články

Stalo se nevyhnutelné. Po prudkém propadu řeckých dluhopisů, který následoval zveřejnění revidovaných údajů o loňském rozpočtovém deficitu, byla žádost řecké vlády o pomoc adresovaná Evropské unii a Mezinárodnímu měnovému fondu velmi pravděpodobná. Nedůvěra finančních trhů vůči Řecku dosáhla takové míry, že se financování řeckého dluhu stalo neudržitelné. Řecko se ocitlo na pokraji propasti. Ve skutečnosti se však také rozhoduje o osudu eurozóny.

Technicky není složité zachránit Řecko. Těžší bude změnit eurozónu v opravdu životaschopný projekt. Někdy bývá jako argument životaschopnosti jedenáct let existence. Minulá dekáda poskytla mimořádně příznivé ekonomické klima, a přesto se situace v eurozóně neustále zvolna zhoršovala. Možná to není patrné z dílčích informací, zpětný celkový pohled je ovšem zřejmý. Bez radikálních změn bude další existence eurozóny problematická.

Vzestup a pád odpovědnosti

Problém tkví v absenci souladu měnové a fiskální politiky. Zatímco měnová politika je v měnové unii pouze jedna, fiskálních politik je tolik, kolik je zemí. Někdy může být národní fiskální politika v souladu s ekonomickou situací dané země a politikou Evropské centrální banky, jindy nemusí. Minimálním předpokladem souladu tohoto trojúhelníku měla představovat pravidla fiskální disciplíny. Proto byly již v roce 1992 v maastrichtské smlouvě zakotveny limity pro rozpočtový schodek a veřejný dluh. O tři roky později německý ministr financí Theodor Waigel navrhl Pakt stability a růstu ukotvující pravidla fiskální disciplíny.

Tím však dobré zprávy končí. V roce 2002 Ecofin zamítl návrh Evropské komise oficiálně vyslovit předběžné varování kvůli vysokým deficitům Německu a Portugalsku. Totéž se opakovalo o rok později v případě Německa a Francie. Následovala snaha erodovat pravidla fiskální disciplíny, která se mnohým politikům zdála příliš těsnou svěrací kazajkou. "Úspěch" se dostavil v roce 2005, kdy byla schválena "pružnější" úprava Paktu stability a růstu.

Takové uspořádání představuje pozvánku k morálnímu hazardu. Společná měna propůjčila členským zemím kredit německé Bundesbank, aniž je zavázala k rozpočtové disciplíně. Do eurozóny pospíchaly země, které právě s rozpočty mají dlouhodobé problémy. Přechod na euro jim poskytl několik let bezstarostného života navíc. O to dále zašly jejich dluhové problémy a bolestnější bude náprava.

Základní jednoduché limity pro rozpočtovou politiku členských zemí měnové unie nepředstavují ideální řešení. Avšak iistě jsou lepší než jednostranné systematické vychýlení k nadměrným deficitům. Bohužel ani toto provizorium nebylo dostatečně naplňováno a odborné hledisko často ustupovalo krátkozrakému zájmu politiků.

Společnou měnovou politiku by měla následovat společná rozpočtová politika. To by ovšem znamenalo značné omezení národní suverenity. Dnes představují veřejné finance klíčový nástroj politické moci a jejím předáním do Bruselu by se lokální politici připravili o svůj vliv. Už by nebylo tak jednoduché před volbami slibovat z veřejných prostředků kdeco, nebylo by možné kupovat si "porcováním medvěda" hlasy voličů. Eurozóna by v podstatě konvergovala k politické unii.

Sisyfův balvan

Nedostatečná koordinace hospodářských politik vedla k tomu, že v některých zemích došlo k vytvoření značných vnitřních a vnějších nerovnováh. Na začátku celého řetězce stojí nevhodná rozpočtová politika, která neodpovídá ekonomickému vývoji.

Nejvyšších deficitů dlouhodobě dosahuje Řecko. Od vstupu do eurozóny činí průměrný roční schodek rozpočtu v této zemi 6,1 procenta HDP. Fiskální stimul pomohl zrychlit hospodářský růst - výkon řecké ekonomiky se od vstupu do eurozóny zvýšil o 31 procent. Ruku v ruce s reálným vývojem jde cenový vývoj. Cenová hladina v Řecku stoupla ve stejné době o 33 procent, což je jedna z nejvyšších hodnot v měnové unii. Protože v měnové unii nemůže dojít k přizpůsobení devizových kurzů, představuje tento růst cen zhodnocení reálného kurzu, respektive ztrátu konkurenceschopnosti ekonomiky. To se projevilo schodkem běžného účtu platební bilance, který loni dosáhl 11,2 procenta HDP a od vstupu Řecka do eurozóny v průměru činí 9,4 procenta HDP.

Řecko kvůli fiskální nedisciplíně trpělo třemi zásadními neduhy: vysokými rozpočtovými schodky, zvýšenou inflací a rozsáhlou vnější nerovnováhou.

