavního. Neváhá ho použít. Život v siestě evropského státu blahobytu, je přeci příliš krásný na to, abychom ho nežili, dokud to jde.

Bohužel úplnému obratu v postoji k nákupu dluhopisů postižených zemí nezabránil ani oponující prezident německé Bundesbanky Axel Weber. Nemělo k tomu dojít ale za jakoukoliv cenu. Už jen proto, že za celou jedenáctiletou historii bylo ve vínku ECB, že k tomu nikdy nedojde. Nikdy tedy neznamená nikdy. A tedy není A. Tedy ne nikdy neříkej nikdy. Říkej nikdy a potom konej tak, jako by to nikdy nebylo řečeno. Doufejme, že se sám Aristoteles obrací v hrobě.

Samozřejmě absolutně nelze srovnávat dnešek s tragickou minulostí . Pokud se ale nepoučíme z historie, můžeme ji snadno zopakovat. V meziválečném období byli též hlavním terčem zloby politiků zejména spekulanti. Poválečné inflační znehodnocení peněz v mnoha zemích též řešilo ohromné státní dluhy.

Současné dluhy nejsou výsledkem válečného běsnění, ale něčeho mnohem "přízemnějšího". Intelektuální a finanční bankrot evropského socialismu je zřejmý. Bohužel ale ještě ne faktický. Proč? Naakumulované bohatství je historicky, a naštěstí pro nás, natolik obrovské, že většinu záseků dokážeme ještě dlouho vstřebávat: mezigenerační rozvrat rodinných vztahů v důsledku socializace důchodů, úmyslná likvidace mezilidské autentické solidarity vytvářející vrstvy závislých na sociálních dávkách, vytváření korupčního a klientelistického prostředí v důsledku dotací a drastických regulací, zemědělský protekcionismus vůči těm nejchudším, nejbezbrannějším a nejzbídačenějším v našem světě…

Tohle není Evropa blahobytu a solidarity. Je to svět vulgárního utilitarismu, kolektivní neodpovědnosti a rozvratu principů, kde si každý zpívá svojí klientelistickou písničku. A socialističtí populisté se svého drží za každou cenu. Obyčejní lidé se tak stávají ještě obyčejnějšími a čím dál víc závislejšími na tom, co vše jim kdo naslibuje. Zájmové skupiny vysávají produktivní vrstvy do takové míry, že se postupně rozmazává rozdíl mezi ctností a nectností.

Úloha Eura ve sjednocené Evropě se nyní ukázala v plné nahotě. Zastánci často poukazovali na to, že pokud převezme reputaci tvrdé německé marky, tak může být hrází, která vždy zabrání tomu nejhoršímu. Ukazuje se ale, jak naivní bylo si něco takového myslet. Bohužel se naopak stalo centralistickým katalyzátorem, který umožňuje dlouhodobě kumulovat lokální nerovnováhy a skrývat žití nad poměry.

Čerstvé výpady proti spekulantům a hedgovým fondům jsou již jen čirým aktem zoufalství. Mají snad být objektem pomsty proto, že odhalují takovou realitu, jaká skutečně je? Problémem není nedostatek regulace, tak jak se populárně říká. Ale naopak všudypřítomná byrokratická regulace a socializace podnikání, která navádí lidi k tomu, aby nenesli plně důsledky svého jednání. To má v dlouhodobé perspektivě jen ty nejhorší možné následky . Neodpovědné a "parazitické" chování je tak paradoxně společensky ochraňováno a nikoliv eliminováno. Politická a byrokratická odpovědnost je tím menší, čím je centralistištější a vzdálenější od reálného ekonomického a společenského života. Tím vytlačuje úlohu individuální odpovědnosti a reputace v regulaci společenského chování.

Evropský marasmus pseudosociálního blahobytu tak dočasně zachraňuje a prodlužuje tiskařský deus ex machina a patetický "záchranný" bianco šek, jako v té nejsměšnější možné řecké tragédii. Odsouvá tak den zúčtování do budoucnosti a doufejme jen, že bude co nejméně drastický.

Ekonom, externí pedagog na VŠE

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 06.06.2010 19:16

06.06.2010 19:16 | ()