články

Praha se díky schůzce amerického a ruského prezidenta dostává na výsluní celosvětové politiky. Hodně se diskutuje, jaký význam má dohoda, kterou zde podepíší. Především bude význam krokem na cestě naplňování předsevzetí, které sdíleli všichni demokratičtí kandidáti při amerických prezidentských volbách 2008, tedy nejen Barack Obama, ale také Hillary Clintonová a dnes už více méně zapomenutý John Edwards. Všichni tři se shodovali ve dvou klíčových bodech. Prvním z nich byla demilitarizace americké zahraniční a bezpečnostní politiky, což znamená omezení úlohy vojenské síly a větší důraz na politické nástroj a na diplomatická jednání. Zároveň s tím všichni demokratičtí kandidáti zdůrazňovali, že na Rusko se má nahlížet nejen jako na hrozbu, ale také jako na partnera. Naplněním obou těchto cílů je Obamův loňský projev na Hradčanech a také nadcházející setkání s ruským prezidentem Medveděvem.

Podpis takovéto dohody byl nezbytný především kvůli tomu, že letos se po pěti letech schází další následná schůzka všech zemí, které podepsaly smlouvu o nešíření jaderných zbraní z roku 1968. Na všech předchozích byly USA a Ruská federace pravidelně a tvrdě kritizovány za pokrytecký postoj k šíření jaderných zbraní. Vytýka se jim o, že na jedné straně všemožně brání, aby se rozšiřoval počet členů tzv. jaderného klubu, ale na druhé straně samy nejdou příkladem, ale naopak, svůj jaderný potenciál dále modernizují, a to především zvyšováním přesnosti zásahu a zdokonalováním schopnosti unikat protiraketové obraně.

Oprávněně se hovořilo a psalo o krizi důvěry jak mezi jadernými státy navzájem, tak i mezi jadernými a nejadernými státy. Při pokračování dosavadního vývoje hrozilo, že řadě bohatých a technologických zemí by takříkajíc došla trpělivost a že by začaly vyrábět vlastní jaderné zbraně. Nejčastěji se zmiňovaly státy jako Turecko, Saúdská Arábie, po nichž by mohly do onen výsadní klub dále rozšířit Japonsko, Egypt , Jihoafrická republika a další. Takový vývoj by měl přímo zničující dopad na stávající mezinárodní bezpečnostní uspořádání, a to v několika směrech.

Především by nikdo nemohl dál bránit ani takovým zemím, jako je Írán, aby si také pořídily vlastní potenciál jaderných zbraní. Zároveň s tím by počet jaderných států překročil desítku a velmi rychle by sa mohl dostat až k číslu dvacet. A v takovém případě by prudce poklesla předvídatelnost, která je základním předpokladem úspěšného fungování strategie odstrašování. V jejím rámci totiž platí zákon nepřímé úměry : čím méně aktérů je ve hře, tím větší je předvídatelnost a tím více se lze spoléhat i na jejich racionalitu. A totéž platí také naopak – čím více států má jaderné zbraně, tím menší je předvídatelnost jejich rozhodování a jednání a tím větší je i riziko vypuknutí války, která by se nakonec mohla stát i válkou jadernou.

Podpis americko – ruské smlouvy je tedy významným krokem k tomu, aby se zabránilo ve zvyšování počtu jaderných států a aby se i nadále dařilo udržovat základní poslání jaderných zbraní, kterým není ničit a zabíjet, ale naopak zabránit tomu, aby válka vypukla. Někdejší francouzský prezident Francois Mitterrand to vyjadřoval slovy , že úkolem těchto zbraní je přehradit potůček a nedovolit mu, aby se stal řekou.

Americko – ruská smlouva tedy má globální význam. Tím, že snižuje rizika dalšího šíření jaderných zbraní a oslabování jejich politické kontroly v celosvětovém měřítku, tím vším výrazně převažuje dílčí regionální výhrady, že dva velcí se opět domlouvají nad hlavami malých v citlivém středoevropském regionu. Stabilita celosvětového míru je skutečně nejvyšší, všeobecně sdílenou hodnotou.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.