články

V průběhu nejtvrdší ekonomické světové recese za poslední dekády slyšíme od mnoha politiků spousty totálně šílených návrhů a receptů jak urychlit proces oživení. Většina z nich přitom vychází z naprosto špatné diagnózy příčin a je neuvěřitelné kam až absurdnost návrhů může dospět. Už koloritem ekonomických debat se stalo například šrotovné, jehož se může někdo zastávat snad už jen z lobbyistických zájmů. Chudší lidé jsou jím asociálně motivováni k tomu, aby se v průběhu dluhové krize ještě více zadlužili a stali se tak de facto ještě chudší; automobilky zase k tomu, aby díky časovému posunu v poptávce odložili nutný proces strukturálního přizpůsobení. A ten by zrovna v případě české automobilové velmoci byl o to potřebnější.

Většina ekonomů se ale shodne na tom, že v krizi jsou věci, které by měly zůstat navždy absolutní tabu. Zkušenosti především z období Velké Deprese jsou až příliš kruté. Mezi ně patří zejména jakýkoliv protekcionismus a regulace cen a mezd. To se přesně dělo na začátku třicátých let v Americe i ve světě. Protekcionismus způsobil obchodní války a kartelizace průmyslu utlumila konkurenci.  Rigidní mzdy zapříčinily prudce rostoucí nezaměstnanost. Roosvelt útočil na velké korporace a snažil se diktovat ceny a i to, jak se mají chovat. Vytvořilo se prostředí nejistoty a investičního marasmu, jelikož podnikatelé těžko můžou činit dlouhodobě racionální a efektivní rozhodnutí. Tehdejší Národní program na obnovu průmyslu byl imitací italského korporativismu Mussoliniho éry a podnikatelé byli tvrdě usurpováni, pokud se svými cenami odchylovali od sektorových kartelů. Výsledkem byla tvrdá bída nezaměstnaných. Aby se jim "ulehčilo", nechala vláda regulovat ceny prostřednictvím pálení úrody, aby se udržely vysoké ceny potravin pro zemědělce…

Rozsáhlá bída tehdejších let se rozmáhala a pseudosociální a regulační politiky ne a ne zabrat. Politici se tak stávali ještě více populističtí. Vzrůstal nacionalismus a extremismus. Ve společnosti také narůstá v krizových dobách agresivita, čehož se chopí politici většinou tak, že jim nabízí populistický "chléb a hry". Pěstuje se kult sportu, povrchní krásy, kulturního kýče a megalomanských gest.

Je tedy zřejmé, že úloha volných a neregulovaných cen je klíčová. Spotřebitelé třeba v Čechách si můžou právem stěžovat na vysoké ceny. Ty jsou ale především způsobeny umělou státně řízenou kartelizací síťových odvětví z doby průmyslových "velkých třesků" a též i díky současné regulační politice, která pokrucuje tržní mechanismus určování cen.  Kauzalita je tedy úplně obrácená. Odpovědí tak rozhodně nemůže být ještě větší regulace cen, ale naopak jejich úplná deregulace. Dále absolutní liberalizace vstupu do odvětví, odstranění byrokratického licencování, územního plánování a povolovacích řízení v rámci investiční výstavby. Tím by se též zásadně eliminovala možná nejvýznamnější část dnešního korupčního prostředí.

Tím se zvýší konkurence, technologický pokrok a investiční dynamika odvětví, což je nejzásadnější prvek dlouhodobého poklesu cen pro spotřebitele. Naopak i jen jakékoliv slovní vyhrožování regulací cen ze strany politiků znamená pokles motivací pro dlouhodobé investice a tedy i relativně vyšší ceny pro spotřebitele. Říkat něco podobného během hluboké recese je pak otevřené vyhlášení války ekonomickému uzdravování. Útoky a snahy o regulaci obchodní a poplatkové politiky bank je prvním krůčkem k politizaci úvěrování, a to jak víme, je i jeden z hlavních zdrojů dnešní krize.

Ceny nejsou z "gumy", aby s nimi šlo libovolně manipulovat podle chvilkových populistických nálad. Jsou naopak zásadním koordinačním nositelem ekonomických informací o vzácnosti zdrojů a musí být absolutně nezávislé na politických tlacích. Vždy když tomu tak v minulosti nebylo, znamenalo to úpadek, chudobu a těž i hladomory a války.

Ekonom, externí pedagog na VŠE

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.