Podobné tendence vykazuje také portugalská ekonomika. Rozpočtový schodek činí v průměru čtyři procenta HDP od vstupu této země do eurozóny. Výkon portugalské ekonomiky se od té doby zvýšil pouze o osm procent, zatímco cenová hladina stoupla o 31 procent. Rovněž v Portugalsku došlo k výraznému omezení konkurenceschopnosti a schodek běžného účtu platební bilance loni dosáhl deset procent HDP.

Španělsko na tom bylo s rozpočtovými deficity zpočátku lépe. V první polovině minulého desetiletí se držely v blízkosti nuly. V letech 2005 až 2007 dokonce Španělsko dosahovalo mírných přebytků, poté ovšem došlo k prudkému zhoršení situace. Loni již deficit činil 11,5 procenta HDP. Ani Španělsko neminula rychlá vnitřní apreciace skrze růst cen a ztráta konkurenceschopnosti.

Jedno zdravé jablko ze šestnácti

Širší pohled ukazuje, že v eurozóně je jedna jediná země se zdravou rozpočtovou politikou - Finsko. To je na šestnáctičlenný spolek zemí tristní bilance.

Jednoduchou analýzou lze ukázat, že jednotlivé státy musí dlouhodobě směřovat k vyrovnaným rozpočtům a mohou si dovolit dluhy v řádu desítek, nikoli stovek procent HDP, má-li být fiskální situace považována za dlouhodobě udržitelnou. Za současné konstelace je jen otázkou času prohlubování nerovnováh, zvyšující se zranitelnost ekonomik eurozóny a její zaostávání v globálnímměřítku.

Eurozóna je dnes ve světě vnímána jako oblast se stárnoucím obyvatelstvem demotivovaným rozsáhlými sociálními systémy, zaostávajícími technologiemi a pomalým hospodářským růstem. Za posledních deset let rostla ekonomika eurozóny v průměru o 1,4 procenta ročně. Z vyspělých zemí či ekonomických oblastí se horším skóre může pochlubit jen Japonsko s průměrným růstem 0,7 procenta. USA v poslední dekádě rostly v průměru o 1,9 procenta ročně, vyspělé země mimo G7 a eurozónu o 3,3 procenta ročně a celosvětová ekonomika o 3,6 procenta ročně.

V době vzniku eurozóny se tento hospodářský celek podílel na celosvětovém HDP 18,5 procenta, nyní je to zhruba 15 procent a do roku 2015 by měl tento podíl klesnout na 13 procent podle odhadu MMF.

Ekonomické zaostávání provází klesající význam na poli světové politiky. Dominantní platformou dříve bývala jednání na úrovni skupiny G7, dnes jsou stále častější bilaterální jednání G2, to jest USA a Číny, a stoupající význam skupiny BRIC, případně setkání na úrovni široce definované skupiny G20.

Problémy eurozóny bohužel doléhají na země, které jsou s ní obchodně a finančně svázány. Mezi oblasti, které především závisí na eurozóně, patří skandinávské země mimo eurozónu (Švédsko, Norsko), střední a východní Evropa, Rusko a severní Afrika. Klíčová je samozřejmě eurozóna také pro Českou republiku, kde podíl vývozu do eurozóny dosahuje 65 procent celkového objemu vývozu.

O euru s rozumem, nikoli citem

Pochyby o fungování měnové unie a problémy jejích členů nemohou neovlivnit úvahy o přijetí eura v zemích, které ještě nepatří do eurozóny. Velká Británie a Dánsko mají vyjednány výjimky. Švédsko zamítlo přijetí eura v referendu a obchází eurozónu neplněním všech nezbytných podmínek. Země střední a východní Evropy se vstupem do EU zároveň zavázaly usilovat o přijetí eura. Česká republika v tomto ohledu nemá volbu. Z toho vyplývají dva závěry.

Zaprvé, na členství v eurozóně je nezbytné se pečlivě připravit. Hospodářství musí být schopné dobře fungovat a vstřebávat šoky či krize rozličného charakteru i bez vlastní měnové politiky a kurzu měny jako důležitého vyrovnávacího mechanismu. Rozhodování o připravenosti na přijetí eura bude v posledku politické, nicméně mělo by být v souladu s nestranným odborným posouzením nákladů a výnosů přijetí eura v daném okamžiku.

Zadruhé, Česká republika by měla usilovat o nápravu pravidel nezbytných pro stabilitu eurozóny a jejich dodržování. Nestačí jen, abychom my byli připraveni na euro, ale aby také eurozóna byla připravena na nás.

Řecká krize přivedla eurozónu na rozcestí. Stabilizace Řecka je důležitá, mnohem důležitější však je, co udělá eurozóna pro svůj další osud. Jedenáctiletá historie eura není zárukou další existence společné měny, která by přispívala k prosperitě Evropy a spokojenosti jejích občanů. A nebude, dokud se eurozóna nezmění.

David Marek, hlavní ekonom Patria Finance

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